V souvislosti s plánovanou akvizicí amerických letounů F-35 pro AČR se v českém mediálním prostoru opakovaně objevila otázka provozních nákladů nadzvukových letounů. Leckdy jsou proti sobě stavěny „těžké, provozně náročné“ letouny F-35, a coby jejich protiklad „malé, nenáročné“ letouny JAS-39 Gripen. Takovýto přístup je ovšem velmi zjednodušený a zavádějící. Ne vždy je pojem provozní náklady správně pochopen, někdy je tento pojem dokonce ztotožňován pouze se spotřebou pohonných hmot, která přitom tvoří jen menší část provozních nákladů. Je zřejmé, že i otázka provozních nákladů při posuzování bojových letounů hraje svou roli. Abychom si uvědomili, jaký význam má právě otázka provozních nákladů, můžeme se podívat na jeden poněkud exotický, avšak velice zajímavý příklad – akvizici letounů Su-30 jihoamerickou Venezuelou.

Foto: Su-30MK2 ve službách venezuelských vzdušných sil | André Austin Du-Pont Rocha / Wikimedia Commons / Public domain

Jihoamerická Venezuela vždy kladla na budování ozbrojených sil značný důraz. V minulosti Venezuela zaostávala za třemi tradičními vojenskými velmocemi Jižní Ameriky – Brazílií, Argentinou a Chile. Díky systematickému úsilí ale nakonec leckteré z těchto států předstihla, byť to bylo i tím, že tyto státy (především Argentina) začaly stagnovat. Venezuela přitom nešla cestou kvantitativního růstu ozbrojených sil, a mnohem víc sázela na akvizice moderních zbraňových systémů. Týkalo se to i vojenského letectva, které bylo tradičně výkladní skříní vojenských sil. Již v sedmdesátých letech si proto venezuelské letectvo pořídilo francouzské letouny Mirage III, které patřily k nejlepším letounům na jihoamerickém kontinentu.

Ještě větší význam měly dodávky americké techniky, které navíc měly i silný politický podtext. Prakticky již od druhé světové války byla totiž Venezuela jedním z nejvýraznějších spojenců USA v Jižní Americe. Toto spojenectví se přirozeně projevovalo i ve vojenské oblasti, a to i dodávkami vojenských letounů.  USA tak do Venezuely dodaly stíhací letouny F-5, které doplnily lehké útočné letouny OV-10 Bronco. Vrcholem amerických dodávek se staly letouny F-16A/B (24 ks), které v regionu Jižní Ameriky představovaly nejsilnější nadzvukové letouny.

Tato situace se ale změnila v roce 1998, kdy se k moci dostal důstojník výsadkového vojska Hugo Chávez. Ten měl přitom za sebou již jeden pokus o puč, v roce 1992, který však dopadl neúspěšně. Právě tento pokus Cháveze přesvědčil, aby se pokusil získat moc (zdánlivě) ústavní cestou. Chávez se proto roce 1998 zúčastnil prezidentských voleb – a ty poměrně překvapivě vyhrál. Bylo tomu především díky kritice předchozích vlád, tvořených Křesťanskou demokratickou stranou a stranou Demokratická akce, které si rozdělily moc de facto bez jakékoliv kontroly, v důsledku čehož v zemi nebývale bujela korupce a klientelismus. Možná ještě víc ale svého úspěchu Chávez dosáhl díky poukazování na sociální nerovnost v zemi. Venezuela totiž i přesto, že patřila k předním producentům ropy a disponovala díky tomu významnými zisky, patřila k zemím sociálně rozporuplným. V zemi panovala obrovská příjmová nerovnost, značně byla rozšířena chudoba. H. Chávez proto sliboval investovat zisky z ropy do zlepšení situace chudých. Mnozí Venezuelané do Cháveze vkládali velké naděje, a pro leckteré z nich i dnes H. Chávez představuje jakousi ikonu.

Obdobně jako i u dalších populistů se ale ukázalo, že politická realita je zcela jiná než předvolební sliby. Je faktem, že po nástupu Cháveze došlo k znárodnění ropného průmyslu, a zisky z ropy byly částečně investovány do zlepšení sociální situace obyvatelstva. Již brzy se ale začaly objevovat v politice Cháveze autokratické, až diktátorské prvky. Projevilo se to i v mezinárodní politice. I proto, že se předchozí vlády tak výrazně orientovaly na USA, začal se H. Chávez projevovat silně antiamericky. H. Chávez rozsáhle kritizoval USA a jejich politiku, a jeho rétorika nápadně připomínala někdejší projevy F. Castra či někdejších představitelů Sovětského svazu. H. Chávez začal – i díky příjmům z ropy – podporovat některé protiamerické, často i vysloveně teroristické skupiny. Nedůležitější ovšem je, že H. Chávez inspiroval celou řadu dalších, obdobných politiků Jižní Ameriky. Začaly se dokonce objevovat úvahy, že by se jihoamerické státy sjednotily, a vytvořily tak jakousi protiváhu USA. Tato politika měla závažné důsledky v oblasti vojenské - USA odmítly do Venezuely dodávat zbraně, ale i náhradní díly k nim. Dotklo se to i letounů F-16, které tak brzy ztratily svou bojeschopnost. Na tento stav Venezuela reagovala změnou zbrojního dodavatele. A tím se – i vzhledem k celkové politice Venezuely – stal ideový a geopolitický protivník USA, putinovské Rusko.

Tato změna dodavatele zbrojní techniky jen zapadla do nové vojenské politiky Venezuely. Venezuela Cháveze totiž začala mohutně zbrojit, mnohem více než vlády předchozí, se zjevnou ambicí komplexně přezbrojit celé ozbrojené síly. I v případě Venezuely se tak ukázalo, že levicové režimy sice slibují primárně investice do sociální oblasti a obvykle i kritizují vlády předchozí za jejich vojenské akvizice, po svém příchodu k moci ale sociální výdaje nijak zvlášť nenavýší, a mnohem raději investují do své obrany – v jakési předtuše možného vojenského zákroku proti nim. Venezuela proto začala v Rusku nakupovat obrovské množství zbraní, a to jak pro pozemní vojsko, tak i pro vojenské letectvo. Jedním z nejvýraznějších projevů této nové vojenské a akviziční politiky se stal nákup letounů Su-30.

Výběr nového letounu ovšem nebyl zcela jednoduchý. Původně totiž Venezuela zvažovala hned několik typů ruských letounů – letouny MiG-29 SMT (ty by zřejmě byly v kontextu dalších událostí rozumnějším řešením, tyto letouny ale měly pošramocenou pověst, protože je odmítlo Alžírsko z důvodu jejich nižší technické kvality), ale stejně tak i letouny Su-35. Nakonec ale byla dána přednost letounům Su-30, kterých bylo objednáno 24 kusů (tedy počet shodný s počtem letounů F-16, které nové Su-30 měly zjevně nahradit).

Nákup letounů Su-30 byl na první pohled vynikajícím řešením. Letouny Su-30 totiž patřily v dané době k jedněm z nejlepších bojových letounů vůbec. Letouny  Su-30, další rozvinutí letounu Su-27, totiž nabízely vynikající mix vlastností a schopností. Na jedné straně letouny Su-30 byly schopny působit jako plnohodnotný stíhací letoun. Letouny Su-30 sice mají jen klasický radar PESA a nikoliv AESA, jak je tomu v případě nejmodernějších letounů, přesto měly vynikající schopnost detekovat i vzdálené cíle. Díky moderní raketové výzbroji měly i schopnost tyto cíle efektivně zasahovat. U letounů Su-30 jako prakticky u všech derivátů letounu Su-27 byla oceňována i jejich vysoká obratnost, která v leteckých soubojích také hraje svou roli. A na druhou stranu měl letoun Su-30 (na rozdíl od původních Su-27) schopnost působit i proti pozemním cílům. Letoun Su-30 tak de facto představuje jakýsi kompromis mezi primárně stíhacími letouny Su-35 a mezi bombardéry Su-34. Proto také byly a jsou letouny Su-30 tolik populární, především mezi menšími zeměmi, které si nechtěly pořizovat jednak stíhací letouny a vedle nich specializované úderné letouny, a raději sáhly po jednom univerzálním letounu. O kvalitách letounů Su-30 vypovídá i široký seznam jejich uživatelů, ale i to, že tyto letouny jsou stále vyráběny. A vše naznačuje tomu, že budou vyráběny i nadále.

Pro Venezuelu pak byly letouny Su-30 vhodným řešením i proto, že letouny Su-30 mají velký dolet (mnohem větší než zvažované letouny MiG-29 SMT). Dlouhý dolet byl pro venezuelské letectvo důležitý jak kvůli velké rozloze této země, tak i vzhledem k tomu, že si Venezuela začala vytvářet celou síť spřátelených států, a to jak v Jižní, tak ve Střední Americe. Svého času se dokonce objevila úvaha, že by venezuelské letouny Su-30 mohly působit i na Kubě, která se v dané době potýkala s fatálním poklesem schopností svého vojenského letectva (kubánské letectvo má k dispozici jen 4-6 Mig-29 starších verzí) – zjevně i jako provokace blízkých USA. V letounech Su-30 se tak obrážely rozsáhlé mocenské ambice chávezovské Venezuely.

Dodávky tak výkonných letounů ovšem vyvolaly celou řadu reakcí. Zejména USA na tyto dodávky reagovaly kritikou Ruska, a argumentovaly, že by Rusko nemělo dodávat Venezuele tak výkonné zbraně. Na to ovšem Rusko odpovědělo tím, že bude své letouny dodávat komu chce, a že USA do toho nic není. V odborných médiích, a to jak v amerických, tak i evropských (včetně českých) se pak objevily úvahy, že dodávky letounů Su-30 by mohly v Jižní Americe vyvolat zbrojní závody, které jsou pro tento region tradiční. Je ale možná příznačné, že v jihoamerických odborných médiích se takovéto obavy téměř neobjevily, a naopak byla venezuelská akvizice letounů Su-30 vnímána spíše s despektem. Žádné zbrojní závody se navíc nekonaly, a obdobné akvizice v okolních zemích venezuelská akvizice letounů Su-30 nevyvolala (sousední Kolumbie i nadále provozuje staré, byť modernizované letouny Kfir, Brazílie si až v současnosti pořizuje letouny JAS-39 Gripen nejmodernějších verzí). Venezuela totiž nikdy nedokázala potenciál letounů Su-30 plně využít.

Do značné míry to souviselo s celkovým úpadkem venezuelského režimu. Ekonomika Venezuely, která se svého času mohla zdát jako zázrak, se totiž postupně začala propadat. V návaznosti na pokles světových cen ropy klesat i příjmy z ní plynoucí. Tento pokles příjmů přitom venezuelská ekonomika nedokázala kompenzovat jinými příjmy. Venezuele se tak vymstilo to, že se až příliš soustředila jen na ropné zisky, a ostatní sektory ekonomiky zanedbávala (je možná příznačné, že úplně stejně jako putinovské Rusko). Ekonomiku navíc zatěžovaly rozsáhlé sociální programy, ale stejně tak i výdaje na státní aparát, který za Cháveze nesmírně nabobtnal. Své samozřejmě způsobily i neúměrné zbrojní akvizice. Ekonomika tak čím dál víc upadala, a nakonec nebyla schopna zajistit ani základní chod státu. Ukázalo se, že „chávezismus“ nefunguje, a že nemůže být tou správnou cestou, ve kterou někteří představitelé světové levice doufali. Nutno říci, že tento pokles Venezuely začal již za Cháveze. Po jeho smrti v r. 2013, za vlády jeho nástupce, N. Madura, pak byl sestup ještě silnější.

Neutěšený stav Venezuely a její ekonomiky se přirozeně obrazil i v ozbrojených silách, ale i v akvizici letounů Su-30. Zpočátku akvizice letounů Su-30 vypadala naprosto bezproblémově. Firma Suchoj byla sice v době venezuelské akvizice vytížena dodávkami i pro další zákazníky, přesto dokázala dodat všech 24 letounů Su-30 v dohodnutých termínech. V té době ostatně Venezuela zvažovala dodávky ještě dalších letounů, přičemž byly zvažovány jak další letouny Su-30, tak i letouny Su-35.

Jako první ale začaly váznout dodávky výzbroje, především raket vzduch-vzduch. Těžko říci, proč tomu tak bylo, zda z důvodu problémů jejich výrobce, či z technických důvodů. Přesto dodávky protiletadlových raket  byly nedostatečné. I proto byly mnohé mise letounů Su-30 realizovány bez protiletadlových raket, čímž letouny Su-30 naprosto ztrácely svou hodnotu. V důsledku nedostatečných zásob raket vzduch-vzduch začal váznout i výcvik s nimi. Obdobné problémy ale byly i s dodávkami dalších náhradních dílů, které přicházely naprosto nepravidelně. Také Venezuela a její letectvo se stejně jako další uživatelé ruské techniky (včetně České republiky, která si v rámci deblokace starých sovětských dluhů pořídila ruskou leteckou techniku) potýkala se zásadním problémem – s nízkou kulturností, nepravidelností dodávek. To ovšem bránilo v udržování letounů Su-30 v provozuschopném stavu. Dodávky náhradních dílů, které tvoří nedílnou součást provozních nákladů, se tak pro venezuelské Su-30 staly pastí, ze které se tyto letouny nedokázaly vymotat.

Nutno podotknout, že tato nepravidelnost dodávek náhradních dílů ale nebyla jen chybou Ruska. Čím dál častěji byla chyba i na straně Venezuely – Venezuela  v důsledku úpadku své ekonomiky jednoduše neměla peníze na nákup drahých náhradních dílů. Rusko pak odmítlo tyto dodávky dotovat. Venezuela měla sice s Ruskem uzavřenou smlouvu o obraně, Rusko dokonce poskytlo Venezuele dlouhodobý úvěr. Jenže tento úvěr byl spotřebován na nákup dalších zbraní, místo aby byl využit na nákup náhradních dílů pro již stávající zbraně.

Problém byl dokonce i s dodávkami paliva. Letouny Su-30 jsou totiž sice velké a mají vysokou rychlost a značný dolet, daní za to je ale vysoká spotřeba paliva. Motory letounů. Su-30 trápil i jejich nižší resurs, v důsledku čehož musely být častěji měněny. I v případě motorů navíc jejich dodávky vázly – ať již z důvodu nedostatků ruských výrobců, nebo naopak v důsledku venezuelských finančních obtíží. V důsledku těchto (ale i dalších) obtíží ovšem začala dramaticky klesat bojeschopnost venezuelských Su-30. Docházelo i k nechvalně známému jevu, k přesunu náhradních dílů z jednoho letounu do druhého, aby aspoň část letounů byla bojeschopná. Postupně to došlo až k tomu, že v současnosti by venezuelské letectvo mělo mít pouze 4(!) bojeschopné letouny, které primárně slouží pro ochranu hlavního města, Caracasu. Lze jen připomenout, že ve vyspělých letectvech se bojeschopnost stíhacích letounů běžně pohybuje mezi 80-85%.  Venezuelské Su-30 za takovýmto stavem tedy silně zaostávají. I proto ve venezuelském letectvu i nadále slouží americké letouny F-16 (v neupřesněném počtu). A v největším počtu pak slouží letité americké letouny F-5, tedy lehké, ale výkonné letouny, které se vyznačují -  nízkými provozními náklady. Venezuelské letectvo se tedy stále musí spoléhat primárně na letouny pocházející od hlavního venezuelského nepřítele! I proto se svého času zvažovalo, že venezuelské letectvo své letouny F-5 zmodernizuje ve spolupráci s Íránem, íránské letouny Saeqeh jsou totiž jen kopií letounů F-5. Také Írán se tak i dnes spoléhá na leteckou techniku pocházející od jeho hlavního protivníka, USA. I to ale ukazuje na stav oné linie států, které svou zahraniční politiku staví na antiamerikanismu, na kritice USA.

Zpětně se ukazuje, že venezuelský nákup letounů Su-30 byl chybou (a je otázkou, zda by nebyly lepším řešením menší MiGy-29). Letouny Su-30 nabízí zdánlivě vynikající schopnosti – velkou únosnost výzbroje, kvalitní avioniku, značný dolet. Jenže tyto schopnosti jsou vyváženy vysokými provozními náklady. Náklady na palivo, umocněné vysokou spotřebou motorů, jsou přitom jen menší částí těchto nákladů. Vše navíc umocňuje i složitost moderních letounů, které jsou složeny z tisíců různých dílů. Stačí, aby chybělo třebas jen několik dílů – ať již z důvodu problému výrobce, nebo z důvodu nedostatku finančních prostředků uživatele. A velký, kvalitní nadzvukový letoun v hodnotě desítek milionů dolarů je de facto k ničemu, protože třeba není schopen ani vzlétnout.

Tato zkušenost je zajímavá i pro Českou republiku, resp. pro AČR. Při posuzování nadzvukových letounů se nám někdy může zdát, že provozní náklady jsou druhotné. A většinou tomu tak při posuzování nadzvukových letounů je. Mnohem víc pozornosti se soustředí na bojové schopnosti daného letounu, na to, jaký má letoun radar, jakou nese výzbroj, jakou má únosnost výzbroje. Stejně tak je hodnocena rychlost a manévrovatelnost letounu atd. Což o to, všechny tyto faktory jsou důležité, a je správné tyto parametry sledovat. Jenže zkušenosti celé řady světových letectev – a to nejen venezuelského a jeho Su-30 – nám ukazují, že ono je tomu spíše naopak. Provozní náklady jsou ve skutečnosti tím nejdůležitějším. Pokud určitý letoun má až příliš vysoké provozní náklady, či pokud vojenské letectvo daného státu nemá kvalitně dopředu podchycenou výši těchto provozních nákladů, nakonec se ukáže, že není schopno je finančně pokrýt, což pak vede ke smutným koncům. Postupně začne klesat počet provozuschopných letounů (ať již z důvodu nedostatku náhradních dílů, či ve snaze šetřit resursy atd.) a z původně nakoupeného třeba i velkého množství letounů jich pak může létat jenom malá část. Zdánlivě špičkové parametry letounů jsou pak zcela druhořadé. K čemu je i ten sebelepší letoun, když nemůže létat? Ve svých důsledcích to může znamenat, že akvizice vojenských letounů v hodnotě miliard dolarů může být zcela promarněna.

Zdroj: navytimes.com, militarywatchmagazine.com