2. září 1898 došlo u Omdurmánu k nejkrvavější bitvě koloniální éry, ve které vojsko britského království prakticky smazalo z povrchu zemského obrovskou armádu Súdánu, jenž byla taky známa jako Mahdího armáda. Al-Mahdí byl muslimský fanatik a vojevůdce, který se svými žáky hlásal v Súdánu svatou válku proti nevěřícím, která měla očistit zemi od cizinců. Súdán byl v té době pod nadvládou Egypta, a i když Egypt patřil formálně Osmanské říši, skutečnými vládci Egypta byli Britové. Mahdí sám sebe prohlásil za islámského proroka a brzo se mu povedlo kolem se shromáždit obrovskou armádu, která dychtila po válce. Roku 1883 Mahdí porazil egyptskou armádu a o dva roky později dobyl Chartúm. Při obraně Chartúmu zemřel i britský velitel Gordon, který byl v Británii považován za hrdinu a hrdé Brity jeho smrt silně zasáhla. Z vítězství se však Mahdí dlouho neradoval, protože půl roku na to zemřel na tyfus a jeho nástupcem byl vůdci súdánských kmenů zvolen chalíf Abdallah. 

Foto: 2. září 1898 došlo u Omdurmánu k nejkrvavější bitvě koloniální éry, ve které vojsko britského království prakticky smazalo z povrchu zemského obrovskou armádu Súdánu, jenž byla taky známa jako Mahdího armáda. | Wikimedia Commons / Public Domain

Britové se nikdy nesmířili se ztrátou vlivu v oblasti Horního Nilu, také je pořád pálila smrt miláčka britské veřejnosti Gordona, a proto se snažili Súdán všemožně oslabit. Jako nejúčinnější se ukázala blokáda země, protože nedostatek potravin posílil rozbroje mezi jednotlivými kmeny, které bez Mahdího pevné ruky ztrácely původní soudržnost. V roce 1898 se konečně Londýn rozhodl do Afriky vyslat vojenskou expedici, která měla jediný cíl, rozložený stát dorazit a pomstít minulou porážku. Britskou armádu vedl generál Kitchener a členem britské expedice byl i mladý Winston Churchill, který pod Kitchenerem už bojoval v západní Indii. Britové se na válku dobře připravili, nehodlali udělat stejné chyby a nehodlali nepřítele podcenit. Dobře vyzbrojená armáda si sebou do Afriky přivezla i kulomety Maxim, které tu měly mít svou velkou premiéru. 

Psali jsme:Občanská válka ve Rwandě a genocida Tutsiů

Obě vojska se srazily 2. září u města Omdurmán, který je dneska součást předměstí Chartúmu a byly to armády dvou rozdílných světů. Moderní britská armáda v počtu 25 000 mužů byla vyzbrojena opakovačkami, kulomety a děly. Proti ní stála 50 000 súdánské armáda, která se mohla spoléhat jen na kopí, šavle a staré muškety. Bitva se proto od prvních vteřin změnila v masakr súdánských válečníků a skončila velkým vítězstvím evropských zbraní. Na britskou armádu se ten den valila jedna lidská vlna muslimských fanatiků za druhou, ale jediným výsledkem jejich snahy bylo, že masa súdánských válečníků byla roztrhána na kusy palbou z kulometů, děl a pušek. O marnosti snažení súdánských bojovníků mluví i fakt, že nikdo z nich se nedostal blíže než 50 metrů k britské linii. To co nakonec ze súdánské armády zbylo, krvavě rozehnala britská jízda, kterou drželi Britové v záloze. Britové za své vítězství zaplatili pouhými 47 mrtvými a poražené Súdánce stála bitva 20 000 zabitých nebo zraněných mužů, přičemž mnoho zraněných později zemřelo. Zbytek súdánských vojáků po bitvě ustoupil do chalífova rodného města Bazary, kde je v říjnu nakonec dostihli neúnavně postupující Britové. Opakoval se stejný masakr, který skončil smrtí většiny Súdánců, a to včetně chalífa Abdallaha a tím skončilo děsivé Mahdího povstání, které mělo ambici zažehnout oheň islámu po celém světě. 

Churchill tuto bitvu později popsal takto: „Najednou se černá čára dala do pohybu. Za hřebenem se začaly vynořovat další ohromné zástupy; zatímco jsme přihlíželi, téměř zkamenělí nádherou toho, co se nám odehrávalo před očima, celá tvář svahu zčernala postupujícími divochy. Tato obrovská armáda, rozdělená do pěti velkých oddílů a měřící od jednoho konce ke druhému čtyři míle, se rychle přibližovala. Zdálo se, že se pohybuje celý svah kopce. Mezi jednotlivými masami lidských těl neustále projížděli jezdci, planinu před nimi pokrývaly hlídky. Ve vzduchu vlály stovky praporů a slunce, odrážející se na tisících nepřátelských kopí, připomínalo jiskřivý mrak. Byl to zážitek na celý život. 

Emírové cválali na koních kolem vojů, zvědové a hlídky se rozptýlily podél celé fronty. A pak spustili křik. Od vrcholu kopce je stále ještě dělila jedna míle a před očima Sirdárovy armády je skrývaly nerovnosti země. K nám, pozorovatelům na kopci, dorazil ve vlnách strašlivý jekot. Připomínal vytí větru zvedajícího se před bouří na moři. Navzdory důvěře, kterou jsem choval ke zbraním civilizace - a navzdory pochybnostem, které odešly s temnotou, ve mně tato hrůzostrašná záplava krutých divochů, nadšeně se ženoucích do útoku, vzbuzovala pocit samoty, která, jak věřím, dolehla i na zbytek naší malé hlídky. 

Vlající praporce prozrazovaly, že dole pod kopcem se shromáždila všechna moc nemocnějších emírů: bledě zelená vlajka Ali-Wad Hela, bledě modrý prapor Osmanův, ve středu černá vlajka samého kalifa. Celý Súdán shromáždil své síly a hodlal je vrhnout v jediném strašlivém náporu proti postupujícím Britům. Osamělá hlídka hleděla fascinovaně dlouhé minuty na zástupy kopiníků a muže v bílých burnusech s dlouhými puškami. Šedesát tisíc válečníků prodchnuto svatým zápalem doufalo, že pouhá síla nadšení zažene na útěk Kitchenerovu armádu, čítající necelých dvacet tisíc mužů. 

Psali jsme:Jak jsem našel německý poklad

Vzduch se trhal a řinčel. Šrapnely vybuchovaly do všech směrů, smetaly derviše a pokrývaly půdu zmrzačenými a mrtvými. První kolony se zarazily, jako by dostaly ránu, nebo chtěly nabrat dech. Stovky zahynuly pod prvními výstřely a palba stále sílila. Bez ohledu na mrtvé a raněné dervišové v jediném hnutí sevřeli své řady a vyrazili s čerstvou energií. Muži přicházeli v hustých vlnách, jedna za druhou, a přivolávali tak na sebe ještě větší pohromu... Smrt sklízela obrovskou žeň. Všude se povalovaly hekatomby postřílených. Boj byl strašný, jatka příšerná. 

Při rovnocenných silách, bez palných zbraní by přesila, sebeobětování a svatý zápal Súdánců dozajista stačily, aby nás smetly. Jenže proti oštěpům stály nejen pušky, ale také děla a kulomety Maxim. V husté palbě sevřené řady řídly a tály, proud útočníků slábl, až nakonec se kupředu drali už jen jednotlivci. Ani nejrychlejší z nich nepronikli k britským řadám dostatečně blízko, aby mohli použít kopí. Černá kalifova vlajka přilákala nejhustší palbu a zmizela pod padlými těly už tři sta metrů před řadou britských pušek a kulometů. Nejslavnější a nejhrdinštější den dervišů byl zároveň jejich dnem posledním.“ 

Zdroj: historie válek