EXCALIBUR
CZUB - KONFIG
CZUB - ESHOP

Srbsko-bulharská válka roku 1885: malý balkánský konflikt v širších návaznostech

 30. 01. 2024      kategorie: Vojenská historie      6 komentářů
Přidat na Seznam.cz

Rusko-turecká válka let 1877-78 zásadně otřásla zbývajícím osmanským panstvím na jihovýchodě Evropy. Předcházela a doprovázela ji ostatně protiturecká povstání v Bosně a Hercegovině a v Bulharsku, a, již od roku 1876, válka Srbska a Černé Hory proti Turecku. Kromě toho, se zahájením ruského tažení na Balkáně v létě 1877 sehrálo důležitou aktivní roli na ruské straně také Rumunsko. Operace na bulharském území vrcholily postupem ruských vojsk k Istanbulu, ovšem alternativě ruské okupace osmanské metropole se razantně postavila Velká Británie – tak, že ta byla připravena v takovém případě vstoupit do války s Ruskem (a což nakonec mohlo evokovat situaci za krymské války o více než dvě dekády dříve). Ruská armáda se zastavila v městečku San Stefano západně od Istanbulu (dnes již istanbulská čtvrť Yesilköy), kde počátkem března 1878 uzavřely Rusko a Osmanská říše předběžný mír.

Nápadná byla důležitost bulharské otázky v kontextu konfliktu. Za zachování jen limitované osmanské svrchovanosti měl být vytvořen bulharský stát, což bychom mohli vnímat jako obnovu starého bulharského státu, podlehnuvšího na konci 14. století turecké expanzi. Ten měl zahrnovat mj. i oblasti Makedonie a sahat až k Egejskému moři, přičemž prakticky se toto tzv. Velké Bulharsko mělo nacházet pod protektorátem Ruska. Takové posílení ruského vlivu na Balkáně bylo ale nepřijatelné pro ostatní evropské mocnosti. Kromě Velké Británie se to týkalo hlavně Rakouska-Uherska, pro nějž Balkán představoval jednoznačně hlavní prostor vnějších zájmů (poté, co byla habsburská monarchie po válkách předchozích desetiletí fakticky vyřazena jako rozhodující faktor z německého a italského prostoru), a stával se tak třecí plochou mezi vlivy jeho a ruského impéria. Mezinárodní krize vyústila v kongres, konaný z iniciativy německého kancléře Bismarcka v červnu až červenci 1878 v Berlíně. Ten rozhodnutí sanstefanského míru revidoval v neprospěch Ruska, resp. Bulharska, územně nyní omezeného a rozděleného na dvě části. Zatímco Rumunsko, Srbsko a Černá Hora se definitivně zbavily dosavadního, už spíše jen formálního vazalství vůči turecké říši, v tomto poměru nejenže samozřejmě setrvávalo nové Bulharské knížectví na severu a západě dnešního Bulharska, s hlavním městem v Sofii, ale autonomní osmanskou provincií zůstala jeho jihovýchodní část jako Východní Rumelie, s centrem v Plovdivu. Rusko si udrželo část teritoriálních zisků na úkor Turecka v Zakavkazsku – a příznačné mohlo být, kterak v těchto souvislostech získali na úkor slábnoucí Osmanské říše také jeho mocenští rivalové. Rakousko-Uhersko přikročilo k okupaci Bosny a Hercegoviny (čili záležitosti, o níž předem jednal mj. už v červenci 1876 i sám císař František Josef I. s ruským carem Alexandrem II. na zámku v severočeských Zákupech); Velká Británie obsadila Kypr.    

V Bulharském knížectví, kde se pak vliv Petěrburgu projevil např. i působením ruských generálů v jeho vládním kabinetu, byl v roce 1879 zvolen knížetem Alexander Battenberg, pocházející z rodiny, panující v německém Hesensku. Jeden z tamních obecnějších zájmů spočinul v myšlence sjednocení s Východní Rumelií. Zároveň zřetelné tendence z bulharské strany o eliminaci silného ruského vlivu, při jejích kontaktech též s jinými mocnostmi, podnítily v září 1885 cara Alexandra III. ke stažení ruských důstojníků z Bulharska - zrovna v době, kdy se prvořadě povstání v samotné Východní Rumelii stalo impulsem k její anexi Bulharským knížectvím, a tak sjednocení bulharského státu (byť vnímanému mnohými jako stále nedovršené). Rusko tedy tentokrát, jen navenek trochu překvapivě, tento akt nepodpořilo. Sami Bulhaři očekávali reakci především z turecké strany, a především na jižní, osmanské hranici byla dislokována většina ozbrojených sil jejich dosud ne tak zcela samostatného státu.

srb_01Foto: Bulharsko v roce 1885. Žlutá barva zahrnuje Východní Rumelii, autonomní osmanskou provincii (dodejme, že z etnického hlediska tehdy obývanou kromě Bulharů též početným tureckým a řeckým obyvatelstvem), připojenou v září 1885, po místním povstání, k Bulharskému knížectví. Zelené přerušované čáry znázorňují útok a následně ústup srbských vojsk v listopadu 1885, červené přerušované čáry pohyby bulharských sil. Samozřejmě, dotyčný územně-správní stav odpovídal rozhodnutí berlínského kongresu z poloviny roku 1878, které redukovalo (ve snaze omezit vliv Ruska) území tzv. Velkého Bulharska, rýsujícího se po předchozí rusko-turecké válce. Přes značné rozšíření, kterého Bulharsko pak dosáhlo za první balkánské války let 1912-13, k jeho opětné teritoriální redukci brzy vedla porážka ve druhé balkánské válce a později dále fakt, že země se ocitla mezi poraženými v první světové válce. | Wikimedia Commons / Public domain

Náhlé rozšíření Bulharského knížectví odporovalo usnesení velmocí na berlínském kongresu, a jako narušení rovnováhy na Balkáně bylo nahlíženo třeba ve Vídni. Naproti tomu, právě jasný odklon Bulharska od ruského poručnictví byl příčinou, že proti němu neměla nic Velká Británie. Avšak kupř. i otázka dalších bulharských nároků a současně vlastních zájmů v Makedonii, jež se po jednáních v Berlíně z léta 1878 vrátila pod osmanskou správu, vyvolala nepřátelské postoje ostatních balkánských států. Řecko, oddělené od Bulharska prostorem pod přímou vládou Osmanské říše, vyhlásilo mobilizaci, ale zdaleka nejaktivnějším bylo v tomto ohledu Srbsko krále Milana I. Obrenoviće. Počítat přitom mohlo s podporou Rakouska-Uherska, se kterým jej od roku 1881 pojila spojenecká smlouva. 14. listopadu (resp. 2. listopadu podle zastaralého juliánského kalendáře, dosud tehdy platného v pravoslavných balkánských zemích) 1885 vyhlásilo Srbsko Bulharsku válku.

Oddíly srbské armády, celkově početnější a lépe vyzbrojené oproti bulharským silám, vpadly do Bulharska. Asi 21-tisícové srbské vojsko táhlo k podunajskému Vidinu na severozápadě země, a další, více než dvojnásobná síla pěšáků a příp. kavalerie směřovala přímo k Sofii. Tomu čelily početně mnohem slabší bulharské oddíly, často dobrovolníci, vyčkávající na příchod hlavní části své armády, nacházející se (při pociťované hrozbě ze strany Turecka) ve Východní Rumelii a vůbec na jižní hranici. Přesun dotyčných jednotek zčásti urychlila železnice, končící však tehdy v lokalitě Belovo na jihu Bulharska. Odtud je pak čekala perspektiva několikadenního pochodu, za podzimních dešťů a sněžení, do oblasti při Sofii. V západním pohraničí zatím Bulhaři ustoupili před srbskou přesilou ke Slivnici, několik desítek km severozápadně od Sofie, kde se zakopali. Zdejší pozice si dokázali držet i během srbského útoku, zahájeného 17. listopadu, a kdy jim mnohdy pro nedostatek munice zbývaly jen bajonety. Osobně přítomen těmto bojům byl kníže Alexander (poznamenejme mimochodem, že i on až do září 1885 oficiálně platil za generála ruské armády), dodávající svým vojákům odhodlání. Když se následujícího dne Srbům přesto prakticky otevřela cesta k Sofii, rozhodl příchod prvních asi 32 tisíc vojáků z jihu, promočených, hladových a v některých případech, v důsledku vykonaného urychleného pochodu, bosých. Za bojů u Slivnice, trvajících do 19. listopadu, začali Srbové ustupovat, a severněji upustili i od obléhání Vidinu. Na postup se naopak dali Bulhaři, kteří vstoupili na srbské území. Tam obsadili město Pirot na řece Nišava (jednalo se o město, jež mělo být podle míru v San Stefanu rovněž přičleněno k Bulharsku, ale následně jej zabralo Srbsko), a odtud postupovali dále na severozápad, k Niši. V situaci zjevného neúspěchu Srbska vystoupilo Rakousko-Uhersko s hrozbou případného vojenského zásahu na jeho straně. 21. (resp. 9.) prosince 1885 bylo uzavřeno příměří.

srb_03a
Foto: Vítězné bulharské oddíly u srbského Pirotu (města, jež mělo být podle míru mezi Ruskem a Tureckem z února, resp. března 1878 rovněž začleněno do tzv. Velkého Bulharska). Postup Bulharů na srbské území vedl, za diplomatické intervence Rakouska-Uherska, k příměří a tak faktickému ukončení války v prosinci 1885. Nedlouhý konflikt neměnil bezprostředně nic zásadního ve vztahu mezi Bulharskem a Srbskem, ale faktické vítězství Bulharska jistě přispělo k tomu, že to v očích evropských velmocí uhájilo své sjednocení s Východní Rumelií. | Wikimedia Commons / Public domain

Zatímco se objevilo napětí i ve Východní Rumelii, kde se zvedla vlna všeobecného odporu, když se Turci prostřednictvím svých komisařů pokusili znovu převzít tuto oblast pod svou správu, uzavřely Srbsko a Bulharsko 3. března 1886 mír v rumunské Bukurešti. Vzhledem k pozici Bulharska mohlo být příznačné, že tomu byla diplomaticky přítomna též Osmanská říše. V otázce srbsko-bulharské hranice, v konfliktu též klíčové, vycházel mír ze zásady status quo ante bellum, čili nepřinášel žádné změny, a po Srbsku, jež zahájilo útok a během jednoho měsíce bylo fakticky poraženo, nebyly vzneseny žádné materiální požadavky. Nicméně, efekt dosti neočekávaného vítězství bulharských sil jistě přispěl k tomu, že velmoci uznaly bulharskou anexi Východní Rumelie, s čímž se smířilo i Turecko. Vůbec prvořadě, bulharský kníže (sám dosud vazal osmanského sultána) byl uznán generálním guvernérem oblasti.

Srbsko-bulharská válka roku 1885 bývá někdy nazývána „válkou generálů proti kapitánům“, poněvadž v bulharském vojsku po odvolání ruských důstojníků scházeli vyšší důstojníci, a jak uváděno, nejvyšší hodností v něm v onom okamžiku disponoval jediný major. Vždyť právě i nedávné stažení Rusů, jakož i soustředění většiny bulharských sil v jižním pohraničí zpočátku také bezpochyby jen zvyšovaly sebedůvěru na srbské straně. Naopak, vítězství Bulharů je přisuzováno vyšší bojové morálce v jejich řadách. V srbské veřejnosti, při běžném vnímání Bulharů jako slovanských soukmenovců a spojenců proti Turkům z předchozích let, nebylo toto protibulharské tažení populární. Konflikt netrval příliš dlouho a asi jej nelze hodnotit jako přespříliš krvavý – počet padlých na obou stranách se uvádí na méně než tisíc. Vzhledem k odstupu, manifestovanému vůči Bulharsku už ve věci jeho sjednocení Ruskem, dodejme, že zájmům Petěrburgu mohl později odpovídat převrat v Sofii ze srpna 1886, jenž sesadil knížete Alexandra Battenberga. Ale při peripetiích dalšího vývoje v zemi bylo známkou definitivního ústupu ruského mocenského vlivu přijetí nového prince německého původu na bulharský trůn v červenci 1887, Ferdinanda Koburského. Ten poté vládl jako kníže Ferdinand I.; a když v roce 1908, po revoluci tzv. mladoturků v Turecku, Bulharsko vyhlásilo úplnou nezávislost na Osmanské říši (a podpořeno přitom Rakouskem-Uherskem), povýšil svou panovnickou hodnost na cara, resp. krále.

srb_02Foto: Bulharský kníže Alexander Battenberg v bitvě u Slivnice, jež se odehrála (podle gregoriánského kalendáře) 17.-19. listopadu 1885. Byly to snahy i konkrétně knížete Alexandra o posílení samostatnosti ve vztahu k ruskému impériu, co vedlo ruského cara Alexandra III. k odmítnutí podpořit Bulharsko ve sjednocení s Východní Rumelií (odporujícím rozhodnutí jiných velmocí než zrovna Ruska) a v boji proti srbské invazi, pro kterou právě toto sjednocení poskytlo prvotní záminku. | Wikimedia Commons / Public domain

Bulharsko, Srbsko a velmoci na cestě k Velké válce

Vcelku epizodní konflikt mezi Srbskem a Bulharskem z roku 1885, a hlavně obecněji vývoj v Bulharsku oněch let, měnící situaci na Balkáně od krizového roku 1878, měly svůj dopad na evropskou velmocenskou politiku. S jeho souvislostmi je spojován konec fungování tzv. Spolku tří císařů, formální aliance Německa, Rakouska-Uherska a Ruska, podnícené už berlínskou schůzkou císařů Viléma I., Františka Josefa I. a cara Alexandra II. ze září 1872 (a možná se nám tady může podsunout starší tradice spojenectví těchto mocností ještě z dob napoleonských válek a následně tzv. Svaté aliance). V delším časovém horizontu pak můžeme tento konflikt považovat za jeden z mezníků komplikovaného balkánského vývoje zhruba v letech 1878-1914  - tedy do vypuknutí první světové války, při němž hrál klíčovou roli (tehdy už) tradičnější antagonismus Rakouska-Uherska se Srbskem, kde byly přítomny ideje vytvoření většího srbského, resp. jihoslovanského státu, zahrnujícího pochopitelně i mnohé země či oblasti pod svrchovaností habsburského mocnářství. Nakonec, při vzpomenutí jednoznačné rakousko-uherské podpory Srbsku v roce 1885, je třeba upozornit, jako na výrazný bod obratu v trvalejších vztazích mezi Vídní a Bělehradem, na krvavý vojenský převrat v Srbsku z června 1903, kdy byl zavražděn mj. král Alexandr I. Obrenović, syn a nástupce krále Milana I., a vládu rodu Obrenovićů nahradila vláda konkurenční dynastie Karadjordjevićů.

Samozřejmě, do zavraždění rakouského následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este v bosenském Sarajevu 28. června 1914, dobře známé předehry rakousko-srbského konfliktu a první světové války jako takové, poznamenaly situaci na Balkáně ještě další krizové momenty. Jeden takový nadešel s rakousko-uherskou přímou anexí Bosny a Hercegoviny v říjnu 1908, oznámenou po již třicetileté okupaci země (podotkněme, že Rakušané současně opustili jihovýchodněji položený sandžak Novi Pazar, roku 1878 jimi též vojensky obsazený). Tento krok Vídně následoval vzpomenuté mladoturecké revoluci, hrozící rozdmýcháním nacionalistických nálad mezi obyvatelstvem pod vládou Osmanské říše, a vyvolal odpor nejen v Turecku, ale především, vzhledem k naznačeným konceptům „velkosrbské říše“, v Srbsku, jež mobilizovalo své vojenské síly a jemuž zase šéf rakousko-uherského generálního štábu Conrad von Hötzendorf pohrozil válkou. Poněkud specifické povahy byl odpor Ruska, které diplomaticky podpořilo Srbsko. To, vycházejíc z předešlé dohody s Rakouskem-Uherskem, vyjadřovalo primárně rozhořčení z toho, že Vídeň vyhlásila anexi, aniž by vyčkala, až ono samo získá od svých britských a francouzských (v té době již) smluvních partnerů podporu k prosazení práva průjezdu svých válečných lodí Bosporem a Dardanelami – a jíž se ostatně nedočkalo.

Zájmu Ruska, a jeho snahám brzdit balkánské zájmy Rakouska-Uherska a také Itálie, nakonec vyhovovalo i dosažení srbsko-bulharské smlouvy z března 1912, v níž se oba státy dohodly na budoucím rozdělení Makedonie. Když k tomuto spojenectví přistoupily Řecko a Černá Hora, vznikl tzv. Balkánský svaz, který, rovněž pod vlivem úspěchu Itálie ve válce s Osmanskou říší na severu Afriky od roku 1911, zahájil v říjnu 1912 válku proti Turecku. Tento konflikt, první balkánská válka, měl skoncovat se staletou osmanskou přítomností v Evropě, což se v podstatě (a krátkodobě) týkalo i dnešní evropské části Turecka. Tam bulharské síly (mimochodem, zdaleka nejpočetnější mezi silami balkánských spojenců, když bylo z jejich řad na začátku války nasazeno do boje přes 360 tisíc mužů) oblehly a obsadily Edirne (Drinopol) a blížily se k Istanbulu. K výsledkům války, přerušené na přelomu let 1912/13 příměřím a ukončené mírovou smlouvou v Londýně 30. května 1913, patřilo i vytvoření albánského státu v přijadranské části Balkánu. O tom rozhodly velmoci na londýnské konferenci, za stavu, kdy se Rakousko-Uhersko a Itálie obávaly vzniku tzv. Velkého Srbska.

