EXCALIBUR
CZUB
CZUB

Bouře 333 - operace ruských Specnaz, která měla "osvobodit" Afghánistán

 14. 11. 2019      kategorie: Vojenská historie      1 komentář

Poslední kapitola historie Afghánistánu se začala psát v roce 1978, kdy byl během Sověty podporovaného komunistického puče zabit samozvaný prezident Mohammed Daoud Khan, což ukončilo přes dvě století trvající vládu dynastie, začínající u Ahmada Shaha Durraniho, původního zakladatele státu Afghánistán.

Vznikla Afghánská Demokratická Republika vedená Afghánskou Lidovou Demokratickou Stranou, čímž se Afghánistán stal dalším socialistickým státem a vazalskou republikou SSSR. Jejím prvním vůdcem byl Nur Muhammad Taraki, který šel Sovětům na ruku, ten byl však již v roce 1979 během dalšího násilného vládního převratu sesazen Hafizullahem Aminem, jeho konkurentem ve vládnoucí straně. Ten k Rusům nechoval zdaleka takovou náklonnost, jako jeho předchůdce, což vedlo k rychlému rozpadu teprve nedávno navázaných Afghánsko-Sovětských vztahů. Rusové se rozhodli to vyřešit tradičním způsobem, tedy stejně, jako tuto situaci vyřešili i v roce 1968 v Československu - vojenskou invazí a okupací za účelem potlačení "kontrarevoluce", odstraněním "neposlušných" politiků a dosazením politiků vlastních, spřízněných. Především pak Babraka Karmala, Aminova odpůrce, kterému se podařilo zachránit před Aminovými čistkami vykonávanými během převratu tím, že s pomocí Sovětů uprchl do tehdejšího Československa.

V Afghánistánu však sovětský plán selhal stejně, jako selhal jakýkoli předchozí i následný pokus o dobytí Afghánistánu vojenskou silou. Výsledkem byla deset let trvající krvavá válka, která neměla vítěze. Nemalou měrou přispěla k definitivnímu rozpadu SSSR a Afghánistán, na poměry této části světa poměrně pokrokovou a vyspělou zemi, zanechala v troskách, na nichž se následně snadno uchytili islámští fundamentalisté z hnutí Taliban. Ti zemi uvrhli do doby temna a dovedli ji až k další válce, která začala americkou invazí po útocích z 11. září v roce 2001 a de facto trvá dodnes. Nyní se však vraťme zpět téměř na začátek, do prosince roku 1979, tedy naprostého počátku sovětské války v Afghánistánu.

Psali jsme: Pražská čára, část 1.

palac
Foto: Palác Tajbeg v roce 1980 | Wikimedia Commons

Na počátku celé války a všech jejích známých i méně známých událostí a bitev totiž byla tajná akce s označením Bouře-333 (Štorm 333), která je dodnes mnohými veterány považována za jednu z nejúspěšnějších operací v historii ruských jednotek Specnaz. Prvním krokem celé invaze totiž bylo odstranění - a když říkáme odstranění, myslíme tím fyzickou likvidaci - vzpurného prezidenta Amina, aby bylo možné namísto něj oficiálně dosadit Karmala, legitimizovat tak vojenskou invazi a z odpůrců Sovětů udělat protivládní živly. A právě likvidace Amina byla cílem operace Bouře-333, první sovětské akce v Afghánistánu. Ta proběhla 27. prosince, tedy pouhé dva týdny poté, co SSSR poprvé oznámil, že se chystá v Afghánistánu vojensky intervenovat.

Prezident Amin se tou dobou zdržoval v paláci Tajbeg, který se nachází cca 16 km od centra Kábulu a je umístěn na pahorku, ze kterého je dobrý rozhled do všech stran a přístup na jeho vrchol je kromě strmých, špatně přístupných a tou dobou samozřejmě hustě zaminovaných srázů možný pouze po jediné cestě. Palác byl navíc obehnán silnými zdmi, schopnými odolat i palbě z tankových děl nebo houfnic. Prezidenta bránilo několik stovek příslušníků jeho osobní stráže, dobře vycvičených a odhodlaných mužů, vybavených i těžkými zbraněmi včetně kulometů, granátometů a několika tanků T-54, rozmístěných v obranných pozicích v okolí paláce i paláci samotném.

