Sovětský útok na maličké Finsko zahájený bez vyhlášení války 30. listopadu 1939 měl být podle představ velení Rudé armády snadnou záležitostí. Jenže opak byl pravdou a těžkopádný rudý kolos, utržil brzy od houževnatých Finů řadu těžkých porážek. K nejhorší z nich došlo v prostoru města Suomussalmi.

Nezávislé Finsko bylo Stalinovi a dalším sovětským vysokým činitelům oním příslovečným trnem v oku a již dlouho si dělali zálusk na jeho území. Příležitost přišla po 23. srpnu 1939, kdy byl v Moskvě podepsán pakt o neútočení mezi nacistickým Německem a Sovětským svazem. Obě totalitní mocnosti si v tajném dodatku vymezily zájmové sféry ve východní Evropě a Stalin mohl stupňovat nátlak na své malé sousedy. Během září a října vnutil třem pobaltským státům smlouvy o vzájemné pomoci, na jejichž základě se v Litvě, Lotyšsku a Estonsku rozmístily sovětské vojenské posádky. V červnu 1940 pak byly tyto země připojeny k Sovětskému svazu. Poté se pozornost sovětského diktátora Stalina upřela k Finsku.

Vztahy mezi SSSR a jeho severským sousedem byly stále napjatější, ale Moskva se pokusila vzbudit dojem, že jí jde o mírové řešení sporů. V říjnu 1939 proto finským představitelům navrhla uzavření smlouvy o hospodářské a vojenské spolupráci. Finská vláda se však právem obávala rozmístění sovětských jednotek na svém území, a proto tento nátlak s odvoláním na neutralitu země odmítla. Sovětský tlak poté ještě zesílil.

Psali jsme:Bitva o Gallipoli – tragický důsledek velitelské arogance

Finský ministerský předseda vlády Aimo Cajander obdržel nový návrh, který již obsahoval územní požadavky. Stalin chtěl posunout hranice na strategicky důležité Karelské šíji do vnitrozemí Finska, dále žádal několik ostrovů ve Finském zálivu a část Rybářského poloostrova s niklovými doly výměnou za pusté území v Karélii. Na poloostrově Hanko měla vzniknout sovětská vojenská základna a Finové také měli Rudé armádě umožnit využívání přístavu Petsamo. Finové samozřejmě odmítli se zdůvodněním, že odporuje finské neutralitě a ohrožuje bezpečnost jejich státu. V průběhu 26. listopadu 1939 pak došlo k incidentu u pohraničního městečka Mainila. Bylo zde vypáleno sedm dělostřeleckých granátů na sovětské území. Vše ve skutečnosti zinscenovala sovětská strana, ale záminka k válce byla na světe. Moskva přerušila s Helsinkami diplomatické styky a nad ránem 30. listopadu 1939 zahájily jednotky Leningradského okruhu bez jakéhokoliv vyhlášení války dělostřeleckou palbu na finské území.

Rudá armáda disponovala až stonásobně větším počtem tanků, obrněných vozidel a děl než její protivník. Finský generální štáb ovšem považoval svého mohutného souseda za velkou hrozbu už od počátku 20. let a měl tedy dost času k přípravě na případný střet. Napříč Karelskou šíjí, která blokovala cestu do vnitrozemí, byla vybudována soustava opevnění. Ta později dostala neoficiální název Mannerheimova linie podle vrchního finského velitele Carla Gustafa Emila Mannerheima. Skládala se ze čtyř obranných pásem, převážně polního opevnění dřevozemního typu, hájit ji mělo necelých šest finských divizí. Šlo však o kvalitní vojáky, kteří byli cvičeni v taktice partyzánského boje a útocích na boky a týl nepřítele. Tvrdý výcvik se pak v průběhu války mnohonásobně vyplatil.

