Zapojení Maďarska do německé invaze do Sovětského svazu od poloviny roku 1941 bylo charakterizováno jistými specifiky. Vysvětlováno toto přirozeně ideologickými důvody, Maďarsko, jež bylo tehdy zčásti uspokojeno ve svých revizionistických požadavcích teritoriálními zisky z let 1938-41, nemělo vůči SSSR žádné územní požadavky. To trvalo i poté, co 27. června 1941, čili s mírným zpožděním od zahájení operace „Barbarossa“, maďarský regent Miklós Horthy vyhlásil válku Moskvě. O den dříve tomu předcházel letecký útok na Košice (anektované na úkor Česko-Slovenska v listopadu 1938), účelově prezentovaný jako sovětská akce. Tím se totiž mohl případ Maďarska poněkud odlišovat od případu Rumunska, event. Finska, poškozených sovětskou stranou v podstatě úplně nejprvořaději už v důsledku předchozí platnosti německo-sovětského paktu „Ribbentrop-Molotov“ od roku 1939.

Právě ale důsledky maďarských (re)anexí, uskutečněných za německé a italské podpory, a hlavně zábor části Sedmihradska na úkor Rumunska v roce 1940, kombinovaný s faktem, že Rumunsko se do německého protisovětského tažení aktivně zapojilo od samého počátku, byly významným předpokladem, aby totéž učinilo i Maďarsko. Existovala zde obava, že by Hitler mohl své rozhodnutí přehodnotit, tzn. obrátit se v rumunský prospěch proti Maďarsku. Ostatně, přetrvávající maďarsko-rumunské napětí se odráželo do takové míry, že i v operacích na sovětské frontě byly vojenské jednotky obou států drženy ve vzájemném oddělení, aby se předešlo jejich případným střetům.

V červenci 1941 se na sovětské Ukrajině objevil asi 40-tisícový maďarský tzv. Rychlý sbor (Gyorshadtest), složený ze 2 motorizovaných a 1 pancéřové brigády. Navzdory všem názvům a označením, mobilita velké části jeho vojáků závisela dosud na koních a na bicyklech. Pancéřová brigáda disponovala necelou stovkou lehkých tanků Toldi (vyráběných v Maďarsku původně v licenci švédského Landswerk L-60) a desítkami lehkých italských tanků Ansaldo. V červenci až srpnu se sbor podílel na německém vítězství nad sovětskou Rudou armádou u Umaně, a po boku německé 17. armády postoupil poté až k východoukrajinské řece Doněc. Při celkových ztrátách asi 26 tisíc mužů a až 90 % pancéřových vozidel se však v první fázi prosince 1941 zbytky sboru vrátily do Budapešti – a na Němci obsazených územích SSSR zůstávaly pak maďarské oddíly, obvykle využívané jako okupační jednotky a trestné jednotky v boji proti partyzánské válce, praktikované ze sovětské strany. Rozsah jejich činnosti může trochu přiblížit údaj, že v době od listopadu 1941 do srpna 1942 měly tyto oddíly pobít, z valné části vlastně v rámci represí proti civilnímu obyvatelstvu, až 30 tisíc osob.

Foto: Maďarští vojáci na území Sovětského svazu v roce 1942. Vzhledem k následnému osudu 2. armády je možno zdůraznit, že nejobecnější kvalita maďarských jednotek a jejich výzbroje byla předem hodnocena za nižší ve srovnání se silami německých spojenců i sovětských protivníků. | Wikimedia Commons / Public domain     

Německou stranu vedlo mezitím odražení postupu na Moskvu k zintensivněnému tlaku na své spojence, aby svou účast na válce proti SSSR navýšily. To se před polovinou roku 1942 odrazilo při zahájení německé operace „Blau“, tj. rozsáhlé ofenzívy v jižních částech Ruska, vrcholící postupem do oblasti Kavkazu a Povolží (a nakonec osudnou německou porážkou u Stalingradu), která byla podpořena 2. maďarskou, 8. italskou a 3. a 4. rumunskou armádou. Vůči Maďarsku byl tento tlak spojen mj. s návštěvami německého ministra zahraničí Ribbentropa a náčelníka vrchního velení Wehrmachtu maršála Keitela v Budapešti v lednu 1942. Na požadavky vyšší participace na protisovětském tažení, maďarská strana zase vznesla požadavek na náhradu za výzbroj, ztracenou Rychlým sborem na Ukrajině v předcházejícím roce. Jakkoliv sám tehdejší regent Horthy ve svých pozdějších „Pamětech“ uvedl, že nebylo dostáno Keitelovým slibům z konce ledna 1942, totiž poskytnutí nezbytných transportních a obrněných prostředků 2. maďarské armádě (Második magyar hadsereg), o jejímž vyslání na frontu Maďarsko rozhodlo, přesto tato více než 200-tisícová síla nově obdržela nějakou výzbroj z Německem okupovaných zemí jako Československo nebo Belgie, jakož i zbraně vlastní německé provenience.

Jednotky 2. maďarské armády byly doplněny pracovními a tzv. trestnými prapory osob, podléhajících sice branné povinnosti, ovšem považovaných za nespolehlivé z etnických nebo politických důvodů. Hovoří se tak o 50 tisících, doslova, židovských pracovnících, jež tuto sílu na sovětská bojiště následovali. Sestavena armáda pod velením generálplukovníka Gusztáva Jánye z 9 lehkých pěších divizí a 1 pancéřové divize, v případě pancéřové divize je uváděno, že v její dispozici se zpočátku nacházelo, vedle 2 tanků Toldi, 83 československých LT 38, resp. PzKpfw 38(t) v německé verzi, a 22 německých PzKpfw IV F1. Dopředu nebyla celková kvalitativní úroveň armády hodnocena jako vysoká. Pokud jde o samotné vojáky, přispívalo k tomu, že se z velké části jednalo o čerstvé rekruty, kteří před odesláním na frontu pouze prodělali 8-týdenní výcvik, společně s manévry k tomu patřícími. Poukazuje se také na přítomnost vojáků nemaďarských národností z regionů, anektovaných Maďarskem od roku 1938, jako na faktor, příp. snižující její efektivnost.

Podobně jako už v červenci 1941, též v této souvislosti byla na sovětskou frontu vyslána i maďarská letecká brigáda, dohromady o počtu asi 100 letadel. Dominovaly mezi nimi stíhací letouny italské provenience Reggiane Re 2000 (v Maďarsku ale vyráběné v licenci jako Héja, Jestřáb), vedle čtyřmístných italských bombardérů Caproni Ca 135 nebo původem německých letounů značky Heinkel (středních bombardérů He 111 a dvoumístných  průzkumných letounů He 46).

V červnu 1942 dorazila 2. maďarská armáda do oblasti jihoruského Kurska, obsazeného Němci, a odtud s německou letní ofenzívou postupovala dále na východ. Mezi 6. a 10. červencem dospěly její jednotlivé sbory k pravému, západnímu břehu řeky Don jižně od Voroněže. Při následných bojích se Sověty v jimi držených pozicích při dotyčném úseku řeky, a zatímco v jižnějším prostoru směřoval hlavní německý nápor k povolžskému Stalingradu, úkolem maďarské armády zůstávalo držet frontovou linii v délce více než 150 km na úseku, táhnoucím se zhruba na sever od města Rossoš. V jejím sousedství severněji plnila obdobnou funkci 2. německá armáda, a na jižnějším úseku podél Donu, stáčejícího se tam výrazně k jihovýchodu (a blíže k oblasti Stalingradu), 8. italská armáda.

Foto: Situace po boji na březích Donu v létě 1942, zhruba v době, kdy 2. maďarská armáda zaujala své pozice, které měly být prolomeny rozsáhlou sovětskou ofenzívou o přibližně půlrok později. | Wikimedia Commons / Public domain

Pociťovaným handicapem maďarské síly však bylo např. už to, že žádný z jejích tanků nebyl prakticky schopný účinně konkurovat sovětským T-34. Proti těm postrádala efektivitu i její protitanková děla, v dané situaci již zastaralé 37-milimetrové kanóny Pak 36. Rovněž při žádostech směrem k německé straně, od října 1942 byla její pancéřová divize dozbrojena dalšími německými tanky (včetně středních tanků PzKpfw III a IV), lehkými Toldi, též maďarskými obrněnými vozy Csaba a samohybnými protiletadlovými děly Nimrod. Právě i nedostatečné výzbroji byly připisovány těžké ztráty maďarské strany v bojích na Donu na podzim 1942.

Všechny těžké zbraně armády se nacházely v přední frontové linii na konci roku 1942, kdy na každou její divizi spočívala obrana úseku o uváděné průměrné délce 21 km. A ty se také staly okamžitým sovětským terčem během masivní ofenzívy Rudé armády od 12. ledna 1943. Tato ofenzíva představovala součást ostrogožsko-rossošanské ofenzivní operace, jež trvala do 27. ledna a naplno postihla i části sil spojenců při severním a jižním maďarském křídle (24. německý tankový sbor a italský alpský sbor). Při útoku přes zamrzlý Don oddíly sovětské 40. armády pod velením generála Kirilla Semjonoviče Moskalenka (podléhající voroněžskému frontu pod velením generála Golikova) prolomily maďarskou obranu na několika místech a, s převahou v množství vojáků, tanků a dělostřelectva, způsobily Maďarům obrovské ztráty ve výzbroji a na životech. V průběhu asi třídenních bojů mezi 13. a 15. lednem, v podmínkách, kdy se teploty pohybovaly zhruba okolo - 30 stupňů C (nebo mohly klesnout, zejména v noci, až na – 40 stupňů C), a kdy právě i těmto mrazům je přičítán vliv na sníženou bojovou připravenost a demoralizaci maďarských vojáků, postoupili rudoarmějci ve zhruba 100-kilometrovém průlomu po svém pravém křídle 20 km, po levém 16 km, a uprostřed 35 km. Uvádí se např., že z tehdejšího počtu 36 tanků maďarské pancéřové divize se podařilo zachránit pouze 3, a že jen během prvních 2-3 dnů ofenzívy se v zajetí jednotek sovětské 40. armády ocitlo více než 5 tisíc vojáků a důstojníků 6. a 9. maďarské pěší divize. Do 17. ledna byla 2. maďarská armáda rozpolcená na dvě části.

Foto: Kolona vojáků Osy (uváděni Němci, Italové, Rumuni a Maďaři) v sovětském zajetí po vítězném postupu Rudé armády v oblasti Donu v počáteční fázi roku 1943. | Wikimedia Commons / Public domain

Pro 2. maďarskou armádu nadešly dny naprosté katastrofy. Výše ztrát v jejích řadách je přičítána setrvávání ve svých pozicích, resp. kladení odporu během ústupu, což bylo z německé strany v souladu s požadavky samotného Hitlera, ale na což měl přímý rozhodující vliv i osobní postoj velitele armády generála Jánye s jeho rozkazy a hrozbami drastickými tresty za neuposlechnutí. Generál Jány dostával takové zprávy od svých jednotlivých podřízených velitelů, jako o „kupě těl vysoké metr“ na svých pozicích, které už nebylo „kým bránit“, nebo o vojácích, kteří při nočním ústupu „ztráceli rozum“ z hladu, vysokého mrazu a vypětí fyzických sil, usínali vstoje, a padali zmrzlí k zemi. Německý generál Hermann von Witzleben, působící u 2. maďarské armády jako spojenecký důstojník, měl již 15. ledna Jánymu sdělit, že jako neněmeckému veliteli je mu povolen ústup, uzná-li to za vhodné, ovšem to Jány odmítal i v situaci, kdy fakticky ustupovaly německé a italské jednotky v přilehlých oblastech. Teprve když 17. ledna obdržel Jány svolení „jednat podle situace“ od vrchního velení skupiny německých armád B, přistoupil k povolení zahájení ústupu svého 7. a 4. armádního sboru.

Zatímco zbývající maďarské síly, které ještě 18. ledna zůstávaly na břehu Donu, se nacházely v sovětském obklíčení, obrana, kterou při ústupu kladl 7. sbor, se 19. ledna zhroutila při úderu sovětských vojáků a tanků, vedeném na asi 8-kilometrovém úseku. V dané situaci se již nejobecněji nejednalo o formu spořádaného ústupu, ale o chaotický úprk demoralizovaných houfů rozpadající se armády. Svědectví hovoří o vojácích, kterak i za ignorování rozkazů důstojníků opouštěli zbývající techniku, uvízlou ve sněhu, nebo kteří již byli často beze zbraní, jež se zavazadly prostě odhazovali, aby si ulehčili únikový pochod zasněženou stepní krajinou. Generál Lajos Veress Dalnoki vzpomínal na pochody mnohasetčlenných houfů po cestách, přehrazených a lemovaných zmrzlými těly vojáků a koní, saněmi a rozstřílenou vojenskou technikou; a kupř. i na hejna vran kroužících nad prchající armádou, jimž situace nabízela velké množství potravy. Drženi vyhladovělí vojáci při životě a silách pojídáním masa odřezaným z těl umrzlých koní a pitím roztátého sněhu, únik před mrazem jim nabízely hořící ruiny domů ve vesnicích při cestě. Jsou také připomínány ústrky, jakých se Maďarům dostávalo, když se jejich ústupové trasy křížily se směrem ústupu jejich německých spojenců, a kdy je němečtí vojáci např. vytěsňovali z lepších cest, stavení ve vesnicích...

24. ledna byly zbytky 2. maďarské armády ve své hlavní části německým velením oficiálně staženy z fronty. V tentýž den vydal generálplukovník Jány rozkaz, ve kterém obvinil svoje vojáky ze „zbabělosti“ a „ztráty cti na poli boje“. Proklamace mj. obsahovala: „Tvrdou rukou, pokud nezbývá- zastřelením na místě-, je třeba obnovit pořádek a železnou disciplínu, bez výjimky, je-li vinen důstojník nebo prostý voják... Kdo se nepodrobí mému rozkazu, není hoden dále vléci svůj žalostný život, a nestrpím, jestli někdo ještě zvýší naši hanbu. Náš úsek fronty byl převzat německými vojsky, která si zaslouží obdiv...“

Foto: Generál Gusztáv Jány (1883-1947), v letech 1942-43 vrchní velitel 2. maďarské armády v Rusku. Je připomínáno, že nikdy neprojevil lítost či pocit zodpovědnosti za to, za co byl v roce 1947 odsouzen k smrti a popraven. | Wikimedia Commons / Public domain      

Náčelník generálního štábu 2. armády generálmajor Kovács informoval do Budapešti o snížení bojového ducha a o konci armády v materiálním smyslu, nebo o tom, že „v dolině Oskola se zatím shromáždilo 17 tisíc lidí, kterým ještě zůstala zbraň“ (záměrně již nehovořil o vojenských jednotkách). Tak jako v případě dalšího technického vybavení, sovětská ofenzíva připravila Maďary i o naprostou většinu letadel. Je uváděno, že v oněch necelých dvou týdnech v maďarských řadách padlo či umrzlo 93 500 mužů. Údaje o téměř 148 tisících tehdy  ztracených mužích nejspíše počítají i s těmi, jež padli do sovětského zajetí. Lze se setkat i s tvrzením, že v lednu až únoru 1943 přišlo ve voroněžské oblasti o život 100 tisíc maďarských vojáků a 25 tisíc židovských pracovníků, kteří je doprovázeli.