Psali jsme: Betonové bunkry na Vyškovsku byly za 2. světové války využívány Wehrmachtem

V Kábulu bylo navíc umístěno několik tisíc příslušníků běžné afghánské armády, a to včetně mechanizovaných a tankových jednotek. Pro celkový úspěch mise byla tedy zásadní rychlost a moment překvapení. Zásadní součástí plánu se tak staly i paralelní útoky na další strategické objekty, kterými byly mimo jiné budovy ministerstva vnitra a generálního štábu. To mělo rozptýlit a paralyzovat afghánské jednotky, které by se chtěly postavit na odpor.

Jádro sovětských útočných jednotek tvořily jednotky Specnaz pod velením plukovníka Bojarinova, spadající přímo pod KGB, konkrétně pak 24 mužů ze "Skupiny Alfa" a 30 z jednotky Zenit, později známé jako Vympel. Dále se útoku zúčastnilo 87 mužů ze slavného 345. gardového výsadkového regimentu a 520 mužů ze zvláštního 154. praporu Specnaz, spadajícího pod ministerstvo obrany a známého jako "Muslimský Prapor", protože jeho členové pocházeli výhradně z jižních sovětských republik. Dalších 130 příslušníků jednotky Zenit se nacházelo v Kábulu a mělo za úkol napadnout sekundární cíle. Pro útok na palác bylo k dispozici devět obrněných transportérů BMP-1 a čtyři systémy ZSU-23-4 Šilka, které jsou sice protiletecké, nicméně jejich čtyři rychlopalné kanony ráže 23mm jsou velice efektivní i proti pozemním cílům.

800px-RIAN_archive_24609_Troop_withdrawal_from_AfghanistanFoto: Sovětské jednotky a vojenská technika v Afghánistánu roku 1979 | Wikimedia Commons

Ruské jednotky přistály na letišti v Kábulu v noci dva dny před útokem, tedy 25. prosince. Skupina, která měla zaútočit na palác, byla vybavena afghánskými uniformami a jejich vozidla měla značení afghánské armády, aby konvoj nevzbudil pozornost při jízdě z letiště k paláci. 27. prosince dostala "Bouře-333" zelenou a třináct vozidel plných příslušníků Specnaz vyrazil směrem k paláci. Cestou narazili na kontrolní stanoviště afghánské armády, jehož osazenstvo prohlédlo jejich krytí, pročež bylo obratem zlikvidováno a konvoj bez dalších obtíží dorazil k paláci. Útok zahájili členové jednotky Zenit v Kábulu, kteří zničili komunikační uzel a znemožnili tak afghánským jednotkám v paláci nebo Kábulu vyslat varování nebo žádat o posily.

Zatímco se operativci v Kábulu vydali ke svým cílům, hlavní útočná skupina zahájila útok na palác. Jednotka Zenit a Muslimský Prapor, podporované BVP a kryté masivní palbou systémů ZSU, systematicky a s minimálními ztrátami smetly vnější obranné pozice kolem paláce včetně zakopaných tanků. Skupina Alfa mezi tím šplhala do paláce po nejstrmější stěně pahorku, která jako jediná nebyla zaminovaná, protože to obránci považovali vzhledem k její nepřístupnosti za zbytečné. Operace zatím vycházela na výbornou a momentu překvapení se dařilo maximálně využít.

Problém nastal ve chvíli, kdy se hlavní skupina včetně transportérů dostala po přístupové cestě do palebných sektorů těžkých kulometů, umístěných v oknech samotného paláce. Střely z kulometů probíjely pancíře tehdy ještě slabě chráněných BVP, jedno po druhém vyřazovaly z boje a kosily příslušníky Specnaz, kteří se snažili dostat z vozidel. Jednalo se především o "Zenity", kteří byli na špici útoku. Většinu zasažených od okamžité smrti zachránily neprůstřelné vesty a helmy a mnoho z nich dále bojovalo, nicméně počet zraněných narůstal geometrikou řadou a celková bojeschopnost Sovětů klesala. I přesto se však útočníkům podařilo opět převzít iniciativu, především díky kompletům ZSU, které konečně dorazily a potlačily palbu těžkých kulometů. Velký podíl na úspěchu patřil také příslušníkům skupiny Alfa, kteří zdolali svah a zapojili se do bojů. Příslušníkům Specnaz se nakonec podařilo dostat až k paláci a proniknout dovnitř.

Ve spletitých chodbách samotného zámku však na Sověty čekalo ještě 100-200 příslušníků elitní Amínovy stráže, kteří se rozhodně nehodlali vzdát. Nastal urputný boj za masivního využití granátů. Vznikl tak obrovský chaos, během kterého docházelo i k přestřelkám mezi jednotlivými skupinami Specnaz. Mnoho z nich, především pak příslušníci jednotky Zenit, bylo z předchozích bojů zraněných a navíc byli rozzuřeni kvůli předchozím ztrátám a odhodláni střílet po všem, co se pohne.

fa262041b0fb08e63dbeba6baa50c69a
Foto: Skupina sovětských vojáků. V pozadí bitevní vrtulník Mi-24 | Wikimedia Commons

Obětí palby vlastních lidí se stal i sám plukovník Bojarinov, přičemž není známo, zda se do palby připletl nešťastnou náhodou, nebo zda si jej někdo spletl s nepřítelem kvůli jeho afghánské uniformě a cíleně jej zastřelil ve snaze nenechávat za sebou zajatce ani svědky. Nakonec se podařilo palác dobýt a zajmout Amina, zraněného během finálních bojů. Ačkoli byl prezident Amin zajat živý, z paláce živý nevyšel. Není známo, jestli následně podlehl svým zraněním nebo zda byl někým (a pokud ano, tak kým) cíleně zabit. Obětí útoku se staly i obě Aminovy děti - jeho jedenáctiletý syn zemřel krátce po ukončení bojů na zranění způsobená ručním granátem. Aminova dcera byla zraněna rovněž, avšak přežila.

I přes ne zcela hladký průběh byla operace celkově úspěšná. Podařilo se dobýt veškeré určené cíle a zlikvidovat prezidenta Amina. Dle oficiálních informací byly navíc ztráty na sovětské straně minimální; údajně zahynulo 5 operativců KGB, 6 příslušníků Muslimského Batalionu, 9 výsadkářů a 32 operativců KGB bylo zraněno. Zcela jiný pohled nabízí Vasili Mitrokhin, archivář KGB, který v roce 1992 emigroval na západ a vzal s sebou rozsáhlou sbírku svých poznámek, samozřejmě obsahujících spoustu tajných informací. Dle jeho záznamů v bitvě zahynulo kolem 100 příslušníků Specnaz. Kde je pravda samozřejmě neví nikdo kromě hrstky lidí sedících v kancelářích Kremlu a archivních záznamů, bezpečně ukrytých ve sklepích hluboko pod nimi.

Video: Pozadí ruské okupace Afghánistánu / YouTube

 Autor: Griffon

CENOVÉ BOMBY (3143)

Komentáře

Uncle Hell

14. 11. 2019

... vždycky se pobavím, když čtu o sovětských (ruských) okupačních aktivitách! jen ty usácké jsou přece správné a nejspravedlivější. a že při nich náhodou někdo umřel?! to přece není možné, jen v koreji a ve vietnamu se jim to tak trochu vymklo ... !
:-D :-D :-D

Přidat komentář

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací