Současná modernizace českého vojenského letectva, především pak plánovaná akvizice 24 amerických letounů F-35 Lightning II, vyvolává celou řadu různých reminiscencí. Vede nás ke srovnávání s obdobnými zahraničními akvizicemi, včetně historického srovnávání, jak se s těmito úkoly vyrovnával český stát v minulosti. Zajímavým a poněkud opomíjeným příkladem je pak akvizice letounů MiG-29, realizovaná v osmdesátých letech minulého století, tedy ještě za dob komunistického Československa.

Foto: Československý MiG-29 v roce 1992 v Anglii |  Anthony Noble / GFDL 1.2

Československo let osmdesátých

Tehdejší komunistické Československo a jeho ozbrojené síly, Československá lidová armáda, ovšem byly ve zcela jiné situaci, než v jaké je dnešní demokratická Česká republika a její ozbrojené síly, armáda České republiky. Komunistické Československo coby členský stát Varšavské smlouvy totiž kladlo na otázky obrany státu a na budování ozbrojených sil mnohem vyšší důraz. Obraně bylo podřízeno prakticky všechno. Armáda byla preferovaným odvětvím státní správy, a nutno říci, že tomu bylo nejen na úkor ostatních resortů, ale i na úkor životní úrovně obyvatelstva. Komunistické Československo běžně vydávalo na zbrojení částky přesahující 5% HNP (5% hranice přitom bývá považována za kritickou, za ní už se začíná projevovat uzbrojení státu), spolu s vedlejšími výdaji, obvykle ukrývanými pod hlavičkou jiných ministerstev, se pak výdaje na obranu běžně pohybovaly kolem 8% HNP, a v některých letech ještě více.

Adekvátně těmto obrovským výdajům vypadala i armáda. Ta navíc byla po sovětském vzoru budována spíše s důrazem na velikost než na efektivitu. Někdejší ČSLA proto byla velmi početná (počet vojáků v r. 1989 činil cca 200 000 osob), byla navíc vyzbrojena obrovskými, z dnešního pohledu absurdně vysokými počty vojenské techniky.

Obdobná byla i situace vojenského letectva. Vojenské letectvo proto bylo velmi početné, a disponovalo i vysokými počty vojenské techniky, především pak celkem 445 nadzvukovými letouny. Československé vojenské letectvo tak patřilo mezi nejpočetnější letectva v Evropě, a v přepočtu vojenských letadel na počet obyvatel patřilo Československo na přední místa i v celosvětovém srovnání.

Diskutabilní ale byla skladba letecké techniky. Nejpočetnějším letounem československého letectva byl známý letoun MiG-21, ten ale byl v té době již zastaralý. Jako zastaralé ale byly i o něco modernější MiG-23, a to i přes svůj relativně nízký věk. Vedení československého letectva si totiž bylo vědomo ne příliš dobrých výsledků, jakých letouny MiG-21 a MiG-23 dosáhly v izraelsko-arabských válkách. Především to, že se letouny MiG-23 a MiG-23 arabských států nedokázaly prosadit proti izraelským letounům F-4 Phantom, resp. Kfir, bylo pro československou generalitu velkým zklamáním.

Zde je ovšem třeba říci, že v podobné situaci byly všechny státy Varšavské smlouvy, protože všechny byly budovány podle stejného vzoru. Proto se celá Varšavská smlouva rozhodla přezbrojit svá vojenská letectva novým, kvalitativně vyšším typem vojenského letounu. Tím se i vzhledem k dominanci Sovětského svazu v rámci Varšavské smlouvy měl stát právě letoun MiG-29.

Letoun MiG-29

Letoun MiG-29 byl výsledkem právě ne příliš dobrých zkušeností z nasazení sovětských letounů na Blízkém Východě. Sovětská generalita si byla vědoma, že ony neúspěchy arabských letectev nebyly dány jen samotnými piloty, ale spíš zastaralou taktikou boje a především samotnými letouny. Bylo navíc zřejmé, že pouhým zlepšováním stávajících letounů Mi-23 nelze dosáhnout nějakého zásadného zlepšení. Sovětské vojenské letectvo navíc hledalo odpověď na americké letouny F-15, ale i letouny F-16. I proto se sovětské vedení v tehdejší konfrontační atmosféře studené války rozhodlo na tento stav odpovědět konstrukcí hned dvou nových letounů. Těmi byly letouny Su-27 (které měly představovat jakýsi analog amerických letounů F-15) a menší, lehčí letouny MiG-29 (které pro změnu měly představovat analog americkým letounům F-16).

Svou roli zde ovšem sehrál i faktor politický, daný disproporcí mezi jednotlivými státy Varšavské smlouvy. Sovětský svaz coby hlavní stát Varšavské smlouvy byl stát obrovský, s mimořádně rozlehlým územím. Proto už tehdy sovětské vojenské velení upřednostňovalo větší letouny Su-27 s vyšším doletem. Oproti tomu ostatní státy Varšavské smlouvy včetně bývalého Československa byly poměrně malé. Proto jim plně postačovaly letouny s doletem menším, a v neposlední řadě také letouny levnější a méně provozně náročné. Sovětské vedení si toho bylo dobře vědomo, a proto v jeho kalkulech měl letoun MiG-29 představovat standardní nadzvukový stíhací letoun států Varšavské smlouvy.

Nemalou roli sehrál i faktor ekonomický, kdy na sovětské politické velení čím dál více doléhala slábnoucí ekonomika Sovětského svazu. Letouny MiG-29 se měly stát důležitým vývozním artiklem. Letouny MiG-29 měly navíc být exportovány i do států mimo Varšavskou smlouvu. Díky tomu se letouny MiG-29 dostaly do celé řady zemí, např. Indie, Iráku či Sýrie.

MiG-29 z hlediska technického

Z hlediska ryze technického byl letoun MiG-29 zdařilou konstrukcí. Již první pohled na letoun MiG-29 napovídá, že se tento letoun principálně odlišoval od předchozích sovětských letounů, především od letounů MiG-21 a MiG-23. Elegantní tvary dávaly letounu MiG-29 vynikající aerodynamiku, MiG-29 byl prostě něco jiného než „létající tužka“ MiG-21. Díky tomu se letoun Mig-29 vyznačoval mimořádnou obratností, kterou udivoval návštěvníky např. na letecké show ve Farnborough.

Vysokou obratnost letounu umocňoval i jeho pohon, tvořený dvěma motory RD-33. Nutno ovšem říci, že stejně jako i další sovětské motory byly RD-33 velmi „žíznivé“, a i z toho vyplýval relativně omezený dolet letounu MiG-29.

Velkou kvalitativní změnu – především ve srovnání s předchozími sovětskými letouny - přinášel mozek letounu, radiolokátor N-019 EA Rubin, s dosahem 70 km. Ten mohl sledovat současně až 10 cílů. Silnou stránkou letounu MiG-29 byla i jeho výzbroj. Tvořily ji především rakety R-27R a R-27T, dále rakety R-60 a R-60M a především rakety R-73. Tuto raketovou výzbroj doplňoval výkonný kanon GŠ-30 ráže 30 mm.

Oproti tomu letoun MiG-29 (ve svých prvních verzích) neměl prakticky žádnou možnost působit proti pozemním cílům. Je ale třeba říci, že to tehdy nebylo vnímáno jako nevýhoda, protože působení proti pozemním cílům bylo doménou jiných letounů, především typů Su-25 a Su-22.

Není tedy divu, že na tehdejší československou generalitu letoun MiG-29 silně zapůsobil. Politická reprezentace státu a vedení ČSLA se proto rozhodlo zavést do výzbroje celkem 72, podle některých pramenů jen 60 letounů MiG-29.