Postupné zhoršování vztahů mělo navíc za následek, že finští záložníci začali být ke svým útvarům povoláváni již v říjnu 1939 a koncem listopadu byla armáda dobře připravena na střetnutí, čímž Rudá armáda ztratila výhodu momentu překvapení. Morálka finských vojáků se navíc nacházela na vysoké úrovni, protože vzhledem k historickým zkušenostem považovali Rusy za tradičního nepřítele a hodlali bojovat ze všech sil. Hlavní výhodu ovšem představovala blížící se zima. Dny se zkracovaly a většinou panovala hustá oblačnost, což ztěžovalo operační možnosti sovětského letectva. Finské velení si ale dobře uvědomovalo, že nic z toho nemůže vyvážit skutečnost, že nepřítel má téměř neomezené lidské i materiální zdroje.

Velitel leningradského vojenského okruhu generál Kirill Afanasjevič Mereckov měl k dispozici celkem čtyři armády, které zahájily postup po celé délce sovětsko-finských hranic. Finové přitom počítali zejména s konfrontací na Karelské šíji a severně od Ladožského jezera neměli velké zálohy. Velení Rudé armády předpokládalo, že tváří v tvář obrovské převaze nebudou finské oddíly klást velký odpor. Sovětské jednotky proto ani neměly adekvátní zimní vybavení, což se vzápětí ukázalo jako obrovská chyba. Brzy po zahájení postupu se Sověti na řadě míst setkali s tvrdým odporem. Finové byli rozděleni do malých úderných skupin, které na protivníka nastražily řadu léček. První ztráty utrpěly útočící sovětské tanky v minových polích. Časový plán ofenzívy se tak začal rychle hroutit.

Psali jsme:Příběh pekla na zemi jménem Bergen-Belsen

V zasněžených oblastech se Finové rychle přesouvali na lyžích. Byli schopni udeřit a poté zase rychle zmizet. Maršál Mannerheim také vytvořil protitankové jednotky vyzbrojené ručními granáty a zápalnými lahvemi. Odvážní Finové je vhazovali do poklopů sovětských obrněnců. Ve výsledku jednotky Rudé armády jen s obtížemi využívaly své početní převahy v mužích i technice a utrpěly těžké ztráty. Ani v oblasti Ladožského jezera nebyla pro Rudoarmějce situace o mnoho lepší. Útočící jednotky 9. sovětské armády pod velením divizního velitele Michaila Pavloviče Duchanova měly dobýt železniční uzel Kemi na hranicích se Švédskem.

Duchanovovy jednotky postupovaly do finského vnitrozemí ve třech kolonách. Nejjižněji operovaly jednotky 54. střelecké divize brigádního velitele Nikolaje Gusjevského. Narazily sice na odpor samostatného 14. finského mysliveckého praporu, ale přesto se jim podařilo postoupit do hloubky 20 kilometrů. Severněji se pohybovali muži 163. střelecké divize brigádního velitele Andreje Ivanoviče Zelenkova, kteří 3. prosince 1939 obsadili městečko Suomussalmi a nedaleké městečko Raate. Finové zde zpočátku měli jen malé síly, takže to nepředstavovalo velký problém. Na severu pak operovala 122. střelecká divize brigádního velitele Pjotra Semjonoviče Ševčenka, která však musela překonávat tvrdý odpor finského 18. mysliveckého praporu a teprve 10. prosince dobyla město Salla.

Nevýhodu pro Rudou armádu představoval terén, pro vedení moderní války naprosto nevhodný. Operace probíhaly v mírně zvlněné zalesněné krajině plné větších či menších zamrzlých jezer. Lesní porost byl na mnoha místech prakticky neprostupný a situaci ještě víc komplikovaly četné bažiny. V širokém okolí se nacházely jen dvě větší lesní cesty spojující Suomussalmi s Raate a městečkem Juntusranta. Finové měli navíc tu výhodu, že zde byli doma a terén dobře znali, zatímco Sověti se museli spolehnout na nepříliš přesné mapy, kde nebyla vyznačena řada podrobností. Klíčovým faktem se stalo, že neměli ponětí o nedávno postavené železniční trati vedoucí až do vesnice Hyrynsalmi nacházející se necelých 40 kilometrů od Suomussalmi. Ta přišla obráncům velice vhod pro přísun posil.

Maršál Mannerheim zpočátku s vedením rozsáhlejších bojových operací v této oblasti nepočítal. Když však viděl, že Sověti útočí velkými silami i severně od Ladožského jezera, rozhodl se vyslat posily. Tvořila je nekompletní 9. pěší divize, které velel plukovník Hjalmar Fridolf Siilasvuo. K dispozici měl jen 11 500 mužů, ale vzhledem k partyzánské taktice věřil, že to bude stačit. Finům velmi pomáhaly lyže a využívali také sobí spřežení, takže byli mnohem mobilnější než těžkopádný protivník. Rudoarmějci se svými tanky a nákladními vozidly se naopak museli pohybovat jen po silnicích, kterých se v oblasti bojů nacházelo minimum. Olivová barva sovětských uniforem v kontrastu se sněhem dobře vynikala a dělala z nich výtečné terče na velkou vzdálenost, čehož finští odstřelovači hojně využívali. Zaměřovali se přitom na důstojníky či politické komisaře.

Zbraně sovětských jednotek navíc nebyly příliš vhodné pro mrazivé podmínky a často selhávaly. To vše hrálo Siilasvuovi do karet. V poledne 11. prosince 1939 zaútočil jižně od Suomussalmi přes zamrzlou hladinu jezera Haukiperä. Šokovaný Zelencov vůbec netušil, že nepříteli dorazily posily, a obrana jeho mužů se začala brzy hroutit. Dva dny po zahájení útoku již Finové vyčistili prostor kolem jezer východně od města a odrazili několik protiútoků sovětských pěších a tankových formací. Zároveň útočili na zásobovací trasy Zelencovových jednotek a oblíbeným terčem jejich minometné a dělostřelecké palby se staly sovětské polní kuchyně a trény. Nedostatek potravin v podmínkách, kdy teplota v noci klesala až k -40°C se brzy stal smrtícím.

Když byly jednotky sovětské 163. střelecké divize nečekaně postiženy nepřátelskými protiútoky, rozhodl se je Duchanov posílit 44. motorizovanou divizí brigádního velitele Alexeje Ivanovice Vinogradova. Její mužstvo začalo pochodovat k finské hranici 14. prosince, ale postup byl pomalý vzhledem k tomu, že většina motorových vozidel k útvaru ještě nedorazila. Pouze předvoj se tedy mohl přesunovat na nákladních automobilech, zatímco zbytek vojáků musel v obtížném terénu pochodovat pěšky. Velitelství nadřízeného 47. střeleckého sboru navíc v této situaci udělalo další hrubou chybu. Poslalo totiž Vinogradovi nezašifrované radiotelegrafické pokyny, takže finský odposlech měl po jejich zachycení rozkazy protivníka naservírované jako na talíři.

Siilasvuo mezitím pokračoval ve znervózňování Sovětů kolem Suomussalmi. Finové hlavně útočili na odlehlejší místa sovětského odporu a zásobovací trasy. U jezera Kuivas se Rudoarmějci 17. prosince 1939 pokusili o průlom za pomoci tanků, ten se však nezdařil. Sovětské letouny se sice snažily naslepo nepřítele zasáhnout, ale v hustě zalesněném terénu neměly jejich akce šanci na úspěch. Řada sovětských vojáků v lesích zabloudila a Finové je pak postupně likvidovali, či brali do zajetí.

Finské protiútoky směřující ke zničení sovětské 163. střelecké divize trvaly celkem 17 dní, od 11. do 28. prosince 1939. Za tu dobu ztratila asi 5 000 mrtvých a do rukou Finů padlo velké množství děl, nákladních vozidel a dalšího válečného materiálu. S ohledem na tyto těžké ztráty přestala být vážným protivníkem. Siilasvuo zaútočil 27. prosince dvěma prapory na zmrzačené Zelencevovy jednotky a přes zoufalý odpor se podařilo prolomit jejich obranu. V bojích muže proti muži se opět projevila finská převaha. Den nato finští vojáci osvobodili Suomussalmi a Zelencov přikázal na vlastní zodpovědnost stažení zbytků své divize. Plukovník Siilasvuo po tomto úspěchu přeskupil své jednotky a zaměřil se na Vinogradovu 44. motorizovanou divizi, jejíž roztažená formace tvořila takřka ideální cíl. Její vojáci navíc po předchozích finských útocích rezignovali na další postup a soustředili se pouze na obranu svých pozic. Hlavní síly na čele kolony se nacházely v osmikilometrovém úseku mezi jezery Kuivas a Kokko. Jednotlivé čety byly rozestavěny každých 200 metrů a mezi nimi jezdily bez přestání sem a tam tanky.

Sovětští letci kroužící nad bojištěm se neodvažovali provádět větší akce z obavy, aby nezasáhli vlastní jednotky. Na ploše několika čtverečních kilometrů se totiž nacházelo 17 000 mužů sovětské 44. motorizované divize, kteří trpěli zimou i stále se stupňujícím nedostatkem jídla, neboť veškeré zásobovací trasy Finové odřízli. Také pokus o shoz potravin selhal, protože tři malé pozorovací letouny Polikarpov U-2 shodily každý jen po dvou pytlích sucharů na celou divizi. V posledních prosincových dnech se situace vojáků 44. motorizované divize pod finskými údery stávala kritickou. Nižší velitelé tlačili na Vinogradova, aby dal rozkaz k ústupu, ale ten dlouho odmítal něco takového udělat z obavy před nadřízenými. Je třeba si uvědomit, že v období před Zimní válkou proběhla v řadách Rudé armády vlna krvavých čistek, která zdecimovala její velitelský sbor. Generálové, kteří přežili, se nyní obávali udělat jakoukoliv chybu, aby za trest neskončili před popravčí četou. Jak se ukázalo ve Vinogradově případě, byly tyto obavy oprávněné. V průběhu 1. ledna 1940 podnikly na tísněné sovětské vojáky útok čtyři finské roty a následujícího dne proběhl mohutnější úder podél raatské cesty. Ve výsledku se mužům plukovníka Siilasvua podařilo do 4. ledna rozdělit nepřátelskou divizi do šesti samostatných kotlů.

Finové v malých skupinkách rychlými útoky systematicky ničili ohniska sovětského odporu jedno za druhým a mezi Sověty se začaly množit dezerce. Teprve 6. ledna se Vinogradov rozhodl jednat na vlastní pěst a nařídil pokus o prolomení obklíčení, ale pro většinu jeho mužů už bylo pozdě a snaha dostat se ze smrtícího sevření ztroskotala. Boje v tomto úseku prakticky ustaly 10. ledna 1940. Podle oficiálních výkazů ztratila 44. sovětská motorizovaná divize 1 001 padlých, 2 243 nezvěstných, 82 omrzlých a 1 430 zraněných. Ve skutečnosti však byly ztráty mnohem vyšší. Z výzbroje ukořistili Finové 43 tanků, 75 děl, 200 nákladních vozidel, 100 kulometů, 1 170 koní a velké množství pěchotních zbraní a munice. Sami přitom v celé bitvě u Suomussalmi přišli o 900 padlých a 1 770 zraněných.

Foto: Raatská cesta po bitvě | Wikimedia Commons / Public domain

Střetnutí se stalo velkým finským triumfem. Za cenu několika stovek mrtvých se podařilo zničit dvě sovětské divize a způsobit nepříteli celkové ztráty ve výši až 30 000 mužů. V tomto úseku fronty se již Sověti až do konce Zimní války na nic významného nezmohli. Vinogradovovi se sice podařilo z obklíčení probít a dosáhnout sovětských hranic, ale jen proto, aby byl obviněn ze zbabělosti a svévolného ústupu a před nastoupeným mužstvem zastřelen. Stejný osud potkal i několik nižších velitelů.

Foto: Finští vojáci zkoumají sovětský tank T-26 ukořistěný na raatské cestě | Wikimedia Commons / Public domain

Finsko si svým statečným odporem zachránilo samostatnost. I když nakonec drtivé přesile sovětských jednotek v březnu 1940 podlehlo a muselo odstoupit některá území, mírové podmínky neznamenaly jeho zánik. Sovětská strana své Pyrrhovo vítězství zaplatila ztrátou 250 000 padlých, nezvěstných a zraněných vojáků. Získané zkušenosti však dokázali její velitelé zúročit, a když v červnu 1941 vypukla válka s nacistickým Německem, byli již Sověti na vedení zimních bojů připraveni podstatně lépe.

Zdroj: druhasvetova.com