EXCALIBUR
CZUB
CZUB

Slovensko za 2. světové války

 08. 04. 2020      kategorie: Vojenská historie      13 komentářů

Slovensko vyhlásilo svou samostatnost 14. března 1939 a slovenský separatismus tím dosáhl svého cíle. Dne 23. března uzavřel nový stát s Německem dohodu o ochraně a vzájemné pomoci a mezitím bylo Slovensko uznáno 27 státy a navázalo s nimi diplomatické spojení. Tento stav trval až do podzimu 1944. Do té doby okolní státy prošly hlubokými krizemi a byly většinou vojensky poraženy a přežívaly jako okupovaná území pod německou vojenskou správou. Slovensko bylo ve skutečnosti satelitním státem. Muselo přijmout maďarskou okupaci svého jižního pohraničí, které by Slovensku, v případě vítězství německých a tím také maďarských zbraní, nebylo nikdy vráceno. Obrátilo však své nepřátelství vůči Polsku, které obsadilo slovenské území pouze s 2 500 obyvateli. V tomto stavu pak sloužilo po dobu války jako vzorový příklad států Osy.

V té době vystoupilo dvakrát jako spojenec Německa. Na severním Slovensku byla v prostoru Žiliny od roku 1939 rozvinuta německá 14. armáda. Když 1. září 1939 vyrazila k útoku proti Polsku, slovenský armádní sbor s krycím jménem Bernolák, se stavem 51 300 mužů, postupoval na polské území samostatně na úseku východně od Tater, bez vyhlášení války. V době zdržení slovenského nástupu na polské území, polská armáda na hranici severně od Karpat ustoupila. Slovenská armáda se tedy přímých bojů téměř nezúčastnila. Do 15. září se všechny slovenské útvary stáhly na své území. Jejich ztráty byly minimální. Odpovídaly ztrátám při přesunu a 11 nezvěstných patřilo pravděpodobně ke zběhům. Války proti Sovětskému svazu od 22. června 1941 se Slovensko rovněž zúčastnilo.

skww2_01Foto: Přehlídka slovenské armády 9. října 1939 v Popradu | YouTube

Psali jsme: Jak vypadala Normandie dnes a před 70 lety

Je nutné zdůraznit, že slovenské spojenectví s Německem nemělo bezvýhradnou podporu u obyvatelstva a stejně tak u armády. Proti slovenské účasti se postavili jak diplomatičtí úředníci v Polsku, tak projevili svůj nesouhlas zběhové z armády a civilní osoby. Ti rozmnožili v Polsku první dobrovolníky budoucí československé armády, která se formovala pod velením generála Lva Prchaly. Podíl Slováků byl 40 %. Mezi těmi, kteří opustili Slovensko, byli i generál Rudolf Viest a podplukovník Ján Ambruž, velitel letectva Slovenského státu. Ze Slovenska se uskutečnil také hromadný odlet vojenských letadel do Polska, kde piloti vstoupili do leteckých sil Polska již v červnu 1939. Toto byl podíl Slováků nesouhlasících s politikou svého samostatného státu. Svými počty rozmnožili první dobrovolnickou skupinu, která se stala jedním ze základů dobrovolnické armády mimo hranice českého a slovenského území.

Vedoucí politickou silou na Slovensku byla Hlinkova slovenská lidová strana, HSLS. V červenci 1940 se dostalo k moci její proněmecké křídlo a její dva představitelé obsadili vedoucí místa. Alexandr Mach, velitel polovojenské organizace Hlinkova garda a profesor Vojtěch Tuka, ministerský předseda. Od roku 1938 počet členů gardy prudce vzrostl a v březnu 1939 dosáhl 120 000 mužů. Její politický program byl národně socialistický a zároveň křesťanský. Slovenská lidová strana a její Hlinkova garda se projevily jako tvrdí zastánci rasových zákonů. Vehnaly tím slovenskou vládu do deportací židovského obyvatelstva do vyhlazovacích táborů. Tím však otevřely cestu druhému extrému. Po obsazení východního Slovenska Rudou armádou na konci roku 1944 byly sovětskou bezpečnostní službou deportovány další osoby.

Slovensko se podílelo na vpádu do Polska svou pravidelnou armádou v počtu téměř 50 000 mužů. Útvaru, jenž se svým počtem odpovídal armádnímu sboru, velel generál Ferdinand Čatloš, bývalý ruský legionář. Bývá popisován jako ambiciózní důstojník, jenž ve svém velitelském místě viděl další kariérní postup, který mu malý stát nemohl poskytnout. V důstojnickém sboru však byli většinou anglofilové. Je nutné si připomenout, že Slovensko vstoupilo do války po boku Německa a přitom jeho jižní území připadlo v roce 1938 Maďarsku. Rozšířit své území kterýmkoli směrem však nepřicházelo v úvahu. Čistě expanzivní motiv tedy Slovensko mít nemohlo. Jeho armáda také nebyla rovnocenným partnerem pro německou armádu a to z několika důvodů. Svou výzbrojí se zastavila na stavu z roku 1937. Již v srpnu 1941, po několika srážkách, musel být slovenský sbor reorganizován. Na jeho místě vznikla Rychlá divize se stavem 10 000 mužů a zbytek slovenských útvarů byl odsunut do týlu. Od roku 1943 se Slovensko nacházelo v krizi, jež se projevovala také v jeho armádě na východní frontě. V květnu 1943 přeběhl na sovětskou stranu celý pěší pluk v počtu 2 750 vojáků. Zbytek divize byl odsunut do zápolí a převeden na stavební práce. Část divize byla odvelena na italskou frontu jako stavební útvar. Současně ztrácela Slovenská lidová strana podporu a začalo docházet k protiněmeckým demonstracím. Z týlu východní fronty pronikaly na Slovensko diverzní skupiny, k nimž se připojovali zběhové ze slovenské armády a odpůrci vládnoucího režimu.

Psali jsme: Výcvik vojína v obraně (1953)

skww2_02Foto: Slovenské lehké tanky LT – 35 na území Polska, září 1939 | YouTube

V březnu 1944 vyhlásila bratislavská vláda mobilizaci mladších ročníků. Záložníky byly doplněny na plné počty všechny armádní útvary. V dubnu bylo povoláno dalších 12 000 záložníků a z nich byly doplněny 1. a 2. pěší divize, které byly již jednou nasazeny na slovensko – polské hranici na začátku německého útoku proti Polsku v roce 1939. Tentokrát počet záložníků převyšoval 50 %. Přesun obou divizí na východní Slovensko byl zahájen počátkem května 1944. Oběma divizím velel generál Augustýn Malár. Jeho zástupcem byl ustanoven plukovník Viliam Talský, který v době příprav povstání odletěl na sovětskou stranu jako vyjednávač. Ve skutečnosti se jednalo o neúplný sbor s velitelstvím v Prešově. V Giraltovicích měla velitelství 1. divize a 2. divize měla velitelství v obci Vyšná Radvaň. Obě divize byly rozmístěny v horském terénu a měly vybudovat a zaujmout obranu Tiliczkého, Dukelského a Lupkovského průsmyku na úseku asi 80 kilometrů. Průzkumnou činnost na sever do polského území měly vykonávat jezdecké oddíly obou divizí. Tři slovenské letky byly umístěné na letišti u Prešova. Ve druhé polovině srpna 1944 se stav 30 000 mužů přiblížil úrovni armádního sboru. Od srpna byl sbor podřízen německé armádní skupině Severní Ukrajina. Výzbrojí však neodpovídal úrovni běžně vyžadované pro bojový útvar té doby. Na území sboru pronikaly od severu sovětské diverzní skupiny, partyzáni a byly s nimi uzavírány tajné dohody o spolupráci.

skww2_04
Foto: Slovenští parašutisté | YouTube

Na konci srpna 1944 vypuklo Slovenské národní povstání. Území Slovenska bylo v té době již německým armádním týlem a jeho bezpečnostní jednotky vstoupily na slovenské území. Orgány státní správy byly viditelně v rozkladu a od srpna 1944 zůstala věrna Slovenské lidové straně pouze její Hlinkova garda. Pro plnění bezpečnostních úkolů po vypuknutí povstání byla přeorganizována do pohotovostních oddílů, ale proti povstání byla údajně nasazena pouze jedna rota. Povstání na Slovensku bylo záležitostí jeho armády a dobrovolníků a zapadalo do přiblížení fronty na východní hranici v Karpatech. Ukrajinský štáb partyzánského hnutí v Kyjevě se připravoval již od května 1944 k leteckým výsadkům a současně s tím vznikla silně komunisticky orientovaná Slovenská národní rada. Politické řešení mělo dvě alternativy, pokračování samostatného státu, nebo obnovení Československa s prezidentem Benešem v čele. Exilová vláda v Londýně byla rovněž činná a udržovala své spojení se Slovenskem, hlavně s důstojníky armády. Tato část odboje pokračovala v představě jednotného Československa a pro dobu války dávala přednost vojenským řešením.

Slovenské národní povstání vypuklo na několika místech a od prvních zářijových dní roku 1944 se země nacházela ve stavu povstání. Na tomto místě je nutné připomenout zvláštní druh dobrovolníků na Slovensku, Židů. Podle slovenského branného zákona nepodléhali branné povinnosti, a proto nemohli být vojenskými osobami ani v armádních pomocných složkách, jako byly pracovní útvary. Povstáním na Slovensku vznikla pro Židy nová situace, protože u povstaleckých útvarů mohli najít relativní útočiště. V září se situace vyhrotila obnovením násilného odsunu židovského obyvatelstva do koncentračních táborů. Součástí povstání na Slovensku bylo vysazení 2. čs. paradesantní brigády ze Sovětského svazu a v ní bojovalo více než 300 židovských dobrovolníků. Velitelství týlu německé armády reagovalo na povstání soustřeďováním bezpečnostních útvarů. Do nich byli zařazeni také dobrovolníci z různých národů Sovětského svazu, kde nepřátelství proti židům mělo různé formy. V souhrnu se dá tvrdit, že židovský zajatec měl menší naději na přežití než ostatní zajatí příslušníci povstání. Podle dosud neúplných údajů se povstání zúčastnilo 1 566 až 1 600 židovských dobrovolníků a v bojích jich zahynulo okolo 270.

skww2_03
Foto: LT – 35 slovenské armády v létě 1941 na východní frontě | YouTube

V roce 1944 se Slovensko vývojem událostí na východní frontě ocitlo mezi dvěma hlavními směry postupu Rudé armády na západ. Severní směr útoku byl veden Ukrajinou a Polskem a směřoval na Berlín. Jižní směřoval dunajským prostorem na Vídeň. Na středním směru postupovaly vyšší útvary Rudé armády s nedostatečnými údernými prostředky a s nimi také rumunská armáda, která je vůbec neměla. Začátkem září 1944 čára dotyku německé a Rudé armády probíhala asi 30 kilometrů severně od původní československé hranice v Karpatech. Dále sledovala karpatské hřebeny na jih a velkým obloukem vstupovala do podunajské nížiny u rumunského města Timisoara ( Temešvár ). Na několika místech byl plánován útok proniknout do tohoto prostoru od severu a jeho hlavní směr měl být veden do Dukelského a Lupkovského průsmyku ve střední Evropě, válka měla vstoupit na území bývalého Československa a operace se zúčastnil i 1. československý armádní sbor.

Sovětské vrchní velení původně tento směr útoku nezamýšlelo. Jeho strategie a taktické provedení vyvinulo během přímého postupu na západ vlastní úspěšnou součinnost pěších a tankových útvarů, která by nemohla pokračovat v horském terénu Slovenska. Z politických důvodů bylo však překročení karpatského hřebenu provedeno. Proniknutí do jmenovaných průsmyků mělo být podporováno 1. a 2. slovenskou pěší divizí Východoslovenské armády. Úkolem těchto divizí na slovenském území bylo zajistit průchod průsmyků v nekratší možné době a předejít jejich dobývání. Terénní podmínky zvýhodňovaly německou obranu. Dále je nutné zdůraznit, že na straně Rudé armády před zahájením nástupu do východiště k útoku, nebyl průzkumem zjištěn rozsah německé obrany. Slovenské národní povstání vypuklo předčasně a jeho počáteční úspěchy se přecenily. Jeho střediskem s vojenským a politickým vedením se stala Bánská Bystrica. Byl zde i rádiový vysílač s rozsahem na celou střední Evropu. Blízké letiště Tri duby sloužilo pro vykládání materiální pomoci ze Sovětského svazu a od západních Spojenců, pro letecký výsadek a pro evakuaci raněných. Rádiem vysílaná výzva k povstání měla okamžitou odezvu. Počáteční úspěch potlačil nutná bezpečnostní opatření a velení povstání se začalo chovat málo zodpovědně. Jakmile německé týlové bezpečnostní složky nastoupily k protiakci, úspěchy se zastavily. Tehdy vznikla ve skutečnosti dvě střediska povstání, Bánská Bystrica a Východní armáda, která se po německém nástupu ze severu dostala do izolace.

Slovensko spadalo do operační zóny německé skupiny armád A a na ni na jihu navazovala skupina armád Jih. Na Slovensku se dále nacházely dobrovolnické útvary německých spojenců. Patřili mezi ně Ukrajinská národní armáda pod velením generála Šandruka, útvary kozáků a dalších národů ze Sovětského svazu. Jejich bojová hodnota byla nízká a byly to většinou útvary policejního charakteru. Protiněmecké povstání na Slovensku zatím kontrolovalo horský prostor kolem Bánské Bystrice a tam také směřovala veškerá pomoc ze Sovětského svazu a od západních Spojenců. Celkový stav slovenské armády dosahoval na konci léta 1944 asi 85 000 mužů. Byla do té doby považována na německého spojence, a proto se její převážná část nacházela na východním Slovensku. Vojenská správa udržovala neúměrně vysoký počet správních a týlových úřadoven, v nichž nacházelo útočiště množství osob ve stejnokroji. Po stránce organizační a výzbroje byla stále na úrovni bývalé československé armády z roku 1938 a nikdy nebyla považována za rovnocenného partnera německých ozbrojených sil. Představovala satelitní ozbrojenou moc, jejíž význam spočíval v zeměpisné poloze Slovenska na konci války.

Slovenský armádní sbor, rozmístěný jižně od Dukelského průsmyku, měl mít v povstání klíčové postavení, i když byl formálně německým spojencem. Jednak svým umístěním na očekávaném směru postupu Rudé armády na jih a dále tím, že byl největším svazkem slovenské armády. Sbor však určený úkol pro žádnou ze dvou stran nesplnil. Sovětské prameny tvrdí, že velitel sboru generál Malár zradil a jeho zástupce plukovník Talský, v té době již jmenovaný velitelem povstaleckých vojsk na východním Slovensku, se nezachoval odpovědně, protože odletěl na sovětskou stranu pro instrukce. Těmto obecným tvrzením odporují údaje účastníků. Před zahájením Dukelské operace severně od průsmyku, byli důstojníci obou slovenských divizí 31. srpna svoláni na velitelská shromaždiště, kde jim měly být vydány rozkazy. Za jejich nepřítomnosti se údajně některé divizní útvary vzbouřily, vyplenily vojenské sklady a došlo k masovému zběhnutí a rozpadů dvou vyšších útvarů.  Zásah německé polní policie a části bezpečnostní divize generálmajora Eduarda von Rintelna a dalších pohotovostních útvarů byl okamžitý. Slovenští vojáci byli zadržováni na nádražích a ve vlacích. Část z nich, pocházející z východního Slovenska, se dostala do svých obcí, část z nich, hlavně důstojníci se přidali k partyzánům. Zbylé útvary byly na místě svého ubytování odzbrojeny ve dnech 31. srpna – 4. září 1944 a zadržení příslušníci divizí byli převezeni do zajateckých táborů na území Německa.

Slovenská národní rada vyhlásila povstání 1. září a jeho cílem byl návrat do demokratického státu v obnovené jednotné Československé republice. Protože výkonná moc státu na Slovensku dosud nemohla být ustanovena, staly se všechny ozbrojené útvary, tj. bývalí vojáci Slovenského státu a partyzáni, příslušníky dobrovolnické armády. Vojáci čs. armádního sboru v SSSR jimi byli od svého vzniku na cizím státním území. Dukelská operace byla zahájena 8. září v 11. den povstání. Útok 38. sovětské armády, jejíž částí byl i 1. československý armádní sbor, narazil na odpor již ve městě Krosno a pak hlavně na přístupech do Dukelského průsmyku na dokonale vybudované německé obraně. Pomoci od dvou slovenských divizí se nedočkal. Po neúspěších, vysokých ztrátách a pod tlakem sovětského velení, převzal 11. září čs. sbor po generálu Kratochvílovi generál Svoboda. V té době byl tajným členem komunistické strany a v nové funkci pak zastával zájmy sovětského spojence. Boje v Dukelském průsmyku posunovaly časový plán slovenského povstání až do října. V tvrdých bojích byla dosažena bývalá státní hranice na vrcholu průsmyku až 6. října. Bez naděje na účinnou vnější pomoc bylo povstání nakonec potlačeno do 10. října 1944. Z původního stavu čs. sboru 16 000 mužů činily ztráty k tomuto datu téměř polovinu.

skww2_05
Foto: Slovenští vojáci během Slovenského národního povstání (SNP) | YouTube

Německá armáda neměla možnost pokračovat v bojích o karpatské průsmyky, protože postupem v maďarské nížině se sovětská armáda blížila ke slovenské hranici od jihu. Když sbor generála Svobody dosáhl 27. listopadu řeky Ondavy východně od Košic, zůstalo ve sboru po jejím násilném přechodu Karpat pouze 172 bojeschopných vojáků. Ze slovenských vyšších velitelů zůstal věrný proněmecké orientaci vrchní velitel armády generál Josef Turanec, povýšený 28. srpna 1944. Byl zatčen a vydán na sovětskou stranu. Ze slovenských uprchlíků na území protektorátu Čechy a Morava se snažilo pražské velení SS organizovat dobrovolnický útvar Slovensko, ale zůstalo pouze při plánech. Na obsazeném Slovensku prováděly organizace Směrš a NKVD masová zatýkání a zatčené osoby, hlavně maďarské národnosti, mizely v sovětských táborech. Zatčeni byli všichni bývalí členové slovenské vlády a vyšší důstojníci, pokud již dříve nepřešli na stranu obnovené československé armády nebo pokud nevstoupili do partyzánských oddílů.

Československý armádní sbor ze Sovětského svazu se vstupem na československé státní území stal pravidelným armádním útvarem. Vláda se přesunula do Košic a vyhlásila odvody pro své branné síly. U záložních útvarů na Slovensku probíhal urychlený výcvik pro doplnění bojových jednotek pravidelné armády, postupující na západ. Po zániku Slovenského státu následovalo stíhaní osob obviněných ze spolupráce s nepřítelem. Prezident dr. Josef Tiso byl odsouzen k smrti a 19. dubna 1947 oběšen. Alexandr Mach byl odsouzen k 30 letům vězení a generál Turanec zemřel ve vězení. Část stíhaných se vyhnula potrestání odchodem do emigrace. Mnoho kompromitovaných osob přeběhlo k partyzánům a později se stalo členy komunistické strany a jejich minulost byla pardonovaná účastí na Slovenském národním povstání.

 Autor: Marek Lukáš

CENOVÉ BOMBY (421)

Komentáře

Jiří

28. 04. 2020

Dirigente, Vaše čeština je stejně obdivuhodná, jako Vaše znalosti dějin. Nebo jsou to snad nesmysli ?

Jan Englart

20. 04. 2020

Spravodliví medzi národmi (hebr. חסיד אומות העולם‎ – Chasid umot ha-olam) je ocenenie, ktoré sa každoročne udeľuje osobám nežidovského pôvodu, ktorí prispeli k záchrane Židov pred holokaustom. Izrael, konkrétne Komisia pre rozpoznávanie spravodlivých, založená v roku 1963 pri pamätníku Jad va-šem a vedená Izraelským najvyšším súdom, udeľuje titul Spravodliví medzi národmi tým, ktorí preukázateľne túto činnosť vyvíjali.
Na ocenenie "Spravodlivý medzi národmi" môžu byť navrhnuté osoby nežidovského pôvodu na základe autentického svedectva alebo iných dokladov, ktoré jasne preukazujú podstúpenie rizika straty života, slobody a bezpečnosti v súvislosti so záchranou jedného alebo niekoľkých Židov pred smrťou alebo deportáciou počas holokaustu, a to bez nároku na akúkoľvek peňažnú alebo nepeňažnú odmenu.
Zachránení Židia, rovnako ako ich príbuzní a potomkovia, sú primárne oprávnení
navrhovať kandidátov na udelenie ocenenia.
NA POMER K POČTU OBYVATELSTVA V JEDNOTLIVYCH NARODOCH DOSTALO TOTO OCENENIE Z CELEHO SVETA NAJVIAC SLOVAKOV 570. (ČECHOV 116)

