Pro současnou ukrajinskou válku je bohužel typické, že vedle ztrát obou zúčastněných armád dochází i k značným ztrátám v řadách civilního obyvatelstva. K jednomu z nejhorších případů došlo před několika dny, kdy ruská armáda ostřelovala malou vesnici Hroza. V důsledku tohoto raketového útoku zahynulo více než 50 lidí – v obci, která má jen několik stovek obyvatel. Pro vesnici Hroza tak tato ztráta tolika lidských životů znamená naprostou katastrofu. Tento útok byl o to nápadnější, že v této vesnici se nenacházel žádný vojenský cíl; nic, co by ruskou stranu opravňovalo k takovému útoku.

Foto: K jednomu z nejhorších případů došlo před několika dny, kdy ruská armáda ostřelovala malou vesnici Hroza. (ilustrační foto) | Shutterstock

Takřka ve stejnou dobu došlo i k raketovému útoku na jednu z okrajových částí Charkova. Také v důsledku tohoto útoku došlo k mnoha ztrátám na lidských životech. A i zde je nápadné, že tento útok směřoval do míst, kde se nenachází žádná vojenská infrastruktura, žádný zbrojní průmysl; nic, co by bylo přímo spojeno s válčením. V obou útocích je tak cosi až nepochopitelného.

Psali jsme:Evropský tankový průmysl dnes

Pro vysvětlení této záhady je třeba se na oba tyto útoky podívat z pohledu spíše technického.
Oba tyto útoky totiž mají společné ještě něco. V obou případech Rusové k ostřelování těchto cílů použili rakety Iskander. Stojí proto za to se s těmito raketami či spíše raketovými systémy blíže seznámit.

Rakety Iskander – až příliš schopní zabijáci

Historie raket Iskander se začala psát v někdejším Sovětském svazu již na konci osmdesátých let. Tehdejší, již chřadnoucí Sovětský svaz totiž potřeboval raketový systém, který by svými výkony dokázal nahradit jak známé balistické rakety Scud, tak i mnohem přesnější rakety Točka (Tochka).

Je však třeba připomenout, že Sovětský svaz krátce předtím již vyvinul nástupce raket Scud, resp. Točka – byl jím poněkud méně známý raketový systém OTR-23 Oka. Rakety OTR-23 Oka ale byly z výzbroje vyřazeny kvůli odzbrojovacím smlouvám INF- a to i přesto, že svými vlastnostmi mezi omezované druhy raket ani nepatřily. Nutno říci, že tento kontroverzní krok sovětští generálové tehdejšímu gorbačovovskému vedení Sovětského svazu  velmi vyčítali. I to byl důvod, proč byl takřka okamžitě zahájen vývoj raket Iskander, a proč byly tomuto programu přiděleny dostatečné prostředky i v tehdejší době kolapsu Sovětského svazu a nedostatku peněz i na vojenské programy.

Raketové systémy Iskander jsou někdy mylně řazeny mezi rakety balistické, tj. rakety pohybující se po balistické křivce. Tak tomu není, raketový systém Iskander, resp. jeho rakety  9M723 K1 patří mezi rakety tzv. kvazibalistické. Po balistické křivce se pohybují jen po část letu, v závěrečné fázi letu jsou ale naváděny. K navádění raket lze navíc využít i řízení pomocí satelitů, ale i letadel atd. Právě to je velkou výhodou raket Iskander. Technologický pokrok a dostatečný přísun financí dovolil ruským konstruktérům sestrojit naváděcí systém, který raketám Iskander dovoluje zasahovat cíle velmi přesně. Tuto schopnost dál umocňuje i fakt, že bojová hlavice raket Iskander nese celkem 480 kg trhaviny, díky čemuž je schopna ničit i zodolněné cíle.

Psali jsme:Mají i tanky Leopard 1 na Ukrajině co říci?

Rakety Iskander se navíc vyznačují i značným doletem. Nejčastěji je udáván dolet 280 km, jenže to je hodnota platící pro exportní verzi, dodanou do Arménie nebo Alžírska. Verze dodávaná pro ruskou armádu má ale zvýšený dolet 400 km, v případě zdokonalených střel 9M728 a 9M729 dokonce 500 km.

Je také nutno dodat, že rakety Iskander představují mobilní systém, kdy jsou umístěny na speciální podvozek MZKT-7930 běloruské výroby s vysokou průchodností. Díky tomu se může systém Iskander pohybovat na bojišti velmi rychle, může se tedy také vyhnout nepřátelské palbě. To v případě takovýchto raketových systémů nehraje takovou roli jako u samohybných děl nebo salvových raketometů, přesto i tento faktor napomáhá raketovému systému Iskander k jeho přežití na bojišti.

Vývoj raketového systému Iskander, resp. Iskander-M byl dokončen již v r. 1996. Ekonomické potíže Ruska ale způsobily, že první rakety se do výzbroje ruské armády dostaly až v r. 2006. Díky tomu si ovšem rakety Iskander-M stihly zabojovat i ve válce proti Gruzii v r. 2008. Od té doby neustále běží jejich výroba, rakety Iskander-M patří mezi privilegované ruské zbrojní systémy, a to i přes jejich poměrně vysokou cenu.

Proč byly útoky na Hrozu a na Charkov?

Z výše zmíněného vyplývá, že rakety Iskander-M představují velice kvalitní systém. Ruské zbraně jsou často kritizovány pro nižší kvalitu, v případě raket Iskander-M je ale třeba objektivně uznat, že se konstruktérům povedly. Raketový systém Iskander-M představuje opravdu výkonnou, nebezpečnou zbraň, což potvrzují nejen názory ruských odborníků, ale také zahraničních uživatelů těchto systémů.

Právě z toho důvodu ale raketové útoky na Hrozu a Charkov, provedené právě raketami Iskander-M, vůbec nedávají logiku. I vzhledem ke svým schopnostem a kvalitám jsou rakety Iskander-M určeny jen pro skutečně významné cíle – velící, řídící systémy protivníka, jeho kritickou infrastrukturu. Jsou také určeny pro zničení některých významných bojových systémů protivníka. Jejich použití proti malé vesnici, která nemá žádný takticky či dokonce strategický význam, ve které není umístěno nic, co by mělo něco společného s vojenstvím 
(výroba zbraňových systémů či komponentů pro zbraně, umístění nějakých pozorovacích či naváděcích systémů) je ale zcela nesmyslné. Vše navíc umocňuje i fakt, že Rusko má raketových systémů Iskander-M jen relativně málo. Je faktem, že sériová výroba raket Iskander-M běží již od roku 2006, program jejich výroby navíc patří mezi prioritní. Jenže i přesto výroba raket Iskander-M neběží tak, jak by měla, a to především z důvodů problémů na straně výrobce, společnosti Votkinsky závod, která je navíc vytížena výrobou i dalších raketových systémů. Výroba raket Iskander-M je omezena i z důvodu západních sankcí proti Rusku, které ovšem tento program ovlivnily jen v menší míře.

Svou roli samozřejmě hraje i nasazení raket Iskander-M na ukrajinském bojišti, kde byly ruskou armádou použity opakovaně. V důsledku toho ale má ruská armáda těchto systémů nedostatek. Proto dnes na ukrajinském bojišti používá i předchůdce raketových systémů Iskander-M, již zmíněné raketové systémy Točka, resp. Točka-U. O to více vyniká nesmyslnost nasazení raketových systému Iskander-M proti malé, bezvýznamné vesnici. I proto se již objevily některé divoké teorie, které se snaží tento útok vysvětlit. Většinou tyto teorie poukazují na fakt, že raketový útok na Hrozu byl uskutečněn ve chvíli, kdy probíhal pohřeb jednoho z místních občanů, nadto vojáka, který padl na frontě. I proto byly lidské ztráty tak vysoké. Raketový útok na Hrozu by tak představoval svého druhu psychologickou operaci. Jenže takováto psychologická operace nedává žádný smysl, takto se ostatně psychologické operace – které přitom jinak jsou běžně součástí každé války – nedělají. Tato možnost je tedy nepravděpodobná.

Určitou možností je, že raketový útok na Hrozu byl výsledkem omylu, že raketa Iskander-M byla vypálena na zcela jiný cíl, a že na vesnici Hroza dopadla pouze nešťastnou náhodou. To se ostatně u raketové techniky občas stává, takové případy jsou známy i z ukrajinského konfliktu. Proti něčemu takovému ale hovoří právě vysoké technické kvality raket 
Iskander-M, a především vlastnosti jejího naváděcího systému. Je nepravděpodobné, že by se tento naváděcí systém nějak porouchal, a na základě toho by raketa dopadla jinam, než kam měla. Stejně tak je nepravděpodobné, že by raketa Iskander pouze minula cíl. Proti tomu hovoří vysoká přesnost těchto raket, ale stejně tak i to, že ani v blízkosti vesnice Hroza se nenachází žádná vojenská infrastruktura.

Vše naopak naznačuje tomu, že jak na Hrozu, tak na předměstí Charkova byla raketa Iskander-M vypálena cíleně. Problém je ovšem právě v tom, že onen cíl z hlediska vojenského nedává žádnou logiku. Raketový útok na Hrozu, ale i na předměstí Charkova tak má svou hlubší vypovídací hodnotu. Vypovídá nám především o určité bezradnosti ruského vedení. Ruské armádě se na Ukrajině nedaří, na mnoha místech ustupuje ukrajinské ofenzivě. Ruská armáda se na nynější stav snaží odpovídat vyšším nasazením, další mobilizací atd. Tímto způsobem se jí ale podaří navýšit své síly až v dlouhodobější perspektivě. Rusko proto potřebuje získat čas – a pro toto získání času je ochotno udělat cokoliv.

Stejně tak raketový útok na Hrozu vypovídá o tom, že ruská armáda při svém plánování vojenských operací přestala brát ohled na vhodnost použitých prostředků, na jejich přiměřenost, ale také na jejich cenu. Důraz na přiměřenost, ekonomičnost použitých prostředků je přitom základním rysem každé racionálně uvažující armády. Obdobně se ostatně už ruská armáda zachovala, když začala používat pro palbu proti pozemním cílům rakety protiletadlových systémů S-300 (ukrajinská armáda pro tytéž účely používá upravené střely protiletadlových systémů S-200, jenže systémy S-200 jsou již zastaralé, a ukrajinská armáda je předtím vyřadila), které jsou vzhledem ke svému naváděcímu systému pro takový účel zcela nevhodné, a které jsou navíc velmi drahé. V případě raketových systémů Iskander je to pak ještě výraznější.

Raketový útok proti Hroze a Charkovu nám tak celkově vypovídá i o určité iracionalitě ruského vojenského vedení. Něco takového je ostatně pro autoritativní režimy typické, stačí si vzpomenout na iracionálnost mnoha kroků německé armády za druhé světové války, především těch kroků, které nařídil sám A. Hitler. To ale znamená, že takovýchto iracionálních kroků bude přibývat. I na to by se měla Ukrajina, potažmo i celá Evropa připravit.

Tyto vojenské operace, realizované systémy pro daný úkol zcela nevhodnými a zbytečně výkonnými, nám ale leccos vypovídají i o ruském zbrojním průmyslu, o tom, že ruská válečná mašinérie příliš nefunguje. Pokud odhlédneme od morálního hlediska a účelnosti takového útoku, pak je zřejmé, že pro takovéto ostřelování území protivníka by byly mnohem vhodnější např. salvové raketomety BM-30 Smerch. Tedy systémy, které má ruská armáda dávno ve výzbroji, a které ruský zbrojní průmysl běžně vyrábí. Problémem je, že nejen tyto raketomety, ale i další zbraňové systémy ruský zbrojní průmysl vyrábí v nedostatečném množství. A i proto se ruská armáda chová tak iracionálně, a zbytečně nasazuje drahé a výkonné raketové systémy proti cílům, které samozřejmě mají svou lidskou hodnotu, ale které jinak z hlediska vojenského nemají žádný význam.

Možnost nečekané raketové pomoci Rusku

Na první pohled se může zdát, že je jen dobře, že Rusko takto plýtvá výkonnými raketovými systémy na cíle, které z hlediska vojenského nedávají smysl. Tímto způsobem ruská armáda své drahocenné raketové systémy vystřílí, ruský zbrojní průmysl je nebude stíhat doplňovat. Rusko tak ztratí svou schopnost působit dálkové údery Ukrajině (a případně i jiným státům), a stane se méně nebezpečným. Ale tak tomu není. Rusku v tomto směru může výrazně pomoci jeden z jeho nejbližších spojenců – Severní Korea Kim-čong-una.

Severní Korea totiž již před časem vyvinula svou vlastní obdobu raketového systému Iskander – raketový systém označovaný jako KN-23. Tento raketový systém je natolik podobný systému Iskander, že jej někteří novináři a odborníci žertovně překřtili na „Kimskander“. Nejde přitom jen o nějakou vnější podobnost, raketový systém KN-23 z raket Iskander přímo vychází, při jeho konstrukci byly použity některé z technologií raket Iskander (ať již získané na základě oficiální spolupráce obou států či průmyslové špionáže).

V poslední době se přitom čím dál častěji objevují zprávy, že by Severní Korea mohla Rusku pomoci dodávkami některých zbraňových systémů, případně i munice. Podle některých neoficiálních zpráv ostatně k takovýmto dodávkám již dochází, údajně ale jde jen o běžné rakety 122 mm určené pro salvové raketomety BM-21. Pokud by ale byly dodány tak výkonné raketové systémy, jako jsou systémy KN-23, pak by to ovšem znamenalo něco jiného. Takovéto dodávky by byly ohrožením nejen pro Ukrajinu, ale pro celou Evropu.

Zdroj: bbc, UN Press, Reuters