Ostrogožsko-rossošanská ofenzíva zapadala do kontextu rozsáhlejší sovětské operace „Malý Saturn“, probíhající na jihu Ruska paralelně s poslední fází stalingradské bitvy. Jejím výsledkem tak byla i největší pohroma pro Maďarskou královskou armádu, či dosl. domobranstvo (Magyar Királyi Honvédség), jak zněl oficiální název maďarských branných sil v Horthyho éře, za druhé světové války. Jakkoliv v samotném Maďarsku byl rozsah katastrofy před veřejností zatajován, přinejmenším do návratu zbytků armády koncem dubna 1943 (a jak připomínáno, nejprve se o něm dozvěděli posluchači rozhlasových stanic, vysílajících z Londýna či Moskvy), tato událost významně podnítila tajné úsilí Maďarska, za důležité iniciativy tehdejšího předsedy vlády Miklóse Kállaye, o vystoupení z války – a což zase nakonec vedlo k německé okupaci země v roce 1944. Sám Horthy později tvrdil, že po zkáze armády na Donu odmítl Hitlerovy požadavky k vyslání maďarských divizí proti partyzánům na Balkáně,  i když souhlasil s ponecháním zbývajících maďarských okupačních sil na sovětském území.

Za pozornost stojí další osud generála Gusztáva Jánye. Tento (vlastním jménem Hautzinger) mj. bývalý důstojník rakousko-uherské armády za první světové války, vyučující později na vojenské akademii, a rigidní protestant, byl od počátku vnímán jako do značné míry viník zkázy 2. armády - při zhruba takovém pohledu, že dobře věděl o nedostatečné výzbroji a připravenosti své armády, že se nesnažil své vojáky zachránit a namísto toho jim vyhrožoval přísnými tresty (včetně např. aplikování původně starořímské decimace). I když jej německý Vůdce v dubnu 1943 vyznamenal Rytířským křížem (stupněm řádu Železného kříže), Horthy ho v srpnu toho roku propustil. Později se Jány zdržoval v Německu, kde byl v roce 1945 zajat Američany, a po svém (víceméně dobrovolném) návratu do Maďarska stanul před budapešťským lidovým soudem. Zbaven svých vojenských hodností, byl odsouzen k smrti a 26. listopadu 1947 zastřelen.

V souvislosti s případem Jánye, označeného za válečného zločince, může být poukazováno třeba též na často brutální chování vysoce postavených důstojníků k řadovým vojákům a příslušníkům doprovodných židovských pracovních praporů. Nicméně, i realita poválečného prosovětského režimu v Maďarsku, která v letech 1947-48 směřovala k postupnému nastolení komunistické diktatury, vedla k tomu, že se v říjnu 1993, tedy opět po zásadních politických změnách v zemi, dočkal částečné rehabilitace rozhodnutím maďarského Nejvyššího soudu. Tato, tak jako rehabilitace či jen návrhy na ni v případě některých jiných vojenských a politických činitelů z horthyovské epochy, popravených po druhé světové válce (připomeňme namátkou generála Ference Szombathelyiho, v letech 1941-44 náčelníka generálního štábu, jenž byl navzdory svému poválečnému odsouzení a uvěznění v Maďarsku vydán do Jugoslávie a až tam roku 1946 popraven), mohla být zase zdrojem určitých kontroverzí.            

Zkáza 2. maďarské armády u Voroněže mohla mít i jiné dohry po dlouhých desetiletích. Třeba když byly v říjnu 1999 v městečku Pákozd uloženy ostatky neznámého maďarského vojáka, exhumované v ruské voroněžské oblasti, což mělo, podle vyjádření tehdejšího maďarského presidenta Árpáda Göncze, symbolizovat „návrat všech maďarských vojáků domů“.