Na zahraničních misích bývá běžné, že je dlouho klid a pak najednou nastane akce, ve které člověk neví, zdali vůbec přežije. Jeden takový příběh se stal v rámci operace KFOR (Kosovo 2000), který se odehrál u vesničky Sekirača a jeho účastníky byla naše 2. česká průzkumná rota a kolona ruských výsadkářů působících v misi KFOR. 

Naše rota působila v prostoru mnohonárodní brigády STŘED v podřízenosti britského bojového uskupení s velitelstvím v Podujevu na území severozápadní části provincie Kosovo. 2. česká průzkumná rota KFOR, byla třetí rotace v misi KFOR. Koncem července 2000 vystřídala v misi 4. průzkumnou rotu. 2. průzkumná rota byla převážně tvořena vojáky 2. průzkumného praporu z Vimperka, vojáky dalších útvarů 2. mechanizované brigády „Dunkerské“  ze Strašic, Písku, Janovic nad Úhlavou a Klatov. Čety hloubkového průzkumu a průzkumná četa byly pak doplněny vojáky 4. průzkumného praporu z Bechyně.

Foto: Společné střelby s Brity, kde si navzájem zkoušíme své zbraně | Jaroslav Dolejška / CC BY-NC-ND

Ruský vojenský kontingent nebyl v misi KFOR nasazen poprvé. Na území bývalé Jugoslávie byl již nasazen v misi UNPROFOR a SFOR, kde byli nasazení ruští vojáci (převážně výsadkáři), veteráni z kavkazských válek a někteří ještě i z Afghánistánu. Má osobní zkušenost s nimi začala už v Bosně v misi SFOR. Tam se daly, bohužel, podle toho, co jsem viděl, některé kontingenty rozlišit podle své náklonnosti k jednotlivým národnostem, mnohdy vycházejícími z historie. Turci tak převáželi ve svých vozidlech muslimy (Bosňáky). Řekové, Francouzi a Rusové pak sympatizovali se Srby. Rusové ještě měli takovou zvláštnost. Jejich základny byly zodolněny pouze proti jednotkám SFOR, avšak již ne na srbskou stranu, a Rusové asi nás nepovažovali za své spojence.

Český prapor se choval ke všem stranám stejně, což je asi ten nejlepší způsob, jak zvládnout misi. Při službách na spojovacím stanovišti 01B nad základnou 1. mechanizované roty na Starim Majdanu jsme často v noci na vysílačkách slyšeli provoz ruských patrol i kolon. Vzhledem k tomu, že jsem před misí sloužil u radioelektronického boje u 1.smp REB (dnes EW) v Kolíně, tak jsem si v noci krátil službu (a nebyl jsem sám) tím, že jsem jim zarušoval části nebo celé relace a nebo po odposlechnutí volacích znaků se vydával v ruštině za jednoho z účastníků provozu a trochu jim dělal paseku v přesunech tak, jak nás cvičili v Kolíně. Bylo pak zajímavé pozorovat, jak se nad ránem Rusové vykašlali na radiovou disciplínu a začali používat jména a nadávky, když se ocitli trochu někde jinde, než měli původně být. Ve škole jsem na ruštinu nebyl, ale armáda mě rychle naučila znát jazyk protivníka.

No, a právě z tohoto kontingentu vznikl základ jejich jednotky v KFOR tím, že jim Srbové umožnili volný průjezd do Kosova, kde na sebe narazili s Brity u letiště v Prištině. Naštěstí tehdy nedošlo k použití zbraní. Ovšem první jednotka, která vstoupila oficiálně na území Kosova v roce 1999, byla naše 6. průzkumná rota pod velením plk. Karla Klinovskýho. Ruský kontingent se časem rozrostl na 3 600 vojáků a za rychlý volný průjezd Srbskem jim Putin zvedl služné na 1 000 USD (pouze těm co projeli). Když jsme se pak se skupinou Rusů bavili na základně BOND STEEL, tak to byli většinou bývalí vojáci základní vojenské služby, kteří podepsali kontrakt a sloužili dlouho v kuse, bez dovolené a mnozí z nich až od roku 1996 (v Bosně), kdy pak v roce 1999 přejeli přes Srbsko do Kosova. Brali 600 USD měsíčně, což bylo 2x méně než naši vojáci na základních funkcích, ovšem na poměry v tehdejším Rusku to bylo hodně. Celou dobu byli bez dovolené. Opravdu nebylo nic, co jim závidět. Téměř všichni měli tehdy nezapomenutelný „ocelový“ úsměv, ke kterému přišli při šikaně („dědovštině“), kdy jim během prvního roku zuby vybili mazáci, a tak měli kovové zuby, v Kosovu měli i svůj MASH.

Foto: Ruské BTR na základně BOND STEEL | Jaroslav Dolejška / CC BY-NC-ND

Kvůli pochopení souvislostí jsem musel výše uvedené popsat trochu ze široka, aby bylo jasné, proč k níže popsanému vlastně došlo. Rusové v té době neměli moc peněz, a tak veškerou logistiku a zásoby měli v Bosně a Hercegovině u jejich původního praporu SFOR a na základě dohody mezi velením mise KFOR a jejich vládou si pro ně jezdili přes předem stanovené přechody do Srbska. Tyto přechody se nazývali GATE. Byly očíslované (v našem sektoru to byl např. přechod GATE 3) a Rusové tehdy kdy jeli přímou trasou po BULLu (vojenské kódové označení cesty) přímo z Kosovské Mitrovice.

V té době již v Rusku v podstatě vládl V. Putin, tehdy ještě jako předseda vlády, a tak Rusové začali znovu zkoušet, co si mohou dovolit. Jednoduše pokračovali ve své osvědčené hybridní taktice, kterou prováděli už od 50. let a občas nedodrželi domluvenou trasu a zkoušeli projet přes jiné trasy. Velení KFOR to však netolerovalo, a tak se stalo, co bylo nevyhnutelné a padlo to tehdy na naší rotu zařazenou pod britské velení v mezinárodní brigádě.

Bylo to někdy ke konci léta, i když v Kosovu byly jen dva druhy počasí: ku.evsky velká vedra nebo ku.evsky tvrdá zima. Na Sekirači byla zrovna 3. průzkumná četa se svými BVP-1. Naše 3. skupina hloubkového průzkumu byla ten den na mobilní patrole s Land Roverem v prostoru mezi základnou Šajkovac a jezerem Batlava ve složení: velitel prap. Zsoltan Keken (2.pz prapor), starší průzkumník pprap. David „Marína“ Marek (2. pz. prapor), náčelník stanice (spojení) pprap. Jaroslav „Doly“ Dolejška (4. pz. prapor), řidič LRD rtm. René „Maxa“ Kopal (řidič tanku 24. mpr.), průzkumník čet. Jan „Boris“ Schejbal (4.pz. prapor) a rtn. Jan „Čejen“ Čejka (2. pz. pr.). Někdy po obědě jsme zachytili zvýšený provoz ve vysílačce v autě s tím, že se něco děje na Sekirači. Chvilku potom jsme dostali rozkaz, okamžitě všeho nechat a vyrazit na Sekiraču, stejně jako další skupiny, co byli venku.

Foto: Část naší supiny (zleva „Marína“, uprostřed Zsoltan Keken, vpravo „Čejen“) | Jaroslav Dolejška / CC BY-NC-ND

Maxa sešlápl plyn a velmi rychle jsme projeli kolem Batlavy a po polních cestách dojeli před Sekiraču. A tam jsme uviděli, do čeho jsme to vlastně vlítli. To je na misích běžné, že je dlouho klid a pak najednou akce. Vyjeli jsme ze zatáčky a před námi se objevilo několik ruských kolových transportérů ověšených výsadkáři se zbraněmi a cestu dál přes Sekiraču do Srbska, jim pro změnu blokovaly naše tři BVP-1 plus nějaká terénní auta. My jsme se zahlásili a dostali jsme od velení rozkaz zablokovat cestu zpět. Na jedné straně tak byly naše bevka s našimi vojáky se zbraněmi, uprostřed se nacházely ruské transportéry s jejich vojáky se zbraněmi a na konci jsme byli my.

Následně se odehrávala válka nervů, kdo s koho. Rusové trvali na průjezdu a naše velení (už si nevzpomínám, kdo tenkrát velel, jestli velitel 3. čety nebo už tam byli ze základny) jim dokola opakovalo rozkaz velení brigády i KFOR, že tudy neprojedou, a že pokud se otočí, tak jim uvolníme průjezd a oni se vrátí na původně stanovenou trasu, která byla úplně jinde. Celý incident trval neskutečně dlouho, alespoň se to tak zdálo a Rusové si pořád hráli se svými zbraněmi. My měli své zbraně také v pohotovostní poloze a věže obrněnců mířily na sebe. Situace pořád eskalovala, my jsme nemínili ustoupit, oni také ne a my se jen mezi sebou tiše bavili, jak to celé asi skončí.

S přibývajícím časem a vedrem stoupala i nervozita všech zúčastněných. Pak náhle, nevím, zdali Rusové dostali rozkaz nebo jim došlo, že se Češi prostě nevzdají, nám Rusové oznámili, že žádají o možnost odjezdu zpět. My jsme pak dostali rozkaz jim uvolnit cestu a ruské transportéry se neochotně otočily a v koloně zamířili zpět kolem nás do Kosova.

Foto: Mapa z mise s označením cest | Oto Žallman / CC BY-NC-ND

Když Rusové odjížděli, byla na jejich tvářích vidět zlost, ale i respekt. Zkusili to, my jsme se postavili, nevyšlo jim to a tak odjeli. Kus cesty měli snad i doprovod a my jsme ještě chvíli čekali na místě, jestli Rusové nezkusí zkrze nás opětovně projet. Když pak přišla zpráva, že jsou Rusové na cestě zpět na svoji základnu, také jsme se otočili a jeli zpět za naším cílem.

Odjezd Rusů ovšem proběhl nakonec jinak, než to vypadalo v okamžiku našeho odjezdu, ale to předávám slovo kolegovi rtn. Pavlovi S., který mnou výše uvedený text doplnění a upřesnění z druhé strany přehrazení. Naše skupina byla složena z vojáků ze 4.průzkumného praporu z Bechyně a velel ji mjr. Juraj Schwartz. Celý incident pro nás na Sekirači začal tak, že pozorovací stanoviště OKO na Sekirači zachytilo kolonu asi 40 obrněnců a dalších vozidel na obzoru nad kosovskou vesnicí. Pak „prohučelo“ ruské BTR směrem k hranici - zkoušeli, jestli to půjde. Za ním ihned vyrazil hotovostní Land Rover Defender, s hotovostní jednotkou (QRT). My jsme si mezitím na sebe na Sekirači navlékli full gear, přichystali „kobylky“ (RPG-75, protitankový reaktivní granát) a munici.

Hotovost v Land Roveru dojela BTR, donutila ho zastavit a vrátila se s ním na Sekiraču. Na ní měl velení kapitán G. (2.mb), který byl kovaný v ČSLA a vše na východ bylo super, ale klasicky neuměl pořádně rusky. Tak se velení a jednání chopil kpt. Schwartz (v Bosně u nás měl přezdívku GAPA), a to byl jiný kalibr. Provedl přehrazení z naší strany a vedl komunikaci s mezitím zastavenou ruskou kolonou přes OKO a pak s naší základnou na Šajkovaci a s kolegy co bránili druhou stranu zátarasu.

Po několikahodinovém dohadování, vyhrožování zbraněmi pak došlo se všemi stranami k dohodě, že se kolona před Dragomirovou kučou a u Jakovlevičů otočí zpět do Kosova a pojede stanovenou trasou na GATE 3 kolem Batlavského jezera. Dohlédnout a doprovodit  ze „Sekiry“ je měl kpt. G.

První bodem akce bylo, že se stáhlo zadní zajištění,  proto jste se otočili a odjeli pokračovat v patrole. Mezitím se kolona seřadila a za kpt. G. vyrazila k Jakovlevičům. Ten ovšem nesplnil rozkaz a pustil je do Srbska a ještě jim salutoval. Takže na podruhé jim to vyšlo. Kapitán byl za tento čin potrestán 15 % ze svého českého platu. Nejlepší bylo, že se to celé snažil hodit na naše kluky na OKU (pozorovací stanoviště). Ti ovšem byli pečliví, všechno přesně zapisovali do deníku spojení, takže mu to nakonec nevyšlo. Celá akce tak skončila poněkud ostudně, ovšem vinou jednoho konkrétního kapitána. Rusové se pak už nikdy znovu přes nás nepokusili projet, vzhledem k tomu co předcházelo. Dodnes vidím, jak ruský důstojník v koloně polkl nasucho, když na Sekirači viděl připravené roztažené kobylky a hromady munice.