Řecký oheň byla ničivá zbraň, která Byzantské říši přinášela výhodu v mnoha bitvách. Jednalo se o kapalnou látku, kterou bylo možné rozprášit nebo vystříknout na nepřítele a následně ji vznítit do pekelných plamenů, které nebylo možné uhasit vodou.

Řecký oheň se používal k zapalování nepřátelských lodí, opevnění a dokonce i lidí. Přesné složení řeckého ohně zůstává dodnes záhadou. Byzantinci jej střežili jako státní tajemství a jen málokdo věděl, jak ho vyrobit a použít. Vzorec nebyl nikdy zapsán a předával se pouze z jednoho císaře na druhého. Ten jej poté předával skupině vybraných alchymistů, kteří na přísně střeženém místě látku vyráběli. Jednalo se o důležité, ale velmi nevděčné zaměstnání. Mistr alchymista nesměl nikdy opustit svou laboratoř, a proto také nikdy neviděl slunce. Nepřátelé říše učinili mnoho pokusů jak toto tajemství získat nebo replikovat, ale žádný z nich nebyl úspěšný. Tajemství řeckého ohně zaniklo spolu s říší. V těchto tragických dnech, kdy divocí Turci vítězně kvíleli v konstantinopolských ulicích a tisíciletá říše padala do propasti, bylo prý poprvé, kdy poloslepí alchymisté opustili svou laboratoř, aby zemřeli s městem a vzali své kouzlo do hrobu.

Foto: Řecký oheň byla ničivá zbraň, která Byzantské říši přinášela výhodu v mnoha bitvách. Jednalo se o kapalnou látku, kterou bylo možné rozprášit nebo vystříknout na nepřítele a následně ji vznítit do pekelných plamenů, které nebylo možné uhasit vodou. | Greek City Times

Psali jsme:Adam Dollard: Francouzský Leonidas a nerovná bitva u Long Sault

Nicméně existují určitá vodítka z historických zdrojů a moderních experimentů, která nám trochu odhalují tajemství řeckého ohně. Hlavní složkou řeckého ohně pravděpodobně byla nafta, hořlavá kapalina pocházející z ropy nebo uhelného dehtu. Nafta je vysoce těkavá a ve spojení s ohněm může vytvářet výbušnou směs se vzduchem. Byla pravděpodobně smíchána s dalšími látkami, jako je nehašené vápno, síra, pryskyřice a dusičnan draselný. Nehašené vápno je chemická sloučenina, která reaguje s vodou a vytváří teplo. Síra je žlutý prvek, který hoří modrým plamenem a vytváří dusivý zápach. Pryskyřice je lepkavá látka získaná z rostlin, která může zvýšit viskozitu a přilnavost směsi. Dusičnan draselný je sůl, která může působit jako okysličovadlo a podporovat hoření. Přesné proporce a způsoby míchání těchto přísad nejsou známy, ale některé experimenty naznačovaly, že z těchto složek mohla vzniknout látka podobná řeckému ohni. Směs byla před bojem zahřívána a natlakována do bronzových nádob a poté se rozstřikovala trubicemi nebo sifony s tryskami, které se zaměřovaly na cíl. Alternativně mohla být nalita do hliněných nádob nebo granátů, které byly vrhány katapulty nebo se házely ručně.

Řecký oheň poprvé Byzantinci použili v roce 678 při odražení arabského obléhání Konstantinopole. Tuto zbraň pak využívali i v mnoha dalších pozemních a námořních bitvách, jako například při obléhání Soluně, Týru, Kréty a Jeruzaléma. Jeho mimořádná účinnost proti dřevěným lodím spočívala v tom, že snadno propaloval trupy, spaloval plachty a způsoboval velké škody na námořnických posádkách. Řecký oheň byl ale také nebezpečný pro pěšáky, neboť se mohl přilepit na brnění a kůži, způsoboval bolestivé popáleniny a většinou byl smrtelný.

Přesto měl řecký oheň své omezení a nevýhody. Proudy ohně byly ovlivnitelné větrem a povětrnostními podmínkami a mohly být neutralizovány pískem, octem nebo močí. Manipulace s hořlavou směsí a její skladování bylo velmi nebezpečné, neboť mohla kdykoliv explodovat a zapálit své vlastníky. Pro obsluhu chrličů řeckého ohně byli potřeba šikovní a zkušení operátoři a technici, kteří dobře ovládali správné používání této zbraně.

Nicméně, řecký oheň byl mimořádně úspěšnou a nebezpečnou zbraní, která mnohokrát zachránila říši. I když měl své omezení a rizika, jeho klady mnohonásobně převyšovaly zápory.

Psali jsme:Nejkrvavější bitva koloniální éry: Britové prakticky smazali z povrchu zemského obrovskou armádu Súdánu

Zdroj: historie válek