První sovětské tanky T-34/85 československý armádní sbor obdržel na počátku roku 1945 a do konce 2. světové války sbor disponoval celkem 130 kusy těchto tanků. Dodávky ze Sovětského svazu chodily i po válce a v Československu se také dlouhá léta tank T-34/85 vyráběl a exportoval do celého světa. 

Tank T-34/85 byl stále ještě relativně moderním tankem, ovšem bylo veřejným tajemstvím, že v nejbližších letech zastará, což si uvědomovali i v tehdejším Československu. Dne 17. října 1945 se konala porada Generálního štábu, kde divizní generál Bohumil Boček schválil takticko-technické požadavky na domácí Tank všeobecného použití (TVP), československou odpověď na vznikající trend MBT (Main Battle Tank – hlavní bojový tank). Požadavky byly inspirovány právě tankem T-34/85, i když s jistými odlišnostmi.

Foto: Náčrt tanku TVP. I když ve všech ohledech převyšoval T-34/85, velice rychle by zastaral. | Wikimedia Commons / Public domain

Vojensko-technický ústav (VTÚ), kde byl tank technologicky vyvíjen, představil koncepci TVP v březnu 1946. Na jejím základě měly podniky ČKD a Škoda vyvinout vlastní tanky. V prosinci téhož roku přišla společnost Škoda s tankem Škoda T 40, který se od tanku T-34 výrazně odlišoval a přestože T 40 v mnoha ohledech T-34 převyšoval, stále se nejednalo o revoluční koncept. Koncept TVP byl tedy v roce 1948 přepracován a vyústil ve dva tanky - Škoda T 50 a ČKD T 51, na obou podvozcích byla navržena i samohybná děla. Oba projekty však nebyly kladně přijaty, tanky byly hodnoceny jako příliš vysoké a těžké, šípový tvar korby (podobný tomu na sovětském těžkém tanku IS-3) byl také odmítnut. Nakonec bylo rozhodnuto o fúzi obou projektů. 28. března 1949 tak byl projekt sloučen do jednoho pod názvem T 50/51. Korba byla unifikována a měla být vyráběna v ČKD, ve Škodových závodech měla být zase navrhnuta věž a kanón o ráži 100mm. Jistou svobodu měly obě společnosti v klíčových aspektech, každá měla navrhnout a vyrobit vlastní motor, převodovku, palivovou nádrž a vnitřní uspořádání tanku. Tank T-50/51 měl být poháněn 16válcovýcm naftovým motorem Škoda AHK nebo ČKD AXK o výkonu 662–736 kW. Během vývoje vznikly další požadavky na stavbu mostního, plamenometného a odminovacího tanku na stejné korbě, nakonec však tyto verze nebyly nikdy navrženy. 100 mm kanón Škoda AK 1 dokázal na 1 000 metrů prorazit pancéřový plát o síle 140 mm pod úhlem 60°, což bylo dvakrát více, než u sovětského vrstevníka D-10T. Plánovaná stavba 1799 vozidel však byla v březnu 1950 z politických důvodů zrušena a tehdejšímu Československu byla v podstatě vnucena výroba tanku T-34/85, byť sovětský svaz již pracoval na mnohem lepším tanku T-54 a v samotném Sovětském svazu již výroba tanku T-34/85 od roku 1946 neprobíhala.

Foto: Tank T-34/85 v Přáslavicích | MO ČR

Problémy se zavedením sériové výroby v Československu byly nemalé. Sověti dodávali dokumentaci liknavě a počáteční zmetkovost odpovídala až desítkám procent. Přestavba továrny ČKD Sokolovo v Praze na výrobu T-34/85 začala v lednu 1950. Tradiční výrobce lokomotiv nebyl zvolen náhodně, disponoval totiž odpovídajícím zvedacím zařízením (tanky o hmotnosti 30 tun se totiž v Československu předtím nevyráběly). Na pomoc se zavedením výroby pak byli ze Sovětského svazu vysláni experti z továrny č 183 ve městě Nižnij Tagil. Již zmíněná vysoká zmetkovost pramenila hlavně z toho, že se tank vyráběl v několika různých továrnách. Motory V-2 dodávala Škoda Plzeň, výzbroj se vyráběla v závodě Škoda v Dubnici nad Váhom a korba a věže se kromě ČKD v Praze vyráběla také v Závodě J.V.Stalina (ZJVS) na Slovensku v Martině. 

První československý T-34/85 byl postaven 1. září 1951, Do října pak bylo postaveno dalších sedm tanků, z nichž dva byly odeslány ke krátkým zkouškám. Do konce roku bylo dokončeno celkem 25 tanků T-34/85. Tanky ovšem byly velice poruchové - sváry netěsnily, a mnoho stížností také chodilo na nespolehlivou převodovku a spojku. Z 81 tanků dodaných československé armádě v letech 1951-1952 bylo evidováno 280 poruch, z nichž 250 bylo přímo způsobeno špatnou kvalitou výroby. Vychytávání much zabralo nějaký čas a plnohodnotná sériová výroba započala až v únoru roku 1952. 

Foto: V Československu vyrobené T-34/85. Povšimněte si světla Notek na korbě. | VHÚ

Nejednalo se ovšem jen o klon sovětského tanku. Tanky dostaly litá kola podobné těm, která vyráběla továrna č. 183 v Nižnym Tagilu, věž zas byla podobná té z továrny č.174 v Omsku. Československý tank se od toho sovětského dokázal odlišit na první pohled, a to v kvalitě povrchu. Československý průmysl dokázal vytvářet kvalitnější výrobky, než ten sovětský a tak i tanky T-34/85 vypadaly lépe. Odlévané věže i desky trupu byly pečlivě dokončeny, sváry zabroušeny a tak československé tanky nepůsobil tak drsným dojmem, jako ty sovětské. Tanky také obdržely na přední část korby světlomety Notek, a kryty výfuků byly komplikovanější. V levé zadní části tanku byl pak umístěn port pro polní telefon.

Výroba v ČKD v Praze pokračovala do prosince 1953 a továrna vyprodukovala celkem 951 tanků. Kvůli nízké kvalitě výroby určitých komponentů však zde výroba skončila a tank T-34/85 se tak stal posledním tankem vyrobeným v ČKD, továrna se poté vrátila zpět k výrobě lokomotiv. Výroba se naplno přesunula do slovenského Martina. Martin se tak stal jádrem československého tankového průmyslu a bylo zde smontováno celkem 1785 tanků. 

Foto: Sovětský T-34/85. Povšimněte si velice hrubé struktury věže a svárů na korbě, Československé kusy měly mnohem lepší finiš. | Wikimedia Commons / Public domain

Jak se však předpokládalo, během několika málo let tank T-34/85 výrazně zastaral a byla potřeba jeho modernizace. V mnohém to souviselo se zahájením výroby stíhače tanků SD-100, československé verze sovětského SU-100. 100 mm kanón D-10, v Československu pojmenovaný jako 100 mm kanón vz. 44 měl samozřejmě výrazně lepší penetrační schopnosti, než 85mm kanón tanku T-34/85 a tak vyvstala potřeba umístit i tento kanón do věže tanku. Na přestavbě se pracovalo v Konštruktě Trenčín a později ve Vojenském technickém ústavu. Práce na tanku T-34-100 začaly v roce 1953. 6. dubna 1954 Vojenský technický ústav představil dva návrhy instalace kanónu do věže. Tank se prakticky nezměnil, změněn byl jen přední tvar věže. 

První varianta byla z výrobního hlediska jednodušší. Většina věže zůstala stejná, protože bylo dělo posunuto dopředu a nová, větší část masky kanónu byla k věži přišroubována pevnostními šrouby. Kanón byl vybaven zaměřovačem TS-20. Druhá varianta vyžadovala důkladnější přepracování přední části věže, ovšem měla vynikající parametry úhlování pancéřování. Podle výpočtů měl kanón dosáhnout rychlosti střelby 8 ran za minutu, což bylo velice slušné. Rozpočet na tento návrh byl 780 000 československých korun, z toho 160 000 korun bylo použito na návrh, zbytek byl vynaložen na výrobu prototypu. Otázka zavedení modernizace se ve vzduchu pohybovala dva měsíce. Na jednu stranu, 100 mm kanón výrazně zvýšil penetrační schopnosti tanku, na druhou stranu byl prostor pro posádku ve věži velice stísněný. Projekt nakonec skončil stejně, jako v roce 1945 v Sovětském svazu, kde bylo od instalace 100mm kanónu do věže opuštěno a nedošlo ani ke stavbě prototypu. Přemýšlelo se také o instalaci škodováckého 100 mm kanónu AK 1 z programu TVP. Ten měl menší závěr, automatické nabíjení a vertikální stabilizátor, ovšem tato myšlenka se nedostala ani na papír a program T-34-100 byl definitivně ukončen 30. června 1954. V té době mělo již Československo licenci na stavbu tanků T-54. Poslední T-34/85 vyjel z Martina koncem roku 1956 a první T-54 byly dokončeny následující rok. Československá armáda tak konečně, 12 let od konce války, měla vyřešenou otázku moderního hlavního bitevního tanku.

Foto: V Československu vyrobený T-34/85 nachystaný na cestu do Egypta. | VHÚ

Z celkového počtu 2736 vyrobených tanků T-34/85 si československá armáda ponechala pouze 1437 kusů: 731 od ČKD Sokolovo a 706 od ZVJS Martin. Zbytek tanků byl exportován. Poslední dva roky výroby v Martině (1955-1956) byly již jen na export.

V roce 1956 disponovala československá armáda 1701 kusy tanku T-34/85, což však zahrnuje i tanky, které byly dodány ze SSSR. Tuzemské T-54 postupně vytlačovaly zastaralé T-34/85, ovšem ještě v roce 1967 zůstalo v československé armádě 1 120 tanků T-34/85. V roce 1970 to bylo již jen 780 tanků. Téměř stovka tanků T-34/85 sloužila v československé armádě až do pádu komunistického režimu. Bylo ovšem jasné, že v té době šlo již o více než zastaralé stroje, které na bojišti tehdejší doby neměly proti západním strojům sebemenší šanci.

Služba tanků T-34/85 byla v československé armádě bezproblémová. Tank vychoval spoustu tankistů a sloužil na poli experimentálním, jako byla například modifikace na jízdu po dně řek. Zatímco se tanky v československé armádě nedostaly do žádného „dobrodružství“, v zahraničí si zabojovaly více než dost.

Foto: Českoslvoenské T-34/85 na přehlídce 9. května 1958 | VHÚ

21. března 1953 nastoupil na post československého prezidenta Antonín Zápotocký, což vedlo k určitým změnám v zahraniční politice a tank T-34/85 se stal exportním artiklem. 21. září 1955 podepsalo Československo s Egyptem smlouvu o dodávkách válečného materiálu, včetně tanků T-34/85. Egypt tak celkem obdržel 820 československých tanků T-34/85, z nichž 230 si zabojovalo o Suezský průplav (Suezská krize). Vojenská pomoc dosáhla částky více než 2 miliard československých korun, Egypt však za dodávky válečného materiálu nikdy nezaplatil.

Další boj svedly československé T-34/85 na druhé straně světa – na Kubě. Na Kubu Československo dodalo zhruba stovku tanků v roce 1960, s „bratrskou slevou“ 67 % procent, prodej byl tedy silně ztrátový. Československé tanky T-34/85 si pak zabojovaly ve slavné bitvě v zátoce Sviní.

Foto: Československé tanky T-34/85 na Kubě během invaze v zátoce Sviní. | Wikimedia Commons / Public domain

Druhým největším odběratelem československých tanků T-34/85 byla Sýrie. Ta obdržela 120 tanků. Syrské T-34/85 prodělaly také nejvýraznější změnu, když byl na věž instalován těžký kulomet DŠK a zabojovaly si v šestidenní válce, společně s egyptskými T-34/85, rovněž dodanými tehdejším Československem. Zde si ovšem vedl tank poměrně špatně. V boji se ukázala jeho technická zastaralost a tanky nedosáhly žádných významných úspěchů. Egypt a Sýrie tehdy ztratily dohromady 251 tanků T-34/85.

Československé T-34/85 se dodávaly i do „klidnějších“ oblastí, jako bylo Rumunsko a Bulharsko, dohromady šlo o 120 tanků. 30 tanků pak bylo odesláno do Indie, Iráku a Jemenu. Jemenské tanky se pak dostaly do boje v Libanonu během občanské války v 70. letech.

Hodnocení výroby tanku T-34/85 v Československu je rozporuplné. Na jednu stranu Československo sériové vyrábělo střední tanky, které předtím nikdy nevyrábělo, pozvedla se tím také celkově výroba tanků u nás a i díky tomu se z Československa stal třetí největší producent tanků na světě (po Sovětském svazu a USA). Z tanku se stal také úspěšný exportní artikl, i když většinově ztrátový (stejně jako podstatná část československého válečného exportu).

Na druhou stranu však vnucená výroba v té době již zastarávajícího tanku v podstatě zabila domácí produkci těžké obrněné techniky. Velice nadějný projekt T 50/51 skončil, i když měl ambice stát se ve světovém měřítku vynikajícím tankem (automatické nabíjení, kanón se skvělými charakteristikami, vertikální stabilizátor, výborná obratnost v terénu atd.) a jen těžko lze odhadovat, jakým směrem by se odvíjela československá tanková škola v budoucnu.

Zdroj: warspot.net, Vojenský historický ústav, valka.cz