Stalagy byly tábory zřízené ozbrojenými silami Wehrmachtu pro válečné zajatce, kteří patřili k řadovým vojákům. Tato místa byla vytvořena s jediným cílem – využít práci vězňů a proměnit jejich krátký život v peklo.

V červnu 1941, v letech okupace Běloruska v Minské oblasti poblíž vesnice Masjukovščina, Němci vytvořili tábor pro sovětské válečné zajatce – Stalag č. 352. V něm se nacházelo několik táborů, které byly určeny pro sovětské válečné zajatce. Stalag č. 352 měl ve své struktuře dvě části: Městský tábor, který se nacházel v Minsku, a Lesní tábor u vesnice Masjukovščina. Kromě toho měl Stalag č. 352 více než 90 poboček na železničních stanicích a 22 poboček ve městě Minsk.

Od prvních dnů své existence byl tábor přeplněný. Váleční zajatci byli rozváženi po železnici. Němečtí vojáci za použití hrubé fyzické síly vyháněli válečné zajatce z vagonů. Ti, kteří odmítli jít nebo šli příliš pomalu, byli na místě zastřeleni. Nebyl dostatek míst, kam by se zajatci vešli, a tak jich mnoho (až 80 %) zůstalo spát "pod širákem", a to i v zimě. Později Němci zorganizovali stavbu dalších stanů.

Psali jsme:Protilodní střela Exocet – francouzská zbraň proti francouzskému spojenci

Foto: Interiér německého vězeňského tábora, kresba z roku 1942 | Mitelle, Louis, IWM / Wikimedia Commons / Public domain

Před vstupem do tábora bylo všem vězňům odebráno staré oblečení. Na oplátku dostali staré a obnošené speciální táborové oblečení. Staré a obnošené proto, že toto oblečení bylo často odebíráno z mrtvých těl vězňů k dalšímu použití. Tábor byl dále rozdělen na oddíly podle místa narození, názorů a náboženské příslušnosti vězňů. Byly zde oddělené oddíly pro Židy, Rusy, Ukrajince a důstojníky. V jednotlivých sekcích stály baráky oplocené neprostupným drátem.

Baráky, v nichž byli zajatci umístěni, nebyly vybaveny pro zimní období. Neměly topení, nebyly v nich žádné palubky, takže pod nohama byla holá zem. V takových prostorách byla vždy velká zima. Byl zde příšerný zápach nemytých lidských těl a splašků. Míst na spaní bylo málo, a tak na "škonku" (dřevěné pryčny obvykle o výšce 3 pater, ale určené pro 1 osobu) spalo vždy několik lidí. Byly zaznamenány případy, kdy se dřevěná lůžka, na kterých vězni spali, zlomila, takže spadli na nižší patro, kde spali další lidé.

Kromě toho měli vězni zakázáno se v noci pohybovat nebo opouštět barák – pokud jste tak učinili, mohli jste dostat kulku. Pro správu tábora byly k dispozici pohodlné a teplé místnosti. Neodpírali si pohodlí, jídlo a odpočinek. Někteří Němci ale raději bydleli v nedalekých vesnicích. Potraviny v táboře měl na starosti hospodářský inspektorát velitelství wehrmachtu se sídlem v Ostlandu. Podle rozhodnutí inspektorátu dostával každý vězeň 120–240 gramů chleba a asi půl litru vody nebo polévky denně. Všechny potraviny byly nejnižší kvality.

Psali jsme:Křižník USS Houston neměl proti přesile šanci – Australané si jeho statečného boje cení dodnes

Někdy se místo vody používaly technické oleje. Často se jednalo o polévku, která se skládala z vařených shnilých brambor a slámy. Chléb často obsahoval slámu a piliny a byl napaden plísní, což způsobilo mezi vězni tábora epidemii úplavice.

