I když mají ruské vojenské jednotky palebnou sílu, svůj potenciál nedokážou plně využít. Pokud se na ruskou armádu podíváme čistě z hlediska jejích formací a vybavení, ruské jednotky stále představují, a to i přes nedávné porážky na Ukrajině, velké nebezpečí. V praxi je však velice nepravděpodobné, že by Rusko v budoucnu mohlo vojensky výrazně postoupit do nitra Ukrajiny, ovšem porážka Rusů na Ukrajině bude vyžadovat dlouhé a krvavé boje. Abychom pochopili proč tomu tak je, je nutné zhodnotit ruskou armádu i jinak, než jen pouze podle počtu personálu a vojenské techniky.

Foto: Zničený ruský tank T-72B3 na Ukrajině | Wikimedia Commons / Public domain

Spojené státy posuzují vojenskou vyspělost podle systému DOTMLPFI. Jedná se o zkratku, která znamená: Doctrine, Оrganization, Training, Materiel, Leadership, Personnel, Facilities, and Interoperability, tedy:  Doktrína, Organizace, Výcvik, Vojenský materiál, Vedení, Personál, Základny a zařízení a Interoperabilita. Pokud se tedy podíváme na ruskou armádu skrz tato kritéria, zjistíme, proč ruská armáda ani zdaleka nedosahuje svého potenciálu.

Pro začátek zmiňme silné stránky: Ruská vojenská doktrína - teorie o tom, jak má armáda bojovat – je jasná, přesná, dobře doložená a koncepčně elegantní. Ruská vojenská doktrína je v lecčem výrazně lepší a propracovanější než u „západních protivníků“. To vytváří metodickou výzvu pro zpravodajské hodnocení ruských operací, protože pokud jsou vojenské operace prováděny tak, jak je popsáno ve vyšších vojenských rozkazech, velice často končí ruským vítězstvím. Praxe se však málokdy shoduje s teorií, a to hlavně díky nepružnosti nižších velitelů upravit si doktrínu pro nastalou situaci. 

Co se týče ruského vojenského materiálu, ten je veskrze dobrý, hlavně co se týče nových konstrukcí. Za ideální příklad lze např. považovat ruský průzkumný dron Orlan-10, který není nikterak složitý, avšak je velice účelný. Orlan-10 je v porovnání s ostatními drony velice levný (jeden Orlan-10 stojí zhruba 2 miliony korun) a velice snadno se ovládá. Nejedná se o žádný sofistikovaný stroj, ale je schopen letu ve velkých výškách, čímž se dostává z dosahu ručních rušiček dronů a často i z dosahu MANPADSů, jako je například americký Stinger. K jeho sestřelení je tak mnohdy potřeba protivzdušný systém středního dosahu, kdy vypálená raketa několikanásobně přesáhne hodnotu dronu Orlan-10.

Foto: Ruský dron Orlan-10 je levný, nenáročný na údržbu a tím i velice efektivní. Jedná se o jednu z největších předností ruské armády. | Wikimedia Commons / Public domain

Jako slabinu lze považovat fakt, že ruský vojenský materiál je velmi neflexibilní a je určen pouze k jednomu typu úkolů. Údržbu také komplikuje fakt, že ruská armáda nasazuje zároveň několik generací vojenských systémů, přičemž každý potřebuje jinou údržbu, což se ukazuje hlavně v posledních měsících, kdy moderní zbraně docházejí a ztráty se doplňují dlouho uloženými zbraněmi, které ovšem vyžadují specifický typ údržby, což je vidět primárně u tanku T-62, kterým ruská armáda zaplňuje bojové ztráty. Jedná se o zastaralý tank, který není kompatibilní s jinými ruskými tanky, tanky T-62 tak např. potřebují svou speciální munici, neboť na rozdíl od jiných ruských tanků, T-62 nedisponuje kanónem ráže 125mm, ale 115mm. Problém je také v náhradních dílech, které se již (stejně jako munice) téměř 50 let nevyrábějí. Další komplikaci u tanku T-62 představuje také role nabíječe, kterou u ostatních tanků již nahradil nabíjecí automat, nemluvě o absenci moderních systémů, jako je moderní balistický počítač, laserový dálkoměr, termální vidění, či systémy nočního vidění. 

Foto: Ztráty tankové techniky řeší Rusové dodávkami zastaralých tank T-62. Ty samozřejmě kromě nestandardního kanónu, chybějícícm automatickým nabíječem a absencí jakéhokoliv dynamického či reaktivního pancéřování nebo moderních přístrojů mají jen velice malou bojovou hodnotu. | Wikimedia Commons / Public domain

Rusko má však stále velmi efektivní železniční síť a z dob Sovětského svazu podědilo také velké množství muničních továren, které jsou schopny chrlit velké množství dělostřelecké, minometné i tankové munice. Avšak i to se ukazuje v současném konfliktu jako nedostatečné. Většina továren je totiž schopna vyrábět munici ještě sovětského typu, tedy se standardním dostřelem. Mnohem horší situace pak panuje v sektoru přesně naváděných zbraní, jako jsou rakety. V rámci jejich výroby totiž Rusko ve velkém využívalo západní vyspělý mikroelektronický průmysl, kdy si samo nebylo schopné odpovídající elektroniku vyrobit. 

Mezi výrazné nedostatky ruské armády je její organizace. Moderní ruská armáda byla vystavěna k vedení krátkých konfliktů vysoké intenzity na základě bojů v Gruzii. Organizace ruské armády k vedení vleklých vojenských operací potřebuje národní mobilizaci, k tomu však nedostačuje logistické zázemí, Rusko totiž nepředpokládalo účast ve vleklém a zdlouhavém konfliktu, jako byla například v minulosti válka v Afghánistánu. Podle posledních zveřejněných rozkazů vrchního velení ruské armády z podzimu roku 2021 je současná ruská armáda schopna pokrýt konflikt trvající maximálně 9 měsíců (Současná invaze na Ukrajinu trvá již zhruba sedm a půl měsíce, nicméně je možné, že se logistická organizace od té doby mohla změnit). Naproti tomu Ukrajinská armáda se na dlouhý a vleklý konflikt připravovala od roku 2014.

Pokud se dostaneme k dalšímu bodu DOTMLPFI, dostaneme se k vedení, což je jeden z největších nedostatků ruské armády. Ruské vedení postupuje velice přísně a každý přešlap tvrdě trestá. Strach z trestu ovšem ve výsledku vytvořil extrémně zkostnatělou a nepružnou armádu, ve které vojáci ze strachu slepě a zarputile plní rozkazy, které ani daná situace nevyžaduje. To jsme mohli vidět např. v rámci dělostřeleckých útoků, kdy ruští dělostřelci vedli palbu bez kontextového uspořádání a často do míst, kde nepřítel již nebyl přítomen. Dělostřelecké jednotky mají k dispozici drony Orlan-10, a mají tak poměrně dobrý přehled o bojišti, nicméně díky byrokracii přicházejí rozkazy pozdě, čehož začali ukrajinští vojáci využívat zavedením vysoce mobilních dělostřeleckých baterií, které se po vystřelení několika přesunou na jiné místo, odkud vedou další palbu. I když o ukrajinské přesunu ruští dělostřelci díky dronům vědí, nemohou svévolně navést dělostřeleckou palbu na novou ukrajinskou pozici, protože jim k tomu nebyl vydán rozkaz a za nesplnění rozkazu vždy následuje trest.

Kultura strachu je k vidění v celé ruské armádě, což bylo patrné i při nedávném chaotickém úprku z Charkovské oblasti, kde Rusové zanechali Ukrajincům obrovské množství vojenské techniky, včetně plných muničních skladů. Každý voják ví, že pokud nemůže techniku použít, musí zabránit tomu, aby ji mohl využít nepřítel, což se nejjednodušeji děje pomocí výbušniny, která například tank vyřadí z provozu. Toho jsou si vědomi i ruští vojáci, ovšem na rozdíl od západních zemí, kde v tomhle mají vojáci víceméně volnou ruku a zničení vybavení závisí na jejich vyhodnocení aktuální situace, v ruské armádě musí vydat rozkaz ke zničení nadřízený důstojník, což se často během chaotického ústupu z Charkovské oblasti nestalo. Ruští důstojníci tehdy pravděpodobně vydali jen rozkaz k úprku, nikoliv ke zničení techniky. Nejednou Ukrajincům padl do rukou tank, ve kterém již byly nálože k odstřelení tanku připraveny, ovšem ruští vojáci tank ze strachu nezničili, díky čemuž má nyní Ukrajina velmi tučnou válečnou kořist v podobě stovek tanků, bojových vozidel pěchoty, nákladních vozů, či několika kusů dělostřelectva. Stejné to bylo i u skladů zbraní a střeliva, odkud ruští vojáci prostě uprchli. V minulých dnech bylo na telegramových kanálech ruských blogerů a vojáků velmi rušno a nadávalo se na ruské velení, proč nevydalo ani po několika dnech rozkaz k útokům na opuštěné muniční sklady. Ruské velení si tuto chybu po několika dnech sice uvědomilo a vydalo rozkaz k útokům na lokace bývalých ruských vojenských skladů, avšak tam se již nic nenacházelo. Ukrajincům totiž došlo, že dříve nebo později na sklady Rusové zaútočí, a tak okamžitě po nalezení takovéhoto skladu nastala evakuace vojenského materiálu, který byl převezen na místa, o kterých Rusové nevěděli. Ruské nálety tak dopadly na již opuštěné budovy bez žádného válečného materiálu. 

Špatné vedení také způsobuje problémy s personálem. Dlouhodobě sloužící vojáci mají jen mizivé šance na kariérní postup, ať se snaží jakkoliv, což často vede k problémům udržení početních stavů ruských útvarů, protože u nich ruští vojáci nevidí budoucnost. Vojáci jsou tak do značné míry demotivováni k podávání výkonů, protože vědí, že tyto stejně vyjdou vniveč. Ruská armáda se tak opírá hlavně o nové rekruty a brance. Ruská populace ovšem již několik desetiletí stárne, a tak je nových rekrutů stále méně. Nízká životní úroveň ve většině Ruska navíc produkuje vojáky, které neznají mnoho moderních technologií, drtivá většina nových rekrutů totiž pochází ze zaostalých částí Ruské federace, jako je například Burjatsko, Dagestán, Baškortostán, Tuva, Čuvašsko, Kalmycko nebo Tatarstán, což jsou jedny z nejchudších a nejzaostalejších regionů Ruské federace. Branci tak mají jen málo zkušeností s moderními technologiemi a ruská armáda má problém s výcvikem odborných profesí, jako jsou třeba letečtí mechanici, operátoři dronů nebo ženisté, neboť k tomu branci nemají předpoklady a výcvik je tak velmi náročný. 

V ruské armádě není výjimečný ani rasismus. Neetničtí Rusové mají tedy jen velmi malé šance probojovat se ve vojenské hierarchii na vyšší pozice a zůstávají tak na nízkých hodnostech, kdy se většinou jedná o prosté vojíny. I tento fakt má za následek silné ztráty ruské armády, jelikož etničtí Rusové se svými spolubojovníky příliš nesoucítí, a tak v mnoha případech ani nejsou ochotni jeden za druhého bojovat. Etnický Rus ve vedení jednotky nemá sociální cítění se svými podřízenými, například s Burjaty, či Dagastánci, a tak je ochoten vytrvat v boji i přes enormní ztráty. Jedná se však o promyšlený systém vedoucí od vrchních velitelů až po velitele čet. Když probíhala válka v Čečensku, bojovali v ní hlavně etničtí Rusové. Lidé se tehdy milně domnívali, že půjde o krátký nekrvavý konflikt, ve kterém půjde snadno získat statut veterána, povýšení a nějaké ty medaile a s tím samozřejmě i větší finanční kompenzaci. Do války se tedy hlásili především etničtí Moskvané a Rusové ze západu Ruska. Jak se však válka prodlužovala a stala se velice krvavou (stála životy tisíců synů prominentních moskevských činitelů), mezi obyčejnými lidmi se tento konflikt stal velice nepopulárním a vznikaly dokonce výbory za okamžité ukončení války v Čečensku. Tomu se Ruské vedení snažilo při současné invazi na Ukrajinu vyhnout, proto jsou do bojů nasazovány primárně jednotky z nejchudších zákoutí Ruské federace. Přeci jen, když budou za ukončení války protestovat v Ulan Ude, jde o něco jiného, než kdyby se protestovalo v Moskvě. Na jednoho mrtvého etnického Rusa na Ukrajině tak připadá průměrně 87 mrtvých Dagestánců nebo 275 Burjatů či 350 Tuvinců. Vysoké číslo mrtvých Tuvinců je velice zajímavé, jelikož ministr obrany RF Sergej Šojgu je totiž sám Tuvinec.

Foto: O dodávky mladých rekrutů se stará dětská polovojenská organizace Junarmija (ruská obdoba Hitlerjugend). Ta se stará o vojenskou výchovu mládeže od 8 let. V březnu 2022 vydal ministr obrany Šojgu rozkaz, že se do bojů na Ukrajině mohou zapojit i 17leté děti z Junarmije. | Wikimedia Commons / Public domain

Největší slabinou ruské armády je ovšem výcvik. Pár dní před invazí na Ukrajinu se u Ukrajinských hranic nacházely letecké jednotky, které měly jen 100 plně vycvičených pilotů, nicméně do útočných operací se zapojilo nejméně 317 letadel. Většina ruských pilotů, kteří nad Ukrajinou létají, tak prodělala jen základní letecký výcvik, bez dodatečného výcviku, jako je například navigace, či přesné bombardování. To je jeden z ukazatelů, proč jsou na Ukrajině tak velké civilní ztráty. Ruští piloti totiž neumějí přesně bombardovat, ani létat v bojových podmínkách. Ruští bojoví piloti nalétají ročně cca 85 letových hodin, což je velice málo, například piloti Royal Air Force, nebo piloti amerického letectva nalétají průměrně 185-240 letových hodin ročně a podle vlastních slov mají problémy s udržením bojeschopnosti. Piloti českých gripenů nalétají v průměru 150 hodin ročně, tedy téměř dvakrát tolik, co ruští piloti. Je tedy zcela očividné, že 85 letových hodin ročně v žádném případě nestačí ani k udržení získaných zkušeností, natož k výcviku nějakých nových technik, jako je například použití nových raket. Ruští piloti tak nejsou zvyklí létat za bojových podmínek, a ani provádět bojové operace. Z dostupných zdrojů ruského ministerstva obrany víme, že bombardovací výcvik ruských pilotů spočívá v podstatě pouze z vypuštění bomby na terč a to je vše. 

Nedostatečný výcvik ovšem nesouvisí pouze s leteckým personálem, ale i s pozemními jednotkami. Ruští vojáci jsou cvičeni striktně na jeden úkol a nejsou tak schopni v případě změny situace pružně reagovat, případně „zaskočit“ za zraněného nebo padlého kolegu. To je dáno i formou velkých cvičení ruských jednotek, jako je například Vostok nebo Západ, kterého se účastní desítky tisíc ruských vojáků. Cvičení jsou totiž konstrukčně postaveny tak, aby ruské jednotky nad protivníkem vždy vyhráli, ruští vojáci tak necvičí postupy, kdy jejich obranou pronikne nepřítel nebo pokud jejich útok selže a je potřeba se stáhnout. Ruští vojáci tyto taktické postupy neznají a v teoretické rovině je cvičí pouze vyšší důstojníci. Častokrát je tak na sociálních sítích možné vidět videa, ve kterých je zničen samostatný ruský tank nebo obrněný transportér bez podpory pěchoty, čímž Rusové zbytečně přicházejí o těžkou techniku. Ve videích jsou také vidět útoky na ruské opevněné pozice, která sestávají například pouze z jedné řady zákopů a kulometného hnízda. Ruští vojáci totiž necvičí, jak vybudovat účinné obranné postavení.

Výrazným problémem je i samotná koncepce výcviku. Branci procházejí pouze jednotýdenním výcvikem a pokračovacím výcvikem procházejí až u přidělené jednotky. Problém je v tom, že v současné době je většina ruských jednotek nasazena na frontové linii na Ukrajině, kde je pokračovací výcvik v podstatě nemožný. Pro porovnání kurz základní přípravy v AČR trvá dva měsíce a poté probíhá dokončovací výcvik u přiřazené jednotky. Ruští branci jsou tak v podstatě vrženi do boje po pouhém týdnu výcviku, kdy ruská armáda nemá kapacity, aby zavedla delší základní výcvik.

Ukrajina má obdobný problém, ovšem ne stejný. Rekrut ukrajinské armády prochází obdobným základním výcvikem jako voják NATO, nicméně to v současné době není příliš možné, protože se na ukrajinská výcviková centra zaměřují ruské rakety. Z tohoto důvodu je výcvik ukrajinských branců ve Velké Británii a nově i v Dánsku velmi důležitý. Ukrajinští branci se v něm totiž, na rozdíl od ruských branců, nezdrží pouhý jeden týden, ale 5 týdnů a kromě zacházení se zbraní se učí i taktické postupy či boje ve městě. Výcvik podle standardů NATO byl také jistě jedním z prvků ukrajinského úspěchu v Charkovské oblasti, kdy do bojů byli nasazení hlavně vojáci, kteří prošli výcvikem ve Velké Británii. 

I přes výraznou početní převahu na začátku konfliktu Rusko nedokázalo využít svého plného potenciálu. Současnou situaci navíc nezlepšují ani nelogické kroky vrchního ruského velení, jako byla např. prvotní optimalizace ruských jednotek na pouhou třídenní vojenskou operaci, či lpění na udržení Hadího ostrova, kvůli kterému Rusko přišlo o stovky vojáků a velké množství válečných lodí, a to včetně vlajkové lodi, křižníku Moskva. Nejvíce nelogickým krokem ovšem bylo vytvoření 60kilometrového konvoje u Kyjeva, který brzy uvízl a stal se tak snadným cílem ukrajinského dělostřelectva a letectva. Zde Rusové přišli jak o stovky svých vojáků, ale také o několik desítek vozů logistické podpory. V současné době jsou ruské jednotky sice stále v přesile, ovšem jsou demotivované a jejich vybavení a výstroj se neustále zhoršuje. Se zhoršující bojovou morálkou ruských jednotek se tak zmenšují i šance Moskvy na vítězství v této válce.

Zdroj:  The Guardian, The Royal United Services Institute