EXCALIBUR
CZUB
CZUB

"Nádherná malá válka": Mezník ve světových dějinách

 23. 10. 2020      kategorie: Vojenská historie      2 komentáře

Skutečnost, že USA vnímáme za přední světovou velmoc, má své kořeny přirozeně ve vývoji 2.světové války, která zase vytvořila podmínky pro to, aby se staly jednou ze dvou (a nakonec vlastně také triumfující) supervelmocí několik desítek let trvající epochy tzv. studené války. Nicméně, sílu, jejíž vliv výrazně přesahoval oblast vlastní polokoule (Ameriky) představovaly USA, od sklonku 19.století mj. též průmyslově nejsilnější mocnost světa, už desítky let předtím. Převratnou roli tu sehrály důsledky válečného konfliktu, který svedly v roce 1898 se Španělskem, tj. evropskou monarchií, nacházející se tehdy již velmi dávno za vlastním velmocenským zenitem.

us_01
Foto: Obraz A. Menocala, smrt Antonia Macea, jednoho z předáků ozbrojeného kubánského hnutí za nezávislost, v boji v roce 1896. Konflikt na Kubě poutal zvýšenou pozornost v USA. Od roku 1896 vyvolala pobouření v severoamerické veřejnosti také tzv. Reconcentración, praxe španělského generála Weylera, jíž mělo být docíleno izolace civilního obyvatelstva od podpory povstalcům (a v níž je některými shledáván jeden z prototypů pozdějších koncentračních táborů). Odvolání Weylera z Kuby v roce 1897 patřilo k ústupkům Madridu, který se za vlády liberála Sagasty obecněji snažil dosáhnout na ostrově kompromisu. Např. jeho nabídka autonomie však již nemohla uspokojit ty, jež bojovali za úplnou kubánskou nezávislost. | Wikimedia Commons

V té době stále budoucí státní sekretář (ministr zahraničí) USA John Hay nazval tento konflikt s jeho ukončením „nádhernou malou válkou“ („splendid little war“) v dopise, adresovaném Theodoru Rooseveltovi. Dodejme, že právě i Theodore Roosevelt, pozdější vicepresident a nakonec president USA (když v roce 1901 nahradil v úřadě zavražděného Williama McKinleyho), patřil předtím k předním propagátorům rázného amerického zákroku proti Španělsku, v kontextu vývoje na Kubě, ale i v širším zájmu posílení pozic USA ve světě, a sám se válečného tažení zúčastnil. Termín „nádherná malá válka“ mohl vystihnout podstatu konfliktu z amerického pohledu. Zatímco necelé 4 měsíce trvající válka přinesla USA kontrolu nad drtivou většinou dosavadního španělského panství v Karibiku a Pacifiku, jejich ztráty lze označit za nízké. V situaci, kdy bylo proti Španělsku zmobilizováno asi 274 tisíc mužů (byť ještě v dubnu 1898, v době vyhlášení války, bylo konkrétněji pozemní vojsko USA představováno jen 28 tisíci muži pravidelných jednotek), je výše amerických ztrát uváděna na necelých 5,5 tisíce zemřelých. Z toho však v boji padly ani ne 4 stovky vojáků, příp. námořníků. Zbývající většina úmrtí je připisována na vrub nejrůznějších nemocí (malárie, tyfus, žlutá zimnice, úplavice).

Psali jsme: Zbraň „U“ se vrací…

us_02
Foto: Vrak americké bitevní lodi USS Maine po explozi v Havanské zátoce v noci na 15.únor 1898. Tato loď připlula na Kubu v lednu 1898, aby zde „chránila životy a majetky občanů USA“. Příčiny katastrofy nebyly nikdy vysvětleny (má se za pravděpodobné, že šlo o nehodu). V USA z ní však někteří (včetně tehdy náměstka ministra námořnictva Theodora Roosevelta) veřejně obvinili španělskou stranu. Ústupky ze strany samotného Španělska vůči USA, jakož i umírněné hlasy v americké veřejnosti byly přehlušeny náladami militantních expanzionistů, které lze vystihnout známými frázemi: „Remember the Maine! To hell with Spain!“ („Vzpomeňte na Maine! K čertu se Španělskem!“). | Wikimedia Commons

Prvotní příčina americko-španělské války spočívala v konfliktu, s nímž měla prakticky splynout, tedy v tzv. 2.kubánské válce za nezávislost, povstání proti španělské vládě na Kubě, jež probíhalo od roku 1895. Zájmy z USA, směřující ke Kubě, vytvářely problém mezi Španělskem a USA už o desítky let dříve; a vedle strategického zájmu to byly především ekonomické vazby s touto ostrovní kolonií (či provincií) Madridu, co nyní k tamnímu dění přitahovalo pozornost americké veřejnosti. Záležitost navíc získala i jistý etický rozměr vzhledem k praktikám, jaké v rámci boje proti kubánským povstalcům, vedoucím taktiku guerillové války, prosadil v letech 1896-97 španělský generál Valeriano Weyler (označený americkým tiskem za „řezníka“, „the Butcher“) – tedy koncentraci venkovského obyvatelstva do zvláštních osad, kde docházelo k častým úmrtím v důsledku hladu a epidemií. Svůj oficiální kurz vůči Španělsku přitom USA vyostřily po nástupu republikánského presidenta McKinleyho v roce 1897. Jak to odpovídalo tendencím již z dob okolo poloviny 19.století, americká strana také projevila vůči madridskému dvoru regentky Marie Kristiny Habsburské (královny-matky, vládnoucí místo nezletilého Alfonse XIII.) zájem o vlastní odkoupení Kuby. Atmosféru nakonec rozjitřila exploze a potopení americké válečné lodi Maine v havanském přístavu v noci na 15.února 1898. Zkáza lodi, vyslané do kubánských vod na žádost amerického konzula v Havaně, stála životy 266 námořníků na její palubě; a jakkoliv její příčiny nebyly objasněny, šířená teze, že se jednalo o výsledek španělské diverze, v USA jen vystupňovala protišpanělské válečné nálady.

us_03
Foto: Americká kresba, znázorňující útok eskadry komodora Deweye (v čele s USS Olympia) na španělskou flotilu kontradmirála Montoja u Cavite v Manilském zálivu 1.května 1898. Americká dělostřelba přinesla Španělům naprostou zkázu. Zničeno bylo všech 11 jejich lodí, a jestliže na španělské straně zahynulo téměř 400 mužů (a sám Montojo utrpěl zranění), na americké straně si střet vyžádal pouze 8 zraněných. Přesto, Manilu obsadili Američané společně s filipínskými povstalci (tehdy stále svými spojenci) až po příjezdu vlastních vojenských posil 13.srpna 1898. Za přivlastnění Filipín USA nabídly Španělsku 20 milionů USD. Příznačné nicméně může být, že mezitím přítomnost mj. německých válečných lodí ve filipínských vodách naznačovala, že zde mohou být i jiní koloniální zájemci. Navíc, s dnešním odstupem a vědomím událostí, k nimž mělo v této části světa dojít o něco přes čtyři desetiletí později, za zmínku stojí, že už v roce 1905 uzavřely USA smlouvu s Japonskem (které právě triumfovalo ve válce s Ruskem), jíž si obě strany vzájemně garantovaly svou svrchovanost na Filipínách a v Koreji. | Wikimedia Commons

Psali jsme: "Pohled jedné míle" - syndrom extrémně vyčerpaných vojáků, kteří prošli těžkým bojem

Připomeňme jen v hlavních obrysech průběh konfliktu. Když 20.dubna 1898 rezoluce Kongresu USA vyhlásila nezávislost Kuby a žádala stažení španělských vojsk odtud, a když o dva dny později president McKinley vyhlásil blokádu nedalekého ostrova, situace dospěla do vzájemného vyhlášení války. Výchozími body pro operace námořnictva USA ve vodách Kuby a Portorika se měly stát základny na ostrůvcích Key West a Dry Tortugas. Na Floridě se shromažďovaly pozemní síly, aby z Tampy zahájily invazi na Kubu. Přestože zcela liché byly obavy z amerického útoku na Kanárské ostrovy nebo dokonce na evropské Španělsko, jež se objevily na španělské straně, udeřili ovšem Američané, a to už na přelomu dubna a května 1898, také na opačné straně světa, kde se španělská koloniální moc rovněž potýkala s ozbrojenou rezistencí – na Filipínách. Tam americká námořní eskadra komodora George Deweye, složená z 5-ti křižníků a dělového člunu, překvapila větší španělskou flotilu admirála Patricia Montoja u Cavite v Manilském zálivu, a téměř bez vlastních ztrát ji zcela zničila. Při součinnosti mezi Američany, později posílenými dorazivšími armádními oddíly, a filipínskými povstalci, vedenými Emiliem Aguinaldem, se v následujících měsících zhroutila španělská nadvláda nad celým filipínským souostrovím.

us_04
Foto: 3.července 1898 se španělská eskadra admirála Cervery (čítající 6 lodí, z toho 2 torpédoborce) pokusila proniknout námořní blokádou Santiaga de Cuba, přičemž v konfrontaci s americkými loděmi pod velením admirála Sampsona byla taktéž zcela zničena. Na snímku exploze dělostřelecké munice na španělské lodi Vizcaya. Hořící a Američany (loděmi Brooklyn a Oregon) pronásledovaná Vizcaya, která posléze najela na mělčinu, zůstávala jednou ze dvou posledních lodí Cerverovy eskadry (až poté vlastní posádka potopila rovněž poškozený křižník Cristóbal Colón, aby nepadl do amerických rukou). Zatímco španělské ztráty v této bitvě jsou mimo to uváděny na 167 mrtvých a 214 raněných (a mezi asi 1 750 zajatci se ocitl i Cervera), na americké straně (bez ztráty jediné lodi) se hovoří pouze o 1 mrtvém a 1 zraněném. Válka zcela jednoznačně potvrdila převahu válečného námořnictva USA nad zastaralejší španělskou flotilou. O celkovém zaostávání Španělska pak možná může vypovídat např. i fakt, že v bateriích pobřežní obrany přístavu Santiago (a velmi podobně tomu bylo i v Manilském zálivu na Filipínách) se často nacházela či přímo převládala děla i více než 200 let stará. | Wikimedia Commons

Na Kubě se zatím měnila v hlavní bojiště východní část ostrova. Poté, co 19.května k ostrovu mířící španělská válečná eskadra pod velením admirála Pascuala Cervery zakotvila v přístavu Santiago de Cuba, aby načerpala zásoby uhlí, byla zde zablokována americkými loděmi, bombardujícími pak mj. i pobřežní opevnění Santiaga. 7.-10.června oddíly americké námořní pěchoty vybojovaly předmostí na východněji položeném úseku kubánského pobřeží, v zálivu Guantánamo. Následně se na jihovýchodě Kuby vylodilo prvních asi 17 tisíc příslušníků pozemní armády USA, kteří zde navázali spojení s kubánskými povstaleckými silami. Počátkem července došlo k bojům mezi španělskými a americkými jednotkami o osadu Caney a vrch Loma de San Juan, během nichž se Američanům podařilo ovládnout strategické body, umožňující jim obléhání Santiaga de Cuba i z pevniny. V této situaci se admirál Cervera pokusil s plnou intenzitou o prolomení americké námořní blokády Santiaga, avšak námořní bitva z 3.července skončila pro španělskou stranu podobnou katastrofou, a podobným nepoměrem ztrát vůči straně americké, jako předtím na Filipínách.

17.července kapitulovala asi 24-tisícová španělská posádka v Santiagu. Když se 25.července americké síly vylodily na Portoriku, požádalo Španělsko o mír. 12.srpna bylo uzavřeno příměří. Mírová smlouva byla podepsána v Paříži v prosinci 1898.

us_05
Foto: V polovině června 1898 se na východě Kuby vylodily první jednotky americké pozemní armády, pod velením generála Shaftera, a jejich hlavní úsilí směřovalo, i za součinnosti s kubánskými povstalci, k obležení Santiaga z pevniny (přičemž tyto pozemní boje ani zdaleka nevykazovaly takový nepoměr ztrát mezi Američany a Španěly, jako tomu bylo v případě vzpomenutých námořních bitev). Kresba zobrazuje útok amerických tzv. Drsných jezdců (Rough Riders), v jejichž řadách působil, v hodnosti podplukovníka, i T. Roosevelt. Skutečnost, že příslušníci této jezdecké jednotky postupují většinou pěšky, je dána tím, že většina jejich koní zůstávala dosud na Floridě. | Wikimedia Commons

Pozastavme se opět v hlavních obrysech nad výsledky války. Ta skoncovala se španělskou politickou přítomností na Kubě, Portoriku i na Filipínách. Na Kubě se nastolená vojenská správa USA překryla s formováním samostatné Kubánské republiky, k čemuž došlo do roku 1902. Ovšem faktickou závislost tohoto státu na Washingtonu odráželo mj. proklamované právo USA vojensky zasahovat do jeho vnitřních záležitostí. To garantoval i tzv. Plattův dodatek ke kubánské ústavě, platný až do roku 1934, a USA toho poté plně využily v letech 1906-09. Kromě toho, Kuba postoupila do pronájmu USA námořní základny na svém jihovýchodě (Guantánamo) a severozápadě (Bahía Honda).

Naproti tomu, pod přímou správou USA zůstalo Portoriko, a také, což v podstatě odporovalo prvotním konceptům, Filipíny. To již od roku 1899 vedlo k ozbrojenému a brutalitou provázenému konfliktu mezi Američany a filipínskými povstalci, bojujícími předtím za nezávislost proti Španělům. Dalším přímým ziskem USA na úkor Španělska byl ostrov Guam v Mikronésii.

Na jedné straně tedy USA rozšířily svou přítomnost v karibské oblasti, kde prakticky prosadily svou velmocenskou hegemonii, a zároveň i v obrovském prostoru Tichého oceánu až po oblast východní Asie (což ještě umocnila ve stejné době realizovaná anexe Havajských ostrovů). Na druhé straně, válka přinesla konec zbytkům staré zaoceánské říše Španělska, na jejímž prvopočátku stály zámořské plavby Kolumba a Magellana koncem 15. a v první polovině 16.století. Porážkou otřesené Španělsko, vyčerpané už i předchozími konflikty s kubánskými a filipínskými povstalci, prodalo v roce 1899 své  zbývající pacifické ostrovy Marian, Karolín a Palau Německu. To zase v podstatě i signalizovalo globální vzestup nové velmoci, která ostatně mohla sledovat vlastní zájmy, jak to v roce 1898 pociťovali i Američané, též na Filipínách s tamním pádem španělské moci.

Konflikt zapadal do tzv. imperialistické epochy, provázané mj. bojem o nové rozdělení světa a vrcholící vypuknutím 1.světové války v roce 1914; a vlastně v mnohém předznamenal průběh následujícího 20.století. Patřilo k němu též sblížení mezi USA a Velkou Británií, která deklarovala, že podpoří USA, pokud by jiná evropská velmoc podpořila Španělsko (a lze upozornit např. na úlohu britského Hongkongu, jenž před vyhlášením války posloužil jako základna komodoru Deweyovi, nebo na pozdržování španělské eskadry, směřující přes Suezský průplav na Filipíny, ze strany britské administrativy v Egyptě). Zisk Filipín přiblížil USA lukrativnímu čínskému trhu, ale zároveň stál na počátku komplikovanějších otázek v jejich vztazích s Japonskem jako sílící mocností asijsko-pacifického regionu – a zjevně už zde můžeme hledat počátky geneze americko-japonského konfliktu za 2.světové války, v letech 1941-45.

us_06
Foto: V roce 1926 byl v Havaně vztyčen památník obětem výbuchu Maine z února 1898. Snímek pochází z doby do roku 1961, kdy byl z iniciativy kubánského revolučního režimu F. Castra z pomníku odstraněn americký orel na jeho vrcholu, stejně jako bysty tří amerických představitelů (presidentů Williama McKinleyho a Theodora Roosevelta, a generála Leonarda Wooda, vojenského guvernéra na Kubě v letech 1899-1901) – a naopak byla na něj instalována deska s textem, připisujícím smrt námořníků na Maine imperialismu USA a jejich „snaze zmocnit se Kuby“. Vzhledem k tehdejšímu vývoji vztahů mezi USA a Kubou, a v rámci obecné globální reality  bipolárního světa a studené války, stojí za povšimnutí, že právě i dědictví války z roku 1898 se odrazilo na relativně korektních vztazích, jaké s Kubou zachovalo Španělsko generála Franka (jehož režim se jinak v období po 2.světové válce změnil fakticky ve spojence USA). | Wikimedia Commons

Pro Španělsko znamenala rychlá válečná porážka a ztráta zbývajícího zaoceánského impéria trauma. Válka s USA z roku 1898 představuje také vlastně poslední mocenský válečný konflikt s nějakým cizím státem, v němž se Španělsko ve svých dosavadních dějinách ocitlo. Bez ohledu na vlastně otevřenou pomoc, kterou USA v roce 1898 poskytly kubánskému osvobozeneckému hnutí, jejich následující politika posílila na Kubě antiamerický sentiment, což se odrazilo zejména po vítězství kubánské revoluce z roku 1959. Za zmínku může stát, že právě v této době, v atmosféře studené války, a už více než šest desetiletí po připomínaném konfliktu, i reminiscence těchto událostí, asociovaných s imperialismem USA, představovala bod, který sbližoval tak ideologicky rozdílné diktátory, jako byl na jednu stranu španělský Caudillo Francisco Franco, přesvědčený antikomunista a v době těsně po 2.světové válce i z pohledu západních mocností poplatný víceméně za „fašistického pohrobka“, a na druhou stranu kubánský revoluční vůdce Fidel Castro, který po roce 1959 přivedl Kubu, ke značnému podráždění USA, do komunistického bloku pod vedením Sovětského svazu.

Každopádně, „nádherná malá válka“ z roku 1898 (byť se sotva může nabízet přídomek „malá“ např. s ohledem na geografické vzdálenosti mezi jejími bojišti), která symbolizovala nápadný velmocenský vzestup USA, zčásti, a svým způsobem, připravila půdu pro některé další směry vývoje ve 20.století. A zčásti, v jistém ohledu (jak mohou dokládat přítomnost USA na Portoriku, Guamu nebo na kubánské námořní základně Guantánamo, ale k jejím sekundárním dopadům lze připočítat kupř. i dostavbu Panamského průplavu v režii USA, dovršenou v roce 1914), také spoluvytvořila takový svět, jaký známe dodnes.

CENOVÉ BOMBY (406)

Komentáře

Franta

30. 10. 2020

Palmy se kývají z krčem zní opilé hlasy,
vítr si pohrává s vlajkou z pruhů a hvězd,
třpytí se bodáky, hlavně a tankové pásy,
víří bílý písek vyprahlých slaných cest.
Guantanamo hejá, Guantnamo atd atd

Osvobozeni Kuby z područí Spanelska je z pochopitelnych duvodu malo znama kapitola dejin USA v komunistickem ceskoslovensku, coz se v postkomunisticke cesku az tolik nezmenilo

Do podobneho ranku patří i pissen Americky namořník ( original Offenbach , American Navy Hymn )
I zde dochazelo ze strany USA k osvobozovani zajatych evropskych otroku u brehu Afriky z podruci arabskych muslimu za pouziti sily ( a planeho recneni evropskych politiku....)
Tato cinnost Americkych namorniku kteri nevahali bojovat se zbrani v ruce proti musslimskym otrokarum bez ohledu na nasledky , byla nazvana evropskou levici Imperialistickou politikou delovych clunu...
Takze na pocest Americkych delovych clunu, pan Offenbach ( proti evropskemu tradicne pokrokovemu priposranemu postoji ) slozil svuj hold

Nam pravicakum se to tak libi

karel3

26. 10. 2020

Děkuji.
Pěkné a zajímavé čtení.

Přidat komentář

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací