Smrtí k vysvobození: Zapomenutá epidemie sebevražd v troskách Třetí říše
Dubnové nebe roku 1945 nad Německem nebylo jen kulisou k ohlušujícímu rachotu děl a padajícím bombám. Bylo němým svědkem jiné, tiché apokalypsy, která se odehrávala za zavřenými dveřmi, u řek, v rozbombardovaných domech. Zatímco v berlínském Führerbunkeru si Adolf Hitler 30. dubna 1945 sám vzal život, venku, v rozvalinách kdysi pyšné říše, se odehrával fenomén nebývalého rozsahu – vlna masových sebevražd, která Evropa dosud nepoznala.
Foto: Vlevo - Takzvaný Führerbunker v zahradě Říšského kancléřství, zničený za 2. světové války. V levé části se nachází vstup do bunku. Uprostřed se nachází bombardovací kryt pro stráž. Vpravo - prázdné plechovky plynu Cyklon B v Osvětimi | warhistoryonline.com
Nejvýraznějším, a dodnes mrazivým, příkladem je německé město Demmin. Během pouhých tří dnů, které farář Gerhard Jacobi popsal jako „epidemii sebevražd“, si zde dobrovolně vzalo život až tisíc obyvatel. Děsivá bilance zahrnovala střelné zbraně, jedy, břitvy, oběšení, nebo utonutí v řekách Tollense a Peene. V hrůzných případech rodiče usmrcovali své děti, než sami skočili do nicoty. Sovětští vojáci, kteří pak po týdny vylovovali těla z řek a pohřbívali je, se občas pokoušeli zabránit zoufalým lidem v opakovaných pokusech o sebevraždu, ale často marně. Historik Fred Mrotzek dokonce odhaduje počet obětí v Demminu na 1 200 až 2 500.
Co vedlo k tak masovému a kolektivnímu aktu zoufalství? Demmin nebyl izolovaným případem. Odhady hovoří o 10 000 až 100 000 lidech, kteří v posledních měsících války dobrovolně ukončili svůj život. Agresivní německá propaganda se spojila s totální depresí z života v ruinách, v beznaději blížící se porážky.
Chladivým symbolem se stalo i poslední vystoupení Berlínské filharmonie 12. dubna 1945, organizované předním nacistou Albertem Speerem. Zatímco orchestr hrál Wagnerovo „Soumrak bohů“ (Götterdämmerung), mládežníci z Hitlerjugend rozdávali v publiku kyanidové pilulky. Ne pro všechny byla hudba únikem, pro mnohé měla být jen předehrou k poslednímu tanci se smrtí.
Léta nacistické propagandy budovala obraz sovětských vojáků jako krutých barbarů, plenících, vraždících děti a znásilňujících ženy. Letáky distribuované v únoru 1945 v Československu varovaly před „bolševickou vražednou smečkou“ a vyzývaly německé muže, aby „zachránili německé ženy a dívky před zneuctěním a masakrem bolševickými krveprolitci.“ Chování některých sovětských vojáků během osvobozovací kampaně tuto paniku jen přiživilo. Ze sebevražedných dopisů, deníků a svědectví vyplývá, že mnoho žen si vzalo život, aby se vyhnuly znásilnění, nebo z hanby po již prožitém utrpení.
Německý psychiatr Erich Menninger-Lerchenthal hovořil o „organizovaných masových sebevraždách ve velkém měřítku, které se dříve v evropské historii nevyskytovaly.“ Dodal, že tyto sebevraždy neměly nic společného s duševními nemocemi, ale s „kontinuitou těžké politické porážky a strachem z odpovědnosti.“ Historik Florian Huber ve své knize „Kind, versprich mir, dass du dich erschießt“ (Dítě, slib mi, že se zastřelíš) o událostech v Demminu píše, že lidé se zřídkakdy rozhodovali zemřít sami; nejčastěji to byly rodiny, manželské páry.
A co víc, sebevražda byla v umírající Třetí říši dokonce povýšena na hrdinský čin. Joseph Goebbels v únoru 1945 ve veřejném rádiu prohlásil, že v případě porážky „radostně zahodí svůj život.“ Sám Hitler již v roce 1939 v Reichstagu, během invaze do Polska, prohlašoval, že bude prvním vojákem říše a nebude žít, aby viděl porážku. Dokonce 30. srpna 1944 na vojenském brífinku pronesl, že „je to jen zlomek sekundy. Pak je člověk zbaven všeho a nachází klid a věčný mír.“ Taková slova, vtloukaná do myslí obyvatelstva po léta, udělala ze sebevraždy jedinou „čestnou“ cestu ven. Britská propaganda dokonce v březnu 1945 přetiskla německou propagandistickou pohlednici s detailními instrukcemi, jak se bezbolestně, rychle a správně oběsit.
Masové sebevraždy v Německu roku 1945 zůstávají temnou, ale zásadní kapitolou konce druhé světové války. Ukazují děsivou moc propagandy, kolektivní psychózy a naprostého zoufalství, které může pohltit národ. Nešlo o individuální akty šílenství, ale o zrcadlo totalitní ideologie, která do posledních chvil slibovala „vysvobození“ – byť jen v náručí smrti. Tyto události nám připomínají, že i v nejtemnějších dobách dokáže lidská mysl najít cestu do ještě hlubší propasti, pokud je vedena špatnými myšlenkami a strachem.
Zdroj: warhistoryonline.com
Komentáře