V historii obrany Sevastopolu sehrála 365. protiletadlová baterie, nazývaná fort „Stalin“ (pevnost „Stalin“), zvláštní roli. Držela kopec s kódovým označením 60 a byla jedním z klíčových opevnění bránících postupu německé armády na cestě k Sevastopolu. Podle očitých svědků i vojenských historiků pojmenovali obrannou pozici kolem Sevastopolu Němci slovem „fort“ proto, že sovětská obrana kladla vytrvalý a nečekaný odpor a Němci chtěli výrazem „fort“ ospravedlnit své opakující se neúspěchy v prolomení tamní obrany.

Foto: Sovětští vojáci Krymského frontu, duben - květen 1942 | RIA Novosti archive, image #668428 / Anatoliy Garanin / CC-BY-SA 3.0

Například 35. pobřežní baterie byla pojmenována fort "Maxim Gorkij", protiletadlová baterie v oblasti Severní pevnosti fort „Lenin“ a legendární 365. protiletadlová baterie byla nazvána fort „Stalin“. V prosinci 1941 a červnu 1942 dosáhla 365. baterie dvou úspěchů, které ji proslavily. V knihách, článcích, historických výzkumech a vzpomínkách účastníků obrany Sevastopolu byla tato baterie nazývána "baterií poručíka Vorobjova". Kopec 60 byl pro Sověty strategicky důležitým bodem a pro Němce byl po dlouhou dobu vážnou překážkou.

Historie pozice držené 365. baterií se začala psát již v roce 1855, kdy byla na trojbokém kopci postavena reduta. V roce 1876 byla reduta přestavěna a na přelomu 19. a 20. století byla pod redutou postavena velká kasárna. V roce 1914 pak byly v redutě instalovány čtyři 75mm kanóny na betonových podstavcích, rozmístěné podél obvodu. Prvním velitelem baterie byl Nikolaj Andrejevič Vorobjov.

Dne 31. prosince 1941, po masivním bombardování budoucího fortu „Stalin“, přešli Němci s pomocí tanků a pěchoty do útoku. Pro boj s tanky měla 365. baterie dvě 76mm děla, z nichž jedno dělo dokázalo zničit tři německé stroje. Nikolaj Vorobjov v této bitvě použil lstivost, kdy pomocí signalizačního zařízení (raketometu) odebraného německému odstřelovači-pozorovateli „řídil“ palbu německých děl tak, aby dopadala do vlastních pozic. Přibližně za hodinu se německý útok opakoval, ale s pomocí dělostřelectva se obráncům podařilo útok opět odrazit. Po dalším neúspěšném útoku začali Němci dosud nedobyté baterii říkat fort „Stalin". Polní maršál Erich von Manstein, velitel 11. armády, ve svých pamětech "Ztracená vítězství" napsal doslova: "V bojích o opevnění vytrvale bráněná nepřítelem utrpěla naše vojska těžké ztráty. S nástupem silně chladného počasí jsme museli vyvíjet mimořádné úsilí".

Sovětské velení mezi 26. a 30. prosincem 1941 uskutečnilo vylodění vojsk 51. armády v okolí Kerče a 44. armády u Fedosije ve východní části Krymu s cílem ulehčit obráncům obležené pevnosti. Němci měli v tomto prostoru pouze jednu divizi podporovanou nepočetnými rumunskými jednotkami, takže vojákům Rudé armády se po vylodění podařilo uchytit na pobřeží a proniknout do vnitrozemí. Prokázali přitom neuvěřitelnou fyzickou zdatnost. Při dvacetistupňovém mrazu se museli brodit po krk v ledové vodě.

Němcům nyní reálně hrozilo, že by jejich divizím před Sevastopolem mohli Rusové vpadnout do zad. Manstein tak stál před rozhodnutím, co dál. Věděl, že pokud by nápor proti Sevastopolu přerušil a poslal odtud jednotky k Fedosiji, splnil by záměry sovětského velení, které přesně o tohle svým vyloděním usilovalo. Proto uvažoval o tom, že na Kerčský poloostrov pošle pouze jednu divizi a ostatní jednotky vyvinou maximální úsilí k dobytí pevnosti. Jenže velitel XXXII. sboru generál hrabě Sponeck nařídil mezitím Kerčský poloostrov vyklidit a Manstein nakonec vydal rozkaz boje u Sevastopolu ukončit. Sovětům se tedy jejich plán zdařil a mělo trvat dlouhých pět měsíců, než Wehrmacht u Sevastopolu obnoví nápor.

Foto: Zničený sovětský bunkr | Bundesarchiv / Public domain

Jestliže se zpočátku kerčsko – fedosijská operace Rudé armády jevila jako velký úspěch, nakonec skončila katastrofou. Němci totiž po přísunu posil podnikli protiofenzívu a v průběhu května 1942 zničili na Kerčském poloostrově tři sovětské armády. Nově vzniklá příznivá situace pak umožnila von Mansteinovi soustředit veškeré své síly k dobytí Sevastopolu.

Rozhodující úder začal 3. června těžkými nálety strojů Luftwaffe, které za jediný den svrhly na pevnost 525 tun bomb. Letecká převaha byla důležitým faktorem úspěchu celé operace a slabost Sovětů nejlépe ilustrovala skutečnost, že za celý 3. červen ztratili Němci přes silnou protiletadlovou palbu pouze jediný střemhlavý bombardér Ju 87. Také v dalších dnech pokračovaly nálety s neztenčenou silou a do zahájení pozemního útoku 7. června provedly německé letouny celkem 3 069 bojových letů, přičemž shodily 2 264 tun výbušných bomb a 23 800 kusů zápalných pum. Sovětská obranná postavení byla zároveň zasypávána hustou dělostřeleckou palbou všech možných ráží. Právě pětidenní důkladná dělostřelecká a letecká příprava měla být podle Mansteinových představ klíčem k dosažení úspěchu.

Nad ránem 7. června 1942 pak vyrazila do útoku pěchota. Hlavní těžiště úderu leželo na severu, kde útočily jednotky LIV. sboru, ze západu a z jihu útočil XXX. sbor posílený rumunskými jednotkami. Sovětští vojáci však i po předchozí mohutné protivníkově palbě vykazovali vysokou bojovou morálku a o první obranná postavení se ihned rozpoutaly tvrdé boje. Toho dne utrpěl Nikolaj Vorobjov vážné zranění hlavy a byl evakuován. Za toto své zranění později obdržel vyznamenání Hrdina Sovětského svazu. Dne 8. června 1942 převzal velení celé baterie poručík Matvějev. Následujícího dne však během bitvy byla budova, kterou používal jako úkryt, zasažena projektilem a Matvějev byl v mžiku pohřben pod sutinami. Když byl se po čase podařilo Matvějeva ze sutin vyprostit, byl hluchý a téměř neviděl. Musel být proto také evakuován.

Dne 10. června 1942 Matvějeva nahradil starší seržant Ivan Pjanzin, který se stal posledním velitelem baterie č. 365. Pod jeho velením vojáci baterie zničili údajně až nepřátelských 11 letadel, další tři tanky a zabili asi 100 německých důstojníků a vojáků. Každodenní útoky německé armády obránce fortu „Stalin" velmi vyčerpávaly. Počet raněných a mrtvých každým dnem rostl, avšak pevnost nebylo možné opustit. Největším problémem byl fakt, že docházelo střelivo, voda a potraviny.

V noci 12. června 1942 bylo na místo 365. baterie vysláno šest námořníků. Jejich hlavním cílem bylo doručit vojákům 365. baterie potraviny a munici.  Němci si toho vůbec nevšimli. Námořníci nechali vozidlo u hřbitova a část cesty se přesunovali pěšky. Stejným způsobem pak byla před svítáním evakuována většina zraněných vojáků.

13. června 1942 provedli němečtí vojáci další útok. Během boje byl Pjanzin vážně zraněn, ale své palebné postavení neopustil. Tentokrát se Němcům podařilo dostat se do blízkosti děl. Na Pjanzinův rozkaz přešli zbývající obránci do protiútoku a střetli se s Němci v boji zblízka. I tento německý útok byl odražen, ale většina sovětských vojáků zahynula.

Po krátké době, za podpory sedmi tanků, Němci na fort „Stalin" zaútočili znovu. Pjanzin si uvědomil bezvýchodnost své situace, doplazil se k radiostanici a poslal zprávu na velitelství: "Nemáme se čím bránit. Téměř veškerý personál je zlikvidován. Zahajte palbu na naše pozice." To byla jeho poslední slova. Po nich několik sovětských dělostřeleckých baterií zahájilo soustředěnou palbu na pozice na kopci 60. Téměř všichni zbývající obránci pevnosti „Stalin" byli mohutnou dělostřeleckou palbou usmrceni, avšak sovětský útok na vlastní pozice způsobil německým jednotkám značné škody a donutil je k ústupu.

Později bylo pod sutinami nalezeno Pjanzinovo tělo, které bylo pohřbeno na hřbitově ve vesnici Dergači u Sevastopolu. Dne 24. července 1942 byl staršímu seržantu Ivanu Pjanzinovi posmrtně udělen titul Hrdina Sovětského svazu a Leninův řád. Na jeho počest byl v Sevastopolu postaven pomník, byla po něm také pojmenována škola a ulice.

365. protiletadlová baterie se podílela na obraně Sevastopolu celkem 213 dní. Během této doby sestřelila 11 německých letadel, zničila 8 tanků a odrazila 15 německých útoků. Téměř celé posádka baterie během bojů zahynula. Tři z příslušníků baterie obdrželi titul Hrdina Sovětského svazu. Přes mimořádné úsilí všech obránců se německým vojskům nakonec podařilo Sevastopol dobýt. Sovětská informační kancelář podala 3. července 1942 souhrnnou zprávu o ztrátě Sevastopolu: "Sevastopol byl sovětskými vojsky opuštěn, ale obrana Sevastopolu se zapíše do dějin Vlastenecké války Sovětského svazu jako jedna z jejích nejsvětlejších stránek."

Sevastopol byl nyní v německých rukách, ovšem za cenu značných ztrát. Němci přišli během bojů o 27 000 padlých a raněných vojáků, dalších 8 500 ztratili Rumuni. Sovětské ztráty lze odhadnout jen těžko, ale mohly se pohybovat okolo 18 000 mrtvých a 5 000 raněných. Němci prohlašovali, že zajali celkem 90 000 příslušníků Rudé armády, ale toto číslo se zdá být nadnesené. Každopádně dobytí Sevastopolu přispělo k uvolnění von Mansteinovy 11. armády pro další postup směrem na Kavkaz a stalo se velmi vítanou událostí pro nacistickou propagandu, která pád nejsilnější pevnosti na světě náležitě vyšperkovala. Manstein byl oslavován jako hrdina a získal hodnost polního maršála. Ze svého triumfu se však Wehrmacht příliš dlouho netěšil. Už za půl roku přišla porážka u Stalingradu a následoval postupný přechod strategické iniciativy do rukou Rudé armády.

Zdroj: warhistoryonline