V průběhu roku 1941 nabrala druhá světová válka již zcela bezpochyby globálních dimenzí. Hegemonii, dosaženou nad velkou částí Evropy nacistickým Německem v součinnosti s Itálií, jen posílilo německé balkánské tažení a poté především postup rozsáhlé invaze do Sovětského svazu od 22. června toho roku – a která zase samozřejmě vedla k protiněmeckému spojenectví Velké Británie (k níž lze připočítat její impérium a země Commonwealthu) se SSSR. Německo se vedle Itálie stalo protivníkem zejména Velké Británie i na afrických bojištích. 7. prosince japonským leteckým úderem na havajskou námořní základnu Pearl Harbor začala válka mezi USA a Japonskem v Pacifiku, a vzápětí vyhlásily válku USA, už předtím nakloněným spolupráci s Velkou Británií, rovněž Německo a Itálie. Konflikty s centry jednak v Evropě a jednak ve východní Asii a tichomořské oblasti (včetně japonsko-čínské války, táhnoucí se od roku 1937) začaly splývat vlastně v jednu celosvětovou konfrontaci. Širšímu mocenskému vlivu USA odpovídalo třeba už v dubnu 1941 rozšíření tzv. Panamerické bezpečnostní zóny, vyhlášené ve vodách kolem amerických kontinentů již v říjnu 1939.

Po polovině roku 1941, čili též ještě před zapojením USA do války, došlo na západě Jižní Ameriky, v dané situaci jen za okrajové pozornosti nejširší mezinárodní veřejnosti, ke konfliktu mezi Peru a Ekvádorem. Jeho příčiny tkvěly v nikoliv exaktně vymezených hranicích mezi oběma státy a vzájemných nárocích na některé neobydlené či řídce zalidněné regiony, mezi nimiž byla také poměrně rozlehlá část Amazonie. Geneze problému sahala přinejmenším do dob po zhroucení španělské koloniální moci, do vztahu mezi Peru a tzv. Velkou Kolumbií, jejíž součástí býval do roku 1830 i prostor Ekvádoru. Konflikt mezi oběma státy, zkomplikovaný navíc situací občanské války v Ekvádoru, proběhl pak i v letech 1858-60; a při trvajících hraničních sporech hrála významnou roli v jejich vztazích na přelomu 19. a 20. století, do roku 1910, arbitráž, svěřená španělskému králi, a posléze arbitráž USA, Brazílie a Argentiny. Poté, co se v letech 1932-33 Peru v amazonské oblasti ocitlo v pohraničním konfliktu s Kolumbií, ve věci peruánsko-ekvádorského vztahu se v roce 1936 dospělo k dohodě o delimitaci hranic. Ani to ale nezabránilo později opět vzrůstajícímu napětí, v rámci kterého kupř. v prosinci 1940 peruánský president Manuel Prado schválil vytvoření armádního Severního seskupení (Agrupación del Norte) při hranicích s Ekvádorem.

Jestliže může být uváděno, i vzhledem k vzájemnému poměru sil, že v ekvádorském vedení už jen při představě války se sousedem sehrával roli odstrašujícího příkladu třeba nedávný pád Francie z června 1940, naproti tomu Peru, převyšující Ekvádor velikostí svých ozbrojených sil a jejich profesionální úrovní, jakož i kvalitou jejich výzbroje, bylo na takovou konfrontaci bezesporu lépe připraveno. Přesto je sporné, při různé interpretaci z obou stran, kdo jako první zaútočil v situaci, jež 5. července 1941 vyústila v otevřený, v podstatě spontánně zahájený konflikt. Podle ekvádorského plukovníka Luise A. Rodrígueze, jenž velel silám čelícím peruánské invazi na jihozápadě své země, jej zahájila přestřelka mezi peruánskými policisty, doprovázejícími peruánské civilisty, jež vysekávali vegetaci na ekvádorské straně řeky Zarumilla, a ekvádorskou pohraniční hlídkou. Peruánské zdroje zase hovoří o prvotním ozbrojeném útoku z ekvádorské osady Huaquillas na peruánskou pohraniční hlídku a stanici Civilní gardy v lokalitě Aguas Verdes na svém břehu téže hraniční řeky při pobřeží Tichého oceánu. Každopádně, po prvních střetech převzala rychle iniciativu peruánská strana.

Psali jsme:Velké vítězství Konfederace u Chancellorsville a geniální plán generálů Lee a Jacksona

Foto: Bombardování oblasti na jihozápadě Ekvádoru peruánskými leteckými silami během konfliktu roku 1941. I když na tuto pohraniční peruánsko-ekvádorskou válku lze nahlížet v kontextu globální atmosféry druhé světové války, nelze ji považovat za její součást. Nakonec, rovněž oba zúčastněné státy se posléze fakticky připojily ke světové protiněmecké a protijaponské koalici, byť válku mocnostem Osy oficiálně vyhlásily až v únoru 1945 a tento akt se neodrazil v přímém vojenském zapojení. | Wikimedia Commons / Public domain

Peruánská armáda s uváděným celkovým počtem asi 68 tisíc mužů převyšovala ekvádorskou asi čtyřikrát. Peru disponovalo vycvičenými námořníky, a oproti několika zastaralým dvoj- a trojplošníkům na ekvádorské straně, jeho letecké síly vlastnily 7 amerických stíhacích letounů P-64, resp. ve variantě NA-50, jichž využívaly jako lehké bombardéry. Proti zřejmě více než 10 tisícům vojákům peruánského Severního seskupení stálo na ekvádorské straně hranice nanejvýš něco přes 5 tisíc pěšáků a karabiniérů, a do boje v peruánských řadách zasáhly mj. i 3 tankové roty s 12 lehkými tanky československé výroby (kdežto na ekvádorské straně tanky zcela chyběly). Nicméně, kromě dalšího, lehké zbraně též československé produkce (opakovací pušky ZB vz. 28, nazývané krátkými mauzerovkami, či lehké kulomety ZB vz. 26) se vyskytovaly i v ekvádorských řadách, potýkajících se ale jinak např. i s takovými logistickými problémy, jako nedostatek obuvi, ocelových přileb a zdravotnického materiálu.

Už 6. července zahájili Peruánci letecké útoky na ekvádorské pohraniční pozice, a terči náletů se stávala i města či městečka v jihozápadní části Ekvádoru. Zhruba do téže oblasti směřovala peruánská ofenzíva, v níž vrcholila bitva na Zarumille ve druhé polovině července. Zatímco Ekvádor, v obavách z vnitropolitického konfliktu, koncentroval většinu svých sil severněji kolem hlavního města Quito, Peruánci obsadili provincii El Oro mezi tichooceánským Guayaquilským zálivem a pohořím And, a pronikli do východněji položené provincie Loja. Koncem července zaútočily peruánské lodě na přístav Puerto Bolívar, zásobovací základnu ekvádorských jednotek na jihozápadě země, který pak 31. července peruánské síly ovládly prostřednictvím parašutistického výsadku (mimochodem, první takové akce na amerických kontinentech). Téhož dne vyhlásil ekvádorský president Carlos Arroyo del Río jednostranné zastavení palby; a v dalších dnech a týdnech se střety odehrávaly především v oblastech amazonské džungle východně od andských svahů, kde peruánské oddíly dosáhly kontroly nad řekami Yaupi a Santiago. Koncem srpna peruánské válečné loďstvo zablokovalo hlavní ekvádorský přístav Guayaquil. Operace, spojené s peruánskou ofenzívou, pokračovaly až do příměří z počátku října 1941. Úlohu ve faktickém ukončení této války sehrál tlak USA a některých jihoamerických států na Peru, v situaci, kdy zde existovaly obavy z její další eskalace.

V diplomatické rovině byl konflikt ukončen během panamerické poradní konference, zahájené v lednu 1942 v brazilském Rio de Janeiru, a jejímž hlavním předmětem jednání byla (již v době války USA s mocnostmi Osy) otázka dalšího postupu latinskoamerických států vůči Německu, Itálii a Japonsku. Tzv. Protokol z Rio de Janeira z 29. ledna 1942 řešil spor, za patronace USA a jihoamerických tzv. ABC-mocností (tj. Argentina, Brazílie, Chile), ve prospěch Peru. Jeho armáda se v únoru 1942 stáhla z ekvádorské pobřežní provincie El Oro, ale Ekvádor byl nucen přenechat svému sousedovi velkou část jím nárokované části Amazonie. V Ekvádoru byl takový výsledek, kdy země ztrácela asi 40 % svého či přesněji jí nárokovaného území, včetně přístupu k tokům Marañónu a Amazonky, vnímán za katastrofu. I to pak přispělo k násilnému svržení presidenta Arroya del Río koncem května 1944; a jak se ukázalo, tradice sporů měla pokračovat i později, když ekvádorská strana, bojkotující od roku 1948 proces delimitace na bázi usnesení z riodejaneirské konference, jej v roce 1960 zcela negovala. Otevřel se předpoklad pro nové ozbrojené pohraniční konflikty mezi Peru a Ekvádorem v roce 1981 a znovu v roce 1995, dokud spor nevyřešila mírová smlouva z října 1998.

Psali jsme:V Rusku byl nalezen druhoválečný zákop plný výstroje a zbraní v perfektním stavu

Foto: Ekvádorské pohraniční stanoviště Charcas po obsazení peruánskou armádou 23. července 1941. Ekvádor, jenž byl v lednu 1942 na panamerické konferenci v Riu de Janeiru (a dosud za přítomnosti peruánských vojsk na svém jihozápadě) přinucen uznat nárok Peru na velkou část jím nárokované Amazonie, označil později takový výsledek za neplatný, což mělo být zase později prvotním zdrojem nových pohraničních konfliktů obou států v letech 1981 a 1995. | Wikimedia Commons / Public domain

Konflikt z roku 1941, jenž si mohl vyžádat více než 1 000 padlých a zraněných na ekvádorské a více než 100 padlých a asi 200 zraněných na peruánské straně, proběhl v globálním kataklyzmatu druhé světové války, jakkoliv do něj přímo nezapadal. Dodejme, že jako nakonec všechny ostatní latinskoamerické státy, také Peru a Ekvádor se připojily ke světové protiněmecké a protijaponské koalici (i když válku Německu a Japonsku vyhlásily oba státy až v únoru 1945, aniž by byl tento krok, podobně jako tomu opět bylo v případě větší části dalších latinskoamerických států, následován vysláním jejich vojenských jednotek do bojů). Oba státy přerušily diplomatické styky s Německem, Itálií a Japonskem, a přikročily kupř. k restriktivním opatřením vůči německým, italským a japonským občanům, příp. osobám s kořeny ve jmenovaných zemích na svých územích (patřila k tomu i deportace části peruánských Japonců do USA), a konfiskacím jejich majetků. Ekvádor v roce 1942 poskytl USA námořní a vojenské základny na ostrůvku Baltra v souostroví Galapág a na poloostrově Salinas (či Santa Elena) západně od Guayaquilu, jež měly zajistit ochranu Panamského průplavu z pacifické strany. Ty zde přetrvaly do roku 1946.

Jak bylo však zmíněno, jednoznačnou vojenskou převahu Peru nad Ekvádorem v roce 1941 symbolizovaly i lehké tanky původem z Československa. Tanky, nasazené v konfliktu a postupující v součinnosti s pěchotou, patřily k dohromady 24, které byly dovezeny z ČSR, nakonec zrovna už v době jejího faktického rozbití a zániku let 1938/39. Na peruánské straně zkušenost z uvedeného střetu s Kolumbií let 1932-33 podnítila ideu modernizace armády a získání tanků, jako prostředků vhodných k prolamování nepřátelských pozic. V době, kdy se tyto bojové prostředky objevily už i v Jižní Americe (byť za nevalného úspěchu za bolívijsko-paraguayské války let 1932-35), a za stavu, kdy samo Peru postrádalo kapacity a průmyslovou základnu k vlastní tankové produkci, odrážela takový zájem armádní komise, vyslaná do Evropy. Mezi zeměmi, kde Peruánci hodlali požadované lehké až střední tanky nakoupit, figurovalo, vedle Francie, Itálie nebo Velké Británie, také Československo. A byla to asi primárně iniciativa pražské Českomoravské Kolben-Daněk (ČKD), její kontaktování peruánské strany, co rozhodlo, že právě odtud měly v době před druhou světovou válkou do Peru dorazit tanky, které také jako jediné byly roku 1941 využity proti Ekvádorcům.

Tanky LTP-38 a jejich osudy

V říjnu 1936 navštívila peruánská armádní delegace poprvé továrny ČKD. Její zájem o produkci tohoto strojírenského podniku i později zjevně ještě navýšily tanky, resp. jejich prototypy, určené pro export do jiných zemí (Írán, Litva). Když mezitím např. vzala za své konkurenční alternativa nákupu tanků v Itálii, do 15. února 1938 byla vyjednána dohoda mezi šéfem peruánské komise plukovníkem Martínezem a zástupci ČKD, podle níž mělo Peru koupit 24 tanků za 24 miliónů Kčs (kromě ČKD měla část sumy přejít na Škodu a Zbrojovku Brno jako výrobce výzbroje tanků). Poté, co Ministerstvo národní obrany ČSR dosáhlo 6. dubna 1938 od peruánské strany závazku, že tanky nebudou prodány žádné třetí straně, schválila prodej československá vláda. ČKD v pražské Libni začala s výrobou prototypu exportního tanku Praga LTP (lehký tank Peru), který pak pod názvem „Lima“, a dosud bez výzbroje, putoval přes Polsko a námořní cestou přes New York do peruánského Callaa. Odtud v září 1938 pokračoval do andské La Oroya, kde byl podroben vcelku úspěšnému testování, týkajícímu se jeho jízdních schopností v tamním vysokohorském terénu, a po opětném návratu do příbřežního hlavního města Limy byl obdobně vyzkoušen i na dunách. Při následně autorizované sériové výrobě těchto tanků v ČSR se přitom zprvu počítalo s převzetím některých z nich československou armádou za všeobecné mobilizace, vyhlášené v atmosféře vypjaté tzv. sudetoněmecké krize 23. září 1938 (a vrácením příslušné finanční částky peruánské straně), ovšem tento scénář zůstal v situaci, vrcholící mnichovskou konferencí a jejími dopady, bezpředmětným. Další jednotlivé tanky byly testovány na území ČSR, což zahrnovalo i střelecké testy, a na přelomu let 1938/39 byly postupně ve třech zásilkách přepraveny po moři (z německého Hamburku nebo polské Gdyně) do Peru. V Peru byli tehdy rovněž přítomni Čechoslováci jako mechanici a instruktoři místních tankistů.

Exportní LTP (v Peru nazývaný Tanque Ligero 38/39 M) je považován za jednoho z bezprostředních předchůdců lehkého tanku LT vz. 38, který byl v období po německé okupaci českomoravského vnitrozemí v březnu 1939, jako PzKpfw 38 (t), využíván německým Wehrmachtem v jeho evropských taženích v počáteční fázi druhé světové války. LTP, tank pro tříčlennou posádku, dosahoval délky 4,1 m, šířky 1,95 m a výšky 2,16 m, jeho celková hmotnost činila přes 7,3 t. Rychlost tanků, poháněných šestiválcovým motorem od švédské společnosti Scania, je uváděna na 33 km/h v terénu, příp. 41 km/h na silnici, jejich dojezd na silnici až na 187 km. Výzbroj představovaly kanón Škoda vz. 34, ráže 37 mm, a dále těžký kulomet ZB vz. 53 v otočné věži a spodněji, v levém průčelí trupu, lehký kulomet ZB vz. 30. Síla pancíře (vyráběného kladenskou Poldi) se pohybovala v rozmezí 8-25 mm.

Na osvědčení československých tanků v Peru (jejich nanejvýš 7 kusů, jež do té doby stačily do země dorazit) je poukazováno už v souvislosti s pokusem o převrat v Limě proti tehdejšímu presidentovi generálu Benavidesovi z února 1939, kdy úloha těchto strojů, nasazených proti povstalcům, spočinula zjevně jen v odstrašujícím účinku. Jejich hlavní nasazení bylo později spojeno právě s pohraniční válkou s Ekvádorem z roku 1941. Vzhledem ke zmíněným 3 rotám o celkem 12 tancích dodejme, že zbývající polovina tanků zůstala dislokována jinde, při hranicích s jinými státy, např. Bolívií. Jejich obecně vyzdvihovaný úspěch v konfliktu je jistě třeba připsat i tomu, že na ekvádorské straně nejenže tanky scházely, ale jako nedostatečná či neefektivní je hodnocena i její protitanková obrana. Při peruánském postupu došlo pouze k jednomu lehčímu poškození tanku, zasaženého do čela věže výstřelem jednoho z děl Breda (italské provenience) o ráži 20 mm, jež měli Ekvádorci k dispozici.

Foto: Exemplář dochovaného tanku LTP-38 (či Tanque Ligero 38/39 M) v pevnosti Real Felipe v peruánském Callau. Nátěr je teprve výsledkem úprav, k nimž v Peru došlo v desetiletích po importu tanků z Československa (jejich původní zbarvení kombinovalo barvy tmavě zelenou, tmavě hnědou a okrově žlutou). S ohledem na reputaci, kterou si v Peru tyto tanky získaly za konfliktu s Ekvádorem let 1941-42, můžeme dodat, že ani na ekvádorské straně (přes úplnou absenci tanků) nescházely zbraně československé provenience. | Wikimedia Commons / Public domain

Reputace tanků, původně nazývaných LTP (a asi i vlivem jisté setrvačnosti, dané nabytými zkušenostmi s nimi), přetrvala v Peru i v následujících letech, a to navzdory tomu, že země ještě během druhé světové války obdržela od USA, na základě jejich Zákona o půjčce a pronájmu (Lend-Lease Act), 30 lehkých tanků M3 Stuart. Zájem o nákup dalších československých tanků ovšem nedošel naplnění v důsledku komunistického převratu v ČSR z roku 1948, kdy Peru, jako součást panamerického systému, jistě přináleželo k opačnému bloku počínající studené války, a kdy tam ČKD mohla v letech 1950/51 poslat pouze náhradní součástky o hodnotě necelých 54 tisíc USD. Mohli bychom poznamenat, že k výraznějšímu dočasnému obratu ve vztazích mezi oběma zeměmi až později přispěl nejobecněji levicový kurz, realizovaný vojenským režimem v Peru po převratu z října 1968 – a ostatně, o těsnějších kontaktech se sovětským blokem svědčí zrovna i to, že mezi stroji, jež úlohu československých tanků v peruánské armádě nahradily, se vedle francouzského lehkého tanku AMX-13 nacházely sovětské T-54 a T-55.

LTP, resp. ty, které zůstaly schopné provozu, byly počátkem 70. let přesunuty do zálohy. Ovšem, ceněné třeba i pro své schopnosti pohybu ve vysokohorském terénu, stejně jako v tropické džungli, hovoří se o nasazení dvou z nich ještě i v operacích proti ultralevicové, maoisticky orientované organizaci Světlá stezka (Sendero Luminoso), vedoucí guerillový odboj proti peruánskému státu v 80. a 90. letech 20. století. Nakonec, podotkněme, že v roce 2012 bylo po dlouhých vyjednáváních mezi českou a peruánskou stranou dosaženo toho, že se jeden z těchto tanků vrátil jako muzejní exponát do České republiky.

Zdroj: britannica