K této bitvě došlo během obležení města Antiochie, které křižácká armáda obléhala v letech 1097 a 1098. Křižáci tehdy nedokázali obrovské hradby města dobýt přímým útokem, a tak se uchýlili ke klasickému obléhání a doufali, že Antiochii vyhladoví. Jenže jídlo nakonec docházelo spíše obléhajícím křižákům, množily se dezerce a morálka ochabovala. Aby toho nebylo málo, koncem srpna dorazila do křižáckého tábora zpráva, že se blíží obrovská muslimská armáda z Aleppa. Křižáci se dostali do těžké situace. Nemohli nechat Antiochii nestřeženou, protože obležená posádka by jim mohla vpadnout do zad, neměli však tolik mužů, aby mohli město obléhat a zároveň se postavit armádě z Aleppa v otevřené bitvě. Nakonec se tedy rozhodli, že jejich pěchota zůstane u města a jízda v počtu sedmi set mužů vyrazí naproti aleppské armádě. Křižáky tehdy vedl slavný Bohemund, který se později stal vládcem dobyté Antiochie. 

Foto: Obléhání Antiochie | Jean Colombe – Adam Bishop / Wikimedia Commons / Public domain

Křižáci na svých koních cválali celou noc, aby se pod příkrovem tmy dostali nepozorovaně až k saracénské armádě, na kterou chtěli nad ránem nečekaně zaútočit. Bohemund chtěl muslimy napadnout ještě dřív, než se stihnou sešikovat a vytvoří formaci. Chtěl tak zabránit tomu, aby mohli použít své lukostřelce, kteří byli nebezpeční zejména pro křižácké koně. Křižácký útok byl zpočátku úspěšný a rytířská jízda tvrdě udeřila na překvapené ležení muslimské armády. Křižáci však ke své hrůze rychle zjistili, že kvílejících Saracénů je prostě moc a že nemůžou jejich armádu rozehnat. Muslimský tábor připomínal rozkopané mraveniště a kolem malého křižáckého oddílu se začala shromažďovat obrovská masa rozzuřených muslimských válečníků. Hrozilo, že se křižáci dostanou do obklíčení a Bohemund musel neochotně zavelet k ústupu.

Psali jsme:Nejtemnější den v historii britské SAS – zoufalý boj o přežití postavil druhy ve zbrani proti sobě

Mohla to být katastrofa, protože sedm stovek unavených rytířů pronásledovalo deset tisíc svěžích Saracénů kteří jeli na čerstvých koních, ale Bohemund měl připravený ještě jeden plán. Během ústupu lákal svým utíkajícím oddílem triumfující Saracéni tak dlouho, dokud je nedostal na úzký pruh země mezi řekou Oronto a jezerem. Nyní měl chráněné levé křídlo chráněné jezerem a pravé křídlo mu chránila řeka. Tam Bohemund svůj jízdní oddíl zastavil, obrátil své muže čelem k nepříteli, jeho rytíři sklonili svá dlouhá kopí, divoce zahřměli: ,, Deus vult! " a vyrazili k protiútoku.

Křižácký nápor byl na úzkém prostoru drtivý a Turkům namačkaným na malém prostoru, byla jejich přesila marná. Vlastně jim spíše škodila, protože si v té tlačenici překáželi a nemohli se ani pohnout, natož pozvednout k obraně svou zbraň. Křižáci je nemilosrdně drtili jako železný válec, a kdo nepadl pod jejich kopími, skončil v řece nebo v jezeře. V zadní voji Saracénů vypukla panika, od tureckého vojska se začal odpoutávat jeden oddíl za druhým, až se dala na útěk celá armáda. Pro muslimskou armádu to byla katastrofa, ale mohlo být hůř, protože Bohemund zakázal zbylé muslimy pronásledovat a raději se vrátil k Antiochii. Měl strach o pěší vojsko, které zůstalo u obléhané Antiochie. A dobře udělal. Když dorazili rytíři k Antiochii, čelila jejich pěchota silnému útoku z města. S pomocí rytířů byli Saracéni zatlačeni zpět a posádka utrpěla těžké ztráty. Krátce na to byla Antiochie za pomoci úskoku dobyta a muslimská posádka vyhlazena.

Zdroj: historie válek