Je známo, že na faktické likvidaci Československé republiky v předvečer druhé světové války, v níž můžeme považovat za klíčové mezníky mnichovskou dohodu z 30. září 1938 a pak separaci Slovenska a německou okupaci českomoravského vnitrozemí ve dnech 14. až 15. března 1939, se kromě nacistické Německé říše přímo podílely také dva další sousední státy – Polsko a Maďarsko. Obzvlášť v případě Maďarska se pro to naskýtal velmi nápadný předpoklad po celá dvě předchozí desetiletí. Stále tu působil vliv rozpadu starého uherského státu s koncem první světové války a trianonské mírové smlouvy, v důsledku čehož celou východní část ČSR představovaly dříve hornouherské oblasti Slovenska a Podkarpatské Rusi (Karpatské Ukrajiny). Na druhou stranu, existovala zde v meziválečném období československo-rumunsko-jugoslávská tzv. Malá dohoda, jejíž vznik byl právě postoji proti případnému maďarskému revizionismu podmíněn.

Foto: Vstup maďarské armády do jihoslovenského Lučence (maď. Losonc), 10. listopad 1938. Samozřejmě, i toto město spadalo k území, přiřčenému Maďarsku na bázi tzv. první vídeňské arbitráže z 2. listopadu 1938. Lze si povšimnout zástupu obyvatel, zdravících maďarské vojáky, a slavnostní výzdoby, včetně nápisu, vzdávajícího hold „Velkému Maďarsku“ | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Proč se kárgilská válka mezi Indií a Pákistánem v roce 1999 obešla bez úderů jadernými zbraněmi

Tzv. sudetská krize bezpochyby nabízela Maďarsku příležitost. Už v dubnu 1938 dal Hitler maďarskému vyslanci v Berlíně najevo, že Německo nemá zájem o slovenskou část ČSR, a je tedy na Maďarsku, aby provedlo reanexi jeho dřívějších území. V srpnu 1938 zavítali na návštěvu Německa maďarský regent Miklós Horthy a premiér Béla Imrédy. Sám Horthy, jehož návštěva byla mj. spojena v Kielu se křtem nového německého těžkého křižníku, Prinz Eugen, vzpomínal (ve svých Pamětech, sepsaných po druhé světové válce v portugalském exilu) na až podezřelé osobní nadbíhání ze strany německého Führera, které se vztahovalo i k jeho někdejší roli velitele rakousko-uherského válečného námořnictva, aby se brzy dozvěděl, co je po něm doopravdy požadováno – tedy účast Maďarska na chystaném německém útoku proti Československu („Fall Grün“). To bylo Horthym a vůbec maďarskou stranou odmítnuto. Regent Hitlerovi sdělil zhruba to, že jeho země preferuje vyřešit územní požadavky vůči ČSR diplomatickou cestou, argumentoval stávající slabostí maďarské armády s vyjádřením pochybnosti, zda by si ta poradila s československými pohraničními opevněními, a nakonec i předpokladem, že takový útok by sotva nechal pasivními velmoci jako Velká Británie, Francie, případně Sovětský svaz. Stojí též za povšimnutí, že Horthy se později ohradil proti poválečnému tvrzení Winstona Churchilla, že to byl tehdy on, kdo ve věci tlaku vůči Československu naléhal, a naopak že Hitler váhal.

Kromě toho, v téže době se uskutečnila konference v Bledu (na území jugoslávského Slovinska), na níž státy Malé dohody uznaly, proti původním ustanovením trianonské smlouvy, maďarskou vojenskou paritu, výměnou za závazek Maďarska k neútočení; a na níž se jednalo také o maďarských menšinách v dotyčných malodohodových zemích. Nicméně, jestliže na jednu stranu ztrácela na svém reálném významu Malá dohoda, na stranu druhou se měnil, a to i za trvajícího zájmu či přímo tlaku Německa, zdrženlivý maďarský postoj. Jako v podstatě minimalistický požadavek se prosadila představa nároku na jižní části Slovenska a Podkarpatské Rusi, obývané z velké části maďarským obyvatelstvem (čili obdobný etnický princip, na jakém mělo dojít k německé anexi pohraničí českých zemí). A poté i Adolf Hitler se na schůzce s britským premiérem Chamberlainem v Bad Godesbergu od 22. září 1938 vyslovil za naplnění rovněž teritoriálních požadavků Polska a Maďarska vůči Československu.

