Každá římská legie se dělila na menší organizační jednotky, kdy nejmenší vojenskou jednotkou legií bylo tzv. contubernium. Jednalo se v podstatě o četu 8 mužů, kteří byli kamarády ve zbrani. V případě, že někdo z jednotky padl v bitvě, ostatní informovali jeho rodinu. Každý člen contubernia plnil určitou roli. Jeden legionář byl kovář, druhý lovil, třetí vařil, další stavěl stan. Prostě každý muž měl v rámci jednotky svou specifickou roli, což byl také důvod, proč byly legie tak efektivní. Římští vojáci (konkrétně ti na cestách) měli stravu skládající se převážně z pšenice, ječmene a ovsa, ale také špaldy a žita. Pšenice byla preferována před ječmenem, protože ječmen byl vnímán jako potrava pro zvířata, barbary, otroky, gladiátory, zločince, buřiče a dezertéry. Ječmen se začal vojákům rozdávat až v případě nouze, kdy byl z nějakého důvodu nedostatek jídla a velitelé museli začít snižovat příděly potravin. Pšenice tedy byla základní složkou legionářského jídla, a to z jednoduchého důvodu – snadno se pěstuje, je levná, lehká a snadno se přepravuje.

Foto: Každá římská legie se dělila na menší organizační jednotky, kdy nejmenší vojenskou jednotkou legií bylo tzv. contubernium. | Shutterstock

Legionář, který měl v contuberniu na starosti vaření, měl na výběr dvě možnosti. První základní jídlo římských vojáků byla vodnaté kaše, podobná husté polévce, zvaná puls. Bylo to jednoduché jídlo, které se vařilo že směsi vařených pšeničných zrn, vody, soli, tuku a olivového oleje nebo mléka. Do kaše se pak přidávala fermentovaná rybí pasta, zvaná garam, která jí dávala chuť. Pokud byla k dispozici, přidávala se do kaše i zelenina nebo koření. Ještě oblíbenější byl plochý chléb, zvaný podokno. Vojáci museli nejdříve pšenici rozemlít mezi kameny nebo v ručních mlýnkách, mouku pak smíchali s vodou, solí a kořením a poté těsto opékali nad ohněm. Kromě toho římští vojáci také jedli hodně česneku, který milovali pro jeho chuť a pozitivní účinky na zdraví. Někdy se v jídelníčku legionářů objevilo maso, ale to se nestávalo často. Maso bylo k dispozici jen v případě, když se legionářům podařilo ulovit divokou zvěř, nachytat ryby nebo když během války vypálili nepřátelskou vesnici, kterou dokonale vydrancovali i s veškerým jídlem a domácím zvířectvem. Ale jinak 99 % římské stravy bylo jídlo na bázi pšenice a zdá se, že legionářům jejich jídlo chutnalo a nestěžovali si. Když se římská armáda dostala do oblastí, které byly plné zvěře, měli pak legionáři s přijímáním tolika masité potravy problémy a často trpěli průjmy. Zranění muži měli nárok na drůbež, avšak drůbeží maso nebylo vždy k mání. Římští důstojníci se stravovali mnohem lépe, maso měli každý den, vařili jim vlastní kuchaři, a proto se v římských legiích říkalo, že zatímco prostí vojáci jedli "cibum capere", jejich důstojníci obědvali "epulare".

Psali jsme:Chceš-li uniknout nepříteli, navař mu čočkovou polévku – němečtí kuchaři u Stalingradu kryli ústup efektivněji než dělostřelectvo

A jaké bylo zásobování legií? Je zřejmé, že nakrmit 5 000 až 50 000 mužů není snadný úkol. Obilí se obvykle přepravovalo z Říma do předních linií a skladovalo se v masivních skladech. Svazky obilí byly označeny znaky každé jednotlivé legie, aby bylo vidět, který svazek, jaké legií patří. Tyto sklady byly dobře hlídány a logistický proces byl dobře organizován. To však skutečně fungovalo pouze v případech statické války. Pokud se císař vydal na válečné tažení, mohl si zásobovací útvar spočítat délku tažení a z toho vypočítat, kolik jídla budou legionáři potřebovat. Potraviny se vezly v zásobovacích kolonách, které následovaly armádu a byly střeženy méně zkušenými legionáři. Každý legionář pak s sebou nesl zásobu jídla na tři dny. Kromě toho nesli legionáři ještě cibuli, kterou si zastrčili do tuniky, aby je po cestě mohli syrové žvýkat.

Často se však stávalo, že se válečné kampaně protáhly nebo se dostaly do problémů a vezené zásoby nestačily. V tomto případě měl Řím tři možnosti. Jeden muž v každém contuberniu (tzv. sběrač) se každý den vydával na lov drobné zvěře, hledal lesní plody nebo sháněl cokoliv jedlého, co by přinesl svým kamarádům. To však fungovalo jen na krátkou dobu, 50 000 mužů se za poměrně krátkou dobu přírodními zdroji v dané oblasti doslova projedlo. Dalším způsobem byly rekvizice. Zde je dobré upozornit, že Římané nikdy nedrancovali přátelské území ani neutrální území, ale jen území nepřátel. Velitelé rekvírovali zásoby od místních občanských vůdců, kteří v podstatě neměli na výběr a museli vojsku dodávat potraviny i přes svůj nesouhlas. Výměnou za zásoby vydal římský velitel civilnímu vůdci římské IOU, což byl v podstatě slib, že Řím za jídlo následně zaplatí. Trvalo to nějaký čas, avšak Římané za jídlo většinou opravdu zaplatili a vykompenzovali dodávkou obílí. Posledním způsobem zásobování pak byla již zmíněná ječmenová dieta. Když nastala krize, římští velitelé snížili příděly pšenice a místo ní dostávali vojáci ječmen. Ječmen byl mezi Římany opravdu velmi nepopulární, a proto ječmenová dieta přišla na řadu až v okamžiku, když byla situace ve vojsku opravdu zoufalá.

Zdroj: historie válek