V první řadě spor Bulharska se Srby a Řeky v makedonském prostoru se však záhy stal příčinou druhé balkánské války. V té během června a července 1913 vystoupili proti Bulharsku bývalí spojenci, posíleni navíc o Rumunsko, a také o Turecko. Bulharsko bylo poraženo a nuceno k územním ústupkům. Kromě čerstvě nabytých území z první balkánské války se jednalo i o jižní Dobrudžu mezi Dunajem a Černým mořem, postoupenou Rumunsku.

S přihlédnutím k těmto okolnostem tak asi nemusí být překvapující, ke které ze stran se připojilo Bulharsko ve válce, která začala rakousko-uherským vyhlášením války Srbsku měsíc po sarajevském atentátu na arcivévodu Františka Ferdinanda a která rychle přerostla, za vazeb obou aktérů na další síly (jako Německo na jedné a Rusko na druhé straně) a obecně spojeneckých vazeb v Evropě, v konflikt globálních rozměrů. Do války po boku Centrálních mocností (tj. Německa, Rakouska-Uherska a Osmanské říše) se nicméně zapojilo teprve v říjnu 1915, aby poté zásadní měrou přispělo k porážce Srbska. Ve druhé polovině roku 1914 nebyl tento krok ještě předvídaný, a o spojenectví Bulharska, zejména s kalkulací jeho využití proti Turecku, stály i velmoci Dohody. Přirozeně, po roce 1918 i Bulharsko náleželo k poraženým státům, postiženým tzv. versailleským systémem (kupř. ztratilo, ve prospěch Řecka, přístup k Egejskému moři, který získalo za první balkánské války a který mu zbýval i po porážce v létě 1913). Ostatně, později, za druhé světové války, se při spojenectví s nacistickým Německem v roce 1941 opět dočasně rozšířilo o makedonské a thrácké oblasti na úkor Jugoslávie a Řecka.

Lze zrekapitulovat, že srbsko-bulharská válka z roku 1885 spadá do mozaiky spletitého vývoje na Balkánském poloostrově v dekádách na přelomu 19. a 20. století. Klíčovou roli zde hrál předchozí projekt obnovy bulharského impéria, jaký se při zhroucení turecké moci, a pod ruským patronátem, zrodil v roce 1878. Na druhou stranu, můžeme sledovat návaznosti na okolnosti tohoto konfliktu a jeho prvotního podnětu, tj. sjednocení reálně obnoveného bulharského státu, až do doby krvavých balkánských válek let 1912/13 a pak první světové války (a vzhledem k výsledkům této poté vlastně i druhé světové války). Víme, že na jednu stranu Bulharsko nebylo tehdy, v roce 1885, podpořeno Ruskem, když tomu se už hroutila vize vlastního protektorátu nad touto zemí, stále nicméně přežívající v těsnější návaznosti na jeho válečné vítězství, ale zároveň faktickou diplomatickou porážku z roku 1878. Na stranu druhou, víme, že Srbsko se mohlo opřít o podporu Rakouska-Uherska. To korespondovalo s obecnější povahou rakousko-srbských vztahů za vlády Milana I. Obrenoviće v Srbsku (abdikoval v roce 1889), v realitě odlišné od doby před počátkem Velké války o necelá tři desetiletí později. Při roli mezníku, jaký v tomto ohledu představoval převrat v Bělehradě z roku 1903, jenž na srbský trůn přivedl Karadjordjeviće, můžeme dodat, že králové z této dynastie se s vítězstvím Dohody v první světové válce změnili v jugoslávské krále, resp. panovníky (do roku 1929) Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. V Jugoslávii vládli, nakonec v osobě krále Petra II., až do invaze Německa a jeho spojenců v dubnu 1941, příp., více či méně formálně z exilu, až do období po druhé světové válce, kdy byli od moci odstaveni Titovými komunisty. To je však už samozřejmě zcela jiná kapitola dějin.

Zdroj: britannica.com

Komentáře

SexyKitty20

21. 02. 2024, 10:00

:strawberry: ️ Se­xy ho­­lk­­­y cht­­ějí s­­­e­x, šu­­kej­­te je ta­­­d­­y :point_right: D­­E­­­4­­.­­F­­­U­N

SexyKitty20

21. 02. 2024, 09:59

:strawberry: ️ Sexy holky chtějí sex, šukejte je tady :point_right: ?­­­?­?­­­­­.­?­­­?­­­­­­­?­­­.­­­­­?­­­?­?

SexyKitty20

21. 02. 2024, 09:58

:strawberry: ️ Se­­xy ho­­­lk­y cht­ějí s­e­­­x, šu­­kej­­te je ta­­­d­y :point_right: ?­­?­­­?.?­­­??.?­?­?

Vaclav Flek

31. 01. 2024, 01:15

pro Petr Hertel

Pane doktore, opet dekuji za skvely clanek o te velmi malo zname valce v Evrope, ktera - pokud to spravne chapu - tvori tak trochu spojnici mezi rusko-tureckou valkou 1887-87 a balkanskymi valkami. O te valce se u nas mnoho nevi, proto ani nemohu mit vyhrady ci otazky. Tesim se na priste.

Petr Hertel

31. 01. 2024, 23:25

Pro Václav Flek

Ano, dodal bych, že je tady ta válka zvýrazněna jako takový mezník či jeden z mezníků dosti komplikovaného a spletitého vývoje na Balkáně, a včetně tedy i otázky vztahů balkánských států s jednotlivými mocnostmi, od té rusko-turecké války 1877/78 vlastně až po první světovou válku. Tak samozřejmě ta reálně začala jako válka mezi Rakouskem-Uherskem a Srbskem, ačkoliv v tom roce 1885 Rakousko-Uhersko zcela jasně podpořilo Srbsko (a tehdy to ještě rozhodně odpovídalo celkovému charakteru jejich vzájemných vztahů, pochopitelně na rozdíl od situace už před rokem 1914). Na druhou stranu tady bylo Bulharsko, které se v období kolem toho roku 1885 snažilo vymanit z ruského poručnictví, což byl tedy jasný důvod, proč od něj tehdy Rusko dalo "ruce pryč" - a které se zase pro změnu ocitlo o 30  let později v bloku Centrálních mocností (navíc i nepochybně při vlivu dalších rozhodujících peripetií, jako právě ty balkánské války, atd.).

Nakonec, on se tu při nějaké souvislosti s tímto širokým tématem může podsunout i jeden postřeh vzhledem ke druhé světové válce, aniž vůbec v článku naznačený (tedy nemyslím sen o nějakém Velkém Bulharsku)...
Bulharsko se od roku 1941 odmítalo, přes Hitlerův zájem, přímo zapojit po boku Německa do tažení proti SSSR (na rozdíl třeba od Rumunska, Maďarska, příp. Slovenska). Docela často se to vysvětlovalo nějakým tradičnějším bulharským rusofilstvím, a asi hlavně pocitem nějakého vděku vůči Rusům za osvobození z turecké nadvlády v roce 1878...
Když si na druhou stranu uvědomíme, že za první světové války, v letech 1916/17, se Bulhaři, po ústupu Rumunů z Dobrudže, přímo vojensky střetli s Rusy přibližně v oblasti při dunajské deltě (cca prostor dnešní jižní Moldovy a jihozápadního cípu Ukrajiny)... Čili v době rusko-turecké válce let 1877/78 ještě o cca 25  let bližší, a navíc, dosud s armádou carského Ruska (tedy nikoliv bolševického, komunistického Sovětského svazu)... (?)
Prostě ale jen takový drobný postřeh, poznámka. Asi se tu různá vysvětlení nabízet mohou.

JanJan

30. 01. 2024, 15:12

O tomto střetu jsem toho moc netušil, než jsem jednou při cestě na Balkán objevil u Slivnice hned u silnice od hranic se Srbskem směrem na Sofii velký památník bitvy. Byl dost zarostlý a opuštěný. Dnes už tam vede dálnici ze Srbska do Sofie, tak by se to asi špatně hledalo.