Na mnichovské konferenci koncem září bylo z iniciativy italského vůdce Mussoliniho prosazeno, aby byl československo-maďarský spor vyřešen jednáními mezi oběma státy, a případně by byl opět rozhodnut pod dohledem čtyř zúčastněných mocností. A zatímco k ničemu nevedla československo-maďarská vyjednávání, probíhající 8.-13. října v Komárně, napětí na pomezí obou států se jen stupňovalo s činností maďarských polovojenských skupin (připomeňme tzv. Gardu otrhanců, Rongyos Gárda), jež na československé straně hranic prováděly útoky na komunikační objekty, oddíly československé armády, četníky. Rozhodnutí nakonec, 2. listopadu 1938, padlo ve vídeňském palácovém komplexu Belvedere za vrchní přítomnosti ministrů zahraničí Německa a Itálie, Joachima von Ribbentropa a hraběte Galeazza Ciana (Velká Británie a Francie, čili další signatáři mnichovské dohody, se tentokrát od záležitosti prakticky již distancovaly). Druhá Česko-Slovenská republika byla nucena odstoupit Maďarsku územní pruh na jihu Slovenska, a Podkarpatské Rusi. V následujících dnech byly dotyčné regiony obsazeny maďarskou armádou. Do Komárna a později do Košic při té příležitosti triumfálně vstoupil sám regent Horthy.

Jenže, v Maďarsku se rychle ujala idea dovršit tento krok reanexí přinejmenším celé zbývající části Podkarpatské Rusi (a to přestože i tam se zatím, podobně jako na Slovensku, ustavila vlastní autonomní vláda). Za situace, kdy tam v listopadu 1938 vyvíjelo záškodnické aktivity dohromady možná 1,5 tisíce dobrovolníků z maďarských polovojenských organizací, budapešťské vedení navázalo těsnou kooperaci s Polskem, které na Podkarpatské Rusi rovněž rozvinulo vlastní činnost teroristického druhu. Již v první půli listopadu se v Budapešti rozhodlo o obsazení zbytku této země jednotkami pravidelné maďarské armády. To bylo ale podmíněno jednak otevřenou podporou ze strany Polska a jednak schválením ze strany Německa a Itálie, uznávaných vrchních arbitrů situace. Poláci se však do takové akce, s perspektivou otevřeného konfliktu s Česko-Slovenskem, zapojit odmítli, a kromě pokračování v podpoře vlastní diverzní činnosti nanejvýš se zavázali k pokusu neutralizovat Rumunsko, pokud by to vystoupilo proti Maďarsku kvůli jeho invazi do Zakarpatska. A především, něco takového neschválil (aspoň prozatím) Berlín, a to rovněž za stavu, kdy na podporu Německa vsadilo i autonomní vedení Zakarpatské Ukrajiny v Chustu, v čele s řeckokatolickým knězem Augustinem Vološinem.

Psali jsme:Poučení z války v Gaze očima Daniela Bymana

Psali jsme:Gen. Petr Svoboda: Musíme se přestat navzájem pomlouvat a začít se víc bavit napříč generacemi

Psali jsme:Páteř logistiky v pohybu: Vojenská doprava

Foto: Poškozený a Maďary ukořistěný československý lehký tank LT vz. 35. Snímek pochází z doby maďarské invaze na Podkarpatskou Rus (resp. do její větší části, Maďarskem dosud neanektované) od 14. března 1939, z oblasti na jejím jihovýchodě | Wikimedia Commons / Public domain

Maďarsku bylo jasné, že jeho další kroky jsou zcela závislé na libovůli Německa. O situaci v regionu mohl zatím vypovídat například pohraniční střet, k němuž 6.-7. ledna 1939 došlo v Rozviegově na předměstí Mukačeva (přímo na hranici maďarského záboru z listopadu 1938), a který si vyžádal na česko-slovenské straně životy 4 vojáků a jednoho příslušníka SOS (Stráže obrany státu) a nejméně 9 životů na straně maďarské. V lednu 1939 byl z Prahy prezidentem Háchou jmenován do Vološinovy karpatoukrajinské autonomní vlády generál Lev Prchala, čímž se sledovalo upevnění česko-slovenské svrchovanosti nad nejvýchodnějším cípem fakticky skomírající republiky. Komplikovanost zdejších podmínek dokreslovalo působení oddílů tzv. Karpatské Siče, ozbrojené organizace nakloněné místní, vlastně rusínské (resp. ukrajinské) autonomní vládě, a síly orientované protimaďarsky, ale i protičesky. Přitom zrovna ráno 14. března 1939, kdy česko-slovenské složky potlačily povstání příslušníků Siče v Chustu, zahájily postup na Podkarpatskou Rus, s maďarským ultimátem pražské vládě k jejímu odstoupení, jednotky Maďarské královské armády (Magyar Királyi Honvédség).

Samozřejmě, do toho dne k tomu již Budapešť dosáhla souhlasu a pobídky z Německa, rozhodnutého k likvidaci zbývajícího česko-slovenského státu (a ostatně, jsou známy Hitlerovy hrozby slovenským předákům Jozefu Tisovi a Ferdinandu Ďurčanskému, že i celý slovenský prostor bude přenechán Maďarsku, jestliže Slovensko okamžitě nevyhlásí nezávislost). Maďarský postup byl veden ve třech směrech – jednak z oblasti Mukačeva, jednak západněji z oblasti Užhorodu (města taktéž obsazeného Maďary už v listopadu 1938) a jednak pak ještě ve východněji položeném prostoru, se zacílením na Chust.

Počet česko-slovenských vojáků, příp. příslušníků dalších česko-slovenských ozbrojených složek, jež se tehdy postavili maďarské přesile na odpor, je uváděn na něco přes dva tisíce. Významnou úlohu v tom sehrála část 12. pěší divize pod velením brigádního generála Olega Svátka, bývalého československého legionáře. Odpor, jaký do 17. března 1939 kladly česko-slovenské oddíly v bojích, v nichž byly nasazeny i tanky, dělostřelectvo a obrněné vozy, bývá hodnocen jako efektivní, ačkoliv v době, kdy zprávy o odtržení Slovenska a německé okupaci Prahy jen potvrzovaly zánik československého státu, šlo ze strany česko-slovenských vojáků nakonec jen o ústupové boje, kdy jejich cílem bylo, aby sami nepadli do maďarského zajetí a aby zajistili evakuaci českých úřadů a obyvatelstva na Slovensko, do Rumunska, příp. do Polska. Příznačné bylo, že mezitím také autonomní zakarpatoukrajinské vedení vyhlásilo úplnou nezávislost země (čili opět v paralele se Slovenskem), avšak tentokrát už marné bylo jeho spoléhání se na podporu Německa (a příp. již neexistující ČSR, od níž se odtrhlo). A i když třeba prezident Vološin zpravil telegramem do Prahy, již obsazené Němci, že generál Svátek byl jmenován hlavním velitelem obrany země, ani tváří v tvář maďarské invazi nebyl zcela překonán konfliktní vztah mezi Čechoslováky a oddíly Siče, jak dokládaly vzájemné přestřelky.

Odhaduje se, že během těchto zhruba čtyřdenních bojů mezi Čechoslováky a Maďary padlo asi 40 (či možná 60) česko-slovenských vojáků a asi 120 jich bylo zraněno. Maďarské ztráty byly vyšší. Jakkoliv se oficiálně hovořilo o 72 mrtvých, 2 nezvěstných a 240 raněných v maďarských řadách, podle odhadů zahraničních novinářů, působících na maďarské straně, se zdá, že ve skutečnosti dosáhly nejméně 200 padlých a mnoho set zraněných. Specifikem zůstávala Karpatská Sič. Také část členů této organizace, jež byla pověstným trnem v oku i Polákům (pro propojení s ukrajinskými nacionalistickými organizacemi na východě Polska), unikla na území Rumunska. Jejich velitel v daném okamžiku, Mychajlo Kolodzynskyj a jeho pobočník Zenon Kossak, byli dopadeni Maďary a zastřeleni, a tentýž osud potkal i mnoho řadových členů Siče (případně, jak uváděno, mnozí Maďary zajatí příslušníci organizace, jednalo-li se původem o Ukrajince z východní části Polska, byli předáni Polákům a často zastřeleni těmi).

Foto: K 17. březnu 1939 je datován tento snímek. Ten zachycuje maďarské vojáky s protitankovým kanónem Pak 36 (německé provenience) v karpatském Vereckém průsmyku, při tehdejší hranici Podkarpatské Rusi (a donedávna Československa) s Polskem | Wikimedia Commons / Public domain

Maďarský zábor Zakarpatska byl dovršen 18. března 1939 oficiálním setkáním představitelů maďarské a polské armády na nové společné hranici. Ovšem k setkávání maďarských a polských vojáků na jednotlivých úsecích této hranice docházelo už ve dnech předchozích. Vytvoření společné hranice bylo ostatně žádoucím ideálem v obou zemích už v předchozích letech (a kdy se v případě Maďarska jistě i nabízela vidina uvolnění ze „sevření“ státy Malé dohody).

Tato maďarská operace měla ještě krátce poté vlastně své pokračování, když se Maďarsko snažilo zajistit výhodnější pozice (a znovu i kvůli strategickému spojení s Polskem) v oblasti západně od údolí řeky Uh, nárokované mladým Slovenským státem. Vstup tří maďarských bojových skupin na toto území ráno 23. března 1939 vyvolal okamžitou reakci ze strany Slovenska, jehož vlastní ozbrojené síly se teprve formovaly z jednotek bývalé česko-slovenské armády (a k jehož obraně se v tom okamžiku dobrovolně hlásilo velké množství bývalých československých záložníků a členů Hlinkovy gardy). Následujícího dne zahájily slovenské oddíly protiútok. Boj, doprovázený i leteckými souboji nebo maďarským náletem na letiště ve Spišské Nové Vsi z 24. března, byl brzy pod tlakem Německa ukončen příměřím; a definitivně tuto tzv. malou maďarsko-slovenskou válku ukončila jednání slovenské delegace v Budapešti na přelomu března a dubna 1939. Konflikt, jenž si vyžádal celkem několik desítek obětí na životech (a uvádí se, že 360 Slováků a 311 Čechů padlo do maďarského zajetí), nicméně přinesl Maďarsku zisk dalšího územního pásu na východě Slovenska, s necelými osmi desítkami osad a obyvatelstvem většinou rusínské nebo slovenské národnosti.

Zatímco Československo tedy přestalo na dalších šest let v praktické rovině existovat, dlouhodobého trvání neměla mít dosažená maďarsko-polská hranice. Když něco přes dva týdny od začátku německé invaze do Polska z 1. září 1939 (od níž se Maďarsko rozhodně zdrželo a ani nepovolilo transport německých sil přes své území k této operaci) vstoupila na polské území též sovětská Rudá armáda, bylo sousedství Maďarska s Polskem nahrazeno sousedstvím se Sovětským svazem. Samo Maďarsko dosáhlo dalšího územního rozšíření, a tedy další revize trianonské smlouvy, s tzv. druhou vídeňskou arbitráží z konce srpna 1940. Tehdy se mu, za napjatého vztahu s Rumunskem, a znovu pod německo-italským patronátem, podařilo anektovat část Sedmihradska právě na úkor Rumunska. A revizionistické cíle podmínily i maďarskou účast na německém tažení proti Jugoslávii z dubna 1941, kdy Budapešť vystoupila již jako válečný spojenec německé Třetí říše.

Bojům na Podkarpatské Rusi z března 1939 bývá z českého pohledu přikládán i ten význam, že se vymykají obrazu „vydání republiky bez boje“ v letech 1938-1939. Samozřejmě, o osudu Československé republiky bylo rozhodnuto jinde. Na obranu Podkarpatské Rusi tehdy rezignoval generál Prchala, jenž odjel do Bratislavy (aby později stál u zrodu dobrovolnických československých jednotek v Polsku, posléze stanul v čele exilové opozice proti rovněž exilovému prezidentu Benešovi, a nakonec, už po druhé světové válce, byl aktivní také v exilové činnosti proti komunistickému režimu v Československu). Generál Oleg Svátek, jehož jméno v boji proti maďarské okupaci Zakarpatska vyniká v první řadě, pak na území Protektorátu Čechy a Morava sehrál důležitou úlohu v činnosti ilegální odbojové Obrany národa. Zatčen německým Gestapem, 1. října 1941 byl popraven.

Zdroj: Admiral Nicholas Horthy - Memoirs - Annotated by Simon, A. L. Safety Harbor, FL, 2000; Dąbrowski, D. Polská republika a otázka Podkarpatské (Zakarpatské) Rusi 1938-1939, Praha 2021; Plachý, J. Tragické březnové dny roku 1939 na Podkarpatské Rusi. VHÚ Praha, 13.03.2014