Píše se červen 2014 a v reakci na nedávno zveřejněné videozáznamy, které byly pořízeny na východě Ukrajiny, mi náhle mozek začíná podsouvat i další obrázky. Vypadají téměř totožně, avšak byly zaznamenané již před více jak dvěma desetiletími! Pocházejí také z Evropy, ale pro změnu z její jižní části, z území bývalé Jugoslávie. V té době jsem totiž sloužil jako voják Československého a následně i Českého praporu v mírové misi UNPROFOR.

Foto:  Dvojice VAB na keňském Check Pointu, chvíli před výjezdem do Pink Zone

Ale nejen proto teď sedím u klávesnice svého notebooku. Nedávno mě totiž oslovil kamarád Aleš s prosbou, zda by bylo možné na těchto stránkách zveřejnit alespoň část ze vzpomínky, kterou jsem sepsal v roce 2008 pro svého bývalého kolegu z mise, Zdeňka Šťastného. Jelikož se tato vzpomínka nedlouho poté dostala i na veřejnost, nemám důvod Alešovi nevyhovět. Pro zjednodušení jsem však některé pasáže původního textu vypustil a jiné v reakci na nově vyzískané informace tomu doupravil. Článek je také doplněn o několik nově vybraných fotografií.

Psali jsme:Krátký videoreport z akce BAHNA 2018

Vzpomínka na službu v misi UNPROFOR

...Počátkem června 1992 zažádalo velitelství sektoru „Jih" náš prapor o uvolnění cirka 30 vojáků. Důvodem k této žádosti bylo rozhodnutí o zřízení mezinárodních pozorovacích týmů, které měly operovat v oblasti Pink Zone. Ta byla rozdělena do několika sektorů, které zahrnovaly kromě frontové linie i území bezprostředně na ní navazující. Podmínkou pro službu v těchto plánovaných mobilních, a i ozbrojených týmech byla dobrovolnost, alespoň částečná znalost anglického jazyka a profesní samostatnost. Tyto kritéria jsem splnil a s nadšením jsem s novým úkolem souhlasil. S několika dalšími dobrovolníky jsem byl chvíli poté převezen do Benkovace. V bývalých kasárnách JNA zde byla totiž umístěna nejen jednotka krajinských Srbů, ale především část Keňského praporu včetně jeho velení. Nově se zde nacházelo i několik osádek francouzských obrněných transportérů VAB.

Tyto osádky se staly základem pro sestavení jednotlivých týmů. Veškerá technika používaná mírovými sbory v místě jejich nasazení, musela být přestříkána bílou barvou s jasně viditelnými symboly UN. Tak tomu bylo i v případě těchto transportérů. Avšak při jejich bližším ohledání vystupovala místy na povrch i pískově žlutá barva. Tato jednotka námořní pěchoty, jak jsem se dozvěděl později, totiž sloužila nedlouho před tím ve slunné Africe. Mým přímým nadřízeným se stal pro tento čas velitel VAB, do jehož osádky jsem byl přidělen, Sergent Henry. Se svými novými druhy ve zbrani jsem se okamžitě spřátelil a měli jsme si hodně o čem vyprávět. S angličtinou jsme na tom byli zhruba stejně, a když někdy nastala ona jazyková bariéra, pomáhaly nám jí odbourat ruce, nohy i naše grimasy.

Služba v Pink Zone byla velice náročnou, ale určitě zajímavou prací. Na mnoha místech jsme se objevili jako zástupci OSN vůbec poprvé. K našim hlavním úkolům patřilo, kromě vlastní demonstrace síly UN v přiděleném prostoru, hlavně sledování dodržování příměří na obou stranách. Když bylo toto porušováno a k tomu bohužel docházelo velice často, snažili jsme se o zklidnění situace. Díky podobnosti slovanských jazyků, a i mojí částečné znalosti angličtiny, jsem v těchto případech často figuroval jako tlumočník. Všechna vzájemná jednání však byla velice složitá.

Foto: V Pink Zone umístěný tank T-34 náležející ozbrojeným silám RSK

Psali jsme:Ministryně obrany navštívila 4. brigádu rychlého nasazení v Žatci

Obě strany k nám mnohdy přistupovaly skoro až nepřátelsky s tím, co se vůbec pleteme do jejich záležitostí, neboť si to dokážou vyřídit sami mezi sebou i bez naší přítomnosti. K dalším našim úkolům patřilo monitorování prostoru, ve smyslu sledování počtů a identifikace vojska, a zároveň s tím i množství a typu techniky a jejich případné přesuny. Tuto činnost jsme však prováděli převážně jen na srbské straně, neboť přejezdy na tu chorvatskou byly velice komplikovanými a nezřídka kdy byly spojeny i s překonáváním částečně zaminovaných území. O veškeré naší činnosti se podávalo hlášení, které zpracovávalo nejprve francouzské velení. Od něho jsme také dostávali, v reakci na to, další doupřesňující rozkazy. Důležité informace pak byly přeposílány na velitelství našeho sektoru „Jih", a ty nejzásadnějšího charakteru následně i velení mise UNPROFOR.

Foto: M. Netušil a keňský kuchař Chumba u polní kuchyně jednoho z Check Pointů

V Pink Zone jsme trávili dny i noci. Často jsme přespávali přímo v obrněném transportéru, nebo jen tak na celtách pod ním. Někdy jsme se na noc vydali na některý z keňských Check Pointů a měli jsme tak možnost blíže poznat úplně odlišný život těchto vojáků z rovníkové Afriky. Na základnu do Benkovace jsme se dostavovali pouze z důvodu doplnění pohonných hmot a nafasování proviantu. Stávalo se tak zhruba jednou za tři dny. Zde byla také možnost vysprchovat se a najíst v kasárenské jídelně. Paráda! Po několika hodinách klidu jsme však opět zamířili do místa střetů mezi Srby a Chorvaty...

Jednoho odpoledne, při průjezdu Pink Zone No 4, jsme byli zastaveni Srby s tím, že nedaleko odtud dochází k častému ostřelování jejich frontového pásma, a i řídce civilisty obydleného zázemí. Jelikož jsme měli pro tento den jiné rozkazy, bylo nám řešení tohoto problému svěřeno až na další den. Psal se 23.červen 1992, když jsme v počtu dvou VAB vyrazili do oné Srby nahlášené oblasti. Ale ještě dříve, než jsme tam dorazili, jsme se dostali pod dělostřeleckou palbu Chorvatů. Naštěstí nebyla četná, a ani soustředěná a všechny granáty tak dopadaly v bezpečné vzdálenosti od nás.

Foto: Krov budovy poznamenané okolními boji

Zanedlouho poté jsme projížděli obcí Čista Mala. V ní se již civilní obyvatelstvo prakticky nevyskytovalo. Když jsme byli na úrovni bývalé benzínky, došlo k nenadálé explozi těsně vedle našeho VAB! Domnívám se však, že tento výbuch neměl nic společného s výše zmiňovanou palbou, neboť ta byla vedena daleko za naší současnou pozicí. Když jsem se pak po čase nad touto situací znovu zamýšlel, zaujal jsem podezření vůči jednomu srbskému pozorovacímu místu. Toto stanoviště bylo mimo jiné osazeno i minometem a byl z něho dobrý výhled právě naším směrem. Vím to, neboť několik dní před tím se nám tam notně opilí Srbové snažili ukázat, jak vypadá válka. Prý až to vypukne mezi Čechy a Slováky, tak již budu vědět co a jak...

Z dění v době výbuchu a následně poté, mám v paměti jen několik krátkých sekvencí. Ale naštěstí zahrnují téměř všechny důležité okamžiky. A jelikož některé z nich obsahují i velice silné prožitky, hluboce se mi do paměti vryly. A tak i část z nich teď mohu použít. Pamatuji se, jak to najednou nalevo od nás siklo a zároveň s tím se v ohlušující ráně zablesklo. Pojednou vše pohltil tmavý hustý dým. Byl to mžik sekundy. A protože jsem se v době výbuchu nacházel v levém zadním horním průlezu VAB, byl jsem zároveň s tím obrovskou silou sražen na podlahu transportéru. Zvonilo mi v uších, hučelo v hlavě, cítil jsem horko v obličeji a vše kolem mne probíhalo jako ve zpomaleném filmu.

Foto: M. Netušil s jedním z keňských výsadkářů sloužícím v misi UNPROFOR

Můj pohled přitom ulpěl na kolegovi z Francie, který dřepěl v protějším rohu VAB a držel se za obě uši. Okamžitě mě napadlo jenom to, že je pravděpodobně také hluchý, stejně tak jako já. Francouz zvedl pomalu svůj zrak, podíval se na mě a začal téměř hystericky řvát. Pravděpodobně tím chtěl zalarmovat kolegy z přední části transportéru, do které vedl od nás jen úzký průlez kolem bloku motoru s převodovkou.

Jeho křik a ani slova jsem však neslyšel. Uvědomoval jsem si pouze jeho otevřená ústa a příšerně vystrašený obličej. Podvědomě jsem si přiložil dlaň k tváři a pocítil na ní cosi divně mazlavého. Když jsem se pak na ní podíval, byla celá zamazaná krví. A nejen ruka. Do červena se už začala zabarvovat i moje neprůstřelná vesta, na kterou mi z čerstvě utržené rány stékala krev a přetékala z ní pak následně na podlahu transportéru. Chvíli na to jsem upadl do bezvědomí. Zdál se mi při tom odporný sen, ve kterém jsem se něčím dusil. Na okamžik mě to probralo a zjistil jsem, že to vlastně sen není, ale že se jedná o skutečnost. Do plic mi totiž natékala krev a nutilo mě jí to vykašlávat. Pomalu jsem si také začal uvědomovat to, k čemu před malou chvílí došlo a i svůj okamžitý stav.

Foto: Interiér transportéru Renault VAB (No.6873 0118), jehož velitelem byl Sergent Henry

Žít bylo najednou tak namáhavé, lákalo mě zemřít, neboť s tou myšlenkou přicházel pocit obrovské úlevy a vysvobození... Ještě jsem se tak nějak podvědomě zamyslel nad svým dosavadním životem. Ničeho jsem v něm nelitoval a byl jsem s ním spokojen. Z ničeho nic mi však na mysl přišla úplně jiná věc a to, že v tuto chvíli vůbec nejde o mě, nýbrž o mamku, přítelkyni a ty další. Co ti na to řeknou, když zemřu? Jak to ponesou? Před výjezdem na misi jsem jim dal totiž slib, že se v pořádku navrátím zpět! To jim přeci nemohu udělat, nesmím zemřít!!! Následný „návrat" do života byl pak velice bolestivým...

To co následovalo poté, byly opět stavy částečného vědomí a bezvědomí. Pamatuji se, jak mě Francouzi vytahovali z transportéru. Dva z nich si mě pak vzali mezi sebe a táhli kamsi. Snažil jsem se jim sám za sebe pomoci, ale nějak se to nedařilo, nohy mě neunesly. Najednou se kolem nás seběhla skupinka Srbů. Vybavují se mi jejich zablácené uniformy i přilby, které měly dokrášlené travou a kdo ví čím dalším. Některým z nich dokonce plandala přes obličej i maskovací síťka.

Jeden z těchto vojáků vyndal odkudsi zelené obinadlo a začal mi stejně špinavýma rukama, jako byla jeho uniforma, obvazovat krk a hlavu. Moc mu to ale nešlo a tak mu začali vypomáhat i jeho spolubojovníci. V mdlobách mi celý tento výjev přišel, nevím proč, velice směšným a tak trochu i absurdním. Tma.

Opět jsem se po nějakém čase probral a znovu mě má osádka přesouvala z VAB. Někdo mě najednou vysvlékl a jako holé tělo jsem byl předán do stanu, který byl vybaven jako operační sál. Lékaři na mě zpočátku hovořili francouzsky, ale když zjistili, že jim nerozumím, přešli do angličtiny. Jako první je zajímala moje totožnost, a poté mi pokládali ještě nějaké další otázky. S rozdrcenou čelistí a nesmírnou únavou se mi však velice těžko odpovídalo.

Foto: To co zbylo ze srbského stavení, které chvíli před tím vyhodili Chorvaté do vzduchu

Zaregistroval jsem ještě uniformu příslušníka naší vojenské policie. I jemu jsem se snažil něco říci, ale pak jsem již jen zvedal palec pravé ruky na důkaz toho, že cítím, že je vše OK. Pojednou mi byla nasazena maska s rajským plynem a okamžitě usínám... Svoje francouzské kamarády z osádky jsem tak ten den viděl naposledy, více jsem se s nimi již neshledal. Naštěstí, jak jsem se dozvěděl později, se nikomu z nich nic vážného nestalo. Vděčím jim opravdu za hodně, minimálně za záchranu svého života!!! Díky kluci, kéž bych se Vám mohl někdy revanšovat!!!

Ve francouzské polní nemocnici mi vojenští lékaři podvázali poškozenou tepnu, vyrovnali dosavadní ztrátu krve a učinili další nezbytná opatření, která byla nutná z důvodu dalšího transportu. Ten se uskutečnil vojenskou sanitkou a dohlížel v ní na mě jeden dánský zdravotník. Sanita směřovala do špitálu v hlavním městě Republiky srbská Krajina, do Knína. Ale z důvodu toho, že se i toto město ocitlo před náhlou dělostřeleckou hrozbou, mě tamní srbští lékaři odmítli převzít. Prý nechtěli suplovat riziko mého případného úmrtí. A tak se pokračovalo dál. Postupně jsem tedy cestoval z keňského sektoru přes francouzský, československý, polský a skrze „severní frontu" na chorvatské území. Naším novým cílem se totiž stala nemocnice v Zagrebu. Společnost mi tentokráte dělala jedna britská lékařka v hodnosti majora. Po dobu transportu mě držela za ruku a dodávala mi tím sílu a pocit bezpečí. Její chování bylo velice vstřícné a navštívila mě i poté, co jsem se již nacházel jako pacient na čelistním oddělení zagrebské nemocnice. Zde jsem prodělal další z operací, kdy mně byla mimo jiné fixována i ona následkem výbuchu rozdrcená čelist, provedena tracheostomie a vyjmuta jedna ze střepin, kterou jsem pak obdržel od ošetřujícího lékaře „na památku". Další mini střepinku si nosím v měkké tkáni krku dodnes. Ta je snad „pro štěstí"!

Zhruba po desetidenním pobytu v Zagrebu jsem byl sanitou převezen nazpět do ČSFR, tentokráte do pražské ÚVN. Zde mi byla poskytnuta další lékařská péče. Po několika dnech jsem se však zotavil na tolik, že další hospitalizace již zde nebyla nutná a byla mi tak nadále umožněna domácí léčba s pravidelnými kontrolami ve Střešovicích.

Po ukončení této, někdy začátkem října 1992, jsem nastoupil opět do kasáren v Českém Krumlově, a ještě v závěru tohoto měsíce vycestoval nazpět za svými kamarády na území bývalé Jugoslávie. Ve službách míru jsem pak odsloužil další rok. Avšak k mé lítosti již byly patroly mezinárodních týmů, v té podobě jak jsem je znal, pouhou minulostí...