Současná válka na Ukrajině nám jasně ukázala, že ani Evropa není prosta nebezpečí válečného konfliktu. Ačkoliv to bylo mnoha vojenskými odborníky popíráno, i ve zdánlivě klidné Evropě vypukl klasický, otevřený symetrický konflikt. Konflikt, kterého se na obou stranách účastní statisíce vojáků a tisíce kusů vojenské techniky, a který tak svým rozsahem od doby druhé světové války nemá obdoby. Jenže takový konflikt může vypuknout i jinde. Nejde totiž jen o Ukrajinu. Ta je i přes veškerou svou tragičnost jen jednou kapitolou ve složité spletitosti vztahů mezi Evropou a Ruskem. Vždyť Rusko vyhrožuje i dalším zemím, a potažmo i celé Evropě. Obdobný konflikt proto může propuknout i v oblastech, kde bychom to vůbec nečekali.

Foto: Rusko vyhrožuje i dalším zemím, a potažmo i celé Evropě. Obdobný konflikt jako na Ukrajině tak může propuknout i v oblastech, kde bychom to vůbec nečekali. | Shutterstock

Rusko a jeho dobyvačná zahraniční politika

Jedním z klíčových důvodů tohoto latentního nebezpečí vojenského konfliktu je bohužel již tradiční imperiální, dobyvačná politika dnešního putinovského Ruska. Jeho politika totiž zdaleka nesměřuje jen vůči Ukrajině. Lze připomenout, že již dávno před současnou ukrajinskou válkou, v r. 2008, Rusko realizovalo válku proti malé, kavkazské Gruzii. Tato válka nám tak ukazuje nejen na nebezpečnost chování Putinova režimu, ale i na to, že takto se ruský režim chová dlouhodobě.

Ve prospěch nějakého nového konfliktu iniciovaného Ruskem paradoxně vypovídá i 
současný vývoj ukrajinského konfliktu. Vše totiž naznačuje tomu, že Ukrajina ve své válce zvítězí, a dokáže ovládnout celé své bývalé území. A to jak díky nesmírnému vypětí ukrajinského lidu, tak i díky rozsáhlé pomoci západních států. Lze ovšem pochybovat o tom, zda to bude ještě tento rok, když současná ukrajinská ofenziva ani zdaleka nepostupuje podle původních předpokladů. Přesto vše napovídá tomu, že Ukrajina v tomto konfliktu skutečně zvítězí.

Ani to ovšem Evropu nijak nezbavuje nebezpečí ze strany Ruska. Bylo by totiž mylné domnívat se, že po tomto ruském stažení z Ukrajiny bude v Evropě klid. I nadále zde zůstane Rusko se svým nevypočitatelným autoritativním režimem. Režimem, který i nadále bude mít své ambice, které budou směřovat primárně proti Evropě.

Lze ostatně předpokládat, že současné politické vedení Ruska nebude čekat, až Rusko v současné válce zcela prohraje, protože taková definitivní porážka by byla před ruským obyvatelstvem jen těžko obhajitelná. Úplná porážka by navíc přímo ohrozila ruské elity. Spíš lze očekávat, že v určité chvíli se putinovské Rusko pokusí z konfliktu vycouvat, aniž by ztratilo svou tvář. A poté zkusí štěstí jinde. I po svém stažení z Ukrajiny si navíc Rusko zachová svou vojenskou sílu. Je nepravděpodobné, že by současní představitelé Putinova režimu jen čekali, až ruská armáda na Ukrajině zcela vykrvácí. Vždyť ruská armáda, a především pak ruská Národní garda jsou klíčovými oporami Putinova režimu. Lze proto očekávat, že až ruské ztráty překročí jistou, těžko definovatelnou hranici, pak Rusko raději svou armádu stáhne, aby s ní mohlo zakročit proti případné vzpouře ruského obyvatelstva proti režimu.

Případné stažení ruské armády z Ukrajiny tak nebude nějakou definitivní prohrou Ruska, ale spíše taktickým ústupkem. Bude příležitostí k tomu, aby se Rusko vnitřně konsolidovalo, a obnovilo své síly. Aby ruská armáda doplnila prořídlé stavy nově povolanými a vycvičenými vojáky, ale stejně tak aby realizovala přezbrojení novými či spíše staronovými zbraňovými systémy. A až toto vše Rusko ukončí (přičemž je otázkou, jak dlouho může taková konsolidace trvat, protože je možné, že tento proces bude z politických důvodů urychlen, a to i na úkor kvality), pak může uskutečnit nový útok, novou válku. Ale už na jiném místě.

Otázkou ovšem je, kde Rusko znovu zaútočí. Možným cílem hypotetické nové ruské agrese mohou být pobaltské státy – právě tato možnost je nejčastěji zmiňována. Důvodů k tomu je hned několik. Pobaltské státy patřily do sovětského impéria, Rusko si tak může tuto agresi ospravedlnit tím, že zabírá jen to, co mu kdysi patřilo. Pobaltské státy jsou navíc jen malé, disponují jen početně slabými a málo vyzbrojenými armádami. Představují proto snadný cíl. Na druhou stranu NATO již do těchto států umístilo své síly, aby tak posílilo jejich obranyschopnost. Proti této možnosti ovšem hovoří hlavně to, že pobaltské státy jsou asi nejvíc očekávatelný cíl možné ruské agrese. Nejsou tedy vhodné pro nějaký překvapivý útok, na který by se Rusko spoléhalo nejvíce. Tato možnost je tak méně pravděpodobná.

Z hlediska zeměpisného je dalším možným terčem nového ruského útoku Polsko, tradiční protivník Ruska. Takový útok proti Polsku by navíc byl snadno realizovatelný, Rusko by totiž mohlo pro nástup svých vojsk proti Polsku využít oblasti Kaliningradu, ale stejně tak i území spřáteleného Běloruska. Jenže Polsko, které dnes vydává vysoké prostředky na zbrojení (4 % HDP) a buduje silnou armádu opírající se o obrovské počty moderních zbraňových systémů, je až příliš nebezpečným protivníkem. Na takto silný stát si Rusko zřejmě netroufne. Tato možnost je tedy také méně pravděpodobná.

Další možností nové ruské agrese je další tradiční ruský vojenský cíl – Finsko. Záminkou pro takovýto útok může být třeba i nynější vstup Finska do NATO. Na druhou stranu Rusko má své bolestivé vzpomínky na svou někdejší zimní válku proti Finsku, a na vysoké ztráty, které v této válce utrpělo. Samozřejmě, dnes jsou pro válčení jiné podmínky, moderní zbraňové systémy by si s náročným terénem Finska dokázaly snáze poradit. Je ale třeba brát v potaz, že Finsko se kvůli obavě ze svého mohutného souseda na válku systematicky připravuje. Finsko, ač má jen malou populaci, vybudovalo početně sice menší, ale zato dobře organizovanou armádu, která se může opřít i o silné zálohy. Finská armáda navíc disponuje moderními západními zbraňovými systémy. Zdánlivě malé, slabé Finsko tak představuje ve skutečnosti nebezpečného protivníka; navíc protivníka, který díky své historické zkušenosti s takovýmto konfliktem počítá, a systematicky se na něj připravuje. I proto je nějaký ruský útok proti Finsku – přestože mnohé zdánlivě hovoří v jeho prospěch – méně pravděpodobný.

Oproti tomu jen málo zmiňovanou, ve skutečnosti až příliš reálnou možností je vojenský útok Ruska proti Norsku. Na první pohled je nějaký ruský útok na Norsko málo pravděpodobný, protože Norsko se nám jeví od Ruska dostatečně vzdálené. Jenže to je dáno tím, že situaci vnímáme jen optikou současného ukrajinského konfliktu, který se odehrává stovky kilometrů od Norska; potažmo i naším pohledem střední Evropy.  Takový pohled je ale mylný. Norsko totiž s Ruskem přímo sousedí. Sice jenom v omezené míře, jelikož norsko-ruské hranice měří pouze 196 km, ale přesto sousedí. To samozřejmě případný útok významně usnadňuje. Stačilo by tedy jen překročit hranici.V neprospěch takového konfliktu hovoří to, že v Norsku je většina významných měst atd. soustředěna především v jižních, úrodnějších částech země, vzdálených od hranice s Ruskem. Ale i to hovoří spíše ve prospěch hypotetického ruského útoku. Ruská armáda by mohla obsadit velkou část Norska takřka bezpracně, a přesunout sem své síly pro další útok na jižní části norského státu.

V neprospěch ruského vojenského napadení Ruska hovoří i to, že oblast, ve které Norsko sousedí s Ruskem, je nehostinná, a takřka liduprázdná. I místní terén je složitý, je zde jen málo cest atd. To ale na věci nic nemění. I v takových podmínkách je nasazení vojenské techniky možné, v jistém ohledu je dokonce snazší než leckde jinde, protože zde nehrozí propadnutí techniky v měkkém terénu atd.

Na druhou stranu ve prospěch takového útoku Ruska proti Norsku hovoří hned několik faktorů. Tím zřejmě nejzávažnějším je faktor překvapení. Pokud by Rusko zaútočilo v geograficky zcela odlišné části Evropy, než by Západ od něj očekával, pak by tím dosáhlo vojensky významného momentu překvapení. Než by se Západ vzpamatoval, než by dokázalo zareagovat NATO, ale i samotná norská armáda, ruská armáda by mohla obsadit velkou část norského území. Mohla by se přiblížit až k jižním oblastem Norska, kde je soustředěna jak většina obyvatel, tak i většina průmyslu a infrastruktury.  Právě z tohoto pohledu se Norsko může jevit Rusku takřka jako ideální cíl!

Dalším, důležitým faktorem je samozřejmě poměr sil. Norsko je totiž stát jen s poměrně malou populací, čítající jen cca 5,5, mil. To je ovšem velký nepoměr oproti velkému, lidnatému Rusku; je to něco jiného než poměr mezi Ruskem a Ukrajinou. Norsko je navíc i z vojenského hlediska slabé. Norsko sice svou obranu nezanedbává, a dlouhodobě vydává na obranu 2 % HDP. A díky tomu, že Norsko má mimořádně vysoký HDP na obyvatele, jde o částky nemalé. Přesto je Norská armáda poměrně malá, má např. pouze jeden tankový prapor (obdobně jako Česká republika), disponuje také jen malým počtem nadzvukových letadel atd. Je tedy nesrovnatelně slabší než Rusko. Pro Rusko by tedy zřejmě nebylo problém Norsko vojensky obsadit – zvlášť když by to byl úder nečekaný a překvapivý.

Případný ruský vojenský útok proti Norsku by přitom byl pro Rusko snazší, než se může na první pohled zdát. Rusko se totiž dlouhodobě připravuje v severních oblastech Země, především v Arktidě. Rusko staví vojenské jednotky určení zvlášť pro boj v chladných severských oblastech. Rusko dokonce vyvíjí speciální zbraňové systémy, určené pro náročný arktický terén – takové systémy, jako jsou např. dělostřelecké systémy 2S39 Magnolia, protiletadlové systémy TOR-M2DT atd. Pro provoz v severských oblastech Rusko modernizuje tanky T-80 poháněné plynovou turbínou, které jsou pro nasazení v chladném podnebí mnohem vhodnější než tanky T-72/90. Rusko je tak na válku v regionech s chladným podnebím připraveno zřejmě lépe než jakýkoliv jiný stát.

Je navíc zřejmé, že Rusko nemusí jít jen cestou pozemní operace, metodou postupu pozemních vojsk přes rusko-norskou hranici. Rusko může přímé vojenské překročení hranic kombinovat s vyloďovací operací někde v jižnější části, např. v okolí strategicky významného města Tromso. Případně by Rusko také útok mohlo kombinovat s nasazením svých výsadkových vojsk, byť ta byla na Ukrajině notně zdecimována (již nyní ale dochází k jejich obnovování). Z hlediska ryze technického, vojenského by tedy případný ruský útok proti Norsku byl relativně snadný, mnohem jednodušší než ruská válečná operace proti Ukrajině. 

Pro takovýto útok proti Norsku má navíc Rusko i celou řadu důvodů. Tím jistě nejzávažnějším je to, že Norsko je stát oplývající ropným bohatstvím. Norsko patří i mezi přední světové producenty zemního plynu. Již jen přímý zisk norských ložisek ropy a zemního plynu (a zisků z nich) by mohl být pro Rusko a jeho politické vedení lákavý. Zvlášť když vezeme v potaz, že Rusko je už nyní válkou na Ukrajině ekonomicky oslabené, a po válce to bude ještě výraznější. Už jen to, že by bylo napadeno Norsko coby jeden z nejdůležitějších světových producentů ropy, že by mezi sebou válčily dvě světové ropné mocnosti, by samozřejmě mělo zásadní vliv na světové ceny ropy. Zvýšení ceny ropy by se pak okamžitě projevilo i na ruském státním rozpočtu, opírajícím se primárně o zisky z těžby ropy. To může být velmi silný motiv.

Co je ale možná ještě důležitější, je to, že Rusko by v případě obsazení norských nalezišť ropy a zemního plynu získalo silné mocenské páky, kterými by mohlo působit na Západ, na Evropu. Tato situace by tak mohla v lecčem připomínat někdejší útok Iráku Saddáma Husajna proti malému, ale ropným bohatstvím oplývajícímu Kuvajtu. Irák přitom také disponoval rozsáhlým ropným bohatstvím, zdánlivě to tedy neměl zapotřebí. Jenže to bylo Saddámovi Husajnovi a jeho režimu stále málo, Irák si navíc chtěl kompenzovat ztráty vzniklé dlouholetou válkou proti Iránu (obdobně jako je Rusko vyčerpáno svou válkou na Ukrajině).

Je také třeba připomenout, že v plánech Saddáma Husajna bylo i obsazení Saúdské Arábie coby dalšího významného světového producenta ropy. V rukou Saddáma Husajna by se tak ocitlo patrně až 40 % světové ropy. Vedle vidiny přímých ekonomických zisků taky bylo pro Saddáma Husajna motivem zjevně i to, že by díky tomu mohl svět závislý na dodávkách ropy do značné míry ovládat, vnutit mu jeho vůli. Něco obdobného může napadnout i V. Putina, či nějakého jeho nástupce.

Zdánlivě málo pravděpodobný ruský útok proti malému, ale ropou a zemním plynem oplývajícímu Norsku je tedy zcela reálný. Do značné míry by odpovídal i ruskému politickému a vojenskému myšlení. Z hlediska našeho, evropského uvažování je něco takového absurdní. Ale už třeba právě to, že s něčím takovým vůbec nepočítáme, že na to nejsme připraveni, může být pro Rusko motivem, aby takový útok realizovalo.

Je navíc možné, že případná ruská agrese by se netýkala jen Norska, a že by souběžně Rusko mohlo napadnout i sousední Švédsko. Záminkou pro takový útok by mohl být např. připravovaný vstup Švédska do NATO, motivací pro Rusko by ale mohlo být i získání surovin a průmyslu této vyspělé a bohaté země. Je však pravděpodobné, že Rusko by nechtělo tříštit své vojenské síly, a že by útok soustředilo primárně proti Norsku. Takovýto útok by samozřejmě vyvolal ve světě celou řadu negativních reakcí. Zcela jistě by zareagovalo NATO, jehož je Norsko významným, tradičním členem. Ale jelikož by byl ruský útok tolik překvapivý, NATO by zřejmě nedokázalo reagovat včas, resp. ne dostatečně rychle. Je proto pravděpodobné, že Rusko by dokázalo Norsko obsadit, nebo aspoň získat jeho významnou část. Následovala by ovšem válka, vedená Norskem, jeho politickou reprezentací a jeho obyvatelstvem, ale stejně tak i dalšími zeměmi NATO. Jenže – takováto otevřená válka by mohla trvat dlouho. Navíc by ovlivnila celou Evropu, a to velmi negativně.

Je také nasnadě, co by takováto válka udělala s cenami ropy. Ty by mohly vzrůst i několikanásobně, jak ukazují zkušenosti z roku 1973. Takováto válka by tak hluboce ovlivnila i nás, a celou střední Evropu. Je proto zřejmé, že nebezpečí Ruska není spojeno jen s Ukrajinou, se současnou ukrajinskou válkou. Obdobně může Rusko zaútočit i jinde – a to i na místech, které bychom to nečekali. I proto by se Evropa měla na nebezpečí takového nečekaného, byt zatím jen hypotetického konfliktu, co nejlépe připravovat.

Zdroj: armyrecognition.com, breakingdefense.com