Dnes, téměř už ve čtvrtině 21. století, se možná až skoro samozřejmou může zdát mocenská, vojensko-politická přítomnost Spojených států amerických na evropském kontinentě. Vyvstává před námi zhruba osm desetiletí trvající kontinuita, s počátkem ve vývoji druhé světové války, a přes epochu tzv. studené války (viz existence NATO od roku 1949) pokračující i po rozpadu sovětského bloku. Přitom se, pod dojmem hlasů v samotných USA, naznačujících přání snad až izolacionistického obratu vůči evropským záležitostem, občas předkládají scénáře, a až znepokojivé zase třeba s ohledem na aktuální situaci na východě Evropy, kterak by se takový vztah mohl změnit.

Samozřejmě, těsné spojenecké propojení USA s evropskými státy, charakteristické pro dlouhá uplynulá desetiletí, a překrývající se i s rolí USA jako přední světové supervelmoci, nelze označit za historicky přirozenou záležitost. Naopak, stačí vzpomenout zásady tzv. Monroeovy doktríny, poprvé vyřčené roku 1823. Těmi se USA deklarovaly za prakticky vůdčí sílu západní polokoule, tj. amerických kontinentů, ovšem zároveň, při vymezení se vůči Evropě, se zavazovaly k nevměšování do sporů evropských mocností. Ostatně, víme, že ještě i po svém vojenském zásahu na evropských bojištích první světové války v letech 1917-18, a příp. těsně následující diplomatické aktivitě presidenta Wilsona, se USA na další více než dvě dekády jako rozhodující vojensko-politický faktor z Evropy opět stáhly (jistě, už jinou stránkou zde mohl být aspekt ekonomický).

Při pohledu do minulosti ještě o několik desítek let starší než např. zrod Monroeovy doktríny se nicméně nabízí, jaký vliv i na evropskou politiku měla už válka USA za nezávislost let 1775-83. Pochopitelně, nešlo ani o případný mocenský potenciál tehdy se teprve konstituujících USA, ale asi prvořadě prostě o to, že boji severoamerických osadníků se dostalo podpory některých mocností, konkurenčních vůči té, jež představovala hlavní světovou námořní sílu a proti níž, coby koloniální metropoli, byl tento boj veden – tedy Velké Británii. Rovněž tak zde může být pochopitelná klíčová role Francie, hlavního velmocenského rivala Velké Británie. Zvlášť když předtím, za tzv. francouzské a indiánské války let 1754-63, Francie ztratila ve prospěch Británie většinu svého zámořského koloniálního panství právě v Severní Americe (týkalo se francouzské Kanady, Québeku, ale i nároku na rozsáhlá území východně od Mississippi, zhruba mezi Velkými jezery na severu a pobřežím Mexického zálivu na jihu), jakož i např. v Karibiku a v Indii. Tento britsko-francouzský konflikt (v jehož závěrečné fázi vystoupilo na straně Francie i Španělsko) se prolnul se sedmiletou válkou, probíhající v letech 1756-63 ve střední Evropě.

Psali jsme:Madurovská Venezuela – geopolitický hráč s četnými slabinami

Už v květnu 1776 vyslala Francie na atlantické pobřeží Severní Ameriky 14 lodí s válečným materiálem, a zajistila tak významný zdroj zásob střelného prachu pro oddíly severoamerických povstalců. Důležitý vliv na oficiální postoj francouzského absolutistického režimu krále Ludvíka XVI. je pak spatřován ve zprávě o kapitulaci britského sboru, přitáhnuvšího z Kanady, k níž jej Američané donutili v říjnu 1777 u Saratogy ve státě New York (čili jedné ze 13 vzbouřených kolonií). 6. února 1778 uzavřel americký vyjednavač Benjamin Franklin v Paříži smlouvy o přátelství a obchodu a o spojenectví s Francií. Francouzská strana tak prakticky uznala USA, a s blížící se realitou otevřeného spojenectví proti Velké Británii byl podstatný její závazek, že vstoupí-li do války, neuzavře mír, dokud Američané nedosáhnou nezávislosti. Současně byl stanoven vzájemný závazek neuzavírat separátně mír ani příměří bez souhlasu druhé strany.

Když v dané situaci vypukla o několik měsíců později nová britsko-francouzská válka, ta skýtala prvořadě ráz námořní války. To dokládal třeba už ke sklonku července 1778 ve výsledku nerozhodný střet britského a francouzského loďstva (o síle kolem 40 řadových válečných lodí a příp. fregat na každé straně) ve vodách západně od francouzského Brestu. S tím zároveň, a s klíčovou otázkou zámořských kolonií, nabíraly její akce v podstatě globálních dimenzí - podobně jako v případě francouzské a indiánské, resp. sedmileté války, ukončené definitivně o více než 15 let dříve. Třebaže Francie, již na bázi jednání s Američany, fakticky rezignovala na představu obnovy svého panství v Severní Americe (a dodejme, že už v roce 1763 přenechala zbývající oblast Louisiany, tj. tehdy rozlehlý prostor západně od Mississippi, svému španělskému spojenci, zbavenému Brity zase o svrchovanost nad Floridou), jiná situace nastala třeba v Indii. Tam se Francouzi, za spojenectví s panovníky indických států (jako maráthská říše nebo Maisúr), pokoušeli podlomit pozice britské Východoindické společnosti, centrum jejíž moci se nacházelo v Bengálsku.

V roce 1779 se do války proti Velké Británii navíc zapojilo znovu Španělsko, úzce vázané na Francii prostřednictvím vládnoucí bourbonské dynastie, a dožadující se návratu mj. i území při vlastních březích, jako Gibraltar a baleárský ostrov Menorca, držených Brity již od války o španělské dědictví z počátků 18. století. A v roce 1780 rozšířily faktickou protibritskou koalici ještě Spojené nizozemské provincie. Těm vypověděla válku Velká Británie poté, co najevo vyšla (když se britská válečná loď zmocnila jedné americké lodi) existence tajné obchodní smlouvy, kterou už roku 1778 uzavřelo s Američany v Cáchách město Amsterdam.

Tak se Velká Británie, potýkající se s rozsáhlým povstáním v koloniích na západní straně Atlantiku, paralelně ocitla ve válce se třemi námořními mocnostmi kontinentální Evropy, čímž byla ohrožena i její námořní dominance. Pro nehrubší představu, pokud proti jejím dohromady asi 130 řadovým válečným plachetnicím Francie disponovala asi 80 vlastními, dalších 60 takových lodí vlastnilo Španělsko a 20 Nizozemí. Zatímco Britové čelili od června 1779 po dalších více než tři a půl roku španělsko-francouzskému pozemnímu a námořnímu obléhání Gibraltaru, též už v roce 1779 přítomnost francouzské a španělské flotily v Lamanšském průlivu budila obavy z možné invaze přímo do Anglie. Úder, jaký v polovině ledna 1780 zasadila flotila britského admirála Rodneye menší španělské flotile u jihoportugalského mysu São Vicente, vedl k dočasnému prolomení obležení Gibraltaru; ale opět nerozhodně skončil o tři měsíce později Rodneyův střet s francouzskou flotilou poblíž karibského ostrova Martinik. Konflikt s Nizozemím pak v první řadě charakterizovala britská blokáda nizozemských přístavů (anebo kupř. akce jako vypálení nizozemské pašerácké základny na ostrově Sint Eustatius, tedy znovu v karibské oblasti tzv. Západních Indií). Přitom ještě předtím naopak Nizozemci pociťovali jako problém prohlídky obchodních lodí neutrálních států, vykonávané britským námořnictvem v případech podezření, že ty převáží zboží s určením pro americké povstalce. Vždyť v reakci na takovou praxi Britů zase ruská carevna Kateřina II. vyhlásila již v první polovině roku 1780 tzv. ozbrojenou námořní neutralitu, a následně se k témuž principu přihlásily další státy – jako třeba, ještě během téhož roku, Dánsko a Švédsko.

Psali jsme:Ruské obnovení výroby tanků T-80 – důležitější, než se může zdát

Pokud jde o samotnou válku, resp. povstání a revoluci v Severní Americe, je známo, že na britské straně začal o úspěchu vojenského řešení pochybovat, už léta před svou abdikací v březnu 1782, první ministr lord North (byť asi dosud nikoliv král Jiří III.). Do poloviny roku 1778 selhal pokus o kompromis, když se londýnský parlament snažil vyhovět dřívějším, ještě předrevolučním požadavkům nespokojených amerických kolonistů. A později Francie zasáhla přímo do dění, jímž měl severoamerický revoluční proces po vojenské stránce vlastně vyvrcholit.
V červenci 1780 se v Newportu na novoanglickém Rhode Islandu vylodil asi 6-tisícový francouzský sbor pod velením hraběte Rochambeaua, byť, blokován zde britskými loděmi, trvalo zhruba celý další rok, než se podařilo jeho spojení s oddíly americké tzv. Kontinentální armády generála George Washingtona. Prvotním cílem společného útoku mělo být město New York, nacházející se od roku 1776 pevně v britském držení. Nakonec ale spojená americko-francouzská armáda postupovala ještě hlouběji na jih, k zátoce Chesapeak, ovlivněna informací, že právě tam míří francouzská flotila s dalšími posilami na palubách. Na jižní, virginské pobřeží podlouhlé zátoky, do osady Yorktown při ústí řeky York, a vlastně naproti námořnímu vjezdu do zátoky, se zatím po předchozích bojích ve vnitrozemí Virginie stáhla mnohatisícová britská armáda generála George Cornwallise – a když tam ke konci srpna 1781 dorazil se svou flotilou francouzský admirál François Joseph Paul de Grasse, nacházela se ta již v dohledu amerických oddílů pod velením francouzského dobrovolníka markýze de La Fayette.

Foto: Gilbert du Motier, markýz de La Fayette (vlevo) si podává ruku s generálem Georgem Washingtonem při jejich prvním setkání ve Filadelfii 3. srpna 1777. Ilustrace byla publikována v New Yorku až téměř celé století od události, která se nicméně možná i dnes může jevit jako jeden z takových idealistických symbolů prvopočátků tradice spojeneckých transatlantických vazeb mezi USA a blokem evropských států. Lafayette, francouzský dobrovolník, jenž se měl stát jedním z velitelů americké Kontinentální armády ve válce USA za nezávislost, je obecně považován za osobnost, ztělesňující ke sklonku 18. století ideály jak severoamerické, tak francouzské revoluce (mimochodem, v době radikalizace druhé z nich a pozdější Napoleonovy vlády ve Francii se nacházel mimo Francii nebo zůstával stranou politického a vojenského dění). | Wikimedia Commons / Public domain

5. září připlula k zátoce Chesapeak britská flotila admirála Thomase Gravese, ovšem v boji s de Grasseho flotilou byla přinucena k ústupu. Graves se stáhl do New Yorku, a tím byl zároveň zmařen záměr zachránit před obležením Cornwallise. S příchodem Washingtonových a Rochambeauových vojáků ze severu bylo 28. září zahájeno obléhání Britů v Yorktownu, provázené i úspěšnými útoky proti levému, východnímu křídlu britských pozic. Po třech týdnech, do 19. října 1781, téměř 8-tisícové vojsko tzv. červenokabátníků lorda Cornwallise před asi dvojnásobnou americko-francouzskou přesilou kapitulovalo.

Tato kapitulace je vnímána jako mezník, po němž se Velká Británie se ztrátou svých vzbouřených kolonií prakticky již smířila. Ostatně, koncem února 1782 hlasovala proti pokračování války Dolní sněmovna britského parlamentu. Jestliže však vznikl předpoklad pro předběžný mír Velké Británie s nově nezávislými USA, problémem zůstával její vztah s evropskými protivníky. Poznamenejme, že zrovna admirál de Grasse, vítěz od zátoky Chesapeak, utrpěl v dubnu 1782 porážku od britské Rodneyovy flotily ve vodách u maloantilského ostrova Dominika; kde, po dělostřelecké přestřelce a následujících manévrech, linii více než tří desítek jeho lodí přeťaly na více místech lodě o něco větší britské eskadry; a sám padl s 5 svými plavidly do zajetí.

Foto: Bitva mezi francouzskou (vlevo) a britskou (vpravo) flotilou u přístupu do zátoky Chesapeak 5. září 1781. Ústup britských lodí v námořním střetu znamenal, že Francouzi si udrželi prakticky kontrolu nad vodami dotyčného hlubokého zálivu na atlantickém pobřeží Severní Ameriky, a tím byl rovněž předznamenán osud britské armády generála Cornwallise v Yorktownu. Samozřejmě, v tomto případě šlo, na rozdíl od případu Lafayetta a dalších Francouzů, bojujících přímo v amerických řadách, o výsledek oficiální politiky tehdejší bourbonské (a lze říci předrevoluční) Francie. | Wikimedia Commons / Public domain

Až 3. září 1783 uzavřela Velká Británie v Paříži a ve Versailles mír jak s USA, tak s Francií a se Španělskem (válka s Nizozemím byla diplomaticky dořešena až roku 1784). Kromě uznání nezávislosti USA byla britská strana nucena i k ústupkům vůči bourbonským mocnostem, poněkud revidujícím pařížský mír z roku 1763. Francii byla opět přiznána držba karibského ostrova Tobago a državy Saint-Louis při ústí západoafrické řeky Senegal. Španělsku byla spolu s Menorkou vrácena i floridská území na jihu Severní Ameriky – jednalo se, mimochodem, o území přesahující dnešní stát USA Florida, a můžeme dodat, že Louisiana, přenechaná předtím Španělsku Francií jako kompenzace za ztrátu Floridy, byla na samém počátku 19. století vrácena Francii, již za režimu Napoléona Bonaparta, která ji posléze prodala USA.

Sama válka USA za nezávislost, či americká revoluční válka, byla složitým procesem. Připomeňme, že mnoho místních, amerických osadníků zůstávalo loajálních britské Koruně, ti též na její straně bojovali, a tak jako v povstaleckých řadách, také na probritské straně se do ní zapojily i miliční a nepravidelné oddíly – a nemluvě např. o tom, že britská strana využila spojenectví indiánských, irokézských kmenů v severozápadním pohraničí vznikajících USA. Británie pro kampaně v Americe naverbovala téměř 30 tisíc německých žoldnéřů, pro něž se vžilo, poněvadž větší část z nich pocházela z Hesenska-Kasselska, obecné označení „Hessians“ („hesenští“).

Na druhou stranu, známý markýz de La Fayette (či prostě Lafayette), generál Kontinentální armády, byl jen jedním z mnoha francouzských dobrovolníků, sloužících v amerických řadách i bez ohledu na oficiální postoj vlády Ludvíka XVI. A pomineme-li významnou úlohu jiných důstojníků německého či polského původu v amerických silách, možná stačí zdůraznit roli, jakou v oblasti výcviku a taktiky Washingtonovy armády sehrál původně pruský generál baron von Steuben. Samozřejmě také, válka za nezávislost byla součástí revoluční atmosféry, poznamenané proklamovanými ideály svobody, občanské rovnosti... Spojenectví či podpora, jichž se revolucionářům dostalo ze strany absolutistických režimů Francie a Španělska, příp. Nizozemí jako stavovské republiky, byly motivovány antagonismem vůči Velké Británii, příp. obchodními zájmy; a jako až jistá ironie se může nabízet, že tato válka, třeba už jen z ekonomických důvodů (vzhledem k nákladům, vynaložených do ní francouzským státem), je považována za jeden z katalyzátorů revolučního vývoje ve Francii od roku 1789.

Foto: Rytina asi z roku 1783, znázorňující britskou kapitulaci v Yorktownu před veliteli vítězných americko-francouzských vojsk, generálem Washingtonem a hrabětem de Rochambeau, 19. října 1781. Přední postavou v zástupu Britů (vlevo) je generál Charles O´Hara, předávající vítězným velitelům meč svého velitele generálporučíka Cornwallise (který osobně, s odvoláním na „nemoc“, aktu přítomen nebyl). Každopádně, po této události Velká Británie prakticky už rezignovala na pokračování války proti povstalcům, jejichž představitelé v roce 1776 vyhlásili nezávislé USA. | Wikimedia Commons / Public domain

Právě i Gilbert du Motier, markýz de La Fayette (1757-1834) patřil, z pozice velitele pařížské Národní gardy, k předním aktérům revoluce (a politicky jistě umírněnějším), jež zachvátila Francii zrovna nedlouho poté, co byl jeho bývalý velitel George Washington zvolen prvním presidentem USA – a jež při své další radikalizaci měla přivést nakonec sesazeného krále Ludvíka XVI. (a zdaleka nejen jeho) pod gilotinu. Z hlediska Španělska se pak s dalším odstupem času mohla podsunout ironie dopadu faktické podpory USA z let 1779-83 (v jeho případě nešlo o spojenectví přímé, rozhodující tu bylo prostřednictví Francie) v tom, že boj Severoameričanů proti britské koloniální metropoli posloužil do značné míry jako inspirace k pozdějšímu analogickému vývoji v zemích španělské Ameriky.

A zde už se znovu dostáváme k Monroeově doktríně. Hlavním autorem této proklamace z prosince 1823 byl, spíše než president James Monroe, jeho státní sekretář (ministr zahraničí), a až o něco později sám další z presidentů USA, John Quincy Adams. Zásadní roli tady hrála chiméra hrozící vojenské intervence evropských kontinentálních mocností ve prospěch Španělska, resp. obnovy jeho rozpadajícího se koloniálního impéria v Americe. Odpor USA proti takové eventualitě byl přitom totožný s postojem Velké Británie (čili bývalé mateřské země, s níž USA zatím svedly v letech 1812-15, vlastně na pozadí napoleonských válek v Evropě, novou válku). Nicméně, USA tím také chtěly manifestovat zcela vlastní zahraničněpolitický kurz.

Když se po dalším téměř století, v roce 1917, vojáci USA vylodili ve Francii, aby, a nakonec rozhodujícím způsobem, podpořili válečné úsilí zejména Velké Británie a Francouzské republiky proti Německé říši ve Velké válce (šlo o historicky první válečné vystoupení USA na evropské půdě, a dodnes se v USA může objevit kritika, že tím president Woodrow Wilson porušil Monroeovu doktrínu), stojí za zmínku symbolický odkaz markýze de La Fayette, jako toho, kdo kdysi podpořil „boj za americkou svobodu“, připomínaný v amerických řadách (a později se to podsouvalo i s vyloděním ve Francii za druhé světové války). Kromě jiného to vystihla slova podplukovníka Charlese Stantona, důstojníka z okruhu generála Pershinga, velitele amerických sil v Evropě v letech 1917-18, která pronesl u pařížského Lafayettova hrobu: „Lafayette, jsme tady.“ 

Zdroj: britannica.com