Milan

15. 04. 2020

Najhoršie je, že za komunistov sme sa historickú pravdu nedozvedeli a po revolúcii to isté, len útržky a klamstvá naďalej. Myslím, že na vine je strach našich historikov. Pozrite si učebnice Vašich vnukov, budete nemilo prekvapený. Všetci nie sme nepriatelia Čechov, smútime, že aj medzi Vami sú omedzenci. Na vine sú hlavne politici, bitky o koryto ako u Vás tak aju nás. Teší ma hlavne, že tí predošlí su na smetisku dejín. A k tomu Euru. Vás ešte len čaká prechod na túto menu. Obyčajným ľudom to je jedno, ale boháčom sa ťažko pôjde meniť nakradnuté miliardy do banky za €urá. To nie sú chudáci, ale tí tam hore a preto nechcú €uro. Máme novú vládu, mladšiu, ktorá aj keď nedokáže zatiaľ veľa kvôli koronavírusu sa drží hoci prechádza najkrizou po ére Fica.

Honza

10. 04. 2020

Prostě vždy byli a jsou fašisticky založení.
SNP začali proto, že Stalin vyhlásil, že státy, které se před osvobozením postaví na jeho stranu a porazí kolaborující vládu nebude považovat za poražené, tedy bojující proti rudé armádě na straně Německa, i když bojovali.

congr

09. 04. 2020

Slovákům nic moc nezbývalo, pokud by se nepřipojili k Němcům, tak by je zabrali komplet Maďaři.

dirigent

09. 04. 2020

O tomto tématu je dnes ,již téměř bezpředmětné hovořit.Nesmysli,jak je Masaryk Slováky podrazil hned při vzniku státu to opravdu múže napsat někdo,kdo o vzniku československa slyšel s rádia.Již samotné dělení na Slováky Moraváky Slezany Rusíny a podobné nasmysli jsou známkou neznalosti společné historie od příchodu Slovanů do střední Evropy.První státní útvar Velká Morava ta je vlastně dle Slovenských učenců Slovenská historie dle Českých chytrolínů je to Česká historie.Vykopávky v Mikulčicích na západním břehu řeky Moravy jsou tedy základem Českého národa.Vykopávky na východní straně řeky Moravy v Kopčanech jsou základem Slovenského národa.Velkomoravská knížata žijící v Nitře patří Slovensku-Velkomoravská knížata ve Starém Městé patří čechům a k tomu Ciryl a Metoděj a jiné historiky propagované nesmysli se bohužel učí děti na školách v obou dnes samostatných státech.Kdy už někdo řeknepravdu ,že jsme s jedné krve že se jinak mluví na Hané,jak na Slovácku,nebo v Praze jak ve Slezsku nebo na Valašsku.Kdy už se bude v dějepise učit,že na záhorý se mluví stpodluží,že se na Myjavských Kopanicích mluví stejně,jak na Moravských Kopanicích.Nebo že Záhorák s hutorícím vychodňarem zo Spiša a Šariša nebo Rusínem jsou jedné krve přesto ,že si téměř v některých slovech nerozumí.Vidíte ty odlišnosti a přesto není problém se všemi těmito rozlišnými dialekty domluvit a porozumět.Kdyby ,se ,takto separovali Němci,kteří se mezi sebou rovněž nejsou díky různým dialektům domluvit,tak by tam nikdy nevzniklo Velké Německo.Jak se domlouva jí v Rusku,Velké Británii Španělsku,Švýcarsku?Jen Čechoslováci jsou posedlí myšlenkou několika národnostního státu.Ano Maďaři a Němci a Rakušané tím to končí Poláci na severní hranici ti patří,taky k nám.Tak už s tím dělením přestaňme.Na závěr připomenu Slovákům nezvratitelný fakt-z Horních Uher vyhnali Maďarskou armádu po první světové Čeští legionéři jinak tam dodnes byli Uhry jak na Maďarské vlajce.Bez tohoto tvrdého boje by Československo nikdy nevzniklo.Poslal je tam Masaryk ze Štefánikem.To že Masaryk je po otci záhorák a po matce ze Slovácka uvádím jen pro ty co se zde předhání,který národ je dokonalejší.Žádný protože jsme jedna banda lišící se ,jak na Slovácku akorát krojem.

pjvm

08. 04. 2020

Je třeba si načíst česko - slovenské vztahy od vzniku republiky, co jim bylo přislíbeno v Clevelandu a poté Pittsbughu 1918. Ostatně, kdo ze "Slovenska" tam byl účasten? A podepsal se na tom kdo? Tatíček. Se divíte že nás neměli rádi? Po II sv, 1968, po 1989 pomlčka (Morava, hi).

Jan Valenta

08. 04. 2020

Jedno je zcela jasné, největší nepřítel ,slováku je a bude vždy čehůn. Ale proč to je zcela , nepochopitelné? Podle pamětníku ,se za války špatně , neměly , chyběl pouze tabák a alkohol, ale jidlo měly. Onehdy sem ,viděl v jejích TV jakousi papulu, která zaujatě ,promlouvala, o osvobození. Takže je osvobodily spojenci, sověti , a rumuni. Do kelu ,s každou vládou, která čecha ,přesvědčuje něco ,o bratrech.

antonin

08. 04. 2020

Slovenskou mentalitu znám opravdu dobře. Nefandím si. Z obchodní firmy, kdy 90% klientů bylo Slováků. Léta se jim vozilo zboží po celé zemi. Od Čadce k Vihorlatu.
Slovák? No coment. Možná snad jen v základu. Ztělesněná faleš a úskok. Pokud z tebe něco má, nějaké ty zľavy, darčeky, jakoukoliv výhodu prostě musí cítit, tak je to kámoš na život a na smrt. To zvou na kávičku, připraví ráno na noclehu gazdovské raňajky a furt něco cpou. Řeknete si, jsou pohostinní. A! Bum! Z ničeho nic za čas otočka, přestanou z minuty nakupovat a přichází nevraživost a zavřené dveře. I po letech třeba obchodování, kdy si myslíte, že jste někde jinde, než v pouhém obchodním vztahu. Že jste přátelé. Prostě, už vás nepotřebují tak pal do p. či. I toto mnohé hovoří o jejich kabátnické povaze. Měl jsem ty lidi opravdu rád. Zklamali mě. Ale jeden vedle druhého. Jak přes kopírák. Byly jich desítky a desítky. Pravdou je, že se s nimi obchoduje lépe, než s Čechy. Obchodují rádi a hodně, ale ty povahy. Ty povahy... Sedí mi to na ně. Přifařit se tam, kde něco vytlučou pro sebe. Třeba v minulosti k náckům. Pozor. Je mezi nimi mnoho hodných, dobrých a poctivých lidí s osobní ctí a laskavostí co to následně neovlivní. Jako v každém národě. Neříkám, že jsou Slováci špatní obecně. Těch fajn bude pouze méně. Z nich mi přátele zůstali a navštěvujeme se soukromě, ač již neobchodujeme.

Mirouš

08. 04. 2020

Měl jsem známého, Slováka. Když se rozčiloval, že my jsme po válce sudeťaky odsunuli a jim na jižním Slovensku Maďaři zůstali, utrousil jsem cosi o tom, že kolaborant kolaboranta vyhánět nemůže. A bylo po diskuzi.

Monarchista

08. 04. 2020

V českém Protentokrátu jsme zásobovali německé divize zbraněni, potravinami, ochotně jsme předali adresy odbojářů, Židů. Na podvozku LT-38 jsme výráběli samohybné kanony, dále jsme vyráběli letecké motory, střelivo Mohl bych pokračovat. Jsme snad lepší než Slovensko?

liberal shark

08. 04. 2020

Slovensko nebyla zdaleka jediným evropským státem, které se pragmaticky přidaly na stranu nacionálně-socialistického Německa a na konci války rychle převlékly kabát. Namátkou můžeme jmenovat Rakousko, Maďarsko, Chorvatsko, Bulharsko, Rumunsko a Finsko. Některé státy ochotně kolaborovaly - Quslingovo Norsko, vichistická Francie maršála Pétaina a Švédsko. Ostatně Německo, Francie, Norsko a Švédsko mají i dnes mnoho společného :-(.

Monarchista

08. 04. 2020

Slováci jinou možnost neměli, samostatný stát byla jediná možnost. Přesto se jako katolická stát zachovali jako hovada. Raději nebudu psát, kolik sami platili Německu za smrt jednoho slovenského Žida. Snad poukáži na Bulharsko či Rumunsko, tedy dva podobné státy, které své Židy ochránili.

Přidat komentář

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací