Dost často čtu pohádky, ze kterých by si mohl člověk myslet, že německé zajatecké tábory byly pro spojenecké vojáky něco jako lázně a zajatci tam měli pohodlný život. To samozřejmě nebyla pravda a německé tábory byly lepší jen ve srovnání s těmi japonskými, protože z nich Japonci udělali doslova peklo na zemi, ve kterých zemřelo 30 až 40 procent spojeneckých zajatců. Avšak být zajatcem Němců nebyl také žádný med.

Foto: Být zajatcem Němců nebyl žádný med | Wikimedia Commons / Public domain

Asi každý ví, že sovětští váleční zajatci procházeli stejným peklem jako zajatci Japonců, ale kromě Američanů, Angličanů, Kanaďanů a Sovětů byli v německých táborech také Poláci, Francouzi, Belgičané, Holanďané Srbové a později i Italové, tedy občané států, které byly Němci napadeny a poraženy. I když boj těchto mužů skončil, Němci je pořád drželi v zajetí a oni museli dřít pro Říši. Němci propustili ze svého zajetí jen Řeky, kteří na Hitlera udělali svým statečným odporem dojem a ten je ve velkorysé euforii nechal odejít do svých domové. Část ostatních zajatců byla v zajetí celou válku a tyto muži byli rozmístěni po táborech po celém Německu. O jejich osudu se moc nepíše a já vím jen to, že jejich život byl o něco málo lepší než život Sovětů, ale jinak taky umírali hlady a zimou, museli snášet chování brutálních dozorců. Zajatí Francouzi, Poláci nebo Srbové museli v roztrhaných uniformách dřít na stavbě cest nebo na polích a dostávali hladové příděly, které byly jen o něco málo větší než strava rozdávaná v koncentračních táborech. Nevím, jestli měli nárok na balíčky od Červeného kříže jako spojenečtí vojáci, což byla alfa omega přežití každého zajatce Němců. Uvítám proto každou informaci nebo odkaz na článek, který se bude týkat těchto zapomínaných zajatců.

Psali jsme:Děsivý příběh muže, který za 2. světové války sloužil na německé ponorce U-96

Není tajemství, že za těžké postavení sovětských válečných zajatců mohla skutečnost, že SSSR odmítl Haagské konvence a deklarace z let 1899 a 1907. Deklaraci o zákonech pozemní války nepodepsal a nepodepsal ani Ženevskou úmluvu z roku 1929, která pojednávala o válečných zajatcích. Navzdory tomu ji podepsalo 47 zemí. Němci této situace cynicky využili a k zajatým Sovětům se chovali jako k podlidem, za které je ostatně považovali. Je sice pravda, že v prvních měsících po napadení SSSR se do německého zajetí dostaly statisíce rudoarmějců a Němci neměli možnost a ani kapacitu se o tuto obrovskou záplavu postarat, ale brutální zacházení se sovětskými zajatci pokračovalo, když se zajatci dostali do Německa. Život sovětských zajatců Stalina nezajímal a jen o nich prohlásil, že doufá, že se o ně Němci postarají stejným způsobem, jako se Sověti starají o zajaté Němce. Hitler mu toto přání rád splnil.

Sověti byli nejdříve soustředěni dlouhé týdny na oplocených místech, kde nedostávali jídlo ani pití. Museli čelit slunci a ti, kteří to přežili, čekal pochod smrti do Německa. Ti, kteří se tam dostali, neměli zdaleka vyhráno. Sověti neměli žádná práva, Němci je dál nechávali umírat hlady. Němečtí strážní je mohli kdykoliv zabít, němluvě o tom, že mnozí sovětští zajatci skončili v koncentračních táborech, které byly mnohem horší než obyčejné zajatecké tábory. Byli to sovětští zajatci, na kterých Němci v Osvětimi vyzkoušeli Cyklon B.

V letech 1941 a 1942 byl život Sovětů naprosto nesnesitelný. Viděl jsem fotografii zbývajícího těla, které hladoví zajatci rozřezali na kusy a snědli. Němci toto krvavé torzo vyfotili a ukazovali ho jako důkaz toho, jaká jsou Slované prasata. Sověti si trochu polepšili v letech 1943 a 1944, protože Němci zjistili, že válku začínají prohrávat a potřebují pracovní sílu. Začali tak dávat Sovětům více jídla a již je strážní nezabíjeli dle libosti.

Foto: V letech 1941 a 1942 byl život Sovětů naprosto nesnesitelný. | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Nepotopitelný Sam - černobílý kocour přežil potopení Bismarcku i Ark Royal

Rok 1945, kdy se ekonomika a zásobování na území Německa zhroutily, byl pro zajatce peklem. To platilo však i pro všechny německé zajatce. Osud sovětských zajatců byl však horší, protože dobře věděli, že je Stalin považuje za dezertéry a po válce je nečeká návrat domů, ale pro mnohé z nich další tábor, tentokrát sovětský.

Zajetí Němečtí nepřežilo 57,5 % Sovětů. Naopak, v sovětském zajetí nepřežilo 35,8 % Němců. Ještě horší skóre měli pouze Japonci, kteří povraždili 99,9 % zajatých Číňanů.

Nejlepší osud měli sestřelení piloti, o které se starala Luftwaffe. Hermann Göring, který byl za Velké války letecké eso, uznával rytířský kodex cti mezi letci a snažil se, aby jeho tábory byly lepší. Jídlo se tam sice rozdávalo stejně málo jako všude jinde, ale stráže nekradly balíčky Červeného kříže, tábory byly dobře udržovány, pravidelně tam přicházela pošta, strážci do tábora chodili jen výjimečně a nedocházelo k násilí na vězních. Ostatní tábory spravoval Wehrmacht a ve většině případů to byla místa, kde se jen živořilo. O tom, jaký byl život v táboře, rozhodovala skutečnost, kdo táboru velel. Někdy to byl čestný důstojník, většinou stará škola, který dbal na to, aby se dodržovaly všechny předpisy. Většinou však táborům veleli fanatičtí nacisté, kteří se snažili život zajatců ještě zhoršit. Zatímco Japonci mohli své zajatce mlátit a zabíjet dle chuti a v tomto ohledu neexistovalo pro strážné žádné omezení, němečtí dozorci museli dodržovat jisté předpisy a chovali se k zajatcům mnohem lépe. Do toho se samozřejmě nepočítají sovětští zajatci, protože ty žádná práva neměli. I tak tu a tam k vraždám spojeneckých zajatců a to pak bylo oznámeno, že byl zajatec zastřelen na útěku. Vše záleželo na veliteli tábora, jak moc dovolil svým mužům být vůči zajatcům brutální, většinou však k násilí nedocházelo.

Němci, stejně jako Japonci, neměli dostatek potravin a za hladověním zajatců stála především tato skutečnost. V Německu hladověl skoro každý a zajatci byli prostě na spodní hranici přídělového systému. Japonci na tom byli ještě hůře a díky americkým ponorkám a letecké převaze, nedokázali zásobovat své vojáky, natož zajatce. 60% japonských vojáků, kteří za války zemřeli, nezabily spojenecké kulky, ale hlad. Němci spojeneckým zajatcům přiznávali nárok na denní dávku 390 gramů brambor, 350 gramů chleba, 11 gramů masa, 21 gramů ječmene nebo ovsa, 247 gramů kapusty, 14 gramů sušené zeleniny, 31 gramů margarínu, 10 gramů sýra, 25 gramů marmelády a 25 gramů cukru. To bylo dohromady 1928 kalorií, přičemž základní kalorický požadavek pro osobu s malým pohybem a osmihodinovým spánkem je 3000 kalorií. Německá dávka byla tedy hluboko pod normou přežití. Zajatci si mohli svůj jídelníček doplnit vypěstovanou zeleninou, nebo nákupem jídla v kantýně, ale v ní se prodávala většinou jen jedlá řepa. Tato čísla jsou samozřejmě jen orientační, a zajatci často dostávali jídla méně, protože je o ně okrádali dozorci. V roce 1945 to bylo ještě horší, protože Němci jídlo už prostě neměli. Zajatci Japonců na tom byli mnohem hůře. Japonská vláda stanovila oficiální denní potravinovou dávku pro jednoho zajatého vojáka 570 gramů rýže a dalších 220 gramů rýže pro pracující muže. Jinak absolutně nic a do mnoha táborů dorazila ani tato určená dávka. Zajatci si mohli jídelníček vylepšit pěstovanou zeleninou, občas něco Japoncům ukradli, popřípadě chytili žábu, nějakého ptáka, opici nebo kočku, které si uvařili a hladově snědli. Jinak jedli ty celé roky pořád a dokola nemaštěnou, neosolenou rýži, kterou Japonci dodávali do táborů v té nejhorší kvalitě, takže byla smíchaná s kamínky, krysími výkaly, červy či obilnými moly. Rýže je karbohydrát, uhlovodan. Vše ostatní, co bylo třeba, aby tělo dostávalo dietně vyváženou stravu, bylo vysoce nedostatkové. Zajatcům chyběl tuk, cukry, sůl vitamíny a minerály. Četl jsem, jak zajatci v jednou dole rozbíjeli krápníky, protože byly slané a oni je se slzami v očích olizovali a byli šťastní. V roce 1945 už zajatci nedostávali skoro nic, protože i Japonci umírali hlady, a když byli konečně osvobozeni, připomínali chodící kostry. Dodnes lékaři nedokáží pochopit, jak to mohlo tolik mužů přežít. Každý ale říká, že dnešní generace mužů by zajetí Japonců nepřežila.

Teď přicházíme k obrovskému rozdílu mezi německými a japonskými tábory, který z nich udělal dva absolutně jiné světy. Byly to už zmiňované balíčky Červeného kříže. Balíčky přicházely z USA, Anglie, Kanady a Austrálie a zachránily zajatcům život. Americký balíček obsahoval hovězí konzervu, šunkovou konzervu, konzervu lososa nebo tuňáka, plechovku sušeného mléka, plechovku nescafé, kostku margarínu, kostku mýdla, tabulku čokolády, plechovku sýra, balíček rozinek, několik kostek cukru, balíček toaletního papíru a dva balíčky cigaret. Spojenečtí zajatci buď dostávali jeden balíček týdně, nebo čtyři balíčky najednou, a ty jim musely vydržet měsíc. I když se stávalo, že tyto balíčky němečtí strážní někdy vykradli, nebo velitel tábora vydal rozkaz, že se několik týdnů nebudou balíčky za trest vydávat, a kromě už zmiňovaného konce války, když říše přestala fungovat, Němci distribuovali balíčky v celku pravidelně a bez žádných problémů a balíčky držely vojáky naživu a v celku dobré kondici. I Japonci mohli svým zajatcům rozdávat balíčky Červeného kříže, ale oni to nedělali, balíčky rozdávali svým vojákům a je spočítáno, že průměrný spojenecký zajatec dostal od Japonců za celou dobu svého zajetí jen dva balíčky Červené kříže. Japonce proto může omlouvat, že neměli možnost své zajatce živit, ale oni jim na rozdíl od Němců upřeli i tuto možnost jídla, a proto jsou hladomorem, který v jejich táborech vládl, vinni. Jenom dodávám, že sovětští zajatci samozřejmě žádné balíčky Červeného kříže nedostávali, a jak už jsem psal, nevím, jak to bylo se zajatci Francie, Polska, Holandska, Belgie a Srbska.

Jediná věc, o které se dá prohlásit, že se měli zajatci Japonců lépe, bylo počasí. Zajatci Němců byli drženi v Německu a v Polsku, a tam je, jak víme, tuhá zima. Dřevěné baráky, kde byli zajatci drženi, se špatně vytápěly, unikalo z nich teplo a hlavně, Němci vydávali málo uhlí. Nejdříve to bylo 20 kilo uhlí na jedna kamna a od konce roku 12 kilo uhlí. To nestačilo a v zimě byla průměrná denní teplota v barácích -7 stupňů. Němci vydávali jen jednu deku a zpočátku rozdávali zajatcům nakradené francouzské a belgické vojenské zimní kabáty. Jenže ty brzo došly a sami Němci začali mrznout v Rusku. Zajatce opět zachránil Červený kříž, který začal do táborů distribuovat staré americké uniformy, včetně svetrů, rukavic, kabátů a teplých ponožek. Zajatci Japonců byli většinou drženi v táborech v Tichomoří, kde nebyla zima, takže je mráz netrápil. Na druhou stranu museli čelit monzunovým dešťům a celou dobu zajetí byli v uniformě, ve které je Japonci zajali. Ty se jim pochopitelně časem rozpadly, takže když byli zajatci v roce 1945 osvobozeni, byli oblečeni jen v hadrech. Také je dobré zmínit, že tohle neplatilo pro všechny zajatce, protože část z nich byla na pekelných lodích převezena do Číny, Koreje nebo Japonska, kde už je zima pořádná a tam museli dřít v obrovských mrazech v tropických uniformách, a aby přežili, balili se do různých hadrů, které se jim podařilo najít. To samozřejmě často nestačilo a tisíce zajatců umrzlo, nebo zemřelo na pod podchlazení.

A jsme u lékařské péče. Ta byla pochopitelně lepší v německých táborech, protože, i když tam byl nedostatek léků, Němci nechali spojenecké lékaře vykonávat dál své povolání a umožnili Červenému kříži, aby tábory zásoboval i léky. Když musel zajatec podstoupit těžkou operaci, byl převezen do města, kde ho v nemocnici operoval německý civilní lékař. O tomto si zajatci Japonců mohli nechat jen zdát, a když Japonci vůbec dovolili, aby zajatí lékaři dál pokračovali ve svém řemeslu a nemuseli místo toho kácet stromy, lékaři neměli žádné léky, žádné nástroje a ani uklidňující prostředky. V japonském zajetí se proto často operovalo za pomoci břitev a bez narkózy. Lékaři v japonský táborech navíc čelili mnohem těžším výzvám než jejich kolegové v Německu. Muži tam trápila malárie, nemoc beri-beri, skoro všichni tam měli tropické vředy, které vznikaly díky práci v džungli a někdy končily amputací, zajatce deptala pelagra, horečka dengue a dokonce i skvrnitý tyfus.

Nejhorší pro zajatce Němců a Japonců byly v případě německých zajatců pochody smrti na konci války a v případě japonských zajatců plavba na pekelných lodí. Začneme u Němců. Když se začal blížit konec války a fronta v zimě 1944 přesunula k německým hranicím, začali Němci vyklízet své zajatecké tábory ve Východním Prusku a v Polsku a zajatce čekaly pěší pochody do nitra Německa. Němci potřebovali vlaky na převoz munice a vojáků na frontu, takže zajatce čekaly několika týdenní pochody sněhem, které museli absolvovat prakticky bez jídla. Na dlouhé kolony často útočily spojenecké stíhačky, protože piloti nevěděli, že dole jsou zajatci. Když měli zajatci štěstí, tak se Němcům podařilo sehnat selské povozy, na kterých se mohli vézt nemocní a vyčerpaní zajatci, ale to nebylo samozřejmostí a v některých kolonách strážní opozdilce stříleli. Zajatci spali, kde se dalo, a k jídlu občas dostávali kus chleba nebo pár brambor. Když konečně dorazili do táborů v Německu, čekaly je přeplněné tábory, kde nebylo místo, jídlo ani přístřeší. Konec války a vysvobození museli dožít jen v chatrných stanech a bez balíčků Červeného kříže. Závěrem bych rád zmínil osud 20 000 Američanů, které Němci zajali v Ardenách. Tyto zajatce čekalo několik týdnů dlouhého pochodu sněhem do tábora koncentračního Bergen-Belsen v Dolním Sasku. I když se jednalo o zdravé a silné muže, pochod zahubil stovky mužů a když Američané dorazili do lágru, sotva stáli na nohách. Bergen-Belsen byl přeplněný židovskými vězni, nebylo tam jídlo a zuřil tyfus, a když ho 15. dubna 1945 osvobodili Britové, tísnilo se tam 60 000 zajatců a bezpočet vězňů. I když byli Američané v zajetí jen něco přes tři měsíce, umírali a osvobození tábora Brity jich mnoho nepřežilo.

Jak už jsem psal, Japonci zase část zajatců evakuovali na pevninu a do Japonska a k přepravě jim sloužili dopravní lodě, kterým zajatci říkali pekelné lodi. Zajatci museli v pekelně horkém podpalubí strávit celé týdny, vodu a jídlo jim strážní dávali jen nepravidelně a v malých dávkách, takže stovky zajatců žízní zešílely, všude byl zápach výkalů, po otevřených ranách jim lezly mouchy a naprostá tma. Japonci pekelné lodě nijak neoznačovali, takže se často stávaly terčem amerických ponorek nebo letadel. Když byla nějaká loď potopena, zajatci zůstali uvězněni uvnitř, protože Japonci vždycky uzavřeli všechny poklopy a zajatci se potopili s lodí. Na pekelných lodích Japonci celkem převezli 136 000 spojeneckých zajatců a kvůli útokům amerických ponorek, nebo kvůli žízni a hladu nepřežilo více než 19 000 mužů.

Zdroj: historie válek