EXCALIBUR
CZUB
CZUB

Námořní bitva u Lissy roku 1866: Významné vítězství Rakouska na pozadí jeho všeobecné válečné porážky

 15. 07. 2020      kategorie: Vojenská historie      3 komentáře

Rok 1866  přinesl a předznamenal radikální mocensko-politické změny v širším středoevropském prostoru. Toto bylo dáno důsledkem časově krátkého,  několikatýdenního válečného  konfliktu v první řadě mezi rakouskou monarchií a Pruskem.  Porážka,  v níž rozhodující mezník představovalo vítězství pruských armád v krvavé bitvě u Hradce Králové 3.července 1866  (následované dočasnou pruskou okupací velké části Čech a Moravy),  sice nepřinesla  habsburskému impériu žádnou přímou teritoriální ztrátu.  Došlo však k vynucenému zrušení Německého spolku,  ve kterém Rakousko dříve hrálo prvořadou roli;  a ostatně,  v prusko-rakouské válce také většina důležitějších německých států stanula na jeho straně.  Pruskému státu v čele s králem Vilémem I.  a ministerským předsedou Bismarckem se tak otevírala cesta k politickému sjednocení Německa a vytvoření nové Německé říše,  což se mělo stát realitou do roku 1871.  K dopadům porážky patřila rovněž vnitřní reorganizace rakouského mocnářství v roce 1867,  tj. jeho transformace v dualistické Rakousko-Uhersko na bázi tzv. rakousko-uherského vyrovnání.  Vždyť již předtím zde probíhal proces jednání,  který mířil k překlenutí atmosféry po neúspěšné uherské válce za nezávislost z let 1848-49.

namor_01
Foto: Admirál Wilhelm von Tegetthoff,  litografie z roku 1866.  Navzdory svému nepříliš dlouhému životu  (1827-1871)  se stal postavou,  do jisté míry ztělesňující námořnictvo Rakouského císařství a Rakouska-Uherska 19.století.  Zúčastnil se též námořního boje u Helgolandu během německo-dánské války roku 1864  (v níž Rakousko a Prusko jako mocnosti Německého spolku společně vystoupily proti Dánsku).  Na přelomu let 1867/68  právě na něm spočíval poněkud ponurý úkol dopravit na palubě fregaty Novara do rakouského Terstu tělesné ostatky bývalého mexického císaře Maxmiliána  (bratra rakouského císaře Františka Josefa),  svrženého a popraveného v Mexiku.  Vítězství,  jehož mezitím,  v roce 1866,  dosáhl v bitvě u jadranské Lissy,  můžeme považovat za jeho vrcholný úspěch. | Wikimedia Commons

Ovšem dědictvím revolučního období 1848-49  nebyly vážně zatíženy vztahy Vídně pouze s Maďary,  ale také s Italy.  Též ti se z jisté části dosud nacházeli pod její svrchovaností.  Už porážka Rakouska ve válce především s 2. Francouzským císařstvím Napoleona III.  z roku 1859  zavdala impuls,  aby se Království Sardinie-Piemontu zhostilo v Itálii vlastně téhož,  čeho později Prusko v Německu - tedy vytváření jednotného národního státu.  Centrem zájmu nového Italského království pak zůstávalo Benátsko  (Veneto),  územní jádro někdejší Benátské republiky,  spadající pod Rakousko od dob válek s republikánskou a napoleonskou Francií na přelomu 18.  a 19.století.  Právě s cílem jeho získání uzavřela Itálie  v dubnu 1866,  v době stoupajícího prusko-rakouského napětí,  spojenectví s Pruskem.

Psali jsme: Vzpomínky 21 letého Erwina Bartmanna na těžké boje na Seelowských výšinách

namor_02
Foto: Tegetthoffův protivník v bitvě u Lissy,  italský admirál Carlo Pellion di Persano,  na fotografii asi z roku 1860.  V roce 1866  byl tehdy šedesátiletý hrabě di Persano zároveň členem italského Senátu.  Jeho postup v souvislostech se střetnutím u Lissy jej stál dosavadní úřady a hodnosti. | Wikimedia Commons

V porovnání se situací v Německu a na českých bojištích,  zde však už 24.června 1866,  čtyři dny po vypuknutí rakousko-italské války,  slibovalo jiný vývoj vítězství rakouské Jižní  armády,  vedené arcivévodou Albrechtem,  nad italským vojskem u Custozzy  (a zrovna v místech,  kde o necelé dvě dekády dříve,  v roce 1848,  utržila sardinská armáda porážku od rakouské pod velením nyní již zesnulého maršála Radeckého z Radče).  Spád podobný měla nabrat také situace v námořní oblasti,  kde Italské království vlastně vyzvalo Rakousko k boji o převahu na Jadranu.  Italské válečné námořnictvo,  v jádru tvořené loďstvy dřívějšího Sardinského a Neapolského království,  bylo v předchozích letech poznamenáno výraznou modernizací.  K tomu patřil i přírůstek zhruba desítky nových opancéřovaných fregat a korvet.  Vize italského vedení spočinula na zahnání početně slabšího a v průměru technicky zastaralejšího rakouského námořnictva do jeho přístavů a následném zablokování těchto přístavů.  Základ pro takový postup měl být položen dobytím strategicky významného ostrova Lissa  (dnes chorvatský Vis),  vytvářejícího předpolí přístavů na pobřeží rakouské Dalmácie.

namor_03
Foto: Toto schéma znázorňuje situaci,  jaká se ve vodách severně od ostrova Lissa  (Vis)  vytvořila dopoledne 20.července 1866,  v první fázi střetu.  Podle toho tedy 11  italských pancéřových lodí,  příp. 8  dřevěných fregat,  stanulo proti Tegetthoffově eskadře,  čítající 7  pancéřových a 7  dřevěných lodí,  9  dělových člunů a 3  kolesové parníky. | Wikimedia Commons

Psali jsme: Vrah gen. Píky, věznitel maršála Janečka, gen. Kutlvašra, gen. Klapálka a dalších...

Jenže zatímco již 26.června se část rakouské eskadry kontradmirála Tegetthoffa demonstrativně ukázala před italským válečným přístavem Ancona,  teprve 16.července právě z Ancony vyrazila k Lisse doposud pasivní italská eskadra.  Její velitel,  admirál Carlo Pellion di Persano,  byl přitom k akci doslova dotlačen italskou vládou a samotným králem Viktorem Emanuelem II.,  kteří chtěli mj. odčinit nedávnou porážku v bitvě u Custozzy.  18.  a 19.července tato flotila bombardovala rakouská pobřežní opevnění na Lisse,  aniž se zdařil její pokus o pozemní výsadek.

O italském útoku na Lissu byl mezitím informován zmíněný rakouský kontradmirál Wilhelm von Tegetthoff.  Jeho eskadra se k ostrovu přiblížila ze severozápadního směru dopoledne 20.července.  Do cesty jí vplula sestava Persanových pancéřových a modernějšími děly vyzbrojených lodí – a palbou z lodi Principe di Carignano pod velením admirála Vakky,  na jejím předvoji,  byl zahájen střet obou flotil.  Tegetthoff sledoval cíl maximálního přiblížení k italským plavidlům.  Poté,  co jeho pancéřové lodě pronikly do mezery mezi dvěma předními formacemi italských lodí,  jednotlivé lodě z obou eskader se ocitly ve vzájemných dělostřeleckých soubojích.  Narušení italské sestavy bylo možná usnadněno zpomalením jejích lodí,  plujících za předvojem,  když se admirál Persano v počátcích boje přesunul z lodi Re d´Italia na Affondatore.  Aniž by však Persano poté na Affondatore vyvěsil svou admirálskou vlajku,  následkem takového jeho rozhodnutí se navíc stalo nedorozumění na italské straně.  Jemu podřízení velitelé,  kteří o přesunu neměli tušení,  ignorovali signály z této lodi.

namor_04
Foto: Malba konstrukčního kreslíře rakousko-uherského c. a k. válečného námořnictva G. Kapplera  (byť vytvořená až přibližně tři desetiletí po události)  znázorňuje potopení italské velitelské lodi Re d´Italia po nárazu klounem Tegetthoffovy Erzherzog Ferdinand Max během bitvy u Lissy.  Právě i tato konkrétní událost vedla ke zvýšenému důrazu na starobylou taktiku  taranování mezi námořními teoretiky v době,  kdy mj. už jen parní pohon a kovová opancéřování lodních trupů předznamenávaly konec éry dřevěných plachetnic ve válečných námořnictvech. | Wikimedia Commons

Tegetthoff od počátku vsadil na taktiku taranování,  tj.  potopení nepřátelské lodi nárazem klounu v dolní části přídě  (o totéž se při těsném vzájemném přiblížení pokusil i Persano).  Pokus rakouské dřevěné řadové lodi Kaiser  (jíž velel komodor Petz)  o taranování italské pancéřové lodi Re di Portogallo nebyl úspěšný,  a vzájemný náraz skončil vážným poškozením obou plavidel.  Ovšem úspěchu dosáhla Tegetthoffova vlajková,  pancéřová loď Ferdinand Max,  která se přiblížila právě těsně k  (Persanem opuštěné)  Re d´Italia,  plující s poškozeným kormidlem,  a nárazem svého klounu a následným  vycouváním způsobila v boku této rovněž opancéřované lodi takový otvor,  že ta se naklonila a potopila asi během tří minut.  Přibližně hodinu poté klesla ke dnu,  v důsledku požáru a následné exploze,  další italská pancéřová loď,  Palestro,  jež původně plula velitelské lodi na pomoc.

Bitva skončila po zhruba dvou hodinách obrácením kurzu italské eskadry zpět do Ancony a již neúspěšnou snahou rakouské eskadry o její pronásledování.  Vedle potopení dvou lodí a vážných poškozeních dalších,  k italským ztrátám je třeba připočítat v první řadě více než 600  padlých mužů.  Na rakouské straně dosáhl proti tomu počet padlých 38.  Rakouské straně je připisován rozhodně větší počet přesnějších dělostřeleckých zásahů,  jakkoliv jejich efektivnost mohla být limitována opancéřováním italských lodí,  které se s rakouskými střetly  (na rozdíl od divize dřevěných plavidel,  která zůstala v zadní části původní italské sestavy a boji se už vyhnula).

Širší kontext této italsko-rakouské války  (těsná spojenecká vazba Itálie na vítězné  Prusko,  ale rovněž diplomatická iniciativa Francie Napoleona III.,  angažující se jako neutrální prostředník)  zapříčinil,  že rakouská válečná vítězství na pevnině i na moři neovlivnila nejzásadnějším způsobem její výsledek.  Podle vídeňského míru z 3.října 1866  bylo Benátsko  (a vlastně francouzským prostřednictvím)  předáno Italskému království.

namor_05
Foto: Fotografie,  zachycující rakouskou řadovou loď Kaiser,  poškozenou v bitvě u Lissy.  Jednalo se o dřevěnou loď,  vybavenou klasickou plachetní takeláží a současně parním pohonem  (a teprve v pozdějších letech měla být přestavěna na pancéřovou loď).  V průběhu boje u Lissy,  kdy byl jejím velitelem komodor Anton von Petz,  unikla snaze o taranování z italské strany.  Posléze se sama pokusila o stejný druh útoku proti italské pancéřové lodi Re di Portogallo,  v dosahu jejíchž děl se ocitla.  Z boje se Kaiser,  zachvácen požárem,  stáhl s poničenou přídí a zlomeným předním stěžněm. Wikimedia Commons

Přesto,  výsledek námořního střetnutí u Lissy zmařil ambice mladého italského státu o prosazení vlastní hegemonie v jadranském prostoru,  nevyjímaje z toho případné další územní zisky.  A kromě toho,  při dynamickém technologickém vývoji 19.století,  jenž zcela přirozeně neminul ani námořnictvo,  v případě bitvy u Lissy je shledáván důležitý vliv na obecnější vývoj teoretických konceptů námořního válčení.  Tato bitva náleží mezi historicky první střetnutí,  v němž na obou stranách sehrály rozhodující úlohu stále dřevěné,  ovšem kovovými pancíři chráněné lodě,  pro jejichž pohon,  při už obvyklém využití parního pohonu,  byla zásadní role pořád přisuzována tradiční plachetní takeláži.  Za specifikum v dobovém kontextu lze ovšem každopádně považovat s úspěchem realizovanou taktiku taranování.  V době,  kdy se stoupající efektivita dělostřelby střetávala se stoupající defenzivní efektivitou železného opancéřování lodních trupů,  objevila se zde myšlenka útoku klounem  (čili taktika dobře známá již ze starověkých námořních bojišť)  dokonce až jako určité záruky vítězství.  Z pozdějšího období,  z 80.  a 90.let 19.století,  je známa i výstavba lodí ve Velké Británii a USA,  speciálně pro takový druh útoku určených.  Úloha,  připisovaná klounu ve stále se modernizujícím válečném námořnictvu,  byla nakonec vyhodnocena jako značně  přeceněná.  Nicméně,  právě způsob,  jakým admirál Tegetthoff potopil u Lissy italskou vlajkovou loď,  sehrál klíčovou roli v podpoře takové teorie a trendu.

Z hlediska mocensko-politického bylo podstatné,  že události roku 1866  vyřadily rakouskou monarchii z rozhodující pozice v Německu a Itálii,  a předurčily prioritní směřování jejích zájmů na Balkán.  Tady svým způsobem započal vývoj,  který měl až o téměř půlstoletí později,  v roce 1914,  vyvrcholit ve vypuknutí 1. světové války.  Situace do té doby samozřejmě prošla proměnlivými peripetiemi.  Patřilo k tomu zformování Trojspolku,  který do roku 1882  spojil bývalé protivníky z roku 1866,  čili Rakousko-Uhersko s Německou  (fakticky Pruskem vedenou)  říší a Itálií.  Při přetrvávající existenci této aliance,  za nápadný obrat je tak někdy zase vnímán vstup Itálie do 1. světové války po boku Dohody,  a tedy proti Rakousku-Uhersku  (a Německu),  v roce 1915.  V realitě,  kdy i po roce 1866  pod vládou habsburského mocnářství stále zůstávaly regiony,  obývané převážně italským obyvatelstvem,  a kdy v Itálii ožily sny o hegemonii v oblasti Jaderského moře,  protirakouský antagonismus italského risorgimenta 19.století může poskytnout vysvětlení základní geneze tohoto obratu,  „zrady“ z pohledu Vídně.  Rakousko-italská válka roku 1866  („jižní fronta prusko-rakouské války“)  uzavřela sérii konfliktů,  na kterou se od roku 1915  mělo vlastně navázat.

CENOVÉ BOMBY (570)

Komentáře

Monarchista

20. 07. 2020

Panové,
měli bychom tuto bitvu uctívat i jako naše vítězství. V bitvě bojovali jednak i Čeči a jednak jsme byli pevnou součásti naši vlasti Rakouska!

kars

18. 07. 2020

"...během německo-dánské války roku 1864 (v níž Rakousko a Prusko jako mocnosti Německého spolku společně vystoupily proti Dánsku)..."
"...Rok 1866 ... válečného konfliktu v první řadě mezi rakouskou monarchií a Pruskem. Porážka, v níž rozhodující mezník představovalo vítězství pruských armád v krvavé bitvě u Hradce Králové 3.července 1866 (následované dočasnou pruskou okupací velké části Čech a Moravy),..."
Čiň Prušákovi dobře, válkou se ti odmění. ;-)

Waki

15. 07. 2020

..otřesné. Před 2 roky spojenci a pak nepřátelé. Hnus válek...

Přidat komentář

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací