Jádro slavné výsadkové jednotky bylo složeno v samém závěru Velké války coby pěší útvar se základnou v Camp Shelby a počítalo se s jeho odvelením na západní bojiště. Stavba oddílu se neustále zpomalovala a útvar boje na evropské frontě již nestihl. Když peklo prvního konfliktu skončilo, 101. divize byla na delší čas přeložena do zálohy s posádkou ve wisconsinském Milwaukee. Nejspíše v této době se objevuje proslulý divizní symbol křičícího orla bělohlavého – samozřejmě bez dodatku „Airborne“. O něm si jednotka ještě dlouho mohla nechat zdát.

Foto: „Křičící orli“ (označení pro 101. výsadkovou divizi) byli za 2. světové války v bojích s nepřítelem velmi úspěšní | U.S. Army / Public Domain

Po vytvoření dalších paradesantních útvarů v rámci amerického vojska byla 101. divize umístěna posádkou na základnu Camp Claiborne v Louisianě s velícím důstojníkem. Williamem C. Leem. V nejvyšším velení se mezitím rozhořel spor, zda nová divize bude útvarem čistě padákovým nebo se bude do pozdějších operací zapojovat výsadkem z kluzáků. Divizi momentálně tvořily dva kluzákové a jeden padákový pluk. Později sice přibyl další pluk parašutistů a pozoruhodně se také zároveň zvýšila rivalita mez kluzákovým a výsadkovým elementem divize. Delší debata uvnitř nejvyššího velení vyústila do změněny rozvržení počtu padákových a kluzákových pluků. V červnu 1943 byl k 101. divizi připojen další, 506. padákový pluk. Sílu jednotky tvořily dva kluzákové a dva padákové pluky. V této sestavě se útvar zúčastnil první větší operace ve výcvikovém prostoru kdesi v Tennessee.

Psali jsme:Nechtěný Francouz a jeho služba v polské armádě

Od konce roku 1943 byla jednotka rozmístěna na území Spojeného království – čas invaze do Evropy a otevření druhé fronty se totiž neodvratně blížil! Lednem 1944 se síla 101. divize rozrostla o další padákový pluk a současný stav tedy činil 6 pluků a 6,6K mužů. Na území Spojeného království se divize účastnila tří velkých součinnostních cvičení označovaných krycími jmény Beaver, Tiger a Eagle.

6. června ráno nadešel „Den všech dnů“ - okamžik spojenecké invaze do Evropy. Okamžikem příletu dopravních letounů nad poloostrov Cotentin se do formací C-47 opřela síla protivzdušné obrany. Letci mají za úkol pouze dopravit výsadkáře nad týlové prostory německých jednotek bránících vyloďovací prostor pláže Utah. Jenže všude burácí výbuchy protiletadlového dělostřelectva, poděšení piloti vyháží výsadkáře na velmi širokém prostoru dost daleko, klidně až 20km od dopadových zón Able, Charlie a Dog. 

Německé formace alarmované burácením floty dopravních letadel, protiletadlovou palbou, svitem reflektorů i prostým pohledem na rozevírající se vrchlíky padáků dokáží poměrně dobře lokalizovat přibližný dopad parašutistů a okamžitě na přistávací plochy posílají další jednotky a navádí těžkou palbu. Celým sektorem německé 7. armády genplk. Friedricha Dollmana důstojníci vykřikují rozkazy bojového poplachu.

Přestože byli výsadkáři rozházení po obrovské ploše, na znění úkolu to nic nemění – v západním operačním prostoru bylo nutné zničit všechny možné druholiniové obranné pozice nepřítele a připravit tak uvolněnou cestu 4. pěší divizi postupující z pláže Utah do vnitrozemí, poté obsadit hráze a mosty na spojnicích obcí Pouppeville a St. Martin-De-Varreville. V jižní části bitevního pole bylo nutné obsadit most se zdymadlem v Barquette a odpálit železniční a silniční mosty na hlavní silnici a trati směrem k městu Carentan. Poté měly další části 101. divize vytvořit předmostí na řece Douve poblíž Le Portu. 

Psali jsme:Zákopová noha: Společný nepřítel, který stál život desítky tisíc vojáků

Je každopádně nutné říci, že i přes velmi těžké boje mezi 101. divizí a množstvím německých oddílů se ještě nedlouho po seskoku výsadkáři zabírají Poupeville, Vierville a St. Come-du-Mont. Na konci dopoledne 6. června se podařilo navázat kontakt s jednotkami 4. divize postupujícími ze zajištěné pláže Utah směrem dále do vnitrozemí. Přestože byla řada úkolů ze Dne D splněna, ani omylem to neznamenalo, že bitva o normandská předmostí končí. V dalších dnech mělo dojít k dalším těžkým střetnutím s mimořádně silným a velmi dobře zformovaným nepřítelem nehodlajícím vzdát se dobývané evropské půdy ani omylem zadarmo.

7. června generál Dwight D. Eisenhower nařizuje dvojici mohutných spojeneckých formací obsadit významné město Carentan, od čehož si sliboval rozšíření předmostí od pláží Utah a Omaha. Německý odpor na druhé z nich v tom spojeneckým jednotkám pořád ještě úspěšně bránil. Nejpříhodnějším místem ke spojení obou předmostí se jevilo okolí tohoto města. 

Postup k městu neúprosně ztěžoval zaplavený terén, močály i palba německých víceúčelových kanónů ráže 88mm. Mosty určené k přechodům říček byly zničené a ženijní oddíly likvidovala palba děl i kulometů, postup se tedy dále zpomaloval. Ani 11. června se nedařilo dostat se dál než k prvním okrajovým domům Carentanu. Nepřítel se bránil zuřivou palbou z opuštěné farmy nutící Američany zůstat většinou ležet na promáčené zemi. Dělostřelecká palba německé obránce nedokázala umlčet a nezbývalo než hrozivé řešení – bodákový útok vedený pplk. Colem. V 6,15 dopadly granáty kouřové clony, Cole vydal rozkaz k nasazení bodáků a paragáni se vyřítili k útokům. Došlo k těžkému a brutálnímu boje muže proti muži, nicméně přístup k městu byl za cenu nemalých ztrát přeci jen vylámán.

12. června se americké jednotky s drobnými posilami a ničivou palbou námořních děl seskupily k hlavnímu útoku na město. 13. června se Carentan ocitl pod americkou kontrolou ničící zbývající německé posty, opevnění i obránce. Ještě v 8h se odehrávaly nejtěžší boje se za zadním vojem německé výsadkové pěchoty bránící prostor nádraží. Po dobytí Carentantu pokračovaly boje na normandské frontě samozřejmě dále. Pád města vlastně umožnil rozvíjení dalších operací proti soustředění německé síly v mnohem větším rozsahu. 101. výsadkový divize byla na zdejší linii ponechána ještě další tři týdny.

Zdroj: Druhá světová válka