Nedávný článek kolegy Svobody nám připomněl monstrózní sovětské samohybné dělo, resp. samohybný minomet 2B1 OKA ráže 420 mm. Takováto velkorážová děla nám někdy připadají jako pouhý technický nesmysl, avšak ve skutečnosti mají tato děla – byť samozřejmě nikoliv tak přehnané konstrukce, jako je zmíněný samohybný minomet 2B1 OKA – svou logiku a své opodstatnění.

Velkorážová děla nevznikala bezdůvodně. Jejich cílem nebylo jen dosáhnout co nejvyššího dostřelu, ale také co nejvyššího účinku v cíli. Tato snaha byla přitom vedena racionálními, především ekonomickými argumenty. Jestliže děla pálí na cíl vzdálený desítky kilometrů – přičemž dosažení tak velkého dostřelu je technicky, ale i ekonomicky náročnou záležitostí – pak je třeba, aby byla schopna cíl zničit pouze několika výstřely, a nikoliv početnými salvami. Zvlášť když jde o pohyblivý cíl. Proto se vyplatilo pro palbu na vysoké vzdálenosti používat děla nejen s velkým dostřelem, ale také s vysokým účinkem v cíli.

Platí to i v současnosti. V současnosti v oblasti dělostřelectva platí jakýsi úzus, že moderní samohybná děla (ať již pásová nebo kolová) by měla mít ráži 155, případně 152 mm, a hlaveň o délce 52 ráží. Takováto děla ale mají i své limity. Účinek munice 155 mm je obecně považován za uspokojivý, ne ale vždy a ve všech případech. V mnoha případech jsou účinky 155 mm munice nedostatečné. I proto jsou v současné době tak populární velkorážové raketomety, jako je např. americký typ M 227 MLRS či ruský BM-30 Smerch – právě ty v sobě spojují schopnost působit na velkou vzdálenost s velkým účinkem v cíli. Jenže velkorážové raketomety jsou určeny spíše pro palbu na rozměrné, velkoplošné cíle, a nikoliv na bodové cíle, jak je tomu v případě klasických hlavňových děl. Částečně je tento handicap salvových raketometů kompenzován používáním řízené munice. Jenže takováto řízená munice je až příliš drahá, cena klasického dělostřeleckého granátu je nepoměrně nižší. Ani velkorážové salvové raketomety proto nedokáží plně nahradit velkorážová děla.

Psali jsme:Japonské šílenství - nejsmrtelnější bitevní loď v lidských dějinách

Velkorážová děla (děla přesahující svou ráží běžná děla 155/152 mm) jsou tak dosud ve výzbroji mnoha armád. Samozřejmě, nejde o děla ráže 406 mm, taková děla by bylo nesmyslné provozovat. Oproti tomu kategorie děl poloviční ráže, ráže 203 mm, je dosud pozoruhodně silně zastoupená. V této ráži existují sice de facto pouze dva typy samohybných děl, oba jsou ale stále velmi rozšířené.

Jako první lze zmínit známé sovětské samohybné dělo 2S7 Pion, resp. jeho modernizovanou verzi 2S7M Malka. Sovětské samohybné dělo 2S7 Pion bylo zkonstruováno v sedmdesátých letech minulého století, poprvé bylo představeno na vojenské přehlídce v r. 1975. Jeho představení bylo pro západní pozorovatele určitým šokem, protože nikdo nepředpokládal, že by Sovětský svaz přišel s nějakým typem velkorážového děla. Toto samohybné dělo tak nepřímo přimělo západní armády k vývoji zcela nových, účinnějších zbraňových systémů.

Foto: Sovětské samohybné dělo 2S7 Pion | Wikimedia Commons / Public domain   

Po stránce ryze technické samohybné dělo 2S7 Pion představovalo pozoruhodný systém. Jeho základem byl speciální podvozek, odvozený od podvozku tanku T-80. Na tento podvozek byla umístěna samotná dělostřelecká zbraň, kanon 2A44 ráže 203 mm o délce 55,3 ráží. Tento kanon s klasickou municí o hmotnosti 110 kg dosahoval dostřelu 37,5 km, v případě munice RAP s přídavným raketovým pohonem až 47,5 km. Rychlost palby pak činila 1,5 ran za minutu. Důležité je, že samohybné dělo 2S7 Pion mělo (a má) k dispozici i jadernou munici. Na samohybném děle 2S7 je zajímavé, že neslo pouze 4 ks munice, určené pro okamžité použití. Zbytek munice pak byl vezen v pomocném, zásobovacím vozidle. Obdobně byla rozdělena i obsluha děla, kdy z celkového počtu 14 mužů se pouze 7 vezlo přímo v samohybném děle, a 7 v pomocném vozidle.

Psali jsme:Přezbrojení ruského raketového dělostřelectva

I přes svou velkou ráži a značné rozměry mělo samohybné dělo 2S7 Pion hmotnost jen 46, 5 tun (shodnou hmotnost mají např. moderní jihokorejská SHD K9 Thunder). SHD 2S7 je poměrně pohyblivé, kdy dosahuje rychlosti až 50 km/ hod. Obdobně jako další typy ruské techniky se SHD 2S7 Pion vyznačovalo i dobrou průchodností terénem. V průběhu osmdesátých let bylo samohybné dělo 2S7 modernizováno, vznikl tak typ 2S7M Malka. Typ 2S7M Malka disponoval lepším systémem řízení palby, došlo u něj také k zvýšení kadence na 2,5 ran/ min. Zvýšena byla také zásoba munice.

Foto: SOV - 2S7M Malka (Pion-M) | Ministerstvo obrany Ruské federace

Samohybná děla 2S7/2S7 M se dočkala značného rozšíření. Podle některých údajů bylo v Sovětském svazu vyrobeno více než 1000 těchto děl, který sloužila primárně v sovětské armádě. Jako zajímavost můžeme uvést, že samohybná děla 2S7 Pion se dostala i do výzbroje tehdejší ČSLA, kde sloužila v rámci 17 dělostřeleckého oddílu velké mohutnosti sídlícího v Žamberku (součást 7 dělostřelecké divize), a to v počtu 12 ks. Obdobně tak 8 kusů sloužilo i v armádě socialistického Polska. Z dnešního pohledu je samohybné dělo 2S7 Pion, ale i jeho modernizovaná varianta 2S7M Malka zastaralé. Zjevnou nevýhodou je relativně nízký dostřel – dnešní 155 mm děla dosahují dostřelu vyššího, leckdy až 70 km. Stejně tak je nedostatečnou i zásoba munice. Určitou nevýhodou je i podvozek, který je provozně příliš náročný. I přes tato negativa je ale samohybné dělo 2S7 Pion dosud velmi rozšířené.

Samohybná děla 2S7 provozuje především Rusko. Je jen těžké odhadovat, kolik těchto děl v Rusku dosud slouží, patrně ale půjde o stovky těchto systémů. Zato je ale známo, že před časem se ruská armáda rozhodla tato samohybná děla modernizovat, což také vypovídá o jejich hodnotě, když ruská armáda by si mohla snadno pořídit samohybná děla MSTA, dosahující téměř stejného dostřelu.

Samohybnými děly 2S7 disponuje i Ukrajina. Ta by podle dostupných údajů měla mít 99 ks, provozovala jich ale jenom menší část, 6 ks. Po vypuknutí války v r. 2014 Ukrajina plánovala reaktivaci uložených děl, osud tohoto programu je ale vzhledem k současné situaci Ukrajiny nejasný.

Významnými uživateli samohybných děl 2S7 Pion jsou i další postsovětské státy. Jedná se především o Bělorusko, které má k dispozici 36 těchto děl, 48 ks má Uzbekistán. 12 děl 2S7 Pion pak má Ázerbajdžán. Samohybná děla 2S7 Pion se rozšířila i mimo bývalý Sovětský svaz. Celkem 12 děl 2S7 Pion si pořídila africká Angola, a lze uvést, že minimálně část z nich jsou bývalé československé 2S7. Stejně tak si 25 ks SHD 2S7 pořídila i Keňa. Neupřesněný počet těchto SHD si údajně pořídila i Severní Korea.

To, že samohybné dělo 2S7 Pion je dosud tak rozšířené, je až překvapivé. Je zjevné, že některé armády (Rusko, Ukrajina), si děla 2S7 nechávají ve výzbroji spíše ze setrvačnosti, a protože nemají prostředky na nákup nových děl. Ale např. Ázerbajdžán tato SHD nezdědil po sovětské armádě, ale koupil si je až na počátku tisíciletí. Ázerbajdžán by si přitom mohl snadno koupit nějaká moderní 155 mm děla o vyšším dostřelu. Obdobně tak nečekaný byl nákup těchto děl Keňou, která se orientuje spíše na západní vojenskou techniku, a kde by se dal čekat nákup spíše nějakého západního SHD. Je tedy zjevné, že armády samohybná děla 2S7 Pion stále oceňují, že jim nevadí jejich relativně krátký dostřel, a naopak oceňují vysoký účinek 203 mm munice v cíli.

Samohybné dělo 2S7 ovšem v ráži 203 mm není osamělé. Jakýmsi analogem tohoto děla je známé americké samohybné dělo M-110, resp. M-110A2. Americké samohybné dělo M-110 se zrodilo již v šedesátých letech minulého století, kdy první kusy začaly do výzbroje americké armády přicházet v roce 1965. SHD M-110 bylo velice jednoduchou, účelnou konstrukcí. Jako jeho nosný prvek byl použit pásový podvozek, který byl určen i pro samohybné dělo M-107 ráže 175 mm. Na tento podvozek bylo osazeno 203 mm dělo M2A2 o délce 25,3 ráží, které vzniklo odvozením od taženého děla M-115. Samohybné dělo M-110 vystřelovalo granáty o hmotnosti více než 100 kg, ale jeho dostřel činil pouze 16,8 km.

I proto samohybné dělo M-110 prošlo modernizací na verzi M-110 A1, při které bylo instalováno delší dělo M201 o délce 39,5 ráží, díky čemuž dosahuje vyššího dostřelu až 25 km s klasickou municí a 30 km za pomocí munice s raketovým pohonem RAP. Následná, definitivní verze M-110 A2 se liší pouze použitím rozměrné úsťové brzdy. I přes použití delší hlavně je ale dostřel samohybného děla M-110 A2 poměrně krátký, především ve srovnání s moderními 155 mm děly.

Je zajímavé, že obdobně jako systém 2S7 Pion i samohybné dělo M-110A2 neslo jen nízkou zásobu munice, pouze 2 ks, přičemž zbývající zásobu munice neslo pomocné vozidlo. Zde je nutné zmínit, že pro samohybné dělo M-110 A2 byla vyvinuta také jaderná munice.

Samohybné dělo M-110 a jeho modernizované varianty se dočkaly velkého rozšíření. Ve velkých počtech je užívala americká armáda, ale stejně tak i např. armáda Velké Británie, Německa, Jižní Koreje či Izraele. Je ale pozoruhodné, jak moc je samohybné dělo M-110 i dnes rozšířené. Samohybné dělo M-110A2 dosud provozuje např. armáda Bahrajnu, a to v počtu 38 ks. Velkým uživatelem těchto SHD je Egypt, který provozuje 144 děl M-110A2, která dostal od USA v rámci vojenské pomoci. Velkým uživatelem jsou také Pákistán (60 ks) či Maroko (také 60 ks). Výrazným uživatelem SHD M-110 A2 je Jordánsko (120 ks), které je dnes používá ve svých bojích s islámskými extremisty.

Foto: Samohybné dělo M-110 a jeho modernizované varianty se dočkaly velkého rozšíření. Ve velkých počtech je užívala americká armáda, ale stejně tak i např. armáda Velké Británie, Německa, Jižní Koreje či Izraele. | Ministerstvo obrany Jižní Koreje

V Asii je velkým uživatelem samohybné houfnice M-110 A2 Japonsko, které jich má 90, a Tchajwan (60 ks). V Evropě je jediným uživatelem SHD M-110A2 Řecko, které jich má 145 ks(!). Stejně tak má tato děla ve výzbroji i tradiční protivník Řecka, Turecko, které má k dispozici více než 200 SHD M-110A2. Turecko ale již nahrazuje samohybná děla M-110A2 samohybnými děly Firtina ráže 155 mm. Samohybné dělo M-110 A2 je z dnešního pohledu již zastaralé. Nevyhovující je především jeho poměrně nízký dostřel. Je ale zjevné, že jeho uživatelům to příliš nevadí. Je možná příznačné, že se neobjevil prakticky žádný pokus prodloužit dostřel samohybného děla M-110 vývojem nějaké modernější munice. Uživatelé samohybných děl M-110 naopak oceňují její vysoký účinek v cíli, výrazně přesahující účinek 155 mm munice.

Jak samohybné dělo 2S7 Pion, resp. 2S7 M Malka, tak i americká samohybná děla M-110 A2 jsou již stará. V nedávné minulosti se ale objevily i pokusy o vytvoření moderního velkorážového děla. Na sklonku osmdesátých let minulého století belgická firma SRC realizovala vývoj 203 mm děla, který ale kvůli konci studené války nebyl dokončen. V dané době probíhal vývoj 203 mm děla i v komunistické Číně (podle některých zdrojů byly obě tyto výzkumné práce provázány). Mnohem známějším samohybným dělem, byť v ráži 210 mm a nikoliv 203 mm, bylo irácké samohybné dělo Al Fao, zkonstruované geniálním dělostřeleckým expertem G. Bullem.

Samohybné dělo Al-Fao konstrukčně navazovalo na jiné irácké SHD, typ Al- Majnoon, které je obdobou jihoafrického SHD G-6. Oproti nim ovšem nebylo vybaveno dělem 155 mm, ale mnohem účinnějším dělem 210 mm. Díky němu SHD Al-Fao dosahovalo ve své době rekordního dostřelu 57 km, a to s projektilem těžkým 110 kg. Vzhledem k vojenské porážce Iráku ve válce v Perském zálivu ale program výroby samohybných děl Al-Fao nebyl realizován.

I proto se uživatelé samohybných děl 2S7 Pion či M-110 musí spoléhat na svá stávající děla. Uživatelé těchto SHD se ale potýkají s jejich technickým opotřebováním, daným jejich stářím. Je proto pravděpodobné, že tyto státy by měly zájem o nějaké nové samohybné dělo, které by bylo technicky blízké samohybným dělům 2S7 Pion či M-110A2, resp. by na ně navazovalo. Otvírá se tak určitý prostor pro vývoj nového samohybného děla ráže 203 mm. A poněkud překvapivě se zde nabízí šance i pro Českou republiku a její zbrojní průmysl.

Nové 203 mm samohybné dělo?

Tato myšlenka zní možná poněkud fantasticky. Ve skutečnosti ale má svou logiku, svůj racionální základ. Zkonstruovat takové samohybné dělo 203 mm by totiž nemuselo být až tak náročné, jak se na první pohled zdá. Bylo by samozřejmě nesmyslné snažit se vyvinout nějaké zcela nové samohybné dělo 203 mm. Takový vývoj by byl příliš náročný, zdlouhavý, a v neposlední řadě drahý. Proto se také do takového vývoje v současnosti nikdo nepouští.

Nabízí se ale jiná cesta. Využít jednotlivé technické prvky samohybných děl 2S7 Pion či M-110 A2; ty, které jsou osvědčené. A dát jim novou tvář, poskládat je do podoby nového dělostřeleckého systému. Pokud se podíváme na samohybná děla 2S7, ale i samohybná děla M-110, pak vidíme, že uživatelé oceňují především jejich samotnou dělostřeleckou zbraň, tj. kanon 2A44 v případě SHD 2S7 Pion, ale stejně tak i relativně krátkou kanónovou houfnici M201 amerického SHD M-110 A2. A to i přesto, že tato děla dosahují nízkého dostřelu. Na samotné dělostřelecké zbrani tedy není třeba nic měnit, a lze tato stávající děla využít.

Stejně tak je zřejmé, že současným uživatelům samohybných děl 2S7 Pion a M-110A2 vyhovuje i munice těchto děl, a to i přes její zastaralost. Uživatelé těchto děl jsou spokojeni především s velkým účinkem této munice. Stejně tak těmto uživatelům stávající 203 mm munice vyhovuje i svou relativně nízkou cenou, kdy zejména americká munice je dosud rozšířená díky přebytkům z let studené války. Bylo by proto mylné snažit se vyvíjet nějakou zcela novou 203 mm munici o vyšším výkonu, kdy by se patrně nepodařilo tento výkon nějak zásadněji zlepšit, a navíc by takový vývoj vyžadoval vysoké finanční náklady. Oproti tomu největší slabinou jak amerických samohybných děl M-110A2, ale i ruských samohybných děl 2S7 Pion/2S7M Malka je jejich pásový podvozek. Především u samohybného děla M-110 A2 je jeho relativně krátký podvozek do jisté míry nestabilní, přetížený. Dnes je navíc tento podvozek i zastaralý.

Stejně tak zastaralý je ale i podvozek samohybného děla 2S7 Pion. Podvozek SHD 2S7 je výkonnější než podvozek SHD M-110 A2; je na něm patrné, že SHD 2S7 je oproti SHD M-110 A2 novější. Zároveň je ale podvozek SHD 2S7 komplikovaný a provozně náročný. Jeho velkou nevýhodou je také tradiční neduh ruské vojenské techniky, příliš vysoká spotřeba paliva. Celkově je na tomto podvozku zřejmé, že je určený především pro specifické terénní podmínky Ruska. Oproti tomu pro mimoruské uživatele je tento podvozek zbytečně výkonný.

V oblasti dělostřelecké techniky je navíc v posledních letech patrný trend používat jako nosič dělostřeleckých systémů kolový podvozek, protože ten se vyznačuje vyšší pohyblivostí, ale i nižší spotřebou paliva a celkově nižšími provozními náklady. Nabízí se proto poměrně běžná cesta – vytvořit nové SHD ráže 203 mm osazením stávající dělostřelecké zbraně SHD 2S7 Pion či M-110A2, tj. kanonem 2A44 či houfnicí M-201 na kolový podvozek. Vzniklo by tak de facto dělo v současnosti tolik populární kategorie TMG (truck mounted gun).

Tato kategorie kolových samohybných děl je v současnosti čím dál rozšířenější. Zkušenosti totiž ukázaly, že podvozky běžných, jen částečně upravených nákladních automobilů jsou schopny nést i výkonná děla 155 mm o délce hlavní 52 ráží. Jsou schopny je nejen unést, ale především jsou schopny absorbovat zpětný ráz vzniklý při palbě – samozřejmě za předpokladu použití výsuvných podpěr, které zpětný ráz do značné míry eliminují. U některých výkonných typů nákladních automobilů je dokonce zřejmé, že jejich výkony převyšují úkol nést dělo 155 mm, a že by mohly sloužit i jako nosiče děl vyšších ráží. Mohly by tak unést i dělo 203 mm.

Týká se to i známých českých nákladních automobilů Tatra. Obecně lze konstatovat, že nákladní automobily Tatra jsou nejen díky svým výkonům, ale také díky svému technickému pojetí přímo ideální platformou pro samohybná děla kategorie TMG. Proto také byly nákladní automobily Tatra pro tento úkol opakovaně použity. Nákladní automobily Tatra budou sloužit jako platforma české verze samohybných děl Caesar, které zavede AČR, nákladní automobily Tatra byly použity také jako nosič jihoafrických samohybných děl G-5. Tatrovácký podvozek by se tak mohl stát i nosičem děl 2A44 či M-201, pocházejících z děl 2S7 Pion či M-110 A2.

Foto: Nákladní automobily Tatra budou sloužit jako platforma české verze samohybných děl Caesar | Nexter

Lze předpokládat, že použita by musela být prodloužená varianta nákladních automobilů Tatra v uspořádání 10x10. Ta nabízí nejen vyšší nosnost, ale také více prostoru pro posádku, pro uložení munice atd. Tato verze je ale sériově vyráběna, je tedy k dispozici. Nezbytnou nutností by ovšem bylo vybavit takovýto podvozek výsuvnými podpěrami. S tímto prvkem ale mají konstruktéři firmy Tatra bohaté zkušenosti. Patrně by také bylo nutno přikročit k celkovému zesílení podvozku.

Pokud by ani takto upravený podvozek nebyl schopný absorbovat zpětný ráz, nabízí se řešení, které je v současnosti používaný především u samohybných minometů, ale i např. u samohybného děla ENIGMA ze SAE, kdy dělostřelecká zbraň je uložena na ložišti, které se před palbou sklápí na zem. Toto řešení by sice bylo méně obratné a vyžadovalo by delší čas pro zaujetí palebného postavení, na druhou stranu by tím byl problém zpětného rázu zcela vyřešen. Podle autorova názoru by ale toto náročnější řešení nebylo třeba.

Takto vzniklé SHD by ovšem bylo nutno vybavit systémem řízení palby atd. Takovéto systémy jsou ale na dnešním trhu dostupné, bylo by také možno je přejmout jak z děl 2S7 Pion či M-110A2, ale i z běžných 155 mm samohybných děl. Výsledkem by bylo poměrně jednoduché, nenáročné, a přitom efektivní velkorážové samohybné dělo. Takovéto samohybné dělo by ovšem nedosahovalo výkonu, jakého by dosahovalo zcela nové samohybné dělo 203 mm. Oproti takovému by ale bylo nesrovnatelně levnější a jeho vývoj by byl vzhledem k použití stávajících klíčových komponentů mnohem snazší a kratší. Oproti stávajícím SHD 2S7 Pion nebo M-110A3 by pak nové kolové SHD ráže 203 mm nabídlo vyšší rychlost a celkově lepší mobilitu, ale především nižší spotřebu paliva a celkově nižší provozní náklady. Především lepší ekonomika provozu by mohla mnohé státy oslovit.

V některých parametrech, především dostřelu, by se nové 203 mm SHD nemohlo rovnat novým 155 mm samohybným dělům. Oproti nim by ale nabízelo výrazně vyšší účinek v cíli. Neméně důležitou výhodou je i to, že takovéto SHD by mohlo využívat stávající munici 203 mm. Stejně tak by bylo možno z části využít i stávající náhradní díly, pocházející ze SHD 2S7 a M-110A2. Také to by výrazně k celkové ekonomičnosti takto pojatého samohybného děla.

Je proto zřejmé, že takovéto kolové SHD ráže 203 mm by bylo nejen technicky reálné, ale že by mohlo být také obchodně a ekonomicky úspěšné. Zájem o něj by mohly mít především ty státy, které používají jak děla 2S7 Pion, resp. 2S7M Malka, tak i děla M110A2.

Z uživatelů děl 2S7 je zřejmě nejperspektivnějším možným zákazníkem válčící Ukrajina. Ta má k dispozici větší množství těchto SHD, ale i jejich munice. Dnešní bojující Ukrajina navíc takováto SHD zoufale potřebuje. Ukrajina a její zbrojní průmysl by navíc mohly spolupracovat i na vývoji takového SHD.

Obdobně by tak o takové SHD ráže 203 mm mohl mít zájem i Ázerbajdžán. I Ázerbajdžán je výrazným uživatelem SHD 2S7 Pion, Ázerbajdžán navíc pokračuje ve svém zbrojení. V Ázerbajdžánu podobně jako na Ukrajině přitom český zbrojní průmysl dosáhl již několika výrazných exportních úspěchů. Nové SHD 203 mm by mohlo na tyto úspěchy navázat.

Stejně tak by o tato SHD mohl mít zájem i Uzbekistán. O takto koncipovaná SHD by ale mohly mít zájem i africká Angola a Keňa, kterým u SHD 2S7 Pion nevyhovuje jeho podvozek, zbytečně výkonný pro jejich terénní podmínky. Možné zákazníky o kolové SHD ráže 203 mm by bylo možno najít i mezi stávajícími uživateli samohybných děl M-110A2. Jedná se především o Řecko, které je jejich velkým uživatelem, a které je přitom našim partnerským státem v NATO. Stejně tak by ale o výkonné 203 mm samohybné dělo mohlo mít Jordánsko, které těžkou dělostřeleckou techniku potřebuje pro svůj boj s islámskými extremisty, nebo severoafrické Maroko. Ale i movitý Bahrajnu, který navíc v poslední době modernizuje své ozbrojené síly. Je méně pravděpodobné, že by zájem o takovéto SHD mohl mít Pákistán. Zato je pravděpodobné, že by takovéto SHD mohlo zaujmout Indii, která je velkým uživatelem nákladních automobilů Tatra.

Již jen tyto státy, uživatelé samohybných děl 2S7 Pion/ 2S7-M Malka, ale i M-110 A2, představují dostatečně silný segment současného zbrojního trhu. Je navíc pravděpodobné, že o takto koncipované velkorážové samohybné dělo by mohly mít zájem i další státy. Typickým příkladem je Irák, který v současné době posiluje své dělostřelectvo, a kde se na diskusních fórech objevují stesky po zmíněném samohybném děle Al-Fao. A podobných zemí by se jistě našlo ještě víc. Na současném zbrojním trhu by se mohlo uplatnit až několik set takto koncipovaných velkorážových samohybných děl!

Z výše popsaného je zřejmé, že takové velkorážové samohybné dělo ráže 203 mm je technicky realizovatelné, a že by jeho vývoj vzhledem k použití již existujících klíčových komponentů (dělostřelecká zbraň, munice) nemusel být až tak finančně náročný. Stejně tak je zřejmé, že o takové samohybné dělo by byl o světě zájem, že má svůj exportní a ekonomický potenciál. Určitá cesta k novému samohybnému dělu 203 mm tu je. Možná by proto stálo za to po této cestě vyjít, a danou příležitost využít.