Ač se to někdy může zdát neuvěřitelné, současná válka na Ukrajině trvá již téměř 9 let. Devět let, od ruské anexe Krymu v roce 2014, probíhá na Ukrajině konflikt, který svým rozsahem nemá v Evropě od konce druhé světové války obdoby. Současná, zostřená fáze, kdy v březnu minulého roku na Ukrajinu vstoupila oficiální ruská armáda, pak trvá již téměř rok a vše naznačuje, že válka na Ukrajině se potáhne ještě poměrně dlouho.

Je navíc zřejmé, že se konflikt na Ukrajině bezprostředně dotýká celé Evropy; především pak střední Evropy včetně České republiky, která je také v hledáčku čelních představitelů ruského režimu, toužících po obnovení sovětského impéria. To by nás mělo nutit k zamyšlení nad tím, jak by měl Západ dál k tomuto konfliktu přistupovat, a jaké cíle by si měl stanovit.

Právě definování strategických cílů je ale složitější, než se může zdát. Chybné stanovení strategických cílů, smyslu válečných operací, často vede i ke zvrácení výsledku celého válečného konfliktu, a znehodnocení válečného úsilí. Bylo tomu i v případě konfliktů vedených Západem – stačí si připomenout např. nedávnou válku v Afghánistánu. Tato zkušenost nám navíc ukazuje, že mylné definování strategických cílů může daný stát oslabit, a často dokonce vede k posílení protistrany. I to nám napovídá, že při stanovování strategických cílů je třeba postupovat s velkou rozvahou.

Úspěšný postup Ukrajiny

Na druhou stranu je patrné, že na určité přehodnocení dosavadních přístupů, ale i stanovení strategických cílů v ukrajinském konfliktu je dnes možná ten nejlepší čas. V poslední době totiž ukrajinská armáda v této válce dosáhla celé řady úspěchů. Na mnoha místech se ukrajinské armádě podařilo zvrátit dosavadní průběh války, kdy ruská armáda jen neustále postupovala směrem na západ, ukrajinské armádě se dokonce na některých místech daří vytlačovat ruskou armádu z okupovaného ukrajinského území. Samozřejmě, postup ukrajinských vojsk je vzhledem k neobyčejné intenzitě bojů pomalý, a na některých místech ruské jednotky dokázaly realizovat i řadu úspěšných protiútoků. Přesto ukrajinská armáda postupuje kupředu, a lze očekávat, že tento postup bude pokračovat i nadále.

Foto: Na mnoha místech se ukrajinské armádě podařilo zvrátit dosavadní průběh války, kdy ruská armáda jen neustále postupovala směrem na západ, ukrajinské armádě se dokonce na některých místech daří vytlačovat ruskou armádu z okupovaného ukrajinského území. | Tomáš Kolařík / CZ DEFENCE

Je však třeba připomenout, že těchto úspěchů Ukrajina dosahuje nejen díky statečnosti ukrajinských vojáků a celkové mobilizaci všech zdrojů Ukrajiny, ale také díky rozsáhlé pomoci ze strany západních států – a to pomoci jak vojenské, tak politické a ekonomické. Právě tato součinnost vzrůstající akceschopnosti ukrajinské armády a západní pomoci zafungovala, a navzdory všem pochybovačům dokázala, že je schopna odolat agresi ruského režimu, ale i proti němu úspěšně postupovat. Proto je nyní nutné definovat, kam až by měl tento postup pokračovat. Bylo by velkou chybou tento úspěch nějak promarnit.

Prvořadý úkol - obnovení Ukrajiny v plném jejím rozsahu

Někdy se může zdát, jako bychom při snaze o definování strategických cílů Západu na Ukrajině zapomínali na fakt, co stálo na samotném začátku celého konfliktu – narušení územní integrity Ukrajiny, anexe Krymu, a následně i odtržení separatistických republik, Doněcka a Luhanska, což byl proces vyvolaný Moskvou a řízený ruskou armádou. Letošní připojení Doněcké a Luhanské republiky k Rusku pak naprosto jasně prokázalo, že cílem onoho odtržení nebyla nějaká touha po samostatnosti, resp. zbavení se závislosti na vládě v Kyjevu, ale pouhé podřízení Rusku. Toto narušení územní integrity Ukrajiny a přisvojení ukrajinského území Ruskem pak bylo činem, který v moderní historii jen těžko nachází obdoby.

Letošní vpád ruských vojsk na Ukrajinu, na území, které nikdy nebylo obýváno ruskou menšinou, a zjevná snaha dobýt celou Ukrajinu, pak situaci ještě dál zhoršil. Vše pak umocňuje fakt, že obdobnou agresí Moskva vyhrožuje i dalším státům, především pobaltským zemím a Moldavsku. Ukrajinská válka tak vytvořila nebezpečný precedent, který by mohl být velice snadno a rychle napodoben.

Nemalou roli hraje i těžká humanitární, resp. ekonomická situace Ukrajiny, která se potýká nejen s hospodářským propadem, ale také s rapidním zhoršením životní situace běžných Ukrajinců, což následně vede k emigraci velkého počtu Ukrajinců do zahraničí. Tento jev však Ukrajinu oslabuje, a navíc vyvolává politické pnutí v zemích, kam Ukrajinci utíkají. I proto by mělo být hlavním cílem Evropy, potažmo celého Západu, co nejrychlejší osvobození území Ukrajiny a obnovení její územní integrity. Následovat by pak mělo ekonomické obnovení, což ovšem vzhledem k poškození území a infrastruktury Ukrajiny bude nelehký úkol, a stejně tak i navrácení Ukrajinců do jejich vlasti. A tomuto úkolu by mělo být podřízeno vše.

Osvobození Ukrajiny a obnovení její územní integrity by ovšem mělo zahrnovat i anektovaný Krym, a území na východě Ukrajiny, tedy území výše zíněných separatistických republik. Právě tento prvek bude jistě předmětem celé řady debat a kontroverzí. Už třeba jen proto, že tato území Rusko de iure začlenilo do svého území. A již nyní lze počítat s názory, že tato území jsou obývána převážně Rusy, kteří mají právo na své sebeurčení, a že Krym velkou část své moderní historie patřil Rusku atd. Na druhou stranu lze zmínit, že ona území na východě Ukrajiny jsou sice obývána ruskou menšinou, ale žilo zde i velké množství etnických Ukrajinců. Ti sice byli z části vyhnáni, ale mnoho jich zde stále žije. Obě skupiny samozřejmě mají svá práva, takže definování nějakého práva na sebeurčení je téměř nemožné. Obdobná situace je pak i v případě Krymu, který je obýván převážně Tatary.

Se složitostí tohoto problému ovšem Rusko počítá – a zřejmě právě zde lze vidět příčinu, proč v těchto dnech Rusko navrhuje rozdělení Ukrajiny po vzoru Koreje, kdy by východní část Ukrajiny patřila Rusku, nebo by zde vznikl nějaký zdánlivě samostatný, avšak ve skutečnosti loutkový stát podřízený Moskvě. Jde o mistrný tah, který je v souladu se starou sovětskou tradicí, zároveň nám tento tah napovídá, jak moc bude debata o území na východě Ukrajiny složitá, a s čím vším musí při této diskusi Západ, resp. Evropa počítat. Možná největším nebezpečím je, že se tato diskuse pravděpodobně naprosto rozbředne, a bude trvat i celá léta. To by ovšem jen nahrálo Rusku a především režimu Vladimira Putina, kterému dnešní válka v mnohém vyhovuje. Uznání práva Ruska na začlenění východní části Ukrajiny by navíc bylo výsměchem ukrajinskému obyvatelstvu, které v současnosti jasně podporuje ukrajinskou vládu v její snaze o znovuzískání území na východě Ukrajiny. I proto by strategickým cílem Západu v ukrajinském konfliktu mělo být obnovení ukrajinské suverenity v její plné územní celistvosti, a to včetně území separatistické Luhanské a Doněcké republiky, ale stejně tak i včetně Krymu. A z této pozice by Západ – v návaznosti na kroky a politiku ukrajinské vlády – neměl ustupovat ani o jediný milimetr. I takováto politika Západu jistě vyvolá určité kontroverze, a to třeba i v českém prostředí. Zkusme si však položit otázku, jak bychom se tvářili my Češi, když by po nás Německo po druhé světové válce žádalo, aby Německu zůstalo jím obsazené území Sudet, kterého se sama vláda ČSR (byť pod německým tlakem) vzdala.

Již dnes se objevují požadavky, aby po skončení ukrajinské války byla vytvořena obdoba Norimberského či Haagského soudního tribunálu, kdy by prostřednictvím tohoto soudu byli souzeni vrcholní ruští představitelé včetně samotného Putina. Je ale otázkou, zda by trvání na něčem takovém bylo skutečně správné resp. prozíravé. Předně je třeba říci, že z hlediska ryze morálního by něco takového bylo jistě správné. Vždyť Putin si jednoznačně nese svou odpovědnost za rozpoutání ukrajinského konfliktu a nebýt této politiky, pravděpodobně by vůbec ke konfliktu nedošlo. Obdobně si svůj podíl morální odpovědnosti za ukrajinský konflikt nesou i další představitelé ruského režimu. Jenže bohužel, jak tomu někdy bývá, tento společenský ideál je v rozporu s vojenskou a politickou realitou.

Je nutné si uvědomit, že situace Ruska je, a i v budoucnosti bude jiná než situace zmíněného Německa po druhé světové válce. Německo bylo ve válce zcela poraženo, jeho válečný potenciál byl rozmetán. Jenže u Ruska to bude jiné. I v případě, že Rusko bude v tomto konfliktu poraženo, a stáhne se z okupovaného území Ukrajiny na své vlastní území, zůstane mu významný vojenský potenciál.

Je to dáno i tím, že ani dnes, přes všechny porážky a obrovské ztráty jak na životech, tak i na vojenské technice, potenciál Ruska zdaleka není vyčerpán. A jistě tomu nebude ani v případě ruského stažení z Ukrajiny. Musíme totiž vzít v potaz ruské vojenské myšlení, které ve svých teoretických přístupech (a to i na základě praktických historických zkušeností) počítá i s takovou možností. Pokud se Rusko rozhodne stáhnout z Ukrajiny, učiní to tehdy, když ještě bude mít dost sil. Rusko v takové chvíli nebude mít sílu na to, aby porazilo Ukrajinu, ale bude mít dost sil na to, aby si zajistilo ochranu svého vlastního území, a především politické přežití Vladimira Putina. I po prohrané válce na Ukrajině tak bude mít Putinův režim dostatečné ozbrojené síly, které budou schopny vést další konflikt.

Vše dál umocňuje ruské vlastnictví jaderných zbraní, které jakoukoliv snahu o nalezení odpovědnosti za ukrajinský konflikt a oprávněné potrestání vrcholných představitelů putinovského Ruska zcela neguje. Vždyť přes všechny neúspěchy ruské armády Rusku  nadále zůstávají početné strategické síly, které válkou nebyly nijak postiženy. Rusko tak vlastní obrovský počet jaderných zbraní (a jejich nosičů), které mnohonásobně překračují sílu potřebnou k zničení celé planety Země. Jak lze něco takového překonat, jak jde takové nebezpečí negovat?

Je navíc třeba počítat i s tím, že Rusko a jeho čelní političtí představitelé jsou ochotni v případě nouze tyto jaderné zbraně použít. I Vladimiru Putinovi a dalším je jasné, že pokud by Rusko své jaderné zbraně použilo, jistě by následovala odpověď Západu, především USA, a to patrně včetně odvetných jaderných útoků na ruské území. Jenže výroky Putina a dalších naznačují, že i s takovým nebezpečím ruský prezident počítá, a je ochoten je podstoupit. Putin a další jaderné zbraně nevnímají jen jako pouhého geopolitického strašáka, ale jako reálně použitelný bojový systém.

A proto je nepravděpodobné, že by se podařilo dostat Putina a jeho spolupracovníky před nějaký mezinárodní soudní tribunál – rozhodně ne dokud má Putin možnost stisknout příslušné tlačítko jaderného kufříku. Putin je tak ve zcela jiné situaci než Hitler a jeho spolupracovníci, ale také než např. Miloševič, kterého bylo možno dostat před soud v Haagu, protože jeho Srbsko nejenže bylo vojensky poraženo, ale především Miloševič neměl žádnou zbraň, díky které by se mohl vyhnout spravedlnosti. Putin však takovou zbraň má. Jak lze pak dostat před soud člověka, který má v rukou zbraň, která je schopna zničit celý svět, a kterou daný člověk může použít jako svou poslední šanci?

Svou roli ale hraje i faktor psychologický. Pokud by Západ až příliš trval na potrestání Putina (a dalších představitelů ruského režimu), resp. jeho vydání mezinárodní spravedlnosti, pak by to mohlo zapůsobit zcela opačně, než Západ předpokládá. V potaz totiž musíme brát psychologii totalitních režimů, ale i poněkud specifickou ruskou mentalitu. Pokud by Západ bezpodmínečně trval na potrestání Putina, pak by se ruský prezident cítil jako zvíře zahnané do kouta. Od takového člověka lze očekávat spíš čím dál ostřejší, až hysterické reakce. Touto reakcí může být i ono použití jaderných zbraní. Ale stejně tak to může být i nějaká jiná, obdobně nebezpečná protiakce coby akt poslední zoufalé sebeobrany. Lze něco takového riskovat, je to oprávněné?

Je také třeba brát v potaz, že Putinův režim není tak pevný, jak se může na první pohled zdát, a neovládá Rusko stoprocentně. Je faktem, že Putinovi se za desetiletí jeho vlády podařilo vybudovat efektivní totalitní systém, který zasahuje do všech sfér veřejného života. Ale přesto tento režim není dokonalou totalitou; není ani tak propracovaný, jak tomu bylo v dobách Sovětského svazu. V Rusku tak proti Putinovi existuje i poměrně výrazná opozice. Nejde ani tak o demokratickou opozici, která je v Rusku tradičně slabá, ale spíše o opozici uvnitř putinovského režimu. Tuto opozici představují především lidé z jednotlivých ministerstev a vládních institucí – technokraté, kteří si dobře uvědomují, kam až Rusko politika Vladimira Putina zavedla. V neposlední řadě také různí byznysmeni, kteří v důsledku ukrajinského konfliktu ztratili část svého majetku. Vzhledem k této narůstající opozici uvnitř systému pak může dojít i k Putinově pádu. To ovšem nemusí automaticky znamenat pád Ruska, ale ani pád putinovského režimu. Lze spíš očekávat, že za takové situace by si ruské elity vybraly nového představitele Ruska – nějakého spíše prozápadně vystupujícího člověka. Ten by ruským elitám zajistil setrvání u moci, ale na druhou stranu by coby ústupek Západu ukončil tažení na Ukrajině, a zřejmě by souhlasil s návratem situace před r. 2014 (tedy včetně vrácení Krymu a území na východu Ukrajiny). A to by znamenalo tolik kýžený konec války. I proto by bylo kontraproduktivní na Rusko, na ruský režim až příliš tlačit, a trvat na potrestání jeho představitelů. Mnohem lepší by bylo přistupovat k situaci s větším realismem, a třeba i s tolik zpochybňovaným pragmatismem.

Samozřejmě, takový přístup Západu k Rusku by měl i svá úskalí. Situace by do jisté míry připomínala Irák S. Husajna, který byl r. 1990 poražen ve válce o Kuvajt, ale následně bylo Iráku dovoleno stáhnout svou armádu na své území, a na samotný Irák mezinárodní koalice nezaútočila. Režim S. Husajna tak dokázal přežít. A i později S. Husajn pokračoval ve své dobrodružné politice, což ve svých důsledcích vedlo až k válce v r. 2003, a poté definitivní porážce Iráku a pádu S. Husajna. Ale i tak bylo ono období irácké vlády S. Husajna mezi lety 1991 a 2003 přes svá negativa lepší než otevřený válečný konflikt se všemi jeho hrůzami.

Situace v případě Ruska a ukrajinského konfliktu je podobná. I po odchodu ruských vojsk z Ukrajiny by nadále v Rusku zůstával modernizovaný autoritativní režim, který by byl určitou protiváhou Západu. Nebyl by ale již pro Západ otevřeným protivníkem. Je možné, že by se takovýto režim po nějaké době pokusil o recidivu. Ale i to by bylo lepší než otevřený válečný konflikt, než hrozící nebezpečí použití jaderných zbraní.

Neposlední výhodou takového řešení by pro Západ byl i faktor časový. Získaný čas by totiž Západ a především evropské státy mohly využít k posílení svých ozbrojených sil, které po dlouhá léta  trpěly nedostatečnými vojenskými výdaji. A takto vojensky posílená Evropa by byla nejlepší obranou proti případné opětovné agresi Ruska vůči Ukrajině či nějakému dalšímu evropskému státu.

Obdobně neprozíravé by byla i snaha „potrestat“ nejen režim Vladimira Putina, ale i samotné Rusko. I takové úvahy se občas objevují, a v mnohé jsou oprávněné; vždyť Rusko je viníkem ukrajinského konfliktu. Je navíc i lidsky pochopitelné, že především představitelé radikálních proudů v ukrajinské společnosti volají po tom, aby Rusko neslo následky své politiky. Často se hovoří o tom, že by Rusko mělo po válce platit reparace. Objevují se ale i úvahy, že by Rusko mělo být (obdobně jako Německo po druhé světové válce) rozděleno na několik států, které by tak již nepředstavovaly nebezpečí pro Evropu. Takové úvahy jsou ale  mylné, a ve svých důsledcích jsou i nebezpečné.

Oněm úvahám o rozdělení Ruska částečně nahrává i fakt, že v případě některých ruských regionů (Baškortostán atd.) se objevily zprávy o jejich nespokojenosti s ukrajinskou válkou, a o jejich možném odtržení od Ruska. Jenže takového scénáře by se Západ měl spíše obávat, místo aby jej podporoval.

Lze si totiž snadno představit, co by se stalo, kdyby se Rusko rozdělilo na několik států. Rozdělení Ruska by přerostlo v hádky o hranice, o území, a tyto hádky by rychle přerostly v ozbrojený konflikt. Ve prospěch takového konfliktu hraje i to, že území Ruska se skládá z regionů velikostně naprosto různorodých, od velkých entit rovnocenných s evropskými státy, až po miniaturní oblasti. Lze předpokládat, že velké regiony by měly snahu přisvojit si ty malé, a případně by i ony velké regiony, resp. nové státy bojovaly i mezi sebou.

Vše dál umocňuje i faktor ekonomický. V některých z regionů, u kterých se dnes projevují separatistické tendence, se totiž nalézají buď velké průmyslové podniky (Tatarstán), nebo se v nich nalézají naleziště strategických surovin. Lze pochybovat, že by se ono nové, zmenšené Rusko chtělo těchto bohatých regionů jen tak vzdát. Spíš lze očekávat, že by o ně začalo bojovat. Vznikla by tak celá série válečných konfliktů. Takovýto rozsáhlý konflikt by ale měl negativní vliv nejen na samotné Rusko, ale na prakticky celý svět včetně Evropy. Je zřejmé, že konflikt probíhající na území tak významného producenta ropy a zemního plynu, jakým je Rusko, by vystřelil ceny těchto komodit vzhůru. Nejde ale jen o faktor ekonomický. Je pravděpodobné, že by se takový konflikt přelil i do dalších bývalých zemí Sovětského svazu, a to včetně Ukrajiny.

Nemalou roli v tomto případě hraje opět faktor existence ruského jaderného arzenálu. Je totiž diskutabilní, zda by všechny jaderné zbraně získal jen jeden stát, ono nové, menší Rusko (ruské jaderné zbraně jsou rozmístěny v různých regionech Ruska). Pokud by nějaká z menších separatistických republik získala jaderné zbraně, pak by zřejmě také byla ochotna je použít - možná ještě víc než samotné Rusko. To by jistě vyvolalo další, obdobné reakce. Válka mezi jednotlivými regiony Ruska by se tak mohla rychle přeměnit v jadernou válku i s jejími dalekosáhlými důsledky.

Proti případným snahám potrestat Rusko bezpodmínečným vyžadováním reparací (byť je to oprávněné), případně dokonce jeho rozdělením opět hovoří i faktor psychologický. Takovýto krok by totiž vehnal řadové Rusy do náruče putinovského režimu. Snaha rozdělit Rusko na několik států by popudila Rusy, stejně jako by každý národ popudila snaha rozbít jeho stát. Ostatně, ani Němci se nikdy nesmířili s rozdělením Německa po druhé světové válce. V případě Ruska a hlavně Rusů s jejich tradičně vlasteneckým cítěním by to pak bylo ještě silnější. Zatímco dnes popularita ukrajinského konfliktu v Rusku klesá a mnozí Rusové se  vyhýbají vojenské službě, v případě obrany Ruska a jeho územní integrity by to bylo jiné. Za takové situace by Rusové měli mnohem vyšší motivaci bojovat, zásadně by stoupla i bojová morálka ruské armády. Této situace by navíc dokázal putinovský režim  propagandisticky využít (zlý Západ chce rozbít naše Rusko, naši vlast, útočí přímo na nás).

Jakákoliv snaha jít dál za vyhnání Ruska z jím okupovaného území Ukrajiny, případně snaha Rusko nějak potrestat, je tedy velmi kontroverzní – a to i v případě, že by to bylo z hlediska morálního správné. Každý, i třeba jen dílčí krok by mohl mít negativní následky, pro Evropu i  Západ. I proto by měl Západ při stanovování svých strategických cílů v ukrajinském konfliktu postupovat velmi uvážlivě. Jakákoliv chyba by se nám všem mohla ošklivě vymstít.

Zdroj: armyrecognition.com