Je známa řada problematických bodů a antagonismus v dějinách vztahů mezi Polskem a Ruskem. Pokud bychom pozornost omezili pouze na problematiku polsko-sovětských vztahů po většinu 20. století, lze vzpomenout již válku mezi obnoveným polským státem a sovětským Ruskem let 1919-21. Víme o sovětské anexi východních částí polského státu (zahrnující oblasti západní Ukrajiny a Běloruska, a rovněž litevský Vilnius) v počáteční fázi druhé světové války, v září 1939, k níž došlo na bázi německo-sovětského paktu „Ribbentrop-Molotov“ (či „Hitler-Stalin“). Víme o následném povraždění mnoha tisíc Poláků, internovaných v Sovětském svazu, sovětským NKVD, a o tom, jak záležitost, známá jako katyňský masakr, už během druhé světové války poznamenala vztahy mezi SSSR a polskou exilovou vládou v Londýně, bez ohledu na vytrvalou tendenci sovětské strany svádět zločin na německé nacisty...

Vlastně již od závěrečné etapy druhé světové války (kdy se mj. jako nové polské vedení proklamoval prosovětský, pod komunistickým vlivem zformovaný výbor v Lublinu), ale i později měla do těchto vztahů zasáhnout osoba, uznávaná zároveň za jednoho z hlavních strůjců sovětského vítězství v tzv. Velké vlastenecké válce let 1941-45 – maršála Konstantina Konstantinoviče (Xaveroviče) Rokossovského. Roli hrál už i zčásti polský původ tohoto sovětského vojevůdce, jenž vyrůstal ve Varšavě, spadající za jeho dětství k ruskému impériu, resp. zjevně i zde se 21. prosince 1896 v rodině polského železničáře narodil (některé zdroje však uvádí jako jeho rodiště západoruské město Velikije Luki). Rodina z otcovy strany náležela ke zchudlé polské šlechtě. Jeho praděd sloužil v jezdeckém pluku v dobách tzv. Varšavského knížectví, zřízeného Napoleonem I. – a o více než celé století později očekávala obdobná dráha i K. Rokossovského (mimochodem, brzy osiřelého a pracujícího postupně ve více profesích, nakonec jako kameník), když byl s vypuknutím první světové války v roce 1914 povolán do ruské armády. Do období revolučních událostí v Rusku roku 1917 dosáhl poddůstojnické hodnosti v řadách 5. dragounského Kargopolského pluku. Při někdy připomínaném dilematu, před nějž byl s dalšími svými polskými spolubojovníky stavěn v celkovém kontextu ruské revoluce a konce první světové války, a k němuž patřila eventualita návratu do Polska a podpora jeho obnovené státnosti (jak to učinil i jeho bratranec Franz Rokossowski), K. Rokossovskij se připojil k bolševikům. Jako velitel postupně různých jednotek kavalerie v rámci formací tzv. Dělnicko-rolnické rudé armády (a od roku 1919 i člen bolševické strany) se za ruské občanské války zúčastnil bojů v oblastech Uralu a Sibiře proti „bílému“ admirálovi Kolčakovovi a, v letech 1920-21, proti „bílým“ silám v ruském Zabajkalsku a v Mongolsku. Za úspěchy v bojích, v nichž byl dvakrát zraněn a během nichž proslul prosazováním taktiky masivního nasazení obrněných jednotek proti nepřátelským pozicím, obdržel vysoké sovětské vyznamenání Řád rudého praporu.

V Rokossovského životopisu, zahrnujícím následující léta, figurují např. absolvování speciálních velitelských kurzů v Leningradě nebo při moskevské Vojenské akademii M. V. Frunzeho, a velitelská působení v čele různých jednotek Rudé armády na území SSSR. V letech 1926-28 působil jako vojenský instruktor opět v komunistickém, resp. tzv. lidovém Mongolsku. V roce 1929 se zúčastnil sovětského zásahu v incidentu na Čínské východní železnici v Mandžusku. Při dosažené hodnosti divizního velitele, v letech 1936-37 byl velitelem 5. sboru kavalerie Leningradského vojenského okruhu se sídlem v Pskově. Ani jemu se nevyhnuly stalinské čistky v armádních řadách, když byl v srpnu 1937, obviněn ze spojení s polskou a japonskou zpravodajskou službou, zatčen a následně na více místech vězněn a, podroben též bití, vyslýchán. Až duch vojenských reforem, podnícený průběhem zimní války s Finskem let 1939-40, vedl v březnu 1940 k jeho propuštění a rehabilitaci. V uznávané hodnosti plukovníka, dočkal se povýšení na generálmajora. V červnu 1940 se podílel na sovětské anexi rumunské Besarábie.

Psali jsme:Žabí muži z Decima MAS a jedna z nejúspěšnějších akcí italských ozbrojených sil za 2. světové války

Při jeho závratné kariéře v průběhu Velké vlastenecké války, je poukazováno na dílčí úspěchy, dosažené jednotkami pod jeho velením už v prvních dnech a měsících po německé invazi z 22. června 1941 - alespoň v tom smyslu, že na dotyčných úsecích přece jen zbrzdily postup německých vojsk do sovětského vnitrozemí (jako útok, byť v podstatě sebezničující, jeho 9. mechanizovaného sboru v rámci sovětského Jihozápadního frontu proti německým silám, jež obsadily západoukrajinské Dubno, nebo posléze neúspěšný pokus jeho armády v rámci Západního frontu o znovudobytí Smolenska, Němci dosaženého v polovině července). Ke sklonku roku 1941 se 16. armáda generálporučíka Rokossovského, podřízená generálu Žukovovi, podílela na úspěšné obraně Moskvy, při níž původně zaujala pozice při přístupu k městu od severozápadu. Poté, co byl během následujících sovětských protiofenzívních operací Rokossovskij v březnu 1942 vážně zraněn následkem německého dělostřeleckého ostřelování, v létě a na podzim toho roku velel Brjanskému frontu v prostoru jihozápadně a jižně od Moskvy. Jako čerstvě jmenovaný velitel Donského frontu sehrál pak rozhodující úlohu v rozsáhlé ofenzívě (operace „Uran“) v listopadu 1942, jež při vlastním úderu ze severu, a v kooperaci s Jihozápadním a Stalingradským frontem, spěla k obklíčení Paulusovy německé 6. armády u Stalingradu. 10. ledna 1943 velel útoku 7 armád, jenž v příštích týdnech sovětské vítězství u Stalingradu dovršil.

Z pozice velitele sovětského Centrálního frontu od února do října 1943 se podílel na odražení německé ofenzívy v bojích u Kurska a na postupu v rámci orelské operace (červenec-srpen 1943). Následně, do konce září 1943, řídil černigovsko-pripjaťskou ofenzivní operaci, součást bojů o Dněpr, které směřovaly k sovětskému postupu do centrálních částí Ukrajiny. Jako velitel Běloruského (a od února 1944 1. běloruského) frontu se stal jedním z duchovních strůjců masivní operace „Bagration“. Hlavní útok operace, pojmenované po ruském generálovi gruzínského původu z dob napoleonských válek, byl zahájen na zhruba 800-kilometrovém úseku 23. června 1944. Ofenzíva vojsk tří běloruských a 1. ukrajinského frontu (nehledě na podpůrné akce sovětských uskupení v severněji položených prostorách), o celkové síle asi 2,4 milionu vojáků, 5,2 tisíce tanků, 36 tisíc děl a 5,3 tisíce letounů, proti německé armádní skupině „Střed“ (mimochodem, asi o polovinu slabší v počtu mužů, a s asi jen 1/6 počtu tanků a ¼ počtu děl a letadel oproti postupujícím Sovětům) vrcholila, za ztrát asi 750 tisíc mužů v sovětských řadách, faktickým zničením zmíněného německého uskupení. V červenci 1944 se v sovětských rukou opět postupně ocitly Minsk, Vilnius a Lvov. Vytlačení německých sil z prostoru sovětského Běloruska podmínilo naopak postup Rudé armády na polské území. 20. července 1944 překročily sovětské jednotky řeku Bug, v oblasti Moskvou požadované polsko-sovětské hranice.

Foto: Vojáci 1. běloruského frontu postupují městem Polock, počátek července 1944, součást operace „Bagration“. Dodejme, že Polock byl součástí sovětského Běloruska už před zářím 1939, čili sovětským záborem východních částí Polska. Propagační sovětský plakát při cestě oznamuje, že (po zhruba tříleté německé okupaci) „Polock je náš“, a vyzývá, s ohledem na „sovětské Pobaltí“, k dalšímu postupu na západ. | Wikimedia Commons / Public Domain

V polovině roku 1944 byl Rokossovskij povýšen na maršála Sovětského svazu a obdařen čestným titulem „Hrdina Sovětského svazu“; a i s ohledem k postupu, prezentovanému jako osvobození Polska z německé nacistické okupace, podotkněme, že již v březnu 1944 byla v rámci jeho 1. běloruského frontu zřízena 1. polská armáda. Ta navázala na předtím zformovanou divizi, posílenou často propuštěnými polskými vězni sovětských pracovních táborů, která byla do bojů po boku Rudé armády vyslaná v srpnu 1943. Prvním velitelem této síly za přítomnosti též sovětských důstojníků ve svých řadách, jež měla posloužit jako základ armády poválečného, komunistického a prosovětsky orientovaného Polska (Polské lidové armády), se stal Zygmunt Berling - důstojník, ocitnuvší se po září 1939 v sovětské internaci, kde navázal spolupráci s NKVD a vůbec sovětským systémem a jenž byl sovětským vůdcem Stalinem jmenován generálem.

Psali jsme:Rekonstrukce vchodového srubu „Krok“ tvrze Bouda: Splněný sen, který trval 32 let

Prvořadě také jednotky 1. běloruského frontu (a asi 20-tisícová 1. polská armáda) se v bojích s Němci přibližovaly k Varšavě, když tam bylo 1. srpna 1944 zahájeno povstání v režii polské odbojové, a jistě nikoliv prosovětské, Zemské armády (Armia Krajowa). Jak známo, toto povstání, cílící k osvobození polského hlavního města od německé okupace dříve než tam dorazí Rudá armáda, bylo do dvou měsíců prudkých bojů ve městě krvavě rozdrceno německými silami za rozhodujícího nasazení jednotek SS, resp. 2. října jej ukončila oficiální kapitulace povstaleckého vedení. Právě ale i s Rokossovského jménem jsou propojeny jak okolnosti zjevného Stalinova rozhodnutí povstání nepodpořit, tak jen limitované kroky, učiněné přesto k jeho přímé podpoře ze strany sovětských vojsk - po jejich průniku na varšavské předměstí Praga 14. září, který byl následován přechodem asi 3 tisíc příslušníků 1. polské armády na opačný, levý břeh Visly, aby navázali spojení s bojovníky Zemské armády, a tendencemi, v souladu s paralelním úsilím západních Spojenců, k materiální pomoci povstalcům ve formě leteckých shozů. Přestože už 8. srpna maršálové Rokossovskij a Žukov předložili Stalinovi projekt vlastního dobytí Varšavy (bez koordinace se Zemskou armádou), na druhou stranu je poukazováno na Rokossovského mlčení po polovině září k žádostem varšavských povstalců, spatřujících nyní v masivní sovětské ofenzivě jedinou možnost své záchrany. Rokossovskij sám později ve svých pamětech zmínil „udělení povolení“ k uvedenému přechodu Visly vojáky 1. polské armády, akci, jež do sklonku září beztak skončila nezdarem. Nakonec, jednotky 1. běloruského frontu spolu s polskými oddíly, a tentokrát již pod velením Georgije K. Žukova, vstoupily do zcela zničeného a vylidněného města teprve po zahájení nové ofenzívy 17. ledna 1945.

Rokossovskij byl totiž mezitím, v listopadu 1944, Žukovem v čele 1. běloruského frontu nahrazen. Na něho samotného přešlo velení 2. běloruského frontu, jenž měl v rámci viselsko-oderské operace, započaté v lednu 1945, podpořit postupem oblastmi při Baltu postup Žukovových a Koněvových sil jižněji. Vzhledem k tomu, že konečným cílem 1. běloruského frontu měl být Berlín, předpokládá se, že bylo Stalinovým záměrem, aby na Žukovovi, a nikoliv na něm, spočinulo prestižní dobytí sídla německé Třetí říše. 2. běloruský front plnil v takovém kontextu spíše vedlejší úlohu. Postup k Gdaňsku byl ještě v lednu 1945 zpomalen pomocí 3. běloruskému frontu v bojích v prostoru Východních Prus. Později, v součinnosti s operací Rudé armády, vrcholící do počátku května 1945 pádem Berlína, postupoval 2. běloruský front Pomořany a Meklenburskem. Jeho 8 armád se snažilo tlačit k baltskému pobřeží německou 3. tankovou armádu, a mj. vytvořil širší předmostí při ústí Odry u Štětína, který, prohlášen Němci za pevnost, padl do sovětských rukou až 26. dubna 1945. S konečnou porážkou Německa se na německém severu spojily Rokossovského jednotky s jednotkami britského polního maršála Bernarda Montgomeryho.

Foto: Maršál Konstantin Rokossovskij (přední řada vpravo) ve společnosti britského maršála Montgomeryho (na fotografii vlevo od něj) a dalšího sovětského maršála Žukova (opět vlevo) u berlínské Brandenburské brány, 12. červenec 1945. Od sovětského dobytí Berlína uplynuly již více než dva měsíce. Existují spekulace, podle nichž právě i Rokossovského původ (po otci Polák, vyrůstající ve Varšavě) byl důvodem, proč předtím sovětský vůdce Stalin rozhodl, aby nikoliv na jeho, ale na Žukovově velení spočinul postup Rudé armády, vedený přímo proti Berlínu. | Wikimedia Commons / Public Domain

Poválečnou prestiž maršála Rokossovského demonstrovalo už i jeho velitelství slavnostní přehlídky, tzv. Pochodu vítězství (Parad Pobedy), na moskevském Rudém náměstí 24. června 1945. Od června 1945 zůstával velitelem sovětských vojsk v Polsku, které se měnilo v jeden ze států fakticky podřízených SSSR a jednu z komunistických diktatur, tzv. lidově demokratických států, od roku 1947 pod oficiálním názvem Polská lidová republika. Za takových okolností vytvářel jeho původ předpoklad, aby byl v říjnu 1949 ve své původní vlasti, v souladu mezi polským komunistickým předákem a presidentem Boleslawem Bierutem a J. V. Stalinem, jmenován ministrem obrany. Zároveň mu byl udělen titul maršála Polska. V roce 1952 se navíc ocitl ve funkci místopředsedy polské vlády, a stal se též členem politbyra polské komunistické, resp. tzv. sjednocené dělnické strany.

Ze své ministerské pozice se tak sovětský (a současně polský) maršál podílel na formování armády tzv. lidového Polska, jehož ozbrojené síly čítaly v roce 1953, v tehdejší situaci studené války, asi 400 tisíc mužů. Měl podíl na čistkách v polské armádě, a na  dosazování sovětských důstojníků k jejím jednotlivým jednotkám. Jeho vlivu je připisováno zřízení Vojenského báňského sboru, pracovních jednotek, kam byli posíláni předpokládaní nepřátelé komunistického systému. Byl mimochodem také jedním z polských zástupců na jednání, jež 14. května 1955 vedlo k založení Varšavské smlouvy, tj. vojenského paktu, sdružujícího pod kuratelou SSSR dalších původně sedm států východní části Evropy. Již v době po Bierutowě smrti (březen 1956), a zároveň již v době počátků tzv. destalinizačního procesu i v samotném SSSR, rozhodl o vyslání armády proti dělnickým protestům v Poznani koncem června 1956, jejichž potlačení si vyžádalo možná až téměř 100 životů.

Znesvářen ovšem poté s novým polským stranickým a reformně vystupujícím předákem Wladyslawem Gomulkou (jehož vedení se ostatně dočasně ocitlo i v napjatých vztazích se sovětským Chruščovovým vedením), právě Gomulkův vliv stál za ukončením jeho státních a stranických pozic v Polsku. Když byl Rokossovskij 10. listopadu 1956 nakonec odvolán i z funkce ministra obrany, vrátil se do SSSR, spolu s asi 500 sovětskými poradci. V letech 1958-62 zastával post náměstka ministra obrany SSSR a velitele Zakavkazského vojenského okruhu. Zemřel v Moskvě 3. srpna 1968 - a o respektu, v SSSR mu přikládaném, svědčí i umístění urny s popelem jeho tělesných ostatků ve zdi moskevského Kremlu. Až do své smrti mj. udržoval kontakt se svou sestrou, žijící ve Varšavě.

Foto: Konstantin Rokossovskij (resp. Konstanty Rokossowski) jako ministr národní obrany Polské lidové republiky a maršál Polska, rok 1951. Rozhodující vliv na Rokossovského vstup do polského vedení v roce 1949 měl z polské strany tehdejší přední komunistický představitel a president B. Bierut. Kombinaci jím dosažené prestiže a současně jeho původu vyzdvihoval např. i rozkaz pro jednotky polské armády při příležitosti jeho jmenování ministrem obrany: „Náš národ je hrdý, že Polák, varšavský dělník, se stal jedním z nejvýznamnějších velitelů ve válce s hitlerismem...“ | Wikimedia Commons / Public Domain

Konstantin Rokossovskij bývá hodnocen jako jeden z nejlepších sovětských vojenských velitelů druhé světové války. Je zdůrazňováno jeho pochopení podstaty manévrové války, a i v obecném kontextu toho tendence šetřit životy svých vojáků, nebo kupř. jeho oceňování a rozvíjení iniciativ podřízených velitelů. V souvislosti s operací „Bagration“ je známo, kterak na svolané konferenci velitelů dokázal prosadit plán vlastní strategie (v otázce formy útoku na běloruský Bobrujsk při řece Berezina) proti Stalinovu návrhu.

Jsou připomínány Stalinovy koncepty z dob ještě před koncem druhé světové války, podle nichž se Polsko mělo změnit v „silného spojence“ SSSR, vytvářejícího bariéru proti případné další, budoucí expanzi (revanši) ze strany Německa. Polsko, od roku 1945 geograficky doslova posunuté ve směru z východu na západ ve srovnání se stavem mezi světovými válkami (tj. ztráta území na východě ve prospěch SSSR a naopak zisky na úkor Německa především na západě), pak také představovalo největší (plochou i lidnatostí) ze států sovětského bloku ve střední a jihovýchodní Evropě. Možná i toto můžeme zmínit vzhledem k poválečné roli maršála Rokossovského, který se sám vyjádřil zhruba v tom smyslu, že je „v Rusku nahlížen jako Polák a v Polsku jako Rus“. Připomeňme, že po jmenování maršálem Polska v roce 1949 odmítl převzít maršálský palcát, evokující časy tzv. sanačního režimu maršála Pilsudského z meziválečného období. Nicméně, zavržen později Gomulkou, opouštěl Varšavu ke sklonku roku 1956 v polské vojenské uniformě. V každém případě lze říci, že v Polsku se tento proslulý sovětský maršál měl nakonec stát do značné míry symbolem sovětizace a stalinizace země, a v první řadě její armády. 

Zdroj: britannica.com