Uherská revoluce, součást revoluční vlny, která v letech 1848-49 zasáhla Evropu, se pro rakouskou monarchii změnila v jednu z nejzávažnějších výzev v celkovém kontextu tehdejšího dění. Vývoj v Uhrách od března 1848 vlastně navázal na události v samotné Vídni, kde lidové povstání způsobilo rychlý pád  absolutistického režimu, ztělesněného kancléřem Metternichem. Situaci v zemi charakterizovalo formování konstitučního systému a reformy, vedené v liberálním duchu, přičemž jen relativně volná měla zůstat její vazba na Rakousko; a též už v řadě nejasností kolem této vazby tkvěly příčiny problému mezi vídeňským dvorem a revolučním vedením v Pešti, jenž měl nabrat otevřeně konfliktních dimenzí. Zároveň, v rozjitřené atmosféře nacionalismu spočinul další konfliktní problém v proklamované faktické dominanci Maďarů nad ostatními uherskými národnostmi, a naopak, v odporu mezi představiteli Chorvatů, Srbů, Rumunů či Slováků. Ještě na jaře 1848 Vídeň podpořila jako nového chorvatského bána velitele rakouské vojenské hranice v Chorvatsku-Slavonsku Josipa Jelačiće, který měl o něco později se svou armádou vytáhnout proti uherské revoluci, v souladu se zájmy vídeňského dvora, vlastně jako první.

Foto: Bitva u Kápolny 26.-27.února 1849. Klapka se tohoto střetnutí s Windischgrätzovými vojáky zúčastnil jako velitel podřízený Polákovi Dembińskemu. I když tento možná jeden z nejznámějších střetů uherské revoluce skončil pro povstalce neúspěšně, byl vlastně předehrou nového, byť jen krátkodobého obratu situace v jejich prospěch. | Csanády / Wikimedia Commons / CC BY-SA 3.0

Pešťská revoluční vláda hraběte Batthányho začala mj. formovat vlastní národní armádu, sestavenou z loajálních vojáků rakouské c.k. armády, dislokovaných v Uhrách, a z praporů domobrany (tzv. honvédů); a jednu z klíčových rolí v této ozbrojené síle měl sehrát tehdy ještě ani ne 30-letý György Klapka. Narodil se 7.dubna 1820 v banátském (dnes rumunském) Temešváru v německy mluvící rodině původem z Moravy. Jeho děd přišel do Banátu jako vojenský lékárník za rakousko-turecké války let 1787-91; a jeho otec po jednu dekádu působil jako městský starosta Temešváru. Sám György Klapka ve svých 18-ti letech nastoupil na vojenskou dráhu. Po vojenském studiu v banátském Karánsebesi si svou kvalifikaci doplnil ve Vídni. Jako důstojník dělostřelectva dosáhl roku 1847 hodnosti nadporučíka.

Psali jsme:Betonové bunkry na Vyškovsku byly za 2. světové války využívány Wehrmachtem

Ve Vídni se Klapka také sblížil se svým pozdějším spolubojovníkem a vrchním vojenským velitelem uherské revoluce Artúrem Görgeyem (ani v jeho případě nešlo o etnického Maďara, ale Němce ze slovenské Spiše). V situaci po březnu 1848 se přihlásil do armády, vytvářené pešťskou vládou, a získal hodnost kapitána. Následovala jeho prorevoluční agitace mezi maďarskými Sikuly v Sedmihradsku, a v létě 1848 se zúčastnil boje se srbskými povstalci v oblasti Bačky (dnes srbské Vojvodiny). Ke konci září 1848 byl jmenován velitelem pevnosti v podunajském Komárně na současném slovensko-maďarském pomezí.

Revoluce zatím spěla v otevřenou válku za nezávislost. Již v době Jelačićova postupu do Uher z jižního směru, atmosféra eskalovala s osudem hraběte Ference Lamberga. Toho vídeňský dvůr jmenoval vrchním velitelem v Uhrách, aniž to však uherská vláda uznala, a 28.září 1848 byl davem v Pešti zlynčován k smrti. Následně dvorské dekrety z Vídně podřizovaly povstalecké Uhry Jelačićově vojenské vládě, na což uherské vedení, nyní již v čele s radikálnějším předákem Lajosem Kossuthem, reagovalo posílenými pravomocemi zvláštního výboru obrany. Situaci přitom náhle, 6.října, zkomplikovalo nové radikální povstání ve Vídni, které přimělo císařský dvůr k útěku do Olomouce a které se dočkalo manifestu otevřené podpory maďarských revolučních oddílů, které (krátce poté, co samy zahnaly k rakouské hranici Jelačićovo vojsko) vtáhly do Dolních Rakous. S jejich porážkou u Schwechatu ke konci října 1848 byla ovšem také nová vídeňská revoluce rozdrcena asi 80-tisícovou armádou polního maršála Alfreda Windischgrätze, jenž ostatně už v červnu 1848 potlačil ozbrojené povstání v Praze. Triumf kontrarevolučního proudu v Rakousku signalizovala pak mj. i výměna na trůně, kde duševně nemocného císaře Ferdinanda V. nahradil mladý František Josef.

V prosinci 1848 zahájil Windischgrätz tažení do Uher, a po svém dalším vojenském vítězství rakouské c.k. jednotky obsadily v první fázi ledna 1849 i Budín a Pešť. Uherské vedení se stáhlo do Debrecína. Jestliže ke sklonku roku 1848 mohla uherská strana proti Windischgrätzovi nasadit asi 27  tisíc mužů, do jara 1849 vzrostla síla mobilizujících se Uher na 170 tisíc vojáků - honvédů. Přítomnost polských a italských dobrovolníků v uherských řadách vlastně odpovídala tehdejší celoevropské atmosféře.

Postup rakouských sil dále na východ byl korunován vítězstvím generála Franze Schlicka nad Uhry v oblasti Košic; a v tomto okamžiku přišel čas pro nyní již plukovníka Györgye Klapku. Klapka převzal velení Hornotiského sboru (Felsö-tiszai hadtest), a s jeho vojáky zasadil ve druhé půli ledna 1849 postupně 3 rozhodující údery Schlickovým sborům v povodí Tisy, čímž zabránil jejich postupu k Debrecínu. V průběhu dalších operací nicméně 26.-27.února 1849 spojené uherské síly pod vrchním velením generála Henrika Dembińskeho, jednoho z Poláků v honvédské armádě, utrpěly porážku v bitvě s Windischgrätzovými oddíly u Kápolny (v prostoru západně od Tisy, na přístupu k Pešti). Uherští důstojníci si v důsledku toho vymohli, aby Dembińskeho ve velení znovu nakonec nahradil již zmíněný Görgey (za stavu, kdy nedobré byly Görgeyovy osobní vztahy s revolučním vůdcem Kossuthem).

Psali jsme:Syrská svobodná armáda, zrada západu na syrských křesťanech a Rusko v Sýrii

28.března 1849,  ještě více než dva týdny před proklamativním sesazením Habsburků v Uhersku a vyhlášením nezávislosti uherským sněmem v Debrecíně, se Klapka dočkal povýšení na generála. Podílel se na bojích tentokrát již úspěšné ofenzívy směrem do Podunají, která vyústila mj. v opětné dobytí Pešti uherskými oddíly 21.května. Poté, co krátce působil jako ministr války ve vládě Bertalana Szemereho, stanul opět v čele komárenské pevnosti.

Zatím ale setkání císaře Františka Josefa s ruským carem Mikulášem I. ve Varšavě koncem května vytvořilo předpoklad, aby Rakousko získalo, v podstatě v duchu tradic tzv. Svaté aliance, ve válce s uherskými revolucionáři pomocníka v Rusku. V červnu 1849 vstoupilo do Uherska ze severu a východu možná až 200 tisíc ruských vojáků pod vrchním velením knížete Paskeviče – a Rusové již byli přítomni též po boku Rakušanů, s nimiž se střetli Klapkovi a Görgeyovi vojáci v oblastech jižně od Komárna 2.  a 11.července. V čele dotyčných rakouských sborů stál nyní baron Julius Haynau, jenž si mimochodem pro předchozí postup proti revoluci v severní Itálii vysloužil mezi maďarskými či obecněji evropskými liberály nelichotivou přezdívku „brescijská hyena“.

Druhá z uvedených bitev, v níž se uherští honvédi neúspěšně pokusili prolomit rakouskou blokádu Komárna ze západu, je přitom považována již za jednu z předzvěstí definitivní porážky revoluce. Zatímco Görgey vzhledem k situaci jinde odtáhl na východ, Klapka zůstal s více než 18-ti tisíci vojáky v Komárně, bránícími  pevnost a město po obou březích Dunaje, od hlavní části uherských sil izolován. Velmi výrazného úspěchu dosáhli jeho husaři v noci ze 3.srpna 1849, kdy obléhatelům způsobili ztráty asi tisíc mužů, ukořistili desítky děl a výpadem na západ poté pronikli až do Györu a Přešpurku (Bratislavy). Klapka během tohoto více než týdenního výpadu, než se pod vlivem zpráv o celkové situaci v zemi stáhl zpět do Komárna, dokonce naverboval tisíce nových mužů do svého vojska, nemluvě o získaných zásobách.

O konečném osudu revoluce však mezitím rozhodl vývoj v Banátu. Po porážce své armády u Temešváru kapituloval 13.srpna 1849 generál Görgey před Rusy (záměrně nikoliv před Rakušany) u Világose. Revoluční předák Kossuth uprchl ještě předtím na území Osmanské říše. Klapkovy jednotky nadále setrvávaly v Komárně, zcela již obklíčeném rakousko-ruskou přesilou; a Komárno nakonec zůstalo poslední pevností (a městem), drženou uherskými povstalci. Po vyjednáváních, dalších bojových střetech v okolí města a výzvách z rakouské strany k obráncům Komárna ke zradě svého velitele a dezercím výměnou za amnestii (a Klapka také nechal 15 skutečných dezertérů veřejně popravit), teprve 27.září 1849 dojednal Klapka s maršálem Haynauem kapitulaci za slibu amnestie či možnosti odchodu do exilu pro své vojáky. 2.října započaly uherské oddíly s vyklizením Komárna, posledního bojiště nejen uherské, ale vlastně celoevropské revoluce let 1848-49.

Porážka uherské revoluce byla následována vlnou teroru a represí vůči jejím předním účastníkům, pokud neodešli či prostě neunikli do emigrace. Klapka odešel do Londýna a posléze do Švýcarska. V exilu se prosazoval jako jeden z předních propagátorů „maďarské věci“, a jak se ukázalo, uvažoval o nové osvobozenecké válce v Uhrách. Když se za krymské, primárně rusko-turecké války objevil zájem o jeho služby v osmanské armádě, Turecko od takové možnosti ustoupilo pod diplomatickým tlakem neutrálního Rakouska. Zdánlivou příležitost Klapkovi nabídla válka Francie a Piemontu proti Rakousku v Itálii roku 1859, kdy při svých politických aktivitách začal formovat emigrantskou maďarskou legii, jež by vystoupila proti Rakousku ve francouzských řadách. Válka ale brzy skončila; a podobně tomu bylo i za prusko-rakouské války roku 1866, kdy sestavil legii o počtu asi 1 500 mužů, s níž počátkem srpna 1866 pronikl z pruského Slezska přes Jablunkovský průsmyk do Horních Uher. Její příslušníci ale nezískali podporu mezi slovenským obyvatelstvem, a i tentokrát v první řadě už brzké prusko-rakouské příměří zhatilo další postup.

Nicméně, i taková realita předcházela rakousko-uherskému vyrovnání, kompromisu, na nějž Vídeň přistoupila v roce 1867. Tehdy, kdy Uhry dosáhly plné rovnoprávnosti s Rakouskem v rámci dualistické monarchie, se amnestovaný Klapka vrátil do vlasti. Vzhledem ke své minulosti však nemohl sloužit v rakousko-uherské armádě. Byl činný politicky, mj. jako poslanec uherského parlamentu. V letech 1876-77, v době před a během nové rusko-turecké války, působil jako vojenský poradce v turecké armádě.

17.května 1892 zemřel 72-letý György Klapka v Budapešti. S ohledem na události let 1848-49 můžeme pak možná shledávat paradox v tom, kterak o řadu desetiletí později Uhersko, jako součást rozdělené, ale přece jen navenek jednotné habsburské monarchie, doplatilo na výsledky 1.světové války (a je připomínáno, kterak v podstatě na toto varoval Kossuth, jenž vyrovnání z roku 1867 vlastně nepřijal a dožil v exilu v italském Turíně). To by ovšem bylo na složitější rozbor.

Každopádně, výraznou památkou na G. Klapku, vojáka a revolucionáře s rodinnými kořeny v českých zemích (byť se jistě za Čecha, příp. Moravana nepovažoval) může být tzv. Klapkův pochod (Klapka-induló). Ten byl jako hudební skladba v roce 1849 zkomponován, pod dojmem pokračujícího odporu proti rakouským a ruským vojskům v Komárně, maďarským skladatelem B. Egressym, a později, roku 1861, k ní byl vytvořen text. Dodnes je hrán na přehlídkách maďarské armády, která už svým oficiálním názvem od roku 1990  (Honvédség, čili cosi jako „domobranstvo“) na tradici uherské revoluce navazuje.