EXCALIBUR
CZUB
CZUB

Balkánská vojenská hranice v odrazu rakousko-tureckých vztahů

 05. 09. 2020      kategorie: Vojenská historie      2 komentáře

Vojenská hranice podél jihovýchodního pomezí habsburské monarchie vytvářela v 18. a 19.století zvláštní pásmo, jež symbolizovalo její problematické sousedství s Osmanskou říší. Předpoklady pro vytvoření takového systému jsou shledávány už v opatřeních uherského státu, čelícího od konce 14.století sílícímu tlaku osmanských Turků, kteří si podmanili jižněji položené balkánské země. Jeho přímé počátky lze poté hledat s formováním soustátí pod vládou rakouských Habsburků po roce 1526. Zatímco turecká expanze v Uhrách vrcholila mj. v roce 1541 v trvalou okupaci Budína, tradičního politického centra země v západní části dnešní Budapešti, začal se nejefektivnější obranný systém vytvářet v Chorvatsku (spojeném ostatně s Uhrami už od roku 1102).

obr_01
Foto: Mapka, znázorňující (hnědě orámovaný) prostor rakouské vojenské hranice, kromě její nejvýchodnější části, zhruba ve stavu z 2.poloviny 18. a 1.poloviny 19.století. Enklávu v její západní, chorvatské části, oddělenou od hlavního koridoru, představovala tzv. varaždinská vojenská hranice. Vojenská hranice se táhla napříč dnešním Chorvatskem, Srbskem a Rumunskem, přičemž předchozí tiso-marušská vojenská hranice zasahovala v oblasti Segedína i na území současného Maďarska. | Wikimedia Commons

Tam byl vytvořen systém kapitanátů, v nichž se usidlovalo srbské obyvatelstvo, prchající z Turky obsazených území, a  které se při některých privilegiích (jako osvobození od daňových povinností) zavazovalo ke službě pohraniční obrany. Důležitá byla např. také sílící přítomnost německých žoldnéřů v dotyčných regionech. Nárazníková zóna v prostoru mezi oblastí Jadranu a řekou Dráva byla ve významné míře financována i z vlastních rakouských zemí. Fakt jejího postupného přímého podřízení habsburskému dvoru odrážel proces transformace svazku habsburských zemí v jednu skutečnou říši, celek, jenž měl až ke sklonku 17.století v Uhrách a Chorvatsku trumfnout antagonické muslimské impérium osmanské.

Psali jsme: Vánoce ve válce

Zásadní obrat přinášela velká turecká válka, následující porážce osmanské armády u Vídně z roku 1683. Její hlavní výsledky, jako již vytlačení turecké moci z centrálních Uher, potvrdila bitva, k níž došlo 11.září 1697 na břehu Tisy u Zenty (v dnešní severosrbské Vojvodině). Rozdrcení početnějšího osmanského vojska úderem habsburských sil pod velením Evžena Savojského zmařilo záměr sultána Mustafy II. o znovudobytí Uher, a předznamenalo mír, který v lednu 1699 uzavřela Osmanská říše s habsburskou monarchií císaře Leopolda I. a jejími spojenci z tzv. Svaté ligy (Benátky, Polsko, Rusko) ve Sremských Karlovcích. Při reorganizaci dosavadního obranného systému v Chorvatsku do tří hraničních generalátů, ve východněji položených oblastech Slavonie, rovněž zbavené osmanské okupace, byla následně pod správou vídeňské Dvorské válečné rady a císařské komory zřízena tzv. slavonsko-syrmijská hranice. Nápadný byl přitom opět masivní přísun pravoslavného, srbského obyvatelstva do prostoru této nové pohraniční linie.

obr_02
Foto: Příslušníci jednotlivých hraničářských pěších oddílů z doby kolem roku 1756. Jak se zrovna přibližně v tomto období ukázalo s tzv. válkami o rakouské dědictví (odrážejícími problém nástupnictví po vymření mužské linie rakouských Habsburků, 1740-48) nebo sedmiletou válkou (1756-63), tyto jednotky byly využívány též na jiných evropských bojištích a proti jiným nepřátelům habsburské monarchie, než byli osmanští Turci. | Wikimedia Commons

Od slavonského povodí Sávy se vojenská hranice posouvala ještě dále na východ, do povodí Tisy a Maruše. Zde však podmínky pro příští změny předznamenala nová rakousko-turecká válka let 1716-18. Do té se Rakousko císaře Karla VI. zapojilo jako spojenec Benátek, znovu válčících s Osmanskou říší o oblasti na řeckém Peloponésu. Na habsburské straně v ní na válečném poli sehrál rozhodující úlohu opět Evžen Savojský, jenž právě v oblasti nového úseku vojenské hranice, u Petrovaradína, rozdrtil 5.srpna 1716 turecké síly velkovezíra Damada Aliho, a zahájil protiofenzívu, během níž dobyl Temešvár s územím přilehlého Banátu (tato část Uher zůstávala dosud pod tureckou svrchovaností) a také Bělehrad. Na základě požarevackého míru z roku 1718 habsburská monarchie ziskem Banátu, Bělehradu a rovněž tzv. Malého Valašska (jihozápad nynějšího Rumunska) posouvala své území hlouběji na Balkán.

Psali jsme: 68 let od začátku Norimberského procesu

obr_03
Foto: Vyobrazení Petrovaradínské pevnosti nad Dunajem (dnes součást města Novi Sad v srbské Vojvodině) z doby někdy po roce 1830. Tato pevnost začala být budována habsburskou stranou na místě starší pevnosti, založené už v 15.století Uhry, ještě v průběhu velké rakousko-turecké války v 90.letech 17.století, podle projektů  francouzského vojenského architekta Vaubana – a již v těchto letech se stala svědkem bojů s Turky, snažícími se o znovudobytí mj. i této oblasti. Během další turecké války, 5.srpna 1716, zasadil u jejích hradeb císařský vojevůdce Evžen Savojský rozhodující porážku osmanské armádě velkovezíra Damada Aliho Paši. Označován teprve rok 1780 za dobu její definitivní dostavby, představovala tato pevnost na vojenské hranici největší objekt svého druhu v celé rakouské monarchii. Osudy pevnosti pak měly být spojeny též s událostmi uherské revoluce 1848-49. Koncem 1.světové války, v listopadu 1918, přešla pevnost pod správu Srbů, a pro vojenské účely měla sloužit ještě za 2.světové války (po pádu Jugoslávie v roce 1941 patřila až do roku 1944 fašistickému chorvatskému státu) | Wikimedia Commons

Osmanská říše přestala být považována za zásadní hrozbu pro Rakousko a vůbec západnější části Evropy – a to i když jiný spád nabrala další turecká válka, jež začala o zhruba dvě dekády později, v roce 1736, a do níž Rakousko vstoupilo ve spojenectví s Ruskem. Turci, mj. obléhající Bělehrad, se tentokrát ukázali jako vojensky úspěšnější. Rakousko muselo prostřednictvím míru, uzavřeného právě v tomto městě v září 1739, zase opustit oblast Bělehradu i Malého Valašska. Obnovený pocit ohrožení z turecké strany v Uhrách je pak mj. vysvětlován jako jedna z hlavních příčin nikoliv tak očekávané podpory uherských stavů Marii Terezii během nastávajících válek o rakouské dědictví.

obr_04
Foto: Bitva u Zenty 11.září 1697. Toto střetnutí na břehu Tisy fakticky potvrdilo definitivní zhroucení osmanské nadvlády nad naprostou většinou Uherska a jeho podřízení habsburské moci. Pro osmanské síly, které přitáhly do Podunají pod velením samotného sultána Mustafy II., přinesl střet katastrofu. Zatímco v řadách vítězného vojska císařského vrchního velitele prince Evžena Savojského jsou souhrnné ztráty uváděny na sotva 2 000 padlých a raněných, na turecké straně zahynulo možná 20 000 mužů, z toho asi polovina utonula v Tise. Mezi padlými byl i turecký velitel Elmas Mehmed Paša a dva další velitelé- pašové. Vítězové nadto dosáhli obrovské kořisti v podobě turecké válečné kasy a velkého množství válečných praporů, povozů, děl, velbloudů, koní. Tato bitva otevřela cestu mírovým  vyjednáváním, za anglického a nizozemského prostřednictví, a podpisu karlovického míru z ledna 1699. | Wikimedia Commons

Z rozhodnutí Vídně byla tiso-marušská vojenská hranice vlastně přesunuta do okrajových oblastí Banátu (po roce 1742) a Sedmihradska (od roku 1764). Tak byl v podstatě dotvořen militarizovaný pohraniční pruh, táhnoucí se od Jadranu ke Karpatům, v němž působily vojenské jednotky místních hraničářů (dohromady 17 pohraničních regimentů a 1 batalion, pod nějž od roku 1763 spadala oblast při soutoku Dunaje a Tisy ve Vojvodině). Ke službě v nich bylo zavázáno veškeré zdejší mužské obyvatelstvo. Rolníci na vojenské hranici, tradičně zbaveni daňových povinností, byli leníky půdy ve vlastnictví armády. Celková délka tohoto koridoru je dnes uváděna na asi 1 750 km. Zároveň, když byla v roce 1849 vojenská hranice prohlášena za samostatnou korunní zemi v rámci Rakouského císařství pod správou vídeňského ministerstva války, uvádí se její rozloha na asi 200 tisíc km2. Počet obyvatel pásma přesahoval tehdy jeden milion, nacházelo se zde 12 měst, 9 tržišť a 1 760 vesnic. Účel zóny spočíval také v karanténní činnosti (jak dokládaly karanténní stanice), tedy v postupu proti šíření nemocí, jako např. mor či cholera, z balkánského prostoru, a v potírání pašeráctví.

obr_05
Foto: Zde jsme (oproti předchozímu obrázku) v době již o téměř celé století pozdější. Obraz M. F. Quadala zachycuje císaře Josefa II. (uprostřed vpravo, bíle oděn) a arcivévodu Franze, pozdějšího rakouského císaře Františka I., ve vojenském táboře v Minkendorfu poblíž Vídně ve 2.polovině 80.let 18.století. Válce, kterou Rakousko zahájilo proti Turecku v roce 1788, předcházela schůzka Josefa II. s ruskou carevnou Kateřinou II. na Krymu, a ve Vídni nebyl postoj k této společné rusko-rakouské protiturecké alianci zcela jednoznačný. I když nezdary rakouského tažení pod osobním císařovým vedením nakonec přece jen vystřídal výrazný vojenský úspěch, separátní mír z roku 1791, který tuto poslední skutečnou rakousko-tureckou válku ukončil, víceméně jen potvrdil stav na hranicích mezi oběma impérii, jaký se vytvořil, resp. byl potvrzen už zhruba mezi lety 1699-1739. | Wikimedia Commons

Uvedená administrativní proklamace z roku 1849 byla jen jednou z dalších změn, jimiž vojenská hranice v průběhu času procházela. Kupř. již v roce 1807 byla nově rozdělena na 4 generaláty, a současně nový zákon předvídal omezení moci zdejších vojenských úřadů ve věci nakládání s půdou. Ke jmenovanému roku 1849 byli dále hraničáři nově reorganizováni do pěti pomezních regimentů, a od roku 1850 přecházely statky na vojenské hranici do soukromého vlastnictví. V této době se ostatně též už započalo s jejím postupným rušením. Už v roce 1851 byla do správy Sedmihradského velkoknížectví (součásti Uherska) přeřazena sedmihradská vojenská hranice, rozdělená dříve na oblasti čtyř regimentů jednak (na etnickém základě) maďarských Sikulů a jednak Valachů (Rumunů). V roce 1873, tzn. už po rakousko-uherském vyrovnání, byl přímo do uherské části dualistické monarchie převeden banátský úsek (a východní část slavonského úseku) vojenské hranice. Konečně, v letech 1878 až 1881 byl tento proces dovršen přechodem chorvatské a slavonské vojenské hranice pod administrativu Chorvatska-Slavonska - které předtím v rámci Uherska dosáhlo vůči Budapešti pozice téměř podobné jako ta sama vůči Vídni v rámci celého mocnářství.

Výrazně se mezitím ostatně rovněž proměnila situace ve vztahu k Osmanské říši. Po válce z let 1736-39, provázené tureckými vpády do Banátu a teritoriálním ústupem rakouské monarchie, nová (a vlastně již historicky poslední) rakousko-turecká válka proběhla až v letech 1788-91. Ta byla Vídní vedena opět ve spojenectví s Ruskem, které (a už nikoliv Rakousko) se měnilo v hlavní sílu, usilující, při sledování vlastních imperiálních zájmů, o zlomení turecké moci na Balkáně. Tažení, v němž na čele téměř 300-tisícové armády stanul sám císař Josef II., nebylo pro Rakousko rozhodně úspěšné; a obrat nastal teprve poté, co se velení ujal polní maršál Laudon, jenž v říjnu 1789  opět dobyl Bělehrad. Přesto, v srpnu 1791 (již za nového císaře Leopolda II.) uzavřelo Rakousko s Tureckem mír v bulharském Svištově, na jehož bázi došlo jen k drobným územním úpravám ve prospěch rakouské strany.

Tento konflikt byl spojen mj. opět s ničivým tureckým vpádem do Banátu nebo kupř.  uváděnými vysokými ztrátami, jaké utržil tzv. XII. Německo-banátský regiment (Deutsch-Banater Regiment). Nicméně, už o desítky let dříve, již v kontextu válek o rakouské dědictví od roku 1740, byly hraničářské oddíly nasazeny také daleko za oblastí svého určení – a na bojištích v německém prostoru, severní Itálii nebo Rakouském Nizozemí (pozdější Belgii) prosluly např. taktikou „malé války“. Přirozeně, konflikty Rakouska s jinou mocenskou silou než byla Osmanská říše odrazil fakt, že později, v letech 1809-13, byla část chorvatské vojenské hranice jižně od Sávy načas inkorporována do tzv. Ilyrských provincií, útvaru podřízeného Francouzskému císařství Napoleona I. Na hraničářské jednotky připadla významná role rovněž v revolučních letech 1848-49, kdy se jejich velitel v pozici chorvatského bána Josip Jelačić stal jedním z hlavních rakouských velitelů, bojujících proti uherským (maďarským) povstalcům.

obr_06
Foto: Zde jsme opět (oproti předchozímu obrázku) v době o další téměř století novější – odpor v ulicích Sarajeva proti rakousko-uherské vojenské okupaci Bosny a Hercegoviny v roce 1878. S chystanou rakousko-uherskou okupací této osmanské provincie vyjádřilo už v roce 1875 souhlas Rusko, tak jako ji pak odsouhlasily velmoci na kongresu v Berlíně v roce 1878. Vojenská operace od sklonku července 1878 narazila na masivní odpor místního, a zejména (byť nejen) muslimského obyvatelstva, jakož i přítomných tureckých vojáků. Ovšem, pokud s touto okupací Bosny a Hercegoviny (a také jižněji položeného sandžaku Novi Pazar) ztrácela definitivně na svém původním významu chorvatská a slavonská vojenská hranice, lze podotknout, že v této době se z velmocenského hlediska starosti vídeňské politiky už dávno konstantně upínaly spíše k zájmům Ruska na úkor slábnoucí Osmanské říše než k Osmanské říši jako potenciálnímu protivníkovi. | Wikimedia Commons

Faktor, jenž stál kdysi u zformování vojenské hranice, tedy eventualita turecké expanze, byl v první polovině 19.století již prakticky eliminován. Osmanská hegemonie v sousedství uhersko-chorvatského prostoru se pozvolna rozpadala, jak ukázalo obnovení srbského státu (třebaže stále vazalsky závislého na Turecku). Zatímco Rusko se ujalo role „patrona“ balkánských národů pod tureckou nadvládou, a zatímco osmanské Turecko se posouvalo k pozici, metaforicky označované jako „nemocný muž na Bosporu“, Balkán skýtal potenciál třecí plochy mezi zájmy rakouského a ruského impéria. V roce 1854, v době nejprvotněji rusko-turecké krymské války, demonstrovala rakouské zájmy dočasná okupace knížectví Moldavsko a Valašsko, jež se dosud též nacházela ve vazalské vazbě na Istanbul a z nichž se měl o něco později zformovat rumunský stát. Neutrální Rakousko k této akci přistoupilo poté, co se z těchto území, po vstupu Velké Británie a Francie do konfliktu na turecké straně, stáhla ruská vojska

 Definitivní zánik vojenské hranice, tj. její rozpuštění v civilní administrativě jednotlivých zemí rakousko-uherské monarchie, se časově vlastně překrýval s rakousko-uherskou okupací Bosny a Hercegoviny v roce 1878. Připomeňme, že tomu předcházely tamní protiturecké povstání, válka Turecka se Srbskem a Černou Horou a především pokoření Osmanské říše v nové válce s Ruskem let 1877-78. Operace rakousko-uherské armády se setkala s ozbrojeným odporem místního obyvatelstva i tureckých vojenských posádek, aniž by však bylo možno hovořit o nějakém novém obecném konfliktu mezi habsburskou monarchií a Tureckem. Ostatně, vždyť zčásti i v jeho prospěch se vlastně postavil berlínský kongres evropských velmocí, když (a pochopitelně i v zájmu Vídně) limitoval dopady jeho čerstvé porážky ve válce s Ruskem.

Dodejme, že až roku 1908 byly Bosna a Hercegovina (dosud formálně osmanské) Rakouskem-Uherskem přímo anektovány. Následně 1.balkánská válka let 1912-13, v níž se s Tureckem střetl blok samostatných balkánských států, způsobila, že Rakousko-Uhersko a Osmanská říše přestaly být přímými sousedy.

Dopady někdejší existence vojenské hranice (etnické přesuny, k nimž v souvislosti s ní docházelo) přinášely své vážné důsledky i v dobách, kdy již habsburské i osmanské impérium byly minulostí – jako v kontextu 2.světové války nebo konfliktu v rozpadající se Jugoslávii v závěrečné dekádě 20.století. To je však již zcela jiná historie.

Mezitím, vliv, jaký v Turecku vyvíjelo císařské Německo, klíčový spojenec  Rakouska-Uherska, a zároveň tradiční protiruský antagonismus na turecké straně můžeme označit za asi hlavní výchozí předpoklady skutečnosti, že se Rakousko-Uhersko a Osmanská říše od roku 1914 ocitly v jednom spojeneckém táboře 1.světové války. Obě říše se tak v závěrečné fázi své dlouhé existence staly svázány těsným válečným spojenectvím, přirozeně bez ohledu (jak na to s jistou ironií v roce 1917 narazil i český básník Josef Svatopluk Machar) na okolnosti zrodu středoevropského habsburského impéria o bezmála čtyři století dříve a na ohlas právě protitureckých válek v rakouské vojenské tradici.

CENOVÉ BOMBY (1406)

Komentáře

Petr Hertel / ČERT

07. 09. 2020

Ad Daniel Slavík: Děkuji za doplnění cenných informací. Ta sociální struktura obyvatelstva na vojenské hranici atd. tam nejsou řešeny nijak systematicky, třeba už i vzhledem k časovému i geografickému rozsahu tématiky (dál se to spíš odvíjí, také jen v základní linii a trochu útržkovitě, na vývoji vztahů "Habsburkové vs. Osmané", příp. vůbec odrazu faktoru vojenské hranice v kontextu jiných vojensko-politických problémů habsburské monarchie), ale "vůbec nezmiňuje"... Tak třeba zmínky o přílivu srbského obyvatelstva do oblasti té chorvatské vojenské hranice už v 16.století, tak jako pak i v té Slavonii s koncem velké turecké války (ta, jak připomínáte, "organizovaná přistěhovalecká vlna protihabsburských povstalců z roku 1690", pod vedením patriarchy Černoviće) tam jsou... Kromě těch Srbů, o etnickém původu hraničářů mohou vypovídat už i ty jednotlivé vojenské jednotky, jako připomínka někdejší existence regimentů Sikulů (vlastně sedmihradských/transylvánských Maďarů) a Valachů (Rumunů) na té sedmihradské vojenské hranici, příp. ta o těch ztrátách XII. Německo-banátského regimentu během poslední rakousko-turecké války 1788-91 (je ostatně také připomínáno následné dosídlení té banátské vojenské hranice německými protestantskými kolonisty z Bádenska a Württemberska)... Ale jistě, Vaše připomínky jsou na místě. ------- Jinak, jak upozorňuje jiný předřečník (Vejvoda), s tématikou vojenské hranice souvisí i ty dodnes české vesnice v rumunské části Banátu. Ti Češi tam přišli tedy až někdy po roce 1820, původně údajně s prvotním záměrem (jak sami dnes uvádí na svých stránkách) kolonizace Banátu jako takové...

Vejvoda

06. 09. 2020

Pro informaci- velmi podstatné z historii Čechů a Slováků je to,že oba národy nejen po staletí tvrdě bojovali proti osmanské říši,ale osídlili značnou část v článku zmiňované hranice.Kde jim Vídeň za osídlení uváděného pohraničí Rakousko-Uherska poskytla půdu a daňové úlevy,což proložila povinnou službou při ochraně této hranice.Dnes se jezdí češi do českých obcí v Banátu rekreovat a většina neví ,jak se tam Češi a Slováci dostali.Samozřejmě Rakousko-uhersko byl mnohonárodnostní stát ,proto jsou tam vedle sebe vesnice české-slovenské-maďarské-srbské-ukrajinské-německé - Rusínské-Chorvatské-rumunské a dokonce Ruské.Již tenkrát dá se říct taková Evropská unie proti expandující Turecké říši.Historie se opakuje proto se zpívá V širém poli dým sa valí jede Turek krajinů,chastajů sa chlapci smělí chystajů sa na vojnu.

Přidat komentář

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací