EXCALIBUR
CZUB - 4M
CZUB - KONFIG
CZUB - ESHOP

Venezuelská krize let 1902/1903: jedno mezinárodní napětí imperialistické epochy

 10. 12. 2021      kategorie: Vojenská historie      17 komentářů
Přidat na Seznam.cz

Přelom 19. a 20.století nebyl ve Venezuele zrovna poklidným obdobím. V podstatě to odpovídalo už jistému tradičnímu standardu této jihoamerické země od dob, co v krvavé válce po roce 1810 dosáhla nezávislosti na Španělsku, resp. co se v roce 1829 separovala od tzv. Velké Kolumbie – čili státu, který se v důsledku protišpanělských válek za nezávislost vytvořil na severu Jižní Ameriky a za jehož hlavního strůjce můžeme považovat zrovna venezuelského, caracaského rodáka Simóna Bolívara. Realita občanských válek v zemi, jejíž federativní ráz mimochodem po celé období let 1864-1953 zdůrazňoval oficiální název Spojené státy venezuelské (Estados Unidos de Venezuela), byla podporována i faktorem tzv. caudillismu, tedy silného vlivu jednotlivých lokálních předáků. To byl ostatně jev příznačný i pro mnohé jiné státy Latinské Ameriky 19.století.

Presidentem a fakticky diktátorem byl v této době Cipriano Castro, generál bez formálního vojenského vzdělání, který se k moci dostal s tzv. liberální restaurační revolucí  v roce 1899. Ovšem již roku 1901 se proti jeho režimu zvedl ozbrojený odpor v podobě tzv. osvobozenecké revoluce, spojované zejména s bankéřem Manuelem Antoniem Matosem, a průběh nové občanské války se zdál být úspěšný pro povstalce. Rozhodujícím obratem bylo až vítězství vládního vojska v říjnu až listopadu 1902 u La Victoria, v pobřežní části země západně od Caracasu. Matos se stáhl na ostrov Trinidad pod správou Velké Británie; i když definitivně měli být jeho stoupenci poraženi až v roce 1903.

venezuel_01
Foto: Soudobá venezuelská karikatura, která znázorňuje presidenta Cipriana Castra, vzdorujícího s mačetou, opatřenou nápisem „Venezuela Venezuelanům“. Tvář v pozadí znázorňuje německého císaře Viléma II. I když jistě nelze hovořit o srdečných vztazích či sympatiích mezi venezuelským diktátorem a presidentem USA Theodorem Rooseveltem, přesto Castro v dané situaci spoléhal na USA a tzv. Monroevu doktrínu, slibující latinskoamerickým státům jistou ochranu před imperiálním pronikáním evropských velmocí. Tato vsázka se do určité míry zjevně naplnila. | Wikimedia Commons / Public domain  

Jestliže si střety občanských válek (ozbrojených povstání a revolucí) jen v letech 1892-1902 vyžádaly mezi tehdy asi 2,5 milionovou populací Venezuely zhruba 20 tisíc obětí na životech, nemalé byly též finanční náklady do takových aktivit, jakož i škody, jimi způsobené. To bylo citelné pro zruinovanou zemi, v jejímž hospodářském životě hrál navíc  rozhodující roli kapitál zejména z některých evropských států nebo USA. Pokud jde o oblast importu, poznamenejme např., že Castrovy vládní oddíly obdržely z Německa až desetitisíce opakovacích pušek značky Mauser, zčásti nejnovějších typů, což také přispělo k jejich převaze nad povstaleckými silami – a to přesto, že Němci, tak jako další zahraniční věřitelé a investoři, by spíše favorizovali vítězství povstalců.

Důvodem pro to mohlo být generálem Castrem proklamované pozastavení splátek zahraničních dluhů a náhrad za majetky cizinců, zrekvírované či zničené během vývoje ve Venezuele v předchozích letech. Dekrety z let 1900 a 1901 kupř. rovněž anulovaly zahraniční požadavky, vzniklé do první poloviny roku 1899, a ryze ve venezuelské režii mělo zůstat posouzení o důkazech a uznání takových požadavků. To se střetlo s protestem diplomatických zástupců států v Caracasu, jejichž občané patřili mezi poškozené.

Mezi těmito státy figurovalo i zmíněné Německo. Při důležitých aktivitách německé Venezuelské železniční společnosti (Venezuela-Eisenbahngesellschaft) a za ní stojících bank, a s ohledem na ztráty, jaké německé majetky utržily především za občanské války let 1898/99, se pod vlivem poškozených či věřitelů rodil v rozhodujících německých kruzích plán na převzetí finanční kontroly nad Venezuelou (přinejmenším obsazením celnic), přičemž se počítalo s mezinárodně schválenou akcí, v níž by na Německou říši připadla rozhodující úloha. Se zvažováním charakteru intervence v samotném Německu se odmítavě k takovým úvahám stavěl, z čela říšského námořního úřadu, admirál Alfred von Tirpitz. Roli tu hrál mj. ohled na možný konflikt s USA v důsledku jejich Monroeovy doktríny a politiky v Karibiku, a ohled na Velkou Británii, jako pro Německo konkurenční námořní velmoc.

venezuel_02Foto: Německé válečné lodě při pobřeží Venezuely v roce 1902, na rytině soudobého německého umělce W. Stöwera. Jde (zprava) o obrněný křižník S.M.S. „Vineta“, lehký křižník S.M.S. „Falke“ a dělový člun S.M.S. „Panther“. I když byla síla německé Kaiserliche Marine během blokády venezuelských přístavů zastíněna silou britské Royal Navy, německé aktivity v kontextu celé záležitosti byly dosti rozhodující – a v USA jen přispěly k averzi vůči (třeba jen eventuálním) cílům Německé říše na západní polokouli. | Wikimedia Commons / Public domain

Situace se však měnila od počáteční fáze roku 1902, kdy, pod vlivem obdobných zkušeností, uvažovala o podobné akci proti Venezuele právě i britská vláda. Tak se diplomatickou cestou začala připravovat společná britsko-německá intervence. Na německé straně měl takový proces v prosinci 1902, tedy již s faktickým zahájením blokády venezuelského pobřeží, vyústit z podnětu kancléře Bülowa a císaře Viléma II. ve vyhlášení válečného stavu. Nakonec, opět poznamenejme, že v Německu už jen klimatické podmínky Venezuely, vyčkání tzv. období sucha, vedly předem k rozhodnutí posunout realizaci akce až na sklonek roku.

Už o řadu měsíců dříve se nicméně v Karibském moři pohybovaly německé křižníky „Vineta“, „Falke“ a „Gazelle“; které se měly na blokádě podílet, a k nimž přibyl dělový člun „Panther“, vyslaný do venezuelské oblasti Orinoka (přičemž pak ještě odbočil na Haiti, zase v kontextu s problémem tamního vnitřního konfliktu a německého exportu). Jakkoliv eskadra britské Royal Navy, vyčleněná pro společnou akci, byla větší (celkem 8 lodí, z nichž hlavní byl pancéřový křižník H.M.S. „Ariadne“, na palubě s admirálem Archibaldem L. Douglasem), její většina se dosud zdržovala na Bermudách v listopadu 1902, kdy byl německý komodor Georg Scheder již připraven k operaci, při níž měly být zadrženy jednotlivé lodě venezuelského válečného námořnictva - a což představovalo prvotní cíl této vlastně nátlakové akce (kdežto alternativa větší vyloďovací operace, jež se původně předkládala v Německu, byla zavržena). Teprve příjezd britského křižníku „Indefatigable“ do oblasti venezuelských vod, jehož kapitán Grogan kontaktoval 4.prosince Schedera jako vrchního německého velitele, vytvořil předpoklad pro reálnou kooperaci.

Castrův režim v Caracasu neopověděl pozitivně na britsko-německé ultimátum, předložené 8.prosince 1902, a požadující okamžité úhrady škod občanům obou států a stanovení pravidel splácení vnějších dluhů (mimochodem, klíčová role v rychlé komunikaci mezi Evropou a Venezuelou připadla na telegrafní stanici na nizozemském karibském ostrově Curaçao). Následně byli v přístavu La Guaira (předpolí Caracasu) naloděni vyslanci Velké Británie a Německa. Zatímco zájmy obou evropských velmocí ve Venezuele byly položeny pod diplomatickou ochranu USA, lodě německého Císařského námořnictva se ujaly válečné strážní role.

V té době se k intervenci připojila, také kvůli škodám, jaké její občané ve Venezuele utržili, a byť fakticky proti vůli vlád v Berlíně a v Londýně, Itálie. Ta přikročila k vlastnímu ultimátu a též přerušila diplomatické styky s Venezuelou. V karibských vodách Venezuely se již nacházel, vlastně po boku německých lodí, italský válečný křižník „Giovanni Bausan“. Na Nový rok 1903 měl dorazit „Carlo Alberto“ pod kapitánem Martinim, vrchním italským velitelem, a v polovině ledna 1903, po necelém měsíci plavby z italské La Specie, „Elba“. Její velitel byl předtím osobně přijat italským králem Viktorem Emanuelem III.

Po oficiálním vyhlášení blokády 9.prosince 1902 Němci a Britové přistoupili, a aniž by narazili na vážnější problémy, k zajetí, resp. zabavení většiny venezuelské válečné flotily. Kotvící její jádro v přístavu La Guaira, akce, realizovaná nad ránem 10.prosince, proběhla bez odporu překvapených a nepočetných venezuelských posádek. Britové pak vyřadili pomocí výbušniny torpédový člun „Margarita“, kdežto Němci odtáhli další tři lodě. Dvě z nich však záhy ve vodách severně od La Guairy potopili kvůli jejich zanedbanému stavu a nepoužitelnosti na moři (a to navzdory Schederovu původnímu záměru odtáhnout je na Curaçao, tam je nechat opravit a využít poté k další blokádě). Ve východněji položeném přístavu Guanta se posádky křižníků „Gazelle“ a „Vineta“, vyslaných tam za tím účelem, zmocnily lodi „Restaurador“, poplatné za největší a nejlépe vyzbrojenou loď v držení venezuelského válečného námořnictva (jednalo se nejpůvodněji o luxusní jachtu, dlouhou přes 70 m). Poblíž ostrova Trinidad zase britská Royal Navy zadržela loď „Bolívar“, zakoupenou venezuelskými povstalci ve Velké Británii prostřednictvím kolumbijské vlády.

Cipriano Castro, který dlouho, vzhledem k boji s domácími rebely, považoval hrozbu evropských mocností za víceméně sekundární problém, zahájil nacionalistickou rétoriku. Došlo k zatýkání britských a německých občanů, propuštěných ale brzy na nátlak vyslance USA Bowena. Zatímco USA presidenta Theodora Roosevelta (na jejichž podporu Castro v tomto sporu zjevně spoléhal) již volaly po mezinárodní arbitráži, jež by situaci vyřešila, v přístavu Puerto Cabello v oblasti západně od Caracasu, kde byla posádka britského civilního parníku odvlečena do místních pevností, svedly 13.prosince britská H.M.S. „Charybdis“ a německá S.M.S. „Vineta“ krátký dělostřelecký souboj s Venezuelany na pobřeží. Vzápětí britsko-německý výsadek vnikl do jedné z pevností, opuštěné jejími obránci. V jejích katakombách narazil mj. na politické vězně Castrova režimu. Následujícího dne britští a němečtí námořníci s využitím přítomných zásob dynamitu vyhodili do vzduchu vnitřek pevnosti (jejíž silné vnější zdi z dob koloniální španělské vlády ovšem explozi odolaly, podobně jako předtím střelbě z lodních děl, většinou granátům lehkého kalibru), a zničili či se zmocnili všech dosažitelných děl, mezi nimiž nechyběla ani polní děla německé, Kruppovy provenience.

venezuel_03
Foto: Dělový člun „Panther“. Tuto loď, která v lednu 1903 stála u počátku ozbrojeného incidentu mezi německými loděmi a venezuelskou posádkou pevnosti San Carlos u přístupu k přístavu Maracaibo, měla později proslavit spíše jiná událost – tzv. „Panteří skok do Agadiru“ v polovině roku 1911. Tehdy byla vyslána Vilémem II. do marockého Agadiru jako reakce a jistý provokativní akt vůči francouzské expanzi v Maroku, a tak zahájila tzv. druhou marockou krizi. Ta znamenala vážné napětí mezi na jedné straně Německem a na druhé straně Francií a s ní již spojenecky vázanou Velkou Británií. | Wikimedia Commons / Public domain

Na bázi vzájemné dohody spočinula na Britech, jejichž hlavní operační základny se nacházely na vlastních antilských ostrovech Trinidad a Svatá Lucie, blokáda břehů východně od La Guairy (a Caracasu), až k pobřeží Britské Guayany. Němci naopak blokovali přístavy na západnějším úseku venezuelského pobřeží. Italské lodě měly operovat v části „německého“ úseku. V obecněji problematické situaci postupu proti lodím, jež blokádu narušovaly, často např. i lodím americkým nebo nizozemským, neúspěšné pronásledování jednoho takového „narušitele“, plachetního škuneru, německými loděmi také předcházelo asi nejvážnějšímu incidentu během celé této konfliktní situace. K tomu došlo v lednu 1903 na západě Venezuely, nedaleko Maracaiba (v jehož vodách se navíc zdržoval dělový člun „Miranda“, loď venezuelského námořnictva, jež unikla zadržení). Když se 17.ledna německý dělový člun „Panther“ potýkal s problémem mělkých vod úžiny mezi Venezuelským zálivem a lagunou Maracaibo, ocitl se poblíž staré, ze 17.století pocházející španělské pevnosti San Carlos na stejnojmenném ostrůvku pod dělostřelbou její venezuelské posádky. Kapitán „Panthera“ Richard Eckermann nechal, v rámci navigačních možností, opětovat palbou ze svých děl, a nabral zpáteční kurz.

Venezuelská strana únik „Panthera“ za takových okolností veřejně prezentovala jako své vítězství. I podle venezuelského velitele pevnosti generála Jorgeho Bella byl německý dělový člun doslova donucen k útěku. Už jen věc určité prestiže, „cti vlajky“, podnítila, aby se pak před pevností objevil spolu s „Pantherem“ křižník „Vineta“, na palubě se samotným komodorem Schederem. Ten 21.ledna s přestávkami asi 8 hodin bombardoval pevnost, za absence efektivnějšího venezuelského odporu, a ke vzdálení jej v podmínkách zdejších vod přiměl až blížící se odliv. Pevnost San Carlos byla značně poškozena, a nejspíše i kvůli výbuchu zásob munice ji zachvátil požár. Dělostřelba z „Vinety“ a požár v jejím důsledku výrazně postihly rovněž osadu v těsné blízkosti ostrovní pevnosti, sloužící jako bydliště vojákům, a způsobily smrt asi 25 tamních obyvatel.

Zprávy o této události posunuly veřejné mínění mj. i v USA a Velké Británii proti Německu. V té době však již ve Washingtonu začínala jednání, která do února 1903 vedla k ukončení krizové situace. S fixací řešení otázky pohledávek Velké Británie a Německé říše vůči Venezuele se evropské flotily z venezuelských vod stáhly, a záležitost dluhů Venezuely a pohledávek cizích států vůči ní byla předložena mezinárodnímu arbitrážnímu soudu v Haagu.

Demonstrace námořní síly, kterou na přelomu let 1902/03 předvedly Velká Británie, Německo a Itálie vůči Venezuele, zůstala z vojenského (vojensko-námořního) hlediska pouhou epizodou, zapadající do rámce tzv. „politiky dělových člunů“. Přesto, její odraz v mezinárodní rovině byl nemalý. Je nutno vidět velmi důležitou roli USA jako síly v „pozadí“, jejíž pozice a sebevědomí byly navýšeny v důsledku vítězné války se Španělskem z roku 1898, a zásad jejich Monroeovy doktríny, o níž se vlastně opřel i venezuelský diktátor. Přitom také občané či společnosti z USA patřili k dotčeným Castrovými dekrety, a také USA patřily ke státům, veřejně proti těmto rozhodnutím protestujícím (tak jako, pomineme-li trojici intervenčních velmocí, k nim patřily Francie, Nizozemí, Belgie, švédsko-norská unie, Španělsko nebo Mexiko). Německo v roce 1902 odmítlo britský návrh, aby též USA byly přizvány k účasti na společné akci. USA zase ke konci téhož roku vyslovily souhlas s britsko-německou intervencí čistě ve věci pohledávek, nepřistoupí-li evropské velmoci k představě územních zisků.

Ovšem, asi jak to v Berlíně předem vnímal admirál Tirpitz, zde se zrovna nabízela jistá třecí plocha mezi USA a Německem. Jestliže na jednu stranu právě Tirpitz v roce 1902 nastínil myšlenku, že by Německo mělo převzít karibské a jihoamerické kolonie Nizozemí (jistě podstatné, povážíme-li klíčovou pozici Curaçaa pro německé lodě během blokády Venezuely), na druhou stranu, v USA existovalo podezření, že Německo, v zájmu vybudovat vlastní námořní základnu v Karibiku, cílí k ovládnutí venezuelského ostrova Margarita.

Venezuelská krize přispěla k rozšíření idejí Monroeovy doktríny, když president USA Theodore Roosevelt v roce 1904 deklaroval právo USA zasahovat do ekonomických záležitostí karibských států, aby se předešlo vměšování evropských mocností. Ještě dříve, solidarita s Venezuelou, vyjádřená argentinskou vládou, zase podnítila zrod tzv. Dragovy doktríny, nazvané podle tehdejšího ministra zahraničí Argentiny, a prohlašující za nelegální užití síly velmocemi vůči slabším státům z finančních pohnutek.

Posuneme-li se o více než dekádu později, do roku 1916, do doby první světové války a již alternativy vstupu USA do války proti Německu, za pozornost stojí tvrzení tehdy už bývalého presidenta T. Roosevelta, že Němci svou flotilu v roce 1903 stáhli přímo pod hrozbou války s USA, resp.i pod vlivem manévrů amerického námořnictva, jež se v prosinci 1902 konaly pod admirálem Deweyem ve vodách Portorika. Jakkoliv se nenaskýtá přímý důkaz pro Rooseveltova tvrzení v takovém směru (a spíše zde rozhodla prostě těsná spolupráce Německa s Velkou Británií), tehdejší stav německo-amerických vztahů mohou přesto dokreslovat i slova samotného Deweye, vyřčená už  v březnu 1903 k jednomu americkému novináři, a totiž, že dotyčné manévry „byly cílenou lekcí Kaiserovi /německému císaři Vilémovi II./ více než kterékoliv jiné osobě“.

Ozbrojený tlak evropských velmocí na Venezuelu vyvolal jednu z mezinárodních krizí v tzv. éře imperialismu, předcházející vypuknutí první světové války, a každopádně se odrazil v jisté rivalitě mezi USA a císařským Německem, dvou vlastně nových velmocí na globální scéně. Dodejme, že sama Venezuela zatím, od roku 1908 až do roku 1935 pod diktaturou bývalého Castrova spolubojovníka generála Juana Vicenta Gómeze, a mimochodem neutrální během světového konfliktu let 1914-18, zaznamenala období relativní stability, a také prosperity. K té významně přispělo i zintenzivňující se využívání rozsáhlých nalezišť ropy.

Zdroj: britannica.com

Komentáře

Petr Hertel

21. 12. 2021, 02:02

Tempest, příp. Czert

Nerad bych rozváděl nějaké dlouhé debaty pod vlastními texty, pokud to není určeno přímo na mě, nebo do nich nějak zasahoval, a zvlášť když se to třeba vztahuje k úplně jiným tématům, ale přece jen mi to nedá...

Jistě, že tady šlo nejprvotněji o britské, německé nebo italské občany a hlavně majetky ve Venezuele, a taky o zahraniční dluhy Venezuely. Případů pro srovnání může být řada... Aspoň čistě ve věci těch dluhů, z té Latinské Ameriky může být asi známější, i když ještě o pár desetiletí starší případ intervence v Mexiku let 1861/62 (která vyústila ve francouzskou okupaci a nastolení rakouského arcivévody Maxmiliána jako tamního loutkového císaře)...

Ale pokud jde o ty Japonce a Číňany...
Tak určitě se nabízí věc nějakého ohrožení japonských majetků a občanů v Číně např. v souvislosti s nacionalistickými, cíleně protijaponskými bouřemi v Číně v roce 1919, které mířily třeba proti tomu, že v japonských rukách zůstávaly po první světové válce bývalé německé kolonie na čínském pobřeží.
Ale záležitosti kolem nankingského masakru a vůbec čínsko-japonské války let 1937-45 (a započaté v době, kdy Japonci už pár let mj. na severu Číny fakticky ovládali Mandžusko, a třebaže při počátečním incidentu té války to možná mohli být čínští vojáci, kdo první vystřelil), to už je přece jenom úplně jiná "liga"...
Nanking byl sídlem vlády čínského, Čankajškova Kuomintangu, a když padl koncem roku 1937 do japonských rukou, tak v něm a jeho okolí opravdu k obrovskému masakru došlo. Vždyť mj. i to pak řešil tokijský tribunál s japonskými válečnými zločinci, dovršený v roce 1948 (a který tedy proběhl o něco později než obdobný norimberský tribunál)...

Tempest

18. 12. 2021, 12:58

Japonci dali Číňanům oprávněnou výchovnou lekci. Číňani provokovali, dostali na zadek. Jinak ty žvásty o údajném masakru v Nankingu jsou jen pro smích. Disciplína musí být. Krym byl vždy ruským majetkem, stejně jako celá Ukrajina. Rusko si jen vzalo, co mu právem patří. Navíc ruští občané byli ohrožováni ukrajinskou nacionalistickou lůzou, stejně jako Němci a Angličané ve Venezuele místními bandity a diktátorem.

Czert

16. 12. 2021, 08:54

Ano, beru ze fasismus se bral jako protipol komunismu, ale to to nemeni nic na tom, ze zarazovat nacky a fasisty mezi pravici je chybne.
Byt ja sem toho nazoru ze mezi pravicaky se zacal radit nacismus az po 2sv, a to proto aby lidi nenapadlo ze kdyz levicaky nacismus byl zlociny, ze zlociny je i ten levicacky marismus.
Prece jenom neznam jedinou pravicovou stranu co by mela v nszvu variaci na socialismus.

Petr Hertel

15. 12. 2021, 06:13

Czert

Jen k tomu německému nacismu (nacionálnímu socialismu), a že je běžně označován za pravici nebo ultrapravici... Myslím, že to hlavně může být už proto, že ten se tady, podobně jako další fašistická hnutí, objevil v té době po první světové válce, a taky v době dost ovlivněné bolševickou revolucí v Rusku a rozmachem komunistického hnutí, jako takový i sebedeklarovaný protipól komunismu a vůbec levicového marxismu...

Czert

14. 12. 2021, 13:17

Flek/hertl
Dle me je imperialni politika a imperialisticke chovani. A to muze byt jak s politikou, tak i bez.

Tempest
Ta tvoje ochrana majetku japonciku v cine probihala presne jak? Vyvrazdenim cca pul milionu cinanu v nankingu a fotografovanim se s useknutymy hlavami?

A k tomu krymu, je obrovsky rozdil chranit majetek a ukrast uzemi.

A jeste k te cine, me prijde jak ironicke tak i extremne pokrytecke ze zapad kritizoval japonciky za jejich politiku vuci cine v 30s, kdyz oni sami delali naprosto to same o cca 50 roku driv, a skoncili da se rict jen o 10 let pred japonskou expanzi.
A to beru jen chovani v industrialni dobe a ne pred ni.

Czert

14. 12. 2021, 09:02

Hertl
Tak ono se pouzivaji terminy pro jiste obdobi ci skutky, byt nekdy je to presne, viz era imperialismu od pol 19 stol, byt imperialismus ve sve podobe tu uz byl od starovekeho rima a dalsich imperii.

Ale co me dost vadi je to, ze nacismus se oznacuje za pravicovy smer, byt ve skutecnosti to byl levicastvi ci levico-stredova vlada.
Rad pouzivam mix marxismu a oligarchie.

Czert

14. 12. 2021, 08:53

Mira
Myslim ze ironie toho jak si definoval imperialismus se dokonale hodi na stalinuv sssr, ale i sssr po nem ti urcite unikla.

Czert

14. 12. 2021, 08:50

Shark
Na ochrane majetku vlastnich obcanu neni nic imperialistickeho, ale politika kterou tehdy provadeli jmenovane staty vuci svetu byla imperialisticka.

Tempest

11. 12. 2021, 20:56

liberal shark: Ok, chránit majetek svých občanů v zahraničí je v pořádku. Proč však libtardi kritizují Japonsko, když chránilo majetek svých občanů v Číně, Rusko, jež chránilo majetek svých občanů na Krymu, Čínu, když to samé provádí v Africe či Izrael na Západním břehu.

Vaclav Flek

11. 12. 2021, 01:02

a jeste jednou pro Petr Hertel : Pote, co jsem odeslal svou odpoved na Vasi reakci, jsem nasel Vasi druhou zpravu, urcenou "specialne" mne : Dekuji za ni, co k ni rici ? Moc toho ke sve prvni zprave jiz dodat nemohu, ten odpor k terminu "imperialisticky" je v me generaci zakorenen tak hluboko, ze jej jinak nez negativne vnimat nemohu. Jeho smysl byl zuzen na nekoho, kdo se chysta vest utocnou valku proti mirumilovnemu bloku socialistickych statu, coz bylo pro nekoho, kdo vedel neco o vojenske sile a rozestaveni armad obou paktu, nesmyslne tvrzeni.

Dekuji za odkaz na spanelske zdroje, ktere ted nemam k dispozici, ovsem otazka je stejna - nejde o chybu (nedorozumeni) v prekladu anglickeho vyrazu ?

Vaclav Flek

11. 12. 2021, 00:44

pro Petr Hertel : Pane doktore, dekuji za Vase vysvetleni, verim, ze jsme se ted jiz lepe pochopili. Ja samozrejme, ac nejsem historik, ty Vami zminovane udalosti znam, a s Vasim hodnocenim souhlasim. To "jadro pudla" je zrejme v prekladu anglickeho nazvu "imperialistic", ktery se da prelozit jako "imperialisticky" nebo jako "imperialni". Jak jsem jiz drive uvedl, prvni je pro mou generaci zprofanovany neustalym pouzivanim v komunistickych mediich a take castou citaci Leninovych tezi o "imperialismu jako o poslednim stadiu kapitalismu". Proto ten vyraz "imperialismus" vnimam jako odporny a pro mne neprijatelny.

Naproti tomu vyraz "imperialni" chapu presne tak, jak pisete, snahu velkych mocnosti bud o expanzi, nebo udrzeni sfer vlivu. Nedelam si iluze, konec 19. stoleti byl obdobim, kdy si v zahranicni politice zadna z velmoci nebrala servitky. Jinymi slovy, nejsme v zadnem rozporu, tim mene zasadnim, jenom mozna diskutujeme o presnem prekladu a pouziti jednoho anglickeho slova.

Petr Hertel

11. 12. 2021, 00:21

Ještě speciálně pro Václav Flek

Ano, samozřejmě máte pravdu, že s tím termínem hodně operovala komunistická, marxisticko-leninská historiografie (i když komunisté samozřejmě tím "imperialistický" nemířili jen na období cca 1880-1914/1918, ale nazývali tak třeba i soudobý Západ v době tzv. studené války). Třeba i zdůrazňovali, že V. I. Lenin nazval válku mezi USA a Španělskem roku 1898 jako"první imperialistickou válkou za nové přerozdělení světa", atd.

Ale ten termín "imperialistická éra" pro ta desetiletí na přelomu 19. a 20.století je historiografií přijímán zcela univerzálně, a, aspoň podle mého názoru, docela oprávněně, že má prostě nějaký smysl.

Jen jeden takový příklad - v roce 1995 vyšel v češtině svazek "Dějiny Španělska", dílo čtveřice španělských historiků. Zcela evidentně žádných marxistů, naopak, z textu (sepsaného ve Španělsku poprvé snad už někdy v 60.letech 20.století) vyplývá, že příslušníků, jak bych to řekl, "staré frankistické školy"...:smiley: A autor, věnující se dotyčnému období, ten termín "imperialismus" pro tuto epochu také až nadužívá.

Petr Hertel

11. 12. 2021, 00:10

Jen bych se pokusil vysvětlit (v reakci na Václav Flek, liberal shark, příp. Míra)...

Jistě, že de facto o nějakém imperialismu můžeme říci, že ten tady byl vždycky (od starověku), a víme, že o něm můžeme hovořit i v souvislosti se současnou světovou situací. Jenže co je tady míněno tím termínem "epocha, éra imperialismu"...

Tak se specifičtěji běžně v historii, historiografii nazývá konkrétně období několika desetiletí před první světovou válkou, řekněme od 80., 90.let 19.století... Nejde ani o to, že by jednotlivé velmoci chtěly jenom bránit vlastní zájmy, ale byl tady potenciál pro další expanzi nebo až nové přerozdělení světa.
Jistě tady hodně vyčníval případ právě toho Německa, jako vlastně nové silné průmyslové, vojenské a námořní velmoci, které ale bylo poněkud "neukojené" třeba ve srovnání s imperiálním, koloniálním panstvím, jaké držely ve světě Velká Británie nebo Francie, příp. např. ruským impériem... Ale podobně takovou novou, "dravou", dynamickou silou se tehdy mohly jevit např. zrovna i ty USA.
Kdybychom vzali vývoj v Evropě do roku 1914, tak jistě, že v té byl zrovna tehdy dlouho relativní klid. Vlastně když odmyslíme případ Balkánu, tak nějakou poslední opravdovou válkou přímo v Evropě, na jejím území, byla předtím ta německo-francouzská z let 1870/71... Ale krásně se tahle tzv. éra imperialismu vyjímala hlavně v Asii nebo při rychlé koloniální parcelaci Afriky mezi evropské mocnosti.
Za takové typické válečné konflikty té tzv. imperialistické epochy můžeme považovat třeba americko-španělskou válku 1898 (kdy USA jako právě taková nová dynamická síla "odrovnaly" stát, který už v téhle době lze sotva považovat za nějakou mocnost, natož velmoc), rusko-japonskou válku let 1904/05 (a které navíc předcházela čínsko-japonská válka let 1894/95, čili zase případ, kdy Japonsko, nová dynamická velmocenská síla, "odrovnalo" Čínu jako staré, zaostávající a upadající impérium) - a samozřejmě, vždycky přišly významné územní zisky ve prospěch vítězů.
Článek tedy chtěl říci, že ta krize kolem Venezuely let 1902/03 prostě způsobila jedno takové mezinárodní "dusno", jedno z mnoha, právě v té tzv. imperialistické epoše před první světovou válkou.

Teď nevím, jestli to není příliš dlouhé, nevypadá to jako nějaké teoretizování, ale doufám, že je to alespoň tak nějak srozumitelné...

Vaclav Flek

10. 12. 2021, 23:00

pro Mira : Diky za podanou definici, jakkoliv to, co pisete, je mi v podstate jasne, nakonec mam statni zkousku z marxismu-lenismu (ackoliv jsem z teto "vedy" deset minut po statnici vetsinu pustil z hlavy, takze ted o tom vim kulovku). Nicmene sam ten termin obcas v diskusich pouzivam, vetsinou v souslovi "sovetsky imperialismus", ovsem vzdy se jedna o urcitou nadsazku, prave proto, ze ten vyraz je tak zprofanovany.

Pokud pisu o Britskem imperiu, coz se mi stava dost casto, pouzivam vyraz "imperialni", ktery rozhodne nepovazuji za ekvivalent vyrazu "imperialisticky".

Vaclav Flek

10. 12. 2021, 17:38

Clanek obsahuje veke mnozstvi informaci, pro bezneho ctenare zpravidla neznamych (nebo znamych pouze v hrubych obrysech), v tom je jiste jeho velky prinos.

Mne se tam jenom nelibil vyraz "imperialismus", pouzity v nadpise a pote i v textu, takze zjevne o preklep. Myslim, ze tento vyraz se velmi hojne pouzival v zemich sovetskeho bloku, a kazdy, kdo u nas zazil roky normalizace, vi jak byl naduzivan. Pokud si pamatuji ze skoly, melo jit o "nejvysi stadium kapitalismu", po kteem mela zakonite prijit socialisticka revoluce a nasledne jiny spolecensky rad. Nevim, zda autor pouzil vyraz "imperialismus" v tomto vyznamu, myslim, ze asi ne. Pokud chce vyjadrit, ze jednotlive evropske mocnosti branily sve vlastni zajmy, byl by na miste spise vyraz "imperialni", etymologcky zdanlive velmi podobny, ale lisici se od "imperialismu" asi jako Dalmacie od decimalky.

ROBO

10. 12. 2021, 15:14

Koukám v krátké době další drtivá rána pro Ruský voj.průmysl .
Jaktože už ani spojenci Ruska nejeví zájem o ty jejich ''nejlepší'' tanky na světě ?
Kde asi udělali soudruzi z Ruska chybu :crazy_face:

liberal shark

10. 12. 2021, 10:00

Tehdy ještě vlády evropských států hájily zájmy svých občanů před různými diktátory a uzurpátory. Opravdu nevím, co je na ochraně majetku vlastních občanů imperialistického.