Úspěch Ukrajiny při obraně vlastního nebe zamotalo hlavu většině vojenských expertů a obrací paradigma západního letectva vzhůru nohama. Nabízí tak však alternativní pohled na vzdušnou převahu nad bojištěm. Navzdory tomu, že Rusko má jedno z největších a technologicky nejsofistikovanějších vzdušných sil na světě, nedokázalo vytvořit a udržet vzdušnou převahu proti výrazně slabšímu a zastaralejšímu letectvu Ukrajiny. Lze si tak z ukrajinské taktiky vzít příklad? 

Letectvo NATO a Západních zemí dnes stále sleduje cestu leteckého boje, kterou vytyčil italský generál Giulio Douhet (1869-1930), americký brigádní generál Billy Mitchel (1879-1936) a letecký maršál RAF Hugh Trenchard (1873-1956). Tito zakladatelé teorie vzdušného boje shodně prosazovali taktiku vítězství a udržení vzdušného prostoru, v dnešní doktríně označované jako „vzdušná nadvláda“. Italský generál Douhet napsal „Udržení vzdušné nadvlády se rozumí zamezení nepřátelskému letectvu provádět operace zatímco vlastní letectvo není v provádění operací omezeno“. Douhet interpretoval do vzdušného prostředí poznatky Alfreda Thayera Mahana Command of the Sea, podle čehož bylo nutné zničit operační schopnosti nepřátelského námořnictva v jediné bitvě. 

Foto: Giulio Douhet, Billy Mitchell, Hugh Trenchard. Zakladatelé teorie vzdušných bojů | Wikimedia Commons / Public domain

O století později tato vize zůstává pevně zakotvena v doktríně letectev NATO a západních států. Ale během války na Ukrajině, kde ani jedna strana nedisponuje vzdušnou převahou, se ukazuje že nedosažení vzdušné převahy je mnohdy chytřejší a efektivnější operační cíl, než se jí snažit získat za každou cenu. Vedoucí představitelé amerického letectva a obranní analytici uznávají, že Spojené státy již nemohou považovat vzdušnou převahu za samozřejmost. Válka na Ukrajině ukazuje, že letectvo by místo vybojování vzdušné převahy mělo dělat více pro využití potenciálu neumožnit vytvořit vzdušnou převahu nepříteli.

Při přehodnocování amerického přístupu k letectvu se můžeme podívat na Mahanova současníka, britského teoretika sira Juliana Corbetta. Corbett nad totální nadvládou na moři  zůstával skeptický a tvrdil, že „nejběžnější situací v námořní válce je, že žádná strana nemá nadvládu nad mořem“. Stejnou teorii můžeme aplikovat i na vzdušné bojiště, kdy si letectvo může vystačit s omezenější kontrolou vzdušného prostoru nebo dočasnou a lokalizovanou  vzdušnou převahou. Corbett nadvládu nad mořem ani nedoporučoval. Argumentoval, že pokud námořnictvo není dostatečně silné, aby získalo nad mořem jednoznačnou převahu, nemělo by se o to vůbec ani pokoušet, stále by se ale mělo snažit omezit nebo odepřít druhé straně námořní převahu. Doporučoval dvě metody „stálá flotila“ a „lokalizované protiútoky“.  Pod pojmem „stálá flotila“ si máme představit aktivní obranu, kdy se menší námořnictvo nezapojí do přímé konfrontace se silnějšími svazky protivníka, ale stále by zůstalo významnou silou, kterou by protivník neměl podcenit díky tomu, že zůstane aktivní a mobilní. Myšlenku vysvětlil tím, že by menší námořní síla měla zpochybnit nadvládu silnějšího protivníka "obtěžovacími operacemi" a uplatňováním dočasné a lokalizované převahy kdykoli to bude možné a zabránit tak nepříteli, aby si udržel námořní převahu navzdory jeho přesile tím, že bude neustále zaměstnávat jeho pozornost. Kromě toho by slabší námořnictvo mělo vykonávat útoky typu hit-and-run (udeř a uteč) a vyřadit tak slabší a nechráněné lodě protivníka. 

Ukrajinské mistrovství v Corbettově taktice

Dalo by se říci, že si Ukrajinské letectvo vzalo Corbettova slova k srdci. Corbettova práce o námořní nadvládě totiž lze využít i na boje na obloze. Ukrajina využívá mobility a rozptylu jednotek k udržení protivzdušných prostředků jako síly, se kterou musí Rusové počítat. Byť Ukrajinci používají již starší prostředky sovětské provenience, nejvíce systémy S-300 dalekého dosahu, systémy BUK středního dosahu a systémy Osa krátkého dosahu, jsou schopní i s těmito systémy ničit nejmodernější ruské letecké prostředky. Ukrajinští protiletadlovci excelentně využívají rozptylu a mobility, jak Corbett ve svých pracích popisoval. Využívají taktiku hit-and run, čili vypálí raketu a hned se přemístí na jiné místo. Díky tomu je ukrajinská protivzdušná obrana stále aktivní a účinná a pro rusy velice těžko zničitelná. Pro lokalizaci ukrajinských protiletadlových prostředků  rusové používají poziční radary, což prodlužuje čas potřebný k lokalizaci ukrajinské protivzdušné obrany. Ukrajinští protiletadlovci taé po výstřelu vypnou radar, sbalí se a odjedou se schovat například do lesa, nebo do ruin nějaké továrny, kde budou vizuálně chránění. Během války v Zálivu takhle koalice vedená Spojenými státy lovila irácké odpalovače raket Scud, které využívaly obdobnou taktiku. Na nebi nad Ukrajinou jsou ruská letadla tak nejen lovcem, ale i lovenou zvěří, což ještě více komplikuje úkol je najít a zničit. 

Foto: Ukrajina před invazí měla k dispozici zhruba 250 kompletů S-300. Slovensko následně darovala ještě jednu baterii | Wikimedia Commons / Public domain

Výsledkem je smrtící hra na kočku a na myš, mezi ruskými letadly a ukrajinskými protivzdušnými prostředky. Podle Open source zpravodajského portálu Oryx bylo do doby psaní článku (16.6.2022) zničeno celkem 161 ruských prostředků, z toho 78 letadel a vrtulníků, včetně 10 letadel Su-30 a jednoho nejmodernějšího Su-35s, či 16 bojových vrtulníků Ka-52 „Alligator“. Ukrajina začala válku s celkem 250 komplety S-300, ovšem do dnešních dní se Rusům podařilo vyřadit pouze 27 kompletů, jedná se o potvrzené ztráty. Vzhledem k tomu, jak ukrajinští představitelé pečlivě nakládají s informacemi o svých ztrátách, je třeba opatrnosti při vyvozování závěrů z našich omezených informací. Rusové ani přes svou technologickou převahu nejsou schopní ukrajinskou protivzdušnou obranu vyřadit. To potvrzuje i chování samotných ruských letců, na Ukrajině totiž nevidíme výraznou ruskou leteckou aktivitu, kromě pár izolovaných útoků jednoho či dvou letadel. O ruské letecké neaktivitě jsme však dříve již psali.

Pokud se ovšem ruská letadla a vrtulníky přeci jen pustí do bojové akce, ze záběrů lze vidět, že létají nízko nad zemí, aby se vyhnuly detekci ukrajinských radarů. Ruští piloti tak vyřešili jeden problém, ovšem vytvořili si tím další-nízkými přelety při relativně nízké rychlosti se ruská letadla dostanou do operační hladiny protiletadlových děl a tisíců MANPADSů, včetně amerických Stingerů a britských Starstreaků. K tomu Ukrajinci přidali ještě znalost domácího prostředí k vytvoření efektivní a ukryté sítě protivzdušné obrany. Ukrajinská strategie tak počítá se zavlečením ruských letounů a vrtulníků do protivzdušné pasti, o které Rusové nemají ani tušení, jak uvedl mluvčí ukrajinského letectva Jurij Ihnat. I když schopnosti ukrajinského letectva Ukrajincům nedovolují zajistit vzdušnou převahu pro sebe, efektivní protivzdušná obrana nedovoluje ruskému letectvu   vzdušnou nadvládu vydobýt. Pokud si Ukrajina udrží efektivní protivzdušnou obranu, bude neustále zaměstnávat ruské letectvo a efektivně ho omezí jen na určitý typ operací, pouhá hrozba zacílení a úderů stačí k odepření vzdušného prostoru ruským letadlům. 

Nová éra letecké války

V tomto ohledu bude letecká válka na Ukrajině pravděpodobně spíše pravidlem než výjimkou.  Válka na Ukrajině nabízí do budoucna dystopický pohled na letectvo jako celek. Globální rozšíření pokročilých, vysoce mobilních systémů země-vzduch středního a dlouhého doletu, přenosných systémů protivzdušné obrany krátkého dosahu a vyčkávací munice spolu s pokračujícím pokrokem v bezpilotních systémech, robotice, senzorech a pokročilých materiálech budou stále více odsouvat letectvo do pozadí. Írán například použil raději bojové drony k útoku na pozice Islámského státu v Sýrii, než letectvo. Podobně tomu bylo i v bojích o Náhorní Karabach, kde Ázerbájdžán kombinoval bojové drony, vyčkávací munici a naváděné dělostřelecké údery k útokům na arménské pozice častěji, než využíval své letectvo.  To bude jistě inspirací pro spoustu států, které budou chtít tyto schopnosti získat i pro sebe, čímž se zahájí věk robotizovaných vzdušných sil se schopnostmi přesných úderů, které budou stejně účinné, ovšem budou výrazně levnější než konvenční letectvo s lidskou posádkou.

Vývoj a výroba moderních bojových letounů zůstávala dlouhou dobu jen parketou silných ekonomik a mocností, to se ovšem v posledních letech mění, jak na scénu přicházejí bojové drony, které jsou na vývoj i výrobu násobně levnější a nenáročnější, než konvenční bojový letoun. Výrobu tak přejímají i menší, střední státy s ne tak výkonnou ekonomikou. Západ v čele se Spojenými státy ovšem stále trvá na konvenčním Stealth letectvu s lidskou posádkou, které je sice na špičkové úrovni, ovšem velice drahé. V Americkém letectvu jsou například nové letouny v průměru dva a půl krát dražší, než letouny které mají nahradit. F-22 Raptor stojí zhruba 250 milionů dolarů za kus, přičemž F-15, který má F-22 nahradit stojí zhruba 65 milionů za kus. Pokud porovnáme celý životní cyklus obou letounů, je ten Raptoru o 400% dražší!

Před téměř 40 lety prohlásil tehdejší Náměstek ministra armády Spojených států Norman Augustine , že „v roce 2054 si Spojené Státy budou moci dovolit koupit pouze jedno bojové letadlo. Toto letadlo bude sdílet letectvo a námořnictvo, kdy každá složka bude mít letoun tři a půl dne v týdnu s výjimkou přestupného roku, v ten den bude letoun k dispozici mariňákům.“ 

V konfliktu dvou supervelmocí bude v neprospěch Spojených Států hrát relativně nízký počet velice moderních letounů, proti početnějšímu, i když technologicky zastaralejšímu letectvu protivníka, což bude znát hlavně v opotřebovací válce. 

Hledání nového paradigmatu 

Jak poznamenal Thomas Kuhn ve svém klasickém díle The Structure of Scientific Revolutions, jak se svět stále mění, tak zavedené paradigma již nemusí odpovídat realitě. Když k tomu dojde, musí být vytvořené nové paradigma. Západní paradigma vzdušné síly – Vybojování a udržení letecké nadvlády konvenčním letectvem se jak se zdá, pomalu chýlí ke konci. A letectvo Spojených států se musí s touto změnou paradigmatu naléhavě vyrovnat. 
Ve Spojených státech již však několik let někteří letečtí odborníci tuto taktiku hodnotí již jako neaktuální. Například generál poručík S. Clinton Hinote, Zástupce náčelníka Štábu pro budoucnost letectva, prosazuje dočasnou vzdušnou převahu nad místy výkonu pozemních operací a jakousi parafrázi Corbettovy teorie o dočasné převaze na moři jen v místě nutně potřebném, a ne na místech, která v současné situaci nejsou důležitá. V rámci toho chce americké letectvo investovat více do programu Next Generation Air Dominance fighter program – integrovaném programu letounu s lidskou posádkou a dronů, přičemž se očekává, že každé pilotované letadlo šesté generace bude stát „několik stovek milionů dolarů“ Cílem má být schopnost proniknout nejsofistikovanější nepřátelskou protivzdušnou obranou a zničit řízení PVO hluboko v nepřátelském území. Corbett samozřejmě nikdy nedoporučoval použít malou, drahou ale znamenitou flotilu k boji se silnějším protivníkem. Jednoduše řečeno, letectvo stále plně nevstřebalo Corbettovo učení. 

Letectvo však jaksi přehlíží výhody odepření vzdušné nadvlády nepříteli. To je aktuální nejen na Ukrajině, ale potencionálně i na Taiwanu, kde se vojenští odborníci shodují, že bez absolutní letecké převahy nebude mít Čína šanci Taiwan ovládnout, Taiwan by tedy měl zaměřit svou pozornost na mobilní prostředky PVO, než na modernější a stále dražší bojová letadla. 

Podle poznatků z Ukrajinského válčiště lze vyčíst již několik teoretických chyb, kterých se Západní země drželi a to je stále menší důležitost dělostřelectva, přičemž se ukazuje že dělostřelectvo patří mezi nejdůležitější prvky na bojišti ale také i udržení nejmodernějšího letectva za cenu omezených počtů letadel. Během války na Ukrajině se však ukazuje, že gró je právě v bezpilotních prostředcích a efektivní protivzdušné obraně. Díky hrozbě mobilních protivzdušných prostředků dalekého a středního dosahu donutili Ukrajinci ruské piloty létat v nízkých výškách při nízké rychlosti, kde se tak mohou stát snadnou kořistí přenosných protivzdušných systémů, jako jsou například Stingery, jejichž výrobní i operační cena je výrazně nižší, než ruského letounu a to platí i u dronů. Vždy je lepší ztratit bezpilotní dron, byť relativně drahý, například Ukrajinou používané drony Bayraktar TB-2 stojí v současné době 5.3 milionů dolarů (necelých 126 milionů korun), zatímco cena bitevníku Su-25SM , který je určen ke stejnému účelu stojí zhruba 15 milionů dolarů (necelých 357 milionů korun. K tomu samozřejmě musíme připočítat ještě velice drahý a časově náročný výcvik pilota, který stojí další desítky milionů korun.

Foto: Zničený ruský Su-25 během bojů na Ukrajině | Postimage

Například jen výcvik pilota stíhačky F-16 stojí 5.6 milionů dolarů (necelých 133 milionů korun), čili výcvik bojového pilota je ještě dražší, než cena samotného dronu. Výcvik operátora dronu je samozřejmě také finančně náročný, ovšem výrazně levnější oproti výcviku pilota bojového letounu. 

Zdroj: War on the Rocks, Rusi, The Atlantic