EXCALIBUR
CZUB
CZUB

Zjizvená tvář na útěku aneb hon na nacistického důstojníka Waffen-SS

 16. 05. 2019      kategorie: Vojenská historie      8 komentářů

Obersturmbannführer Otto Skorzeny unikl v roce 1948 v kufru automobilu nejen ze zajateckého tábora v Darmstadtu, ale nejspíš i vydání do Československa. O akcích nestora německých speciálních jednotek podplukovníka Otty Skorzenyho se traduje celá řada legend, které jsou na hony vzdáleny prokazatelně doložitelným faktům. Podle některých verzí připravoval likvidaci, případně únos vrchního velitele spojeneckých vojsk generála Eisenhowera. V době, kdy byl již řadu měsíců v americkém zajetí, měl údajně se svou motorizovanou jednotkou připravovat útok na norimberské vězení, ve kterém byli drženi pohlaváři Třetí říše. Podle jiných historek to byl právě on, kdo má na svědomí zmizení Jantarové komnaty a dalších evropských skvostů. Skorzeny měl prý ukrýt i zlatý poklad a německé finanční rezervy.

Stejně zajímavé jsou ale  i operace, pod nimiž je Skorzenyho podpis veřejně známý a snadno doložitelný. V září 1943 proslul především úspěšným osvobozením Mussoliniho. V následujícím roce obsadil se svými vojáky sídlo Miklóse Horthyho v Budapešti. Díky úspěšně provedenému převratu pokračovalo Maďarsko s novou vládou na rozdíl od Rumunska ve válce proti Sovětskému svazu. Spojenecké vojáky Skorzeny zaskočil v prosinci 1944 během ardenské ofenzívy sérií speciálních operací, které v uniformách amerických a britských vojáků provedli v týlu protivníka vybraní příslušníci jeho zvláštního anglicky mluvícího komanda.

Tak trochu ve stínu těchto velkých operací je i jedna mediálně méně proslavená, která se bezprostředně dotýká protektorátu a Československa. Koncem ledna 1948 vydal na Skorzenyho zatykač pod číslem 7372 Krajský soud v Uherském Hradišti. Na jeho základě byla podána oficiální žádost o jeho vydání u komise OSN pro válečné zločiny. Skorzeny byl  v té době již téměř tři roky v americkém zajetí. Počátkem července se mu podařilo uprchnout v kufru automobilu velitele zajateckého tábora. Jedním z důvodů prý byla i obava, že by mohl být vydán do Československa.

Psali jsme: Naše pohraniční opevnění z let 1935-38 - Tvrz Bouda

otto_02
Foto: Otto Skorzeny (druhý zleva) | Bundesarchiv

Otto Skorzeny se narodil 12. července 1908 ve Vídni. Po maturitě na gymnáziu začal studovat v roce 1926 na Technické univerzitě ve Vídni. Právě zde se setkal se staršími spolužáky, kteří bojovali ještě na frontách 1. světové války a nyní si snažili doplnit vzdělání. Stal se členem buršáckého studentského spolku. Z té doby taky pocházely šrámy na jeho tváři, které později dával tak na odiv. Díky nim také získal od novinářů přezdívku Zjizvená tvář. Celkem se utkal ve čtrnácti soubojích. Sám o této etapě svého života později říkal, že to byla škola odvahy, chladnokrevnosti a pevné vůle.

V roce 1931 promoval a stal se inženýrem se zaměřením na konstrukce motorů. Stále více se také politicky angažoval za spojení Německa a Rakouska. V roce 1932 se stal členem rakouské NSDAP, která byla o rok později zrušena. V březnu 1938 bylo Rakousko obsazeno německou armádou a Skorzeny následně vstoupil do SS. Od září následujícího roku prošel výcvikem v Leibstandarte SS Adolf Hitler v Berlíně. V řadách pluku Germánia se zúčastnil války proti Francii, 30. ledna 1941 byl povýšen na SS – Untersturmführera. Prodělal balkánské tažení a po jeho skončení byl nasazen v řadách divize SS Das Reich na východní frontě. Bojoval východně od Kyjeva, později postupoval se svou divizí na Moskvu. Byl zraněn a získal Železný kříž. Jeho hvězda se ale teprve měla objevit na nacistickém nebi. Na jaře roku 1943 se hledal vhodný velitel pro speciální kurz Waffen SS v Oranienburgu. Jeho úkolem mělo být navíc vybudování školy pro výcvik agentů, kteří měli působit za nepřátelskou linií. Volba padla právě na Skorzenyho. Společně se svým pobočníkem Karlem Radlem soustředil všechny potřebné podklady pro výcvik takovýchto jednotek a vybral vhodné lidi. Ti prošli nejen pěchotním výcvikem a náročnou fyzickou přípravou, ale učili se i obsluhovat granátomety, lehká děla, tanky, lodě, lokomotivy a zacházet s koňmi.

Psali jsme: Všeobecná mobilizace 23. září 1938 - naše odhodlanost se bránit i za cenu vlastního života

otto_06
Foto: Skorzeny roku 1943 Otto Skorzeny s charakteristickou jizvou na levé tváři | Bundesarchiv

Tato funkce ale byla jakousi přípravou katapultování Otty Skorzenyho mezi nejznámější německé vojáky. V následujících osmnácti měsících se zapojil do již zmíněné a nejspíš také mediálně nejslavnější operace na záchranu Benita Mussoliniho. V září 1944 bylo zřejmé, že Horthy se chystá použít obdobný scénář jako předtím Rumunsko. Prostřednictvím svého syna začal vyjednávat se Spojenci o příměří. Skorzeny byl pověřen Hitlerem, aby podobnému kroku zabránil. Soustředil tedy své muže a potřebnou techniku ve Vídni. Do Budapešti odjel v civilu a mapoval situaci. V noci na 16. října 1944 pak překvapivým úderem obsadil budínský hrad a přiměl Horthyho k abdikaci. Během ardenské ofenzívy v prosinci 1944 byla jeho komanda pověřena destrukcemi v týlu ustupujících spojeneckých vojsk. Vojáci v amerických a britských uniformách měli obsadit mosty na řece Máse mezi Lutychem a Namurem a zabránit jejich destrukci. Další skupiny působily chaos v týlu protivníka, obracely ukazatele směru, blokovaly komunikace, přerušovaly telefonní linky a předávaly nesprávné rozkazy. Tato činnost způsobovala Spojencům nemalé problémy. Mnohem větší význam  mělo ale to, že především mezi americkými jednotkami se rozpoutala jakási špionmánie. Za každým rozhodnutím, za každým rozkazem se hledala destrukce Skorzenyho a jeho lidí. Všichni se najednou stali podezřelí. A právě to způsobovalo ty největší problémy.

otto_05
Foto: Skorzeny (uprostřed s dalekohledem kolem krku) s právě osvobozeným Mussolinim, 12 září 1943 | Bundesarchiv

Ještě předtím ale, v září roku 1944, dostal Skorzeny za úkol vybudovat stíhací svazy SS. Celkem se jednalo o pět svazů – Ost, Südwest, Südost, Nordwest a Mittle. Tato uskupení byla předurčena k plnění speciálních úkolů, především se jednalo o boj proti partyzánům. Na území Slovenska a na jaře roku 1945 i na části Moravy působil SS stíhací svaz Südost. Jejich štáb sídlil ve Vídni a v posledních dnech války i v Kroměříži. Součástí tohoto svazu byla i stíhací skupina Slovensko, kterou tvořily jednotky Edelweiss a Josef. Štáb jednotky Josef sídlil v dubnu 1945 ve Vizovicích, připravoval zde akce proti 1. čs. partyzánské brigádě Jana Žižky z Trocnova.

Tato jednotka v závěru války v rámci protipartyzánských akcí vyvraždila obyvatele obcí Ploština a Prlov. Do Plošiny vpadla 19. dubna a postřílela či zaživa upálila 23 mužů a 1 ženu. Další tři lidé byli popraveni a jedna osoba umučena při výslechu. Po válce se z této obce stalo pietní místo protifašistického odboje. V posledních letech se ale objevily informace o tom, že některé nepříliš uvážlivé činy partyzánů se částečně podepsaly na této tragédii. Právě mezi nimi totiž působil konfident gestapa, který poskytl informace jednotce Josef. Partyzáni se před blížícím se komandem stáhli do hor. Obyvatele obce, kteří se o ně až do tohoto okamžiku starali, přitom nechali napospas řádění komanda. O čtyři dny později směřoval obdobný úder proti obci Prlov. Zde bylo za pomoc partyzánům upáleno 15 obyvatel. Dalších sedm bylo v této souvislosti oběšeno či popraveno jiným způsobem. Přinejmenším podivné bylo i to, že během prlovského běsnění patřil k nejaktivnějším zástupce velitele jednotky Werner Tutter, který nejenže nebyl po válce za své činy odpovídajícím způsobem potrestán, ale dokonce působil v Německu jako agent československé zpravodajské služby.

otto_03
Foto: Skorzeny v roce 1945 | Wikimedia Commons

Pro Skorzenyho bylo ale podstatné, že jak velitel jednotky Josef, tak i jeho zástupce a další příslušníci během výslechů pořízených po skončení války prohlásili, že v době akcí v Ploštině a Prlově byl v obou obcích a ve Vizovicích přítomen a že tedy nese za všechno i odpovědnost. A právě na základě těchto výpovědí požádal Krajský soud v Uherském Hradišti o vydání Otty Skorzenyho. V americkém zajetí ho měli možnost v této záležitosti vyslýchat příslušníci československého Vojenského obranného zpravodajství. Otto Skorzeny svou přítomnost ve Vizovicích a obou obcích jednoznačně popřel. Jeho tvrzení podporuje i skutečnost, že v této době byl již pověřen Hitlerem přípravou odporu v tzv. alpské pevnosti.

Na území protektorátu se s největší pravděpodobností pohyboval naposledy 10. dubna 1944, kdy ve Velichovkách navštívil velitele Skupiny armád Střed, maršála F. Schörnera. Od tohoto okamžiku se zřejmě zdržoval již jen na území Rakouska. A tak je nanejvýš pravděpodobné, že jeho podřízení se svou účelovou výpovědí pouze snažili zbavit viny za své hrůzné činy. Na Skorzenym ale přesto zůstává odpovědnost za řízení těchto jednotek a především za jejich postupy, které byly v příkrém rozporu s jakýmikoli  konvencemi.

otto_04
Foto: Otto Skorzeny v zajetí (Norimberk, 24. listopad 1948) | Wikimedia Commons

Na druhou stranu je tedy pravděpodobné, že žádosti o vydání ( kromě Československa ji podalo i Dánsko ) přiměly Skorzenyho k rozhodnutí uprchnout. Snadno si totiž spočítal, že v komunistickém Československu by se mu vedlo nejspíš podstatně hůře než v amerických rukou. Nějakou dobu se zdržoval v Německu a ve Francii, aby se od roku 1951 natrvalo usadil ve Španělsku. Obchodoval se železem, cestoval po světě. Podílel se prý i na budování egyptské tajné služby Moukhaarat. Nevyléčitelná nemoc plic ho v roce 1975 přivedla  do německého Heidelbergu. Nebylo mu ale už pomoci. Otto Skorzeny zemřel v Madridu 5. července 1975. Urna s jeho popelem byla pohřbena v jeho rodném městě, ve Vídni. Případné dopadení a vydání Otty Skorzenyho komplikovala skutečnost, že protifaštická koalice se koncem 40. let 20. století rozdělila na dva znepřátelené tábory. V roce 1958 rozhodoval o jeho vydání vídeňský zemský soud a československou žádost zamítl. To Skorzenymu umožnilo získat rakouský cestovní pas.

otto_07
Foto: Skorzeny v roce 1963 | Nationaal Archief

CENOVÉ BOMBY (1351)

Komentáře

Burden

21. 05. 2019

Informace o tom, že Skorzeny jednal s generálem - polním maršálem Schornerem v lázních Velichovky dne 10.4.1945 pochází ze Skorzenyho knihy "Mé velitelské operace" a jedná se o zjevnou lež, jakých se Skorzeny dopustil více. Jednat s ním nemohl neb 10.4.2015 byl Schorner ještě u Hitlera v Berlíně a do Velichovek přijel až 15.4.1945. Je hodně indicií, které naznačují, že Skorzeny provedl ještě jednu vysoce utajovanou akci na přímý Hitlerův příkaz (patrně repatriace cenností a zlata do Alpské pevnosti) ve dnech 10.4. - 20.4. 1945. Ale to by i s referencemi bylo na dlouhý rozbor. Mimochodem Velichovky nejsou od Walbrychu (zámek Ksiaz), kde se dodnes hledá ukrytý nacistický vlak s pokladem, nikterak daleko a vede tam i železnice. Ten vlak mohl Skorzeny klidně vybrat a nejcennější věci odvézt.

Roman Babica

17. 05. 2019

​Dobrý den,
v článku je pár nepřesností, které se pořád opakují v odborné literatuře. Jednotka JOSEF nikdy nebojovala proti 1. čs. Partyzánské brigádě Jana Žižky z Trocnova, protože jednotka s tímto názvem bojovala na území bývalých států Jugoslávie. Na Moravě bojovala 1. čs. partyzánská brigáda Jana Žižky, v Kyjevě vedená jako „oddíl Ušiak“ volací znak Žižka2.
Při Prlovské tragédii bylo přímo v Prlovězabito, nebo zaživa upáleno 15 osob (jak je správně uvedeno v článku), 3 oběšeni mezi Bratřejovem a Pozděchovem. K této tragédii můžeme připočíst Jiřího Turýna, který musel dovést nakradený majetek do Vizovic a po nějaké době byl zastřelen a Tomáše Ondráška ml., který se dostal z hořícího domu, byl odvezen do Vsetínské nemocnice, kde si pro něho gestapo přišlo a zaživa ho zakopalo u zámku v Hošťálkové. Takže bylo 20 obětí, Rozina Šopová a Karel Vařák jsou napsáni na památníku, ale byli zabiti až 4.5.1945 (tragédie Vařákových pasek). Josef Vařák, který je uveden taktéž na památníku, byl
zastřelen 19.4.1945 když jednotky ZbV31 z Vizovic táhla z Pozděchova na Ploštinu (tragédie na Ploštině a Ryliskách).
Na Ploštině zemřelo přímo z Ploštiny nebo z blízkých pasek Ryliska jen 7 mužů a 1 žena, ostatní byli z okolních vesnic, které jednotka JOSEF a ZbV31 sebrali na polích a v lese kde pracovali, když táhli na Ploštinu. Zachráněný Jan Machů byl taktéž z Vysokého Pole. Z Ploštinských rodin se útěkem s partyzány nebo do lesa zachránili všichni z rodiny Františka Šašiny z Drnovic paseky Ploština 49 a Jana Rumana z Drnovic paseky Ploština 67. Dokonce pan František Šašina se vrátil s úkrytu v lese pro postoje na koně a byl chycen. Pak byl donucen koňmi dovést nakradené věci do Vizovic na zámek a byl následně propuštěn (na rozdíl od pana Turýna z Prlova). Celkový počet mrtvých při Ploštinské tragédii je tedy 24 + 3 v Újezdě (brusiči nožů) + 1 v Pozděchově (Jiří Vařák).

Robert S.

17. 05. 2019

satestsat121: Tak jestli čteme ten samý web, tak nevím, co to píšeš, neboť já už čtu tento web dlouho a stále vidím pěné články o našich i jiných zahraničních hrdinech jako například za poslední měsíc o Ireně Bernáškové, hrdince čs. odboje, články o našich hrdinech pražského povstání, super článek o polských hrdinech u Monte Cassina, článek o Peteru Lemonovi hrdinovi, který obdržel Medaili cti apod... Takže dle mého názoru úplně zbytečná kritika a je dobře, že se tu píše i o osobnostech té "špatné strany", protože nemůžeteme dělat, že neexistovali.

satestsat121

16. 05. 2019

Když čtu články a Armywebu, vidím jak postupně a plynule přecházíme k hrdinům, kteří si zasluhují opovržení. Nějak mi chybí to správné vyvážení lidí, kteří proti lidem typu Skorzený bojovali.

Frank

16. 05. 2019

Nejvetší spindira co spolupracoval s Nacisty byl SSSR

Prave i dnes je v Moskvě postavena nejvyšší mešita v Evropě ( jestli je rusko evropa ) a muslim je podporovan Moskvou ve svém tažení proti zapadni evropě - v evropě vldnou SOCIALISTI kteří do jednoho byli školeny v Moskvě

Delta

16. 05. 2019

Co dělal, to dělal rád
Nacistický dobrodruh Skorzeny zabíjel pro nás, přiznal veterán Mossadu
Zní to jako samotná definice ironie: snad nejznámější velitel speciálních jednotek SS a osvoboditel Benita Mussoliniho, legendární Otto Skorzeny, pracoval po druhé světové válce pro izraelskou tajnou službu Mossad. A pomohl jí zabít německého raketového vědce, píše izraelský list Haarec. Samotná informace spojující slavného velitele nacistických „commandos“ s tajnou službou židovského státu není úplně nová, ale už notně zapadla. Psali o ní Ian Black a Benny Morris v monografii Historie izraelských tajných služeb, v roce 1992 a později též historik Tom Segev.

Frank

16. 05. 2019

A protože nejlepší ochranou je utok , tak začala Sovětským svazem ůčelově vyvolaná štvavá kampan proti USA ohledně jejich - komunisty tvrzené - ochrany Německých zločinců.
Sověti s máslem na hlavě vždy rádi ukazovali A UKAZUJÍ na druhé.
Vždyt si dnes již každý může přečíst kdo ve skutečnosti podporoval LEVIČÁKA Hitlera na cestě k moci - byl to především - SSSR

Frank

16. 05. 2019

​Příslušníci Gestapa a rovněž i někteří příslušníci NSDAP byli mnohdy zároven agenti Sovětské NKVD a celkově se co nejvíce starali o vyvolávání těch nejhorších excesů v zájmu politiky SSSR.
SSSR měl totiž zájem , jako u všech zemí aby se ČSR postupně stalo součást Sovětského svazu či jeho kolonii a proto se snažil přes své agenty vyvolávat nenávist vůči západu i tímto podlým způsobem.
Takže Ploština padá částečně na vrub NKVD , obdobně proběhl zločin v Lidicích - agent NKVD a zaroven příslušník Gestapa nasměroval vyšetřování na Lidice i s vědomým co se může stát....po válce byl totiž zahlednut jako civilista jak se prochází Moskvou.
Tyto zločinci byli pod přímou ochranou Sovětské poválečné KGB a Československá rozvědka podlehající Moskvě - nemohla nijak zasahnout

Přidat komentář

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací