EXCALIBUR
CZUB
CZUB

Hlučná „Zlatá rybka“: SSSR postavil pouze jednu superrychlou ponorku třídy Papa

 29. 12. 2021      kategorie: Vojenská historie      4 komentáře
Přidat na Seznam.cz

Rychlost byla vždy v ponorkové válce problémem, k němuž bylo třeba přistupovat citlivě. I jinak velmi tiché ponorky jsou totiž hlučné, když se řítí oceánem maximální rychlostí 20 nebo 30 uzlů. Protože cílem ponorkového útoku je obvykle napadnout nic netušícího protivníka a vypustit torpéda, aniž by byl útočník obratem odhalen, ponorky se tak často pohybují jen o málo rychleji, než když si jdete zaběhat do parku, aby minimalizovaly hluk.

Rychlost u ponorek umožňuje agresivnější manévry proti ostražitému nepříteli, vypuštěným torpédům, či ovlivňuje schopnost přiblížit se k protivníkovi nebo se od něj odpoutat podle situace. Někdy je rychlost žádoucí už jen proto, aby se ponorka dostala tam, kam potřebuje, aby mohla zasáhnout rychle se pohybujícího nepřítele.

Takový byl i záměr sovětské ponorky projektu 661 Anchar, vyprojektované v roce 1959 - rychlá ponorka, která by se mohla řítit vpřed, aby zachytila americké letadlové lodě plující rychlostí 33 uzlů, napadla je na velkou vzdálenost střelami s plochou dráhou letu odpalovanými pod hladinou a pak co nejrychleji zmizela z místa odpalu.

k222Foto: Jediný exemplář Projektu 661, ponorka K-162 (K-222) | Wikimedia Commons / Public domain

Projekt 661, v NATO známý jako třída Papa, byl vyvíjen zhruba souběžně s dalším rychlým typem, torpédovou útočnou ponorkou projektu 705, z níž měla vzniknout ikonická ponorka třídy Alfa. Ačkoli se obě lodě v mnoha ohledech lišily, měly společný trup vyrobený ze silné, ale lehké titanové slitiny namísto oceli, aby se snížila hmotnost, a tím zvýšila rychlost plavidla.

Zatímco američtí inženýři používali titanové součásti v letadlech, jako byl ultrarychlý SR-71 Blackbird, v měřítku trupu ponorky to bylo považováno za neproveditelné, protože tento prvek bylo možné svařovat pouze v prostředí bez kyslíku. Sovětští inženýři se však nezalekli a nechali dělníky v přetlakových oblecích svařovat 60 milimetrů silné titanové pláty trupu Projektu 661 v budově č. 42 v Severodvinsku, naplněné argonem.

Náklady na tento plán činily (tehdy) 2 miliardy rublů, což vedlo k tomu, že titanové ponorce se začalo přezdívat "Zlatá rybka". Mnoho titanových desek tehdy prasklo kvůli výrobním vadám - zejména v balastních nádržích - což si vyžádalo zdlouhavou a nákladnou opakovanou výrobu komponentů.

Na rozdíl od relativně malé a elegantní Alfy a její malé posádky čítající patnáct až dvaatřicet členů byl Projekt 661 velkou, ale konvenčně vypadající konstrukcí s dvojitým trupem, s výtlakem 7 000 tun pod hladinou (přibližně jako obří druhoválečné japonské ponorky třídy I-400), měřil 107 metrů na délku a posádku tvořilo osmdesát dva důstojníků a námořníků. Rychlostní výhoda Projektu 661 pramenila z toho, že stroj obsahoval dva výkonné tlakovodní reaktory VM-5m, z nichž každý vyráběl 177 megawattů, které otáčely dvěma vedle sebe umístěnými lodními šrouby.

K-222 měl čtyři torpédomety s pouhými dvanácti torpédy pro vlastní obranu. Jeho hlavní výzbrojí mělo být deset sedmimetrových řízených střel P-70 Ametist (kódové označení NATO SS-N-7 Starbright) umístěných v zatopených šikmých trubicích podél obou boků na přídi. Jednalo se o první řízené střely určené k odpálení pod vodou (SLCM), které kdy byly nasazeny.

Taktická koncepce Projektu 661 byla jednoduchá: plavidlo mělo plout maximální rychlostí směrem k nahlášené poloze operačních skupin letadlových lodí. Jakmile by pomocí své výkonné sonarové soustavy MGK3 Rubin lokalizoval kořist, sonar by předal údaje o zaměření torpédovým a raketovým systémům Anchar. Raketová ponorka by následně vystoupala do hloubky 30 metrů a odpálila by všechny své 3,85tunové střely ve dvou pětiranných salvách načasovaných s odstupem tří minut ze vzdálenosti až 65 km. Střely Ametist by pak „vyskočily“ nad hladinu poháněné raketami prvního stupně, načež by roztáhly křídla a druhá raketa na tuhé palivo by je vymrštila vzhůru.

Po dosažení výšky 60 metrů pak třetí raketa, za pomoci inerciálního naváděcího systému, nesla P-70 rychlostí těsně pod hranicí rychlosti zvuku k určenému cíli. V terminální fázi by pak střely zapnuly aktivní radary v pásmu L, aby se zaměřily na největší blízký cíl. Zatímco by se rakety blížily ke svému cíli výše popsaným způsobem, ponorka by zamířila zpět na základnu pro doplnění střel.

Kýl ponorky Projektu 661 označované K-162 byl položen v roce 1965 a spuštěn na vodu o čtyři roky později. Při prvních námořních zkouškách s využitím 80 % výkonu reaktoru ponorka dosáhla úctyhodné rychlosti 42 uzlů, čímž překonala původních 38 uzlů stanovených v projektové dokumentaci. Pro informaci, americké ponorky třídy Permit v té době dosahovaly maximální rychlosti 28 uzlů. Během rychlostní jízdy K-162 se však utrhly kryty přístupových poklopů, nouzové signální bóje a přívody vody.

30. prosince kapitán Golubkov Filipovič provedl s K-162 zkušební plavbu, při níž se snažil titanovou ponorku vyzkoušet až na hranici jejích možností. Po překonání bezpečnostních kontrol motorů raketová ponorka tehdy dosáhla světového rekordu 44,7 uzlu při využití 97 % výkonu reaktoru, přičemž plula 100 metrů pod hladinou.

Tato rychlost byla zopakována i při druhém testu, 30. března 1971 s využitím 100 % výkonu, i když posádka nakonec musela přerušit třetí úsek plavby, protože se turbíny začaly dostávat mimo kontrolu. Na podzim téhož roku ponorka cvičně pronásledovala americkou letadlovou loď přes Atlantik, kdy se během osmdesátidenního nasazení vynořila pouze jednou.

Úctyhodná rychlost Projektu 661 však s sebou nesla i velké nedostatky - maximální rychlost měla za následek pro posádku nesnesitelnou hladinu hluku 100 decibelů. Norman Polmar se ve své knize Cold War Submarines (Ponorky studené války) podělil o vyprávění člena sovětské posádky: "Když byla překročena rychlost 35 uzlů, bylo to jako hluk proudového letadla. V řídicí místnosti nebyl slyšet pouhý hukot letadla, ale hřmot strojovny dieselové lokomotivy."

Rychlá ponorka, v roce 1975 přeznačená na K-222, následně sloužila sovětské Severní flotile dalších čtrnáct let a v roce 1980 dokonce přečkala havárii reaktoru, kterou způsobil klíč spadlý do strojního zařízení při doplňování paliva do aktivní zóny reaktoru. Titanová ponorka byla nakonec v prosinci 1984 vyřazena z provozu a ponechána na molu v Severodvinsku. Následně zůstala nečinná dalších čtyřiadvacet let, než byla v roce 2015 definitivně sešrotována.

Zdroj: nationalinterest.org

 Autor: Petr Žák

Komentáře

Czert

04. 01. 2022

To se malokdy stane ze ponorka se hlasi vic nez aktivni sonar.

MXM

29. 12. 2021

Na tu dobu úžasný počin když si uvědomíme že to dělali poctivě ručně všechny počty a kresby na papír, dnes nepředstavitelné i pomalých konvenčních plavidel. A na sovětské poměry i velice spolehlivá.

Miroslav Játro

29. 12. 2021

Dvojpáček a šlapátek je dostatek.

Hynek Fišturný

29. 12. 2021

Klasické polovýkonné jádrové krky se velmi osvědčily v honbě za částečně splnitelnými cíly.

Přidat komentář