Zde je ale třeba upozornit na jeden, někdy opomíjený fakt. Vzhledem k vysokým kvalitám letounu MiG-29 sovětští vojenští odborníci, ale i plánovači Varšavské smlouvy předpokládali, že letouny MiG-29 budou starší letouny MiG-23 a MiG-21 nahrazovat v poměru až 1:4. Právě to je důvod, mělo být nových letounů MiG-29 objednáno relativně málo (na tehdejší poměry). Proto jsou nesmyslné některé nářky nad tím, jak kdysi bylo československé letectvo silné, že mělo 445 letounů, a že dnešní české, případně i slovenské letectvo je vedle toho pouhým trpaslíkem. I kdyby hypoteticky nedošlo k pádu komunistického režimu a demokratickým změnám v r. 1989, někdejší československé letectvo by prošlo výraznou redukcí (byť zřejmě ne tak výraznou). Lze navíc poukázat na fakt, že podobnou extenzivní cestou, jakou šlo tehdejší československé letectvo, nejde dnes prakticky žádný stát, což také o něčem vypovídá.

Na druhou stranu lze zmínit, že v tehdejším vojenském velení, ale i politickém vedení ČSSR se objevovaly i úvahy na zakoupení menšího počtu letounů Su-27 ( 24-36 ks). Tyto úvahy ale nikdy nepřekročily rámec teoretických úvah, na rozdíl od poměrně jasných plánů na postupné zavádění letounů MiG-29. Je proto pravděpodobné, že by československé letectvo letouny Su-27 nezavedlo, a že by se orientovalo právě na letouny MiG-29.

Akvizice letounů MiG-29 Československem 

Akvizice letounů MiG-29 Československem ale brzy narazila na problémy. Původně plánované hladké zavedení letounu MiG-29 do výzbroje ČSLA, obvyklé při nástupu prakticky každého sovětského letounu, se tak výrazně zpomalilo. To zásadně poznamenalo celou akvizici a ovlivnilo tak osud letounů MiG-29 v bývalém Československu, ale i v následnických státech, České republice a Slovenské republice.

Předně je třeba říci, že prakticky celý východní komunistický blok, vedený Sovětským svazem, v osmdesátých letech procházel obrovskými ekonomickými problémy. Po desetiletích aplikace komunistické ekonomické teorie, příznačné nejen silným etatismem, ale také omezováním osobní svobody a autoritativním stylem řízení státu, se čím dál více ukazovalo, že se tento model vyčerpal. Sovětskému bloku nepomohlo ani krátké oživení v sedmdesátých letech, které přišlo po vypuknutí ropné krize r. 1973, ze které Sovětský svaz coby největší světový producent ropy velmi profitoval, a které pomohlo i dalším státům sovětského bloku. Ekonomika socialistických států brzy opět upadla do letargie, a docházelo k trvalému poklesu hospodářského růstu.

Týkalo se to především samotného Sovětského svazu. Sovětský svaz se s ekonomickými problémy potýkal snad nejvíce, protože jeho ekonomické problémy byly umocněny jak obtížnou správou této obrovské země, tak i globálními ambicemi sovětských představitelů, kteří ovládali nejen státy Varšavské smlouvy, resp. RVHP, ale také celou řadu spřízněných rozvojových zemí. Sovětský svaz vyčerpávaly i mimořádně vysoké výdaje na obranu, které se běžně pohybovaly mezi 20-25% HNP. Situaci nedokázal zachránit ani zvýšený prodej nerostného bohatství.

Situaci tak podle sovětských plánů měl zachránit zvýšený zbrojní export. Sovětští představitelé se spoléhali na to, že Sovětský svaz byl schopen produkovat prakticky celé spektrum bojových systémů, od ručních zbraní až po nadzvukové letouny či válečné lodě. Sovětský svaz se také spoléhal na své vůdčí postavení v komunistickém bloku, kdy představitelé Sovětského svazu mohli mnoha státům akvizici jeho zbraňových systémů do značné míry nařídit. Sovětští vojenští představitelé ale sázeli i na vysokou kvalitu některých nových zbraňových systémů, které se podle jejich názoru měly vyrovnat západním zbraňovým systémům, a které tak měly být pro potenciální uživatele více atraktivní. Letoun MiG-29 měl být právě takovýmto zbraňovým systémem.

Je ovšem třeba podotknout, že politické vedení Sovětského svazu předpokládalo i úplnou změnu ve zbrojních dodávkách do spřátelených zemí. Po dlouhá desetiletí to totiž fungovalo tak, že dodávky sovětských zbraní byly realizovány na dlouhodobé úvěry, a to za výhodných podmínek. U některých zemí (Sýrie, Irák) pak tyto úvěry nebyly téměř spláceny. Sovětský svaz tak minimálně část svého zbrojního exportu dotoval. Nutno říci, že s podobným problémem se potýkalo i tehdejší Československo. Právě to ale měl nový přístup změnit. Sovětský svaz začal za své zbraně požadovat tvrdou měnu, kterou tolik potřeboval. Týkalo se to i dodávek do států Varšavské smlouvy.

Lze připomenout i to, že sovětské zbraňové systémy byly často dodávány i v rámci barterového obchodu, tedy výměnou za zboží z odběratelských zemí – právě na tento model se sovětský blok hodně spoléhal. Po desetiletích aplikace tohoto systému ale bylo zřejmé, že tento zdánlivě výhodný model nefunguje – státy odebírající sovětské zbraně své dodávky plnily většinou liknavě. I to se rozhodli sovětští plánovači změnit, a za zbraňové systémy začali požadovat mnohem vyšší počty odebíraných produktů.

Není divu, že se této změně přístupu Sovětského svazu začali představitelé států Varšavské smlouvy a RVHP bránit. Týkalo se to i tehdejšího Československa, a to právě při akvizici letounů MiG-29.

Československo let osmdesátých

Také někdejší Československo se v osmdesátých letech stejně jako ostatní státy sovětského bloku potýkalo s ekonomickými problémy. Hospodářský růst stagnoval – a to i podle oficiálních čísel, která přitom obvykle byla nadhodnocována.

V neposlední řadě hospodaření Československa zatěžovaly i již zmíněné vysoké vojenské výdaje. Ty byly nadprůměrné i v rámci sovětského bloku, a vysoce překračovaly vojenské výdaje srovnatelně velkých kapitalistických států. Ona dvousettisícová armáda polykala neúměrnou část státního rozpočtu. Velké náklady si vyžadovaly i akvizice vojenské techniky. Právě náklady na akvizice sovětské techniky se tak staly přirozeným terčem kritiky některých pragmatičtěji uvažujících představitelů komunistického režimu, kteří chtěli omezovat náklady na tyto akvizice a ušetřené prostředky investovat do jiných, civilních odvětví státního hospodářství. To samozřejmě vedlo k opakovaným střetům se sovětskými představiteli. Stalo se tak právě při akvizici letounů MiG-29. Ten se sice samotným vojákům velice líbil, zcela jiný pohled na něj ale měli ekonomové a národohospodáři.

Mig-29 především byl na svou dobu drahý. Letoun MiG-29 se sice v mnoha ohledech vyrovnal západním letounům, především letounům F-16 či Mirage, bylo tomu tak ale především díky tomu, že do jisté míry převzal jejich konstrukční filozofii. Aplikace moderních technologií způsobila, že letoun MiG-29 měl výrazně vyšší cenu, než jeho předchůdci, především letouny MiG-23. Pořizovací cena letounů MiG-29 byla pro státy Varšavské smlouvy přitom pořád byla nižší než cena pro jiné státy, např. Indii.

Letouny MiG-29 také měly mnohem vyšší provozní náklady než předchozí generace letounů. I samotná spotřeba paliva u relativně těžkého, dvoumotorového letounu MiG-29 byla nesrovnatelně vyšší než u lehkých, nenáročných letounů MiG-21. K tomu si přidejme i fakt, že letoun MiG-29 si vyžadoval bohaté zásobování náhradními díly - i za jejich dodávky přitom Sovětský svaz začal požadovat tvrdou měnu. Celkové náklady tak umocnily vysokou pořizovací cenu letounů MiG-29, a vystřelily jejich akvizici do závratné výše.

Není tedy divu, že se někteří pragmatičtěji uvažující političtí představitelé komunistického režimu začali této akvizici bránit. Je navíc třeba si uvědomit, že v té době se ve vládnoucí KSČ již čím dál jasněji rýsovala dvě křídla – ortodoxní křídlo, představované především lidmi spojenými s normalizací po r. 1969, a reformní křídlo, které usilovalo o reformu modernizaci systému. Právě tito reformisté, což byli většinou technokraté z jednotlivých ministerstev, chtěli spíše omezovat vojenské výdaje a tedy i výdaje na akvizice vojenské techniky. Tito lidé si také víc než ideologicky založení představitelé ortodoxního křídla uvědomovali, jaké jsou celkové náklady na tuto akvizici, a jak prostředky vynaložené na letouny MiG-29 budou chybět v národním hospodářství. Je tedy přirozené, že se tito pragmatici začali akvizici letounu bránit.

I proto se o otázku pořízení letounů MiG-29 začal vést mezi jednotlivými křídly KSČ, mezi ideologicky založenými lidmi z ortodoxního křídla, a mezi moderně uvažujícími reformisty tvrdý boj. Docházelo i k osobním útokům; někteří nepohodlní jednotlivci, kteří se této akvizici bránili, byli zbavováni svých postů. I to ukazuje na charakter tehdejšího režimu, ale také na to, jaké procesy dokázala vyvolat zdánlivě dílčí vojenská akvizice. A pro některé reformisty, ale stejně tak i pro ono ortodoxní křídlo pak byla i akvizice letounů MiG-29 důvodem, proč své postoje ještě více zradikalizovali. Je navíc třeba si uvědomit, že ve stejné době probíhaly akvizice i dalších sovětských letounů – bitevních Su-25 a stíhacích bombardérů Su-22. Také tyto akvizice měly nemalou hodnotu. Vysoké náklady na nákupy výzbroje v zahraničí proto byly trnem v oku čím dál většímu počtu lidí, a to i lidem ve významných pozicích.

Díky historickému odstupu víme, jak toto střetnutí dopadlo - oni reformně uvažující členové KSČ byli poraženi. Do tohoto boje se totiž vložila menší, ale zato vlivná skupinka centristů (včetně samotného prezidenta G. Husáka), kteří jen chtěli, aby se celý systém nějak udržel – jakkoliv, a pokud možno v klidu. Právě díky nim bylo rozhodnuto sovětskému nátlaku vyhovět, a letouny MiG-29 si pořídit i přes vysoké náklady, které to vyžadovalo.

Na obranu rozhodnutí tehdejších politických představitelů ČSSR je ale třeba uvést jeden důležitý, klíčový fakt. Tehdejší Československo bylo de facto okupovaným státem – v zemi již od r. 1968 byla umístěna sovětská vojska. Ta přitom byla velice početná, pro Sovětský svaz navíc nebyl problém kdykoliv počet těchto vojáků navýšit. Nikdo nevěděl, jak se sovětské vedení, a tedy i ona okupační vojska zachovají při nějakém náznaku nesouhlasu se sovětskou politikou. Představitelé komunistického Československa navíc v té době již věděli, s jakými ekonomickými problémy se Sovětský svaz potýká, a že to vede k radikalizaci některých sovětských představitelů. Proto se i pragmaticky uvažující reformisté nakonec rozhodli rezignovat ze svých postojů.

Přesto se představitelům československé vlády (ve které byli hojně zastoupeni právě reformisté) podařilo dosáhnout aspoň jednoho – celá akvizice letounů MiG-29 byla pozdržena. Náklady na tuto akvizici se tak podařilo rozložit do více let, čímž se podařilo celkové náklady aspoň částečně snížit. I proto akvizice letounů MiG-29 postupovala pomaleji než při předchozích akvizicích. A i jednání s československou stranou vedla Sověty k tomu, že raději začali upřednostňovat dodávky letounů MiG-29 do jiných zemí, především do zemí mimo Varšavskou smlouvu. Vzhledem k nižšímu tempu dodávek se tak dostala do výzbroje československého letectva jen poměrně omezené množství letounů MiG-29 – i s dodávkami, které se uskutečnily až po listopadu 89 (!), se celkový počet těchto letounů vyšplhal jen na 20 ks. Ty následně sloužily v letectvu již demokratického Československa, a později byly rozděleny mezi oba následnické státy, Českou republiku a Slovenskou republiku. Ale to je už jiná kapitola.

Pokud se na onu tehdejší akvizici letounů MiG-29 komunistickým Československem podíváme s určitou historickou retrospektivou, a přihlédneme-li k tomu, jaké diskuse dnes vyvolává akvizice letounů F-35 (a stejně tak i předtím letounů Gripen), pak je nápadné, jak moc negativní reakce ona akvizice letounů MiG-29 vyvolala. Vedla k fatálnímu rozporu mezi samotnými vládními resp. stranickými činiteli – v totalitním, zdánlivě monolitním státě!

Je navíc třeba si uvědomit, že v té době do této diskuse nijak nebyla vtažena veřejnost – vzhledem k totalitnímu charakteru Československa to fungovalo tak, že vláda, resp. vládnoucí KSČ něco nařídila, a ostatním nezbývalo než se tomu přizpůsobit. Komunistický režim měl navíc kontrolu nad tiskem – do něj se tak fakticky nemohla dostat žádná výraznější kritika systému, natož kritika takového procesu, jakým je nákup vojenských letounů. Vojenský tisk jen informoval o takticko-technických parametrech nových letounů, a pro běžné novináře pak byla vojenská témata tabu. V té době navíc ještě neexistovala moderní média, internet, facebook atd. Kdyby tomu tak bylo, byly by ony debaty jistě mnohem ostřejší. A kdo ví, kam až by tyto debaty mohly režim dovést.

Proto bychom měli i vzhledem k této historické zkušenosti onu v současnosti plánovanou akvizici nových nadzvukových letounů pro AČR i přes vysoké náklady vnímat s určitým nadhledem. Jistě, lze uvažovat nad tím, které řešení je ekonomicky výhodnější, které je efektivnější. Berme to ale tak, že žádný technický systém nemůže sloužit donekonečna. Týká se to i nadzvukových letounů, které mohou sloužit max. 35-40 let. Každý člověk, každá generace si proto zažije i generační obměnu i u letounů vojenského letectva, a to i několikrát za život.

Důležité ale je, že nadzvukové letouny nemají žádnou technickou alternativu, nelze je ničím nahradit, žádným technickým systémem. V potaz berme i to, že obdobné problémy se řeší prakticky ve všech zemích. I proto bychom měli otázku pořízení nadzvukových letounů vnímat jako historickou nutnost, které se nelze vyhnout, byť to má samozřejmě negativní vliv na kapsu každého z nás, každého daňového poplatníka.

Především bychom si ale měli uvědomit, že ony nadzvukové letouny jsou dnes, vzhledem k válce na Ukrajině a celkovému zhoršení bezpečnostní situace v Evropě, potřebné více než kdykoliv jindy.

Zdroj: britannica, globalsecurity.org