EXCALIBUR
CZUB
CZUB

Mohutný německý Jagdtiger byl na bojišti prakticky neporazitelný – problémem bylo ho tam dostat

 19. 09. 2021      kategorie: Vojenská historie      2 komentáře
Přidat na Seznam.cz

Po celou dobu druhé světové války byl Hitler mimořádně zaujatý - někdo by mohl říci posedlý - snahou vyhrát válku tím, že navrhne a nechá vyrobit co největší a nejneobvyklejší zbraně. Některé z těchto odvážných konceptů se nikdy nedostaly dál než na rýsovací prkno, zatímco jiné, jako například slavný tank Maus, největší tank, jaký byl kdy postaven, se jen tak tak dostaly do výroby, přičemž bylo postaveno jen několik modelů, než byl projekt pro nepraktičnost zrušen. Některé z těchto nápadů se však dostaly do sériové výroby a jedním z nich byl i obrovský stíhač tanků Jagdtiger. Jednalo se o nejtěžší vozidlo, které se používalo na bojištích druhé světové války a protivník s ním rozhodně musel počítat. 

Ačkoli byl Jagdtiger ve správných podmínkách mimořádně účinný, nakonec se ukázalo, že je to další Hitlerův projekt, který byl až příliš nepraktický, než aby mohl fungovat v praxi stabilně. To, co umožnilo stíhači tanků Jadgtiger naprosto ovládnout bojiště, byla kombinace jeho nesmírně silné výzbroje a téměř neprůstřelného pancíře.

1280px-Jagdtiger_at_Aberdeen_proving_grounds_2008Foto: Jagtiger v muzeu v americkém Aberdeenu | Raymond Douglas Veydt / CC BY-SA 3.0

Hlavním dělem Jagdtigera byl 128mm kanón Pak 44, který střílel obrovské téměř třicetikilogramové granáty. Jediný zásah této střely téměř zaručeně zlikvidoval jakýkoli spojenecký tank. Střely byly účinné na velmi dlouhou vzdálenost - dokázaly poměrně snadno znehybnit nepřátelský tank na vzdálenost kolem dvou až tří kilometrů. Při použití k nepřímé palbě měly tyto střely maximální dostřel téměř 25 km. Kromě tohoto monstrózního hlavního děla měl Jagdtiger kulomet a někdy i protiletadlový kulomet na zadní části korby. Pancíř kolem krytu hlavního děla byl silný 250 mm a nedokázal jej prorazit žádný tehdejší spojenecký tankový náboj.

Jagdtiger však nebyl z hlediska pancéřování neporazitelný zcela. Pokrytí celého vozidla tak silným pancířem by jej učinilo příliš těžkým, takže pancíř ve spodní části korby byl 150 milimetrů a na bocích a zádi 80 milimetrů. To znamenalo, že pokud se podařilo Jagdtiger obklíčit, mohl být vyřazen z boku nebo zezadu – nebo samozřejmě a nejlépe shora, bitevním letadlem. Přesto, pokud byl Jagdtiger na bojišti výhodně umístěn, bylo nesmírně obtížné jej účinně zasáhnout a vyřadit z akce – takový úkol vždy vyžadoval kombinaci silných zbraní, dobrého přehledu o situaci, a také notnou dávku štěstí.

Spojenci se o efektivitě Jagdtigera nejednou přesvědčili na vlastní kůži. Například 22. března 1945 přepadla tříčlenná jednotka Jagdtigerů spojeneckou obrněnou kolonu u Neustadtu. Podařilo se jim tehdy vyřadit dvacet pět spojeneckých tanků. Samozřejmě, že přes veškerou svou zdatnost na bojišti Jadgtigery nakonec na výsledku války nic nezměnily a změnit ani nemohly. Oblíbené klišé říká, že řetěz je tak silný, jak silný je jeho nejslabší článek, a v případě Jagdtigera byl nejslabším článkem jeho motor. Motor byl totiž vhodný pro menší tank a nebyl stavěný na to, aby táhl takového obra, jako byl Jagdtiger.

Obrovský stroj vážil 79 tun (a při plném zatížení ještě o pár tun více) a motor použitý k pohonu této nepředstavitelné masy oceli byl Maybach HL 230 P30 - motor o výkonu 690 koní, který byl použit u mnohem menšího tanku Panther. Zatímco pro pohyb Panthera byl tento motor vhodný, s obrovskou hmotností Jagdtigera měl pochopitelně obrovské potíže, což omezovalo a často téměř ochromilo pohyblivost tanku Jagdtiger. Kvůli obrovskému množství paliva, které stíhač tanků spotřebovával, byl jeho dojezd jen asi šedesát až sedmdesát kilometrů, a poruchy - kvůli zatížení motoru - byly opravdu časté.