Foto: Stalagy byly tábory zřízené ozbrojenými silami wehrmachtu pro válečné zajatce, kteří patřili k řadovým vojákům. Tato místa byla vytvořena s jediným cílem – využít práci vězňů a proměnit jejich krátký život v peklo. | Bundesarchiv / Public domain

Jako trest fašisté používali nucené hladovění. Ve většině případů byla příčinou smrti vězně kombinace příšerné kvality jídla a vyčerpání. Byly případy, kdy Němci jednou denně házeli shnilé brambory k obvodovým plotům. Vyčerpaní hladem lidé utíkali k tomuto "jídlu", a když tak učinili, strážní zahájili palbu. V důsledku takto špatné výživy a nelidského zacházení se úmrtnost v táboře zvýšila na 100–150 lidí denně. V listopadu 1941 začala v táboře epidemie skvrnitého tyfu. Lékařská pomoc vězňům nebyla poskytována. V důsledku toho během zimy 1941–1942 zemřelo asi 55 tisíc lidí.

Ti, kteří odmítali pracovat nebo pracovali příliš pomalu, byli posíláni do káznice. Podlahu káznice tvořil beton a nad hlavou bylo ve výšce asi 4 metrů nataženo pletivo z ostnatého drátu. Přes něj do samozřejmě "místnosti" pršelo, v zimě sněžilo. Vězni byli v polosedě – nebylo možné si lehnout ani se postavit do plné výšky. Vstup do káznice byl často bolestivým rozsudkem smrti.

Nejsilnější a nejzdravější vězni byli shromažďováni do pracovních kolektivů. Pracovali uvnitř tábora i mimo něj. Každému týmu byl přidělen "starší", který byl za svůj tým zodpovědný. Pracovníci Stalagu č. 352 pracovali v mnoha různých podnicích, o které měl wehrmacht zájem. Často vykonávali tu nejtěžší a nejšpinavější práci. Vězni pracovali v továrnách a skladech při těžbě nerostných surovin. Hlavní pracovní činnost mimo městský tábor se vykonávala na železničních stanicích v Bělorusku a okolí. Práce zahrnovala vykládání a nakládání vagonů, jejich opravy, těžké opravy železničních tratí a další.

Ti, kteří pracovali, dostávali více jídla, ale zároveň měli větší pravděpodobnost, že zemřou na fyzické vyčerpání a vážná zranění. Všichni se smrti báli, ale někdy se zdála být nejlepším řešením. Buď budete pracovat a trpět, nebo odmítnete a zahynete. Němci tvrdě trestali ty, kteří se pokusili z tábora utéct. Za pokus o útěk byli vězni pověšeni na obrovský hák a ponecháni napospas smrti. Zavěšení vězni trpěli pomalou a mučivou smrtí.

Po obvodu Stalagu č. 352 se nacházela palebná stanoviště a strážní stanoviště vyzbrojená kulomety. Na každém rohu byly věže s reflektory. Ze všech stran obklopovala tábor dvojitá řada přes dva metry vysokých plotů, jejichž sloupky byly potaženy ostnatým drátem. Vyčerpaní a zoufalí vězni nemohli najít k překonání takových překážek sílu.
Úryvek ze vzpomínek bývalého vězně A. G. Voronova: "Lidé, kteří se několik měsíců nemyli, byli prožraní od vší. Voda v ubikacích zcela chyběla. Lidé sbírali sníh smíchaný s blátem a hasili žízeň. Krmení lidí probíhalo na dvoře a trvalo vždy tři až čtyři hodiny. Vyčerpaní, nemocní lidé, kteří většinou neměli boty, se sotva vlekou na příjem jídla, za což je Němci nemilosrdně bili holemi."

Stalag č. 352 existoval až do července 1944. Výsledkem jeho činnosti byly mrtvoly více než 80 tisíc lidí. Všichni byli pohřbeni ve velkých jámách poblíž obce Glinische. Když bylo město Minsk osvobozeno, lesní tábor u vesnice Masjukovščina využívali Rusové k držení německých válečných zajatců. "Věčná paměť vám, synové sovětského lidu" je kniha obsahující jména a informace o sovětských válečných zajatcích, kteří zahynuli ve Stalagu číslo 352. V roce 1964 byl na místě hromadných hrobů v oblasti obce Masjukovščina postaven památník.

Zdroj: warhistoryonline