EXCALIBUR
CZUB - 4M
CZUB - KONFIG
CZUB - ESHOP

Bitva u Nagyharsány z roku 1687, aneb druhá bitva u Moháče

 15. 09. 2022      kategorie: Vojenská historie      15 komentářů
Přidat na Seznam.cz

Dopady bitvy u Moháče z 29. srpna 1526, prakticky symbolizující podlehnutí uherského státu osmanské expanzi, byly dalekosáhlé. Už jen smrt mladého uherského a českého krále Ludvíka Jagellonského při útěku z bojiště v podunajských bažinách poskytla předpoklad pro nástup rakouských Habsburků na trůny v dotyčných zemích, a tak byly vlastně položeny základy příznačné geopolitické reality ve střední Evropě na další bezmála čtyři století. Na druhé straně, a nejbezprostředněji, vliv, jaký vítězní Turci získali ve vnitřně rozpolcených Uhrách, předznamenal jejich další expanzivní kroky (jako trvalá okupace hlavního města Budína v roce 1541, příp. arcibiskupské Ostřihomi v roce 1543), kdy se přímo zmocnili celé centrální části Uherského království. Vytvořila se konfrontační zóna mezi Osmanskou říší a panstvím Habsburků, o němž lze říci, že se teprve později a postupně mělo transformovat v celistvé rakouské impérium. Nastalá patová situace přetrvávala po zhruba půldruhého století.

Ve prospěch habsburské strany se takový stav obrátil až s událostmi velké turecké války ke sklonku 17. století, zahájené tažením velkovezíra Kara Mustafy k Vídni. Již krátce po úprku osmanské armády, poražené před vídeňskými hradbami v neděli 12. září 1683 císařskými, říšskými (německými) a polskými oddíly, následovaly operace vítězných vojsk v severní části uherského Podunají. Zásadním pro další vývoj se stal postoj samotného císaře Leopolda I., rozhodnutého nyní vrhnout veškeré své vojenské prostředky právě proti Turkům, příp. s nimi spojeným uherským protihabsburským povstalcům, tzv. kurucům - a což bylo podstatné vzhledem k jeho tradičně problematickým vztahům s Francií v západní části Evropy.

nagy_01Foto: Dobývání Budína císařskými a říšskými silami, dovršené 2. září 1686. Dodejme, že uherské hlavní město bylo poprvé Turky obsazeno a vypáleno už po bitvě u Moháče v roce 1526 (a tedy ještě před trvalou okupací z roku 1541). Během jeho obléhání a dobývání v létě 1686, které mělo skoncovat se 145-letou osmanskou přítomností, selhaly z turecké strany vyprošťovací pokusy armády velkovezíra Sari Süleymana, o necelý rok později přesvědčivě poražené v bitvě u Nagyharsány. | Wikimedia Commons / Public domain

Rozhodující zlom přineslo dobytí Budína armádou pod velením vévody Karla V. Lotrinského 2. září 1686. Centrum budínského pašalíku, které se habsburské síly pokoušely dobýt po několik měsíců už v roce 1684, padlo do křesťanských rukou tentokrát po více než dvouměsíčním obléhání a útocích. Zatímco přitom např. už v červnu 1686 oddíly bavorského kurfiřta Maxe Emanuela, dalšího z hlavních velitelů v habsburských službách, obsadily vyklizené město Pešť na protilehlém břehu Dunaje, s neúspěchem se setkaly pokusy tureckého vojska velkovezíra Sari Süleymana sevření Budína zvenčí prolomit. Pád Budínského hradu během finálního generálního útoku císařských doprovázela i smrt posledního budínského paši Abdurrahmana, který, mj. za vynesené fatwy (náboženského rozsudku smrti) v případě kapitulace od istanbulského velkého muftího, se v okruhu janičářů postavil se šavlí v ruce pronikajícím příslušníkům brandenburského sboru z císařských řad.

Podobně jako vítězství nad Turky u Vídně o tři roky dříve, také dobytí Budína, zcela zdevastovaného zuřivými boji, bylo oslavováno v podstatě v celé Evropě. Velkovezír Süleyman Paša se stáhl do Bělehradu; a v situaci, kdy císařské jednotky v průběhu října 1686 oblehly a ovládly pevnosti v Pécsi (Pětikostelí), Segedíně nebo Siklósi (jejichž osmanské posádky se vzdaly za podmínky volného odchodu), posouvala se faktická „turecká hranice“ výrazně k jihu. Na vídeňském dvoře, po předchozím zamítnutí tureckých nabídek k jednání o míru, se na jaře 1687 rodily plány dalšího postupu. Karel Lotrinský (připomeňme, že titul lotrinského vévody tohoto vrchního císařského velitele byl, s ohledem na francouzskou okupaci Lotrinska, jen nominální) a Max Emanuel Bavorský měli mít tehdy k dispozici dohromady zhruba 60 tisíc vojáků. Z nich více než 9 tisíc představovali Bavoři a dalších asi 9 tisíc muži z rovněž jihoněmeckých oblastí Švábska a Frank. Naproti tomu, samozřejmě vedle oddílů z dědičných habsburských zemí, nechyběly v této prakticky císařsko-bavorské armádě ani domácí uherské (a chorvatské) sbory.

Vévoda Karel Lotrinský vytáhl začátkem června 1687 z Ostřihomi napříč zpustošenou zemí směrem na jih, s cílem dobytí Osijeku ve Slavonii. Jádro vojska bylo cestou postupně posíleno regimenty, přivedenými podmaršály Thurnem a Dünewaldem. Cílem menšího, asi 20-tisícového vojska pod velením bavorského kurfiřta, jež postupovalo v letním vedru k jihu pustou podél Tisy, měl být podunajský Petrovaradín severozápadně od Bělehradu. Ostatně, právě v následném tažení na Bělehrad spočívalo i přání Leopolda I. Zásobovací potíže a zejména další pokyny z Vídně ovšem přiměly Maxe Emanuela k přímému podřízení Karlovi Lotrinskému. V první polovině července se obě vojska spojila na Dunaji, aby společně pokračovala, mj. po zhotoveném pontonovém mostě přes rozvodněnou Drávu, k Osijeku.

U téhož města se soustředila rovněž armáda Süleymana Paši, která sem přitáhla od Petrovaradína, a vybudovala zde půlkruhovým valem opevněný tábor. Též ona čítala přibližně 60 tisíc mužů, včetně posil jízdních oddílů Krymských Tatarů, podnikajících drobné útoky na přibližující se habsburské síly. Když pak Turci odrazili útok na svůj val dělostřelbou, jež v řadách císařské armády způsobila nemalé ztráty, a aniž by sami projevili odhodlání k boji v otevřeném prostoru, rozhodl se Karel Lotrinský po několika málo dnech dosažené pozice u Drávy při Osijeku opustit. Nechal zničit hráz, nasypanou Turky přes bažinatý břeh řeky jako náhrada za část rok předtím poničeného mostu, a obrátil se zpět na sever.

nagy_02
Foto: Vévoda Karel V. Lotrinský (1643-1690) jako císařský vrchní velitel. Spolu s polským králem Janem Sobieskim velel např. už vítězným silám v bitvě pod vídeňským Kahlenbergem 12. září 1683. Podobně jako někteří další z hlavních velitelů a jeho spolubojovníků v následných uherských protitureckých taženích (jako Max Emanuel Bavorský nebo Ludvík Vilém Bádenský), také on byl jedním z říšských knížat, vlastně samostatných vládců, i když sám v Lotrinsku, obsazeném Francouzi, reálně nikdy nevládl. | Wikimedia Commons / Public domain

To si osmanský velkovezír po jisté úvaze vysvětlil jako důsledek úpadku morálky v řadách protivníka, jemuž se, podněcován podřízenými paši, pustil v patách. Zatímco se císařsko-bavorské pluky pohybovaly přibližně v prostoru mezi městy Moháč a Siklós, Turci vytvořili nové opevněné ležení u Baranyaváru (dnes Branjin Vrh na chorvatské straně hranice s Maďarskem). Vojáci Karla Lotrinského se nakonec utábořili nedaleko odtud, poblíž vesnice Nagyharsány, v místech mezi potokem Karasica a příkrými, hustě zalesněnými svahy kopce Harsány. 11. srpna zde odrazili útoky Tatarů, kdežto do jejich těsnější blízkosti se posunulo i jádro velkovezírova vojska.

Ráno 12. srpna nařídil rakouský vrchní velitel pravému křídlu své armády postup zalesněnou krajinou směrem na západ, k Siklósi, s předpokladem, že povrch tamní pláně bude příhodnější pro očekávané rozhodující střetnutí než lokalita stávajícího pobytu, porostlá pásy křovin a stromů, ztěžujícími výhled, a zčásti obklopená mokřady a bažinatými loukami. Následovat mělo levé křídlo pod velením kurfiřta Maxe Emanuela. To se však, již osamoceno, stalo terčem tureckého útoku, aniž by byli blížící se útočníci zpočátku, kvůli hustým křovinatým porostům, vůbec viděni mušketýry, kteří se jim postavili čelem. Sám Karel Lotrinský byl o útoku na levé křídlo svého vojska informován prostřednictvím kurýra, načež rozhodl o návratu pravého křídla ke kopci Harsány. K jeho svahu se na povel Maxe Emanuela začala stahovat jeho formace, aby zabránila obchvatu.

O ten se v prostoru mezi Harsány a linií habsburského generála Enea Silvia Piccolominiho opakovaně pokoušelo asi 8 tisíc osmanských kavaleristů- sipáhíů. I návrat několika praporů a jízdních pluků z pravého křídla habsburské armády přispěl k tomu, že se zde císařští pěšáci za střelby z mušket a částečného krytí tzv. „španělskými jezdci“ (přenosnými dřevěnými trámy, doplněnými dlouhými nástavci), příp. užitím bodáků při přiblížení se nepřátelských jezdců, a za podpory dělostřelectva, dokázali udržet ve svých pozicích. Na popud bádenského markraběte Ludvíka Viléma, působícího jako poradce Maxe Emanuela Bavorského, do protiútoku přešly Piccolominiho jezdecké regimenty a přiměly sipáhíe k ústupu.

V tu chvíli, okolo poledne, Sari Süleyman zastavil útok, a zatímco jeho pěší janičářské oddíly zůstávaly za narychlo budovanými valy a zákopy, boj zůstal limitován na vzájemné dělostřelecké ostřelování. Jakkoliv cesta a případně bloudění hustým lesním porostem brzdily či téměř zastavily návrat velké části pravého křídla císařských ze směru od Siklóse, kurfiřt Max Emanuel a markrabě Ludvík Vilém přesvědčili Karla Lotrinského k přípravám rozsáhlejšího protiútoku. Mezitím, k odpoledni, se pro nový útok rozhodl opět i velkovezír, podpořen velitelem janičářů Mustafou Pašou. Sipáhíové, dosud vyčkávající u potoka Karasica a posíleni oddíly janičářské pěchoty, tentokrát narazili na úspěšnou protiofenzívu, v níž sehrál přední roli markrabě Ludvík Bádenský. O efemérnosti dílčích úspěchů turecké strany v boji může vypovídat i připomínaný čin generála Charlese, knížete Lorraine-Commercy (příbuzného Karla Lotrinského), jenž jediným úderem palaše uťal hlavu sipáhíovi, třímajícímu nakrátko ukořistěný prapor jeho kyrysnického pluku. Zcela ztroskotal i pokus osmanských jezdců vyrazit proti císařské infanterii na příkrém svahu Harsány, který nakonec přiměl ty v prvním šiku sesednout z koní. Ti, následující za nimi, se obrátili na úprk k velkovezírovu provizornímu táboru, pronásledováni jezdeckými regimenty generála hraběte Bussyho-Rabutina a Evžena Savojského.

Jednotky císařsko-bavorské kavalerie se ocitly před dosud nedokončeným tureckým opevněním, a byť byly Turky zastaveny, jejich další intenzivnější úder podmínil příchod pěších oddílů. Císařští kyrysníci a bavorští dragouni pronásledovali masu prchajících sipáhíů přes čerstvé valy a zákopy, a výsledek bitvy pak už nezvrátil ani dočasný odpor janičářů. Osmanské vojsko se ve zmatku obrátilo na útěk, přičemž prchající Turci byli dále pronásledováni a pobíjeni císařskými jezdci - a „čištění“ okolí bojiště vítězi probíhalo ještě v následujících dnech. Po skupinách se turečtí vojáci vraceli do Osijeku, kde se ještě někteří utopili, když se pod jejich náporem prolomil nedávno provizorně opravený most přes Drávu.

Vítězné císařsko-bavorské síly ztratily asi 600 či 700 mužů. Odhad tureckých ztrát se oproti tomu pohybuje okolo 10 tisíc padlých. Asi 2 tisíce osmanských vojáků skončily v zajetí. Do rukou vítězů padla většina osmanské artilerie (uváděno 68 děl a 10 moždířů) a 160 praporů, velkovezírův okázalý velitelský stan... Jen podíl bavorského kurfiřta na kořisti byl odhadnut na hodnotu více než 2 milionů zlatých dukátů. Do hodnosti podmaršála byl povýšen princ Evžen Savojský, který se zprávou o vítězství osobně vyrazil do Vídně za císařem a jehož proslulá velitelská kariéra měla teprve zazářit.

Během asi dvou měsíců po tomto vítězství postoupila císařská vojska do Slavonie a Syrmie mezi řekami Dráva a Sáva (k čemuž patřilo i ovládnutí Osijeku), tak jako do Sedmihradska (jehož vládce, knížete Mihálye Apafiho, se Vídeň již předtím snažila naklonit jednoznačně na svou stranu). V poraženém, dlouho nevyplaceném a špatně zásobovaném tureckém vojsku v Petrovaradíně zatím vypukla vzpoura, před kterou Sari Süleyman uprchl po Dunaji do Bělehradu, aby si vůbec zachránil život, a odtud do Istanbulu. Tam byl však zbaven velkovezírské hodnosti a v říjnu 1687 popraven. Pod tlakem postupujících vzbouřenců, jež mj. neuklidnila ani hlava mezi nimi nyní nenáviděného bývalého velkovezíra, kterou převzali v bulharském Plovdivu, došlo v Istanbulu k nahrazení sultána Mehmeda IV. jeho bratrem Süleymanem II. Ještě i poté nicméně zachvátily centrum osmanského impéria, kam vstoupily janičářské oddíly z řad vzbouřené armády, krvavé násilnosti.

Pouze dočasný zisk pro rakouskou stranu, prakticky stále v důsledcích bitvy, které na druhou stranu tak otřásly i nejvyšší mocenskou strukturou Osmanské říše, znamenalo dobytí Bělehradu kurfiřtem Maxem Emanuelem Bavorským počátkem září 1688. V říjnu 1690 bylo toto město zase dobyto tureckou armádou velkovezíra Mustafy Köprülüho. Trvalý výsledek nepřinesly ani operace císařských oddílů v srbském, bulharském či Albánci obývaném prostoru v roce 1689. Stvrzeny ale zůstaly výsledky dobytí Budína z roku 1686 a vůbec pád osmanské moci ve většině Uher.

nagy_03Foto: Bitva u Nagyharsány 12. srpna 1687. Obraz maďarského malíře Józsefa Borsose (pocházející až z roku 1837) zjevně znázorňuje protiútok císařsko-bavorských oddílů proti osmanským sipáhíům a janičářům u potoka Karasica. Může stát za připomenutí (a možná i vzhledem k nejobecněji problematickým vztahům císaře Leopolda I. a Říše s Francií krále Ludvíka XIV.) přítomnost generála Claudea Hectora, markýze de Villars, francouzského vyslance na bavorském dvoře v Mnichově, mezi veliteli vítězného vojska v této bitvě. Měl to být ostatně zrovna on, kdo před začátkem tureckého útoku, sám se zdržující na vrcholu kopce Harsány (v pozadí) a tak disponující dokonalejším výhledem, informoval kurfiřta Maxe Emanuela a generála Piccolominiho o blízkosti nepřítele, sešikovaného k boji. | Wikimedia Commons / Public domain

Bitva u Nagyharsány 12. srpna 1687 proběhla v místech vzdálených několik desítek km na jihozápad od dějiště osudné bitvy u Moháče o 161 let dříve. Nicméně, už jen účelový aspekt, v jejím pojetí jako určité historické odvety, sehrál roli v tom, že se pro toto střetnutí ujal termín druhá bitva u Moháče. Jestliže (první) bitva u Moháče stála u počátku turecké okupace Uher, resp. hlubokého rozdělení uherského státu, tato druhá bitva u Moháče byla jedním z klíčových momentů procesu osvobození od této okupace, a opětného sjednocení a jisté konsolidace Uherska pod vládou Habsburků. Známkou toho bylo např. už to, že ke sklonku roku 1687 uherský sněm v Prešpurku (Bratislavě) uznal dědičné právo Habsburků na uherský trůn, a za krále korunoval arcivévodu Josefa, nejstaršího syna císaře Leopolda I. – pozdějšího císaře Josefa I. v letech 1705-11.

Zdroj: britannica

Komentáře

Petr Hertel

19. 09. 2022, 10:02

Dodal bych, když už jsem tu tedy zmínil tu pasteveckou, tzv. valašskou kolonizaci, která dosáhla až na Moravu (snad někdy na přelomu 15. a 16. století, snad to pokračovalo i později), a že se o něčem "pochybuje", "spekuluje"... Nejobecněji se má za to, že konkrétně rumunský původ těch přistěhovalců na Moravě byl už spíš leda minimální, ale kořeny v rumunském prostředí ten karpatský kolonizační proces měl. On k tomu hodně svádí (v případě té Moravy) už ten termín "Valašsko", který se měl poprvé, co je známo, objevit v souvislosti s lidovými povstáními, ke kterým tam došlo za třicetileté války...

Petr Hertel

18. 09. 2022, 21:08

honza

Tak tahle alternativa pravděpodobná být může. Nakonec, lze, jako dodatek, připomenout i tu rumunskou migraci, která až mnohem později, do raného novověku, dospěla přes karpatská pohoří až na Moravu (odtud moravské Valašsko) - i když se také pochybuje, do jaké míry ti příchozí pastevci byli výlučně Rumuni, hodně se tu spekuluje o Rusínech, atd.
Ale když už jsme se tady dostali k tomuhle tématu, pokud jde o to Sedmihradsko, tam také nejspíš není vůbec jisté, jak se to tam s tím osídlením od starověku do raného středověku vyvíjelo. První zmínky o Rumunech (nebo nějakém romanizovaném obyvatelstvu) v Sedmihradsku pocházejí prý z byzantských pramenů v 10. století - a tedy zároveň již v době po příchodu Maďarů do  (obecně) Karpatské kotliny. Předtím tam nejspíš převládali Slované, ale ti tam samozřejmě taky ani zdaleka nebyli původní...

honza

18. 09. 2022, 15:32

Predkovia Rumunov pravdepodobne budú romanizované obyvateľstvo, ale nie romanizovaný Dákovia, ale ľud, kt. sa romanizoval na západnej časti Balkánu /Macedónsko, Albánsko/ a odtiaľ migrovali ďalej už ako pastiersky etnikum-Vlachovia do Valašska a MOldavska, niekedy po rozpade Rímskej ríše. Do Sedmporadska sa dostali postupne cez Karpaty za maďarských kráľov počas celého stredoveku a novoveku.

Petr Hertel

18. 09. 2022, 13:05

Jen ještě, že jsem se nad tím trochu zamyslel, když se tady objevila námitka (pan Tomáš), že by v článku "měl také figurovat přesah do současnosti"...
Tak jestliže je tam také trochu zdůrazněn tehdejší problematický vztah Habsburků a říšských knížat (nakonec hlavně toho velitele Karla V. Lotrinského) s Francií, čili věc, která patří k později ještě dále velmi problematické otázce francouzsko-německých vztahů, a když si na druhou stranu uvědomíme, co bylo jedním z hlavních motivů (západo)evropské integrace po druhé světové válce, a tedy základů dnešní EU...
Ale to je jen zcela sekundární aspekt tématu článku. Tím prvořadým je samozřejmě ta turecká válka v Uhrách.

Petr Hertel

18. 09. 2022, 12:54

honza

1) Rozhodně netvrdím, že by se revize Trianonu územně dotýkala České republiky. Ta otázka případné touhy po nějaké případné historické pomstě, jak asi naznačujete, je jiná věc... (???)

2) Může být fakt, že tvrzení, že hlavními předky Rumunů byli Dákové, je poněkud odvážné - i když prostor té starověké Dácie sahal i k dolnímu toku Dunaje a Černému moři, tedy i do prostor toho Valašska a Moldavska...
Jistě, otázka je, kdo jiný tedy by mohl být hlavním jádrem těch budoucích Rumunů, např. s jejich dost poslovanštělým románským jazykem... Třeba římští kolonisté z Itálie... (???)

honza

17. 09. 2022, 22:31

Pán Hertel: ešte stále veríte rumunsko-dáckej teórii, že rumuni sú potomkami dákov? Ak by boli potomkami, ako to vysvetlíte, že základom rumunského štátu v stredoveku bolo valašsko a moldavsko, a nie sedmohradsko, kde sa nachádzala provincia dácia? A ešte k tomu tieto dve krajiny od Sedmohradska oddelujú Karpaty.

honza

17. 09. 2022, 22:27

Pán Hertel, pri revízii Trianonu Česko sa nemúsí bojíť, o žiadné územie totiž nepríde, hoci určité nezrovnané účty zo strany Maďarska určite sú. Okupácia severných šastí Maďarského kráľovstva, Felvidéku, teda Horného Uhorska; útlak maďarskej menšiny v "demokratickom" mararykovskom Československu; Benešové dekréty po II. sv. v. na základe kt. konfiškovali majetok Maďarov v Československu, "nábor" detiatich tisícov Maďarov na práce v Česku po Sudetoch, a ich prevoz v dobytčích vagónoch s rodinami na nútené práce, nútené vysídlenie viac než stotisíc Maďarov zo svojich sídiel do Maďarska a konfiškovania ich majetkov... Pozdravujem českých a slovenských tajných...

Petr Hertel

16. 09. 2022, 17:45

MXM

Dodal bych ale, že u těch starověkých Dáků v jejich transformaci v Rumuny byl ale hodně důležitý proces romanizace, latinizace ze strany Římanů. To je asi víceméně podobné jako s ostatními těmi jazykově románskými národy v Evropě - u Francouzů, kde asi za jejich hlavní základ před příchodem Římanů můžeme považovat keltské Galy, u Španělů, kde to byli hlavně Iberové a s nimi promíšení Keltové, Keltiberové...
A jasně, to že je v Rumunsku tak velká maďarská menšina, to je dáno tím, že v roce 1918 bylo k rumunskému státu (který se jako takový předtím sjednotil až ve druhé polovině 19. století z knížectví Valašsko a Moldavsko jižně a východně od Karpat) připojeno Sedmihradsko (Transylvanie) a ještě část uherského Banátu (cca oblast Temešváru).


A pokud jde o tu příbuznost Maďarů s jinými, tady právě jde o to, že tu i čistě po jazykové stránce existují teorie o nějaké příbuznosti jednak těch ugrofinských a jednak turkických národů (jinak, ono když jsem předtím naznačil, že si maďarština s turečtinou určitě tak blízké nebudou, i když na rozdíl od indoevropských jazyků obě třeba dávají automaticky místo předložek přípony na konce slov atd., tak vlastně totéž platí i mezi maďarštinou a finštinou).
Ale právě i v podstatě na téhle "příbuzenské" bázi se Maďarsko stalo před několika lety pozorovatelem Organizace turkických států, která jinak sdružuje Turecko a několik postsovětských států (Ázerbájdžán, Kazachstán, Uzbekistán, Kirgizstán) - a dalším pozorovatelem by měl být Turkmenistán...
Tak ono je to dohledatelné i v článcích na internetu, třeba, co k tomu řekl před před pár lety předseda maďarského parlamentu (tuším) László Kövér, atd. Nebo by stačilo třeba jen ve vyhledavači "Organizace turkických států", aspoň pokud jde o členské a pozorovatelské státy...

Vaclav.Flek

16. 09. 2022, 01:10

pro MXM :

Svuj prispevek jste napsal autorovi clanku, panu Petru Hertelovi, ale predpokladam, ze jste cilil i na jine ctenare, tak reaguji :

Prispevek neni prilis srozumitelny, zacina vetou "... to je obecně vlastnost potomků velkých říší..", pritom neni jasne, co tim vyrazem "to" vlastne minite ?

Take nechapu, co minite "obnovenim staroveke Dacie" ? Myslim, ze se tim odjakziva rozumelo uzemi na dolnim toku Dunaje, obyvane Rumuny, kteri se k odkazu svych dackych predku hrde hlasi. Srovnani s dnesnim Izraelem, ktery byl zcasti znovu osidlen zidovskymi imigranty, vubec nechapu - kdo a kdy znovu osidloval povodi Dunaje a prilehle oblasti novymi migranty ?. J sou to dve zcela ruzne veci. Jinymi slovy, mne vas prispevek nepresvedcil.

MXM

16. 09. 2022, 00:23

Hertel: to je obecně vlastnost potomků velkých říší - platí to i u Číny kdy formálně komunistická mocnost má nacionální ambice na maximální hranice tehdejšího impéria. Totéž u Ruska a tady u Uher. Jenže jediní co to mohou podložit víc než jen dávnou historickou hranicí jsou právě Maďaři a trochu Rusové díky kolonizaci teritorií kde jsou dodnes významnou populací. Maďaři hlavně v Rumunsku které bylo uděláno geopolitikou záměrně veliké přitom to byla velká část maďarského osídlení, nikde není větší maďarská menšina než tam. Z hlediska Čechů to je jako kdyby se Olomouc a Ostrava ocitly ze dne na den v cizím státě.
Z hlediska "velké historie" došlo vlastně k obnově starověké Dacie, toto se opravdu v dějinách nestává často aby stát co byl dlouho "mrtvý" se obnovil po dlouhých miléniích. Druhým příkladem je pouze stát Izrael.
P.S: k narážkám ostatních, Maďaři jsou ugrofinové a z názvu už vyplývá ungar-fin. Tedy dva příbuzné národy daleko od sebe a od ostatních evropských se jejich řeč podstatně liší. Tudíž nic společného s Tatary nebo Mongoly, byť nějaké kmeny jako Kumáni přijali do svých služeb. Tatarské žoldnéře používali i Poláci, šlo o pragmatismus a vzájemnou potřebu a nelze z toho vyvozovat nějakou příbuznou mentalitu či dokonce geny.

Vaclav.Flek

15. 09. 2022, 22:38

Clanek povazuji za dobry a prinosny, jen mi tam trochu vadi ty opakovane zminky o "druhe bitve u Mohace". Ja tam tech podobnosti vidim dost malo, ta "druha bitva" se odehrala v jinem miste, v jinem case a s jinym vysledkem.

Na bitvu u Mohace mam zvlastni osobni vzpominku - bojiste jsme navstivili pred par lety se synem, a v dobe srpnovych veder chodili po bojisti, ktere tehdy tvorily jiz sklizena kukuricna pole, coz umoznovalo dobrou orientaci. Vzhledem k vedru jsme chodili pouze v sortkach, a tak se nas take pokousela zatknout kombinovana hlidka madarske pohranicni straze a policie, ktera nas povazovala za srbske bezence. Vse komplikovalo jejich neznalost jakehokoliv evropskeho jazyka, kombinovana s nasi neznalosti madarstiny. Zpocatku zacali dost arogantne, ale kdyz videli nas naprosty klid, tak to postupne vzdali... O profesionalite madarskeho policejniho sboru nemam od tech dob vysoky narok.

Myslim, ze v clanku popisovana bitva i cela dekada, ve ktere se jednotliva tazeni odehravala, jsou ve znameni zasadniho zlomu v pomeru sil mezi Osmanskou risi a jejimi evropskymi protivniky. Hlavni duvod vidim v probehle Tricetilete valce, ktera vedla k zasadnimu zdokonaleni organizace a taktiky evropskych armad, zatimco bojova hodnota osmanske armady v podstate stagnovala v bojich s domorodymi protivniky v Africe i v Asii. Individualni kvalita tureckeho vojaka zustavala stale vysoka, zejmena jeho vydrz a nasazeni, (jak prokazala jeste ve 20. stoleti I. svetova valka nebo Korejska valka), ale na takticke urovni turecka armada zaostala jiz na konci 17. stoleti.

Petr Hertel

15. 09. 2022, 21:20

Tomáš

Nevím, jestli to má být nějaká výtka, "měl by tam také figurovat přesah do současnosti", ale...

Pokusil bych se o několik různých poznámek, které tedy nějak souvisí s tématem i s aktuální situací, ale které by se asi do článku moc nehodily, protože by ho asi až moc komplikovaly a prodlužovaly...
1) Jestliže se to týká vlastně prvořadě maďarských dějin, tak jistě stojí za poznámku, že v maďarském historickém povědomí existuje nebo existovala tendence srovnávat ty katastrofické dopady bitvy u Moháče z roku 1526 (taky nakonec část země okupovaná Turky, část pod reálnou vládou Habsburků, prakticky nezávislé Sedmihradsko) s rozpadem Uherska po první světové válce, následně potvrzeným trianonským mírem - a čili stavem platným dodnes.
Když si uvědomíme, jak dlouho tehdy trvala nějaká opětná náprava (třeba jen ta přímá turecká okupace v podobě budínského pašalíku, 145 let, 1541-1686, nebo 161 rok mezi 1. a tou tzv. 2. bitvou u Moháče, 1526, 1687), a že tedy dnes, v roce 2022, nás ve srovnání s tím dělí od rozpadu Uherska v roce 1918 zatím jen 104 roky, tak...(???) Dál bych nechtěl spekulovat.

2) Stejně tak bych nechtěl spekulovat o nějakých případných důsledcích nějakých vazeb mezi dnešním Orbánovým Maďarskem a Erdoganovým Tureckem, které se zakládá na jistém pocitu etnické příbuznosti (něco vzdáleně srovnatelného třeba s panslavismem), a což má taky hlubší kořeny... Jistě, že Maďaři (ač kulturně v jádru už více než 1000 let součást křesťanské civilizace) a Turci (ač kulturně v jádru muslimové) si navzájem určitě nerozumí, ale nějaká vzdálená jazyková a etnická příbuznost mezi těmi ugrofinskými a turkickými/turkotatarskými národy tu asi bude.
A s tím Orbánem a Erdoganem to platí zase bez ohledu na to, jak se Orbán na druhou stranu před několika lety, v kontextu té migrační krize, prezentoval jako takový obránce evropských, křesťanských hodnot před islámem (a což zřejmě i mělo evokovat právě ten obraz Uher jako nárazníku před muslimskou expanzí v raném novověku).
Nakonec, pokud jde o nějaký pocit té určité "spřízněnosti" mezi Maďary a Turky, tak nějak na to např. ve svých "Pamětech" naráží i Miklós Horthy, hlava maďarského státu v letech 1919-1944, který ještě před první světovou válkou jako důstojník rakousko-uherského námořnictva strávil v Turecku delší dobu nebo opakovaně na nějakých misích - protože i když připomíná tu okupaci a nepřátelství v 16. a 17. století, tak dodává, že počátkem 20. století už tohle bylo prostě pryč, že oba národy (Maďaři a Turci) "se vzájemně respektují", či něco takového...

3) Teroristická organizace Islámský stát před několika lety zveřejnila projekt velkého chalífátu, který by měl zahrnovat kromě muslimských zemí v Asii a Africe taky Balkán, Španělsko s Portugalskem, Maďarsko, a dokonce i Rakousko a Slovensko... Prostě asi zjednodušeně, podle pravidla "kam v minulosti vstoupila noha muslimského vojáka"... Něco, co se hodně připomíná v případě "ruského vojáka", ale naráželo se na to i v případě "německého vojáka" apod.
Můžeme tu v té kombinaci vidět asi i aspekt teologický, prostě území, která někdy byla, z jejich pohledu, pod "pravou vírou", ale ten "voják" tam prostě svádí už vzhledem k tomu dnešnímu Rakousku, které nikdy žádnou svou částí trvalejší součástí Osmanské říše (nebo nějakého jiného muslimského státu) nebylo... Tak nakonec, i pokud jde o dnešní Slovensko, tak taky fakticky jen z minimální části...

Jerzy Malinowski

15. 09. 2022, 12:44

Sympatický článek.
Budoucí geniální vojevůdce mnoha vítězných tažení Evžen Savojský vsoupil do služeb Habsburků z nouze, poté, co nabídl své služby francouzskému králi a dočkal se pohrdavého odmítnutí pro jeho slabou postavu

Tomáš

15. 09. 2022, 11:33

Vždy si rád přečtu populární historický článek, ale mel by tam také figurovatv presah do soucasnosti

Zdeněk

15. 09. 2022, 09:40

Historické články mám rád a i tento jsem si s chutí přečetl, díky za ně.