Achillovou patou se ukázalo být i uložení obrovského kanónu v korbě. I krátká jízda v terénu způsobila, že se po čase dělo rozkmitalo natolik, že jej bylo nutné opět zkalibrovat. Rozsah odměru byl minimální a míření vyžadovalo, tak jako u ostatních bezvěžových konstrukcí a samohybek, otočení celého stroje. Navíc v terénu na měkkém povrchu nebo v blátě Jadgtiger často uvízl, a pokud se tak stalo, posádka neměla jinou možnost než stroj opustit.

Jagdtiger byl vyroben v poslední fázi války, kdy už Německu začínaly docházet pohonné hmoty a suroviny pro výrobu. Konstrukce byla dokončena a schválena až koncem roku 1943, a přestože krátce poté začala sériová výroba, byl výrobní proces mnohem náročnější na pracovní sílu a materiál než výroba menších tanků, jako byly modely Panther nebo Tiger. Německo si jednoduše nemohlo dovolit vyrábět Jadgtigery takovým tempem, aby se skutečně staly silou, která by mohla ovlivnit či dokonce zvrátit průběh války.

Možná, že kdyby němečtí konstruktéři měli více času na plánování konstrukce a nebyli pod takovým tlakem na rychlé dokončení, a kdyby se tak stalo mnohem dříve v průběhu války, když byly palivo a suroviny snadněji dostupné, byli by schopni vyrobit téměř dokonalou konstrukci Jadgtigeru, která by spojencům způsobila opravdu citelné starosti. Naštěstí pro zbytek světa se to však nikdy nestalo.

Zdroj: warhistoryonline

 Autor: Petr Žák

CENOVÉ BOMBY 258)

Komentáře

d@rkWolf

07. 10. 2021

Všechny extrémně velké a těžké stroje Wehrmachtu byly noční můrou zásobování. Motory selhávaly díky namáhání, o obří spotřebě nedostatkového paliva ani nemluvě. Hitler se snažil za každou cenu najít něco, čeho by stačilo málo a bylo to hrozně účinné. Protože Německu nezbýval ani materiál, ani lidi... Jenže takto to prostě nefunguje, připoméná to boje na východní frontě roku 41, kdy v podobné situaci byly Sovětské těžké tanky KV-1, KV-2, ač to z Německé strany vyžadovalo dovléci Flak 88mm, nebo se riskantně ke stroji doplazit a zničit jej granátem-tyto tanky často končily zapadlé, nebo s prázdnými nádržemi či poruchou, neschopné se stahovat a tedy buď opuštěny zničené, nebo i nezničené.

Faktem je, že pokud ustupujete, máte problém, ztrácíte lidi i techniku už jen tím, že zůstanou na bojišti, na které se dostal vítězný nepřítel. Mnoho Tigerů takto končilo zničením vlastní posádkou, protože nebyl způsob, jak těžké monstrum s poruchou motoru či poškozením podvozku odtáhnout k opravě. Nemluvě o pomalém pohybu a problematických přesunech, v pozdějších částech války často pouze v noci, kvůli spojenecké letecké nadvládě. Co s Jagdtigerem, jehož cestovní rychlost byla na silnici do 40km/h, ale v terénu kolem 10km/h...pokud je nutný rychlý ústup, dopadne to tak, že se stroj odstaví a zničí, protože by brzdil zbytek jednotky... Mno a to je dost drahý fórek při tom, jak dlouho se tyhle věci vyráběly. Narozdíl od T-34, či Shermanů, kde to s prominutím bylo úplně jedno, porouchanej se odhrnul z cesty a z výroby bylo do týdne dodáno několik nových...

Wlad

23. 09. 2021

Ty německá obrovská monstra (nejen Jagdtiger), chráněná mohutným pancéřováním a vyzbrojená děly velkých ráží s obrovským dostřelem, byla pro protivníky opravdu velkou hrozbou; ale právě ty obří rozměry jejich význam snižovaly, měly nedostatečný výkon motorů, malou zásobu munice, problémy s převody i podvozky, byly pomalé, měly obrovskou spotřebu...
Spojenci (vojáci v poli) se naučili s nimi vypořádat - jednoduché to nebylo, ale často měli úspěch.

Přidat komentář

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací