EXCALIBUR
CZUB

Objevil jsem Hitlerovu sbírku - jsem na stopě jeho archivu

 08. 10. 2018      kategorie: Vojenská historie      0 bez komentáře

Musím se přiznat, že místy mi vyprávění Lubomíra Mazucha připomínalo „zbojnické poudačky“ emeritního hledače štěchovického pokladu Josefa Mužíka. Avšak na rozdíl od něj si Lubomír Mazuch na svůj jackpot skutečně sáhl. Následující rozhovor s panem Mazuchem je více než zajímavý.

Asi by bylo dobré nejdříve vysvětlit rozdíl mezi „Hitlerovou sbírkou“ a „Hitlerovým archivem“…

Archiv je to, co Hitler zabalil na konci války do deseti beden a poslal to Junkersem 352 do Berchtesgadenu, letoun byl ale 21. dubna 1945 na německé straně Krušných hor poblíž usedlosti Börnersdorf sestřelen. To je doložené, na místním hřbitově jsou pochováni esesáci, kteří při havárii zahynuli. Co se stalo s bednami, zůstává zatím neobjasněno, mám ale přesvědčivé indicie, že byly odvezeny na naše území.

Psali jsme: Naše opevnění 1935-38: Zapomenuté pomníky dnů ryzího odhodlání...

Hitlerovou sbírkou se míní obrazy a sochy nakoupené osobně vůdcem na Velkých německých výstavách umění z let 1937 až 1945, mobiliář a také velká sbírka zlatých mincí, vše bylo ukryto za války v klášteře ve Vyšším Brodě a po roce 1945 rozvezené po celé zemi.

hitlerPoklad_05
Foto: Součástí Hitlerovy sbírky byly i tyto obrazy 

Ta sbírka měla pro Hitlera takový význam, že se o ní zmiňuje i ve své závěti. A něco z toho po válce zůstalo na našem území.

Psali jsme: 2. světová válka - nejkrvavější konflikt v historii

Jak jste se vlastně Hitlerově sbírce dostal na stopu?

Ještě někdy v šedesátých letech ukazovali na hradě Český Šternberk návštěvníkům obraz, který prý patřil Hermannu Göringovi. Když jsme tam byli v létě na výletě, kustodka vyprávěla: „Tady visí obraz, který měl vlastnit Göring. Ale údajně je to falzum.“ Říkal jsem si, kde by se tady vzal Göringův obraz? Tak jsem za tím šel. Před rokem 1989 existovaly u nás tzv. černé knihy, což byly soupisy mobiliáře a všeho, co bylo na dotyčném hradě či zámku uloženo. „Göringův“ obraz nakonec ze Šternberka zmizel, tak jsem si vypůjčil příslušnou černou knihu, kde jsem ale zápis o tomto obraze, on to byl tedy spíš malý obrázek, nenašel. Vše pak odstartoval dopis z 10. července 1945, který jsem objevil při pátrání po Hitlerově archivu. Byl adresován na československé ministerstvo zahraničních věcí a upozorňoval na cizí umělecké předměty uložené u nás, jež by mohly sloužit jako protihodnota našich kulturních památek vyvezených z republiky. Dopis byl napsán krátce poté, co Spojenci objevili v rakouském Altaussee úkryt, kde nacisté před koncem války schovali uloupené umělecké předměty, mezi nimi i velkou část tzv. vyšebrodského pokladu z kláštera ve Vyšším Brodě. Což jsou ony vyvezené kulturní památky, o kterých hovořil pisatel dopisu. V dokumentu je pak klíčová věta: „Dnes (7. července 1945) dostavil se ke mně veledůstojný pan Švanda, člen řádu cisterciáckého z Vyššího Brodu, a oznámil, že veškeré cizí památky, až na ty Hitlerovy, byly Američany v posledních dnech, totiž do 6. července tohoto roku, z kláštera vyvezeny…“ Právě slova „až na ty Hitlerovy“ mne přivedla na stopu. Tak jsem se hned po ní pustil.

Jak to, že právě Hitlerova sbírka u nás zůstala?

Američanům nacionální umění nic neříkalo, nějaké válečné výjevy nebo sochy nahých mužů a žen je nezajímaly. Některé sádrové sochy tenkrát i rozbili. Odvezli, co se třpytilo a blýskalo, a pak kvalitní umění, třeba Mannheimerovu sbírku – jednu z nejzajímavějších uměleckých sbírek Evropy 20. století. Tuto sbírku Hitler na rozdíl od jiných opravdu koupil. Ve Vyšším Brodě byla i Rothschildova sbírka, kterou ale ukradl ve Vídni.

hitlerPoklad_10
Foto: Obraz z Hitlerovy sbírky

V klášteře zůstaly po Němcích a Američanech jenom prázdné trezory a právě sbírka Hitlerových soch a obrazů.

hitlerPoklad_12
Foto: V klášteře zůstaly po Němcích a Američanech jenom prázdné trezory

Ty byly v létě 1945 prohlášeny za československou válečnou kořist a jako konfiskáty postupně rozvezeny nejméně na dvě desítky míst. Některé obrazy jsou dosud v originálním transportním balení z roku 1941, což je skutečný unikát.

Asi vám tehdy těžko někdo věřil, že někde v Čechách existuje Hitlerova sbírka.

Nikdo mi to nevěřil. Nejen, že tu je, ale že tu vůbec kdy byla. Stále jsem měl jen ten dopis s onou zmínkou o Hitlerových věcech. Pátral jsem všude možně, až když jsem pak jednou v Památníku národního písemnictví probíral důkladně složku za složkou, konečně jsem našel důkaz: jedna z nich byla nadepsána jako „Sbírka A. H.“ a obsahovala množství fotografií pořízených pro potřeby Národního památkového ústavu v klášteře ve Vyšším Brodě v létě 1945 fotografem pražského Fotoměřického ústavu Janem Tuháčkem. A na snímcích z Křížové chodby stála řada soch. Další dokumentují jednotlivé obrazy a sochy a také fascinující řadu těžkých trezorových skříní v jižním
křídle. Tak jsem měl konečně v ruce doklad toho, že Hitlerova sbírka u nás skutečně byla.

V klášteře ta díla nezůstala, jak jste pak jednotlivé kusy našel?

Po válce byla sbírka postupně rozvezena na nejméně dvacítku míst po celé republice. Šlo pak tedy jen o trpělivost a občas i o potřebné badatelské štěstí. Třeba jsem si jednou zase zajel na Hlubokou zavzpomínat, procházím se parkem a najednou na mne z křoví vykoukla socha, kterou jsem znal z Tuháčkových fotek – Zettlitzerův Veslař.

hitlerPoklad_02
Foto: Zettlitzerův Veslař

hitlerPoklad_07
Foto: Detail sochy Veslař

Takhle jsem objevil celou řadu věcí. Pak se mi podařilo vypátrat jednu z dalších oblíbených Hitlerových soch – Chlapce zavazujícího si střevíc od Fritze Rölla, s kterou se nechával rád fotografovat. Něco mne tenkrát nutkalo vydat se na Lemberk, probíhaly tam právě nějaké stavební úpravy, tak abych se dostal dovnitř, řekl jsem, že jsem architekt a jedu až z Prahy. Nakonec mne tam pustili a já veden nějakým šestým smyslem jsem zamířil do konírny, tam stála bedna, kterou jsem znal z fotografie z klášterní chodby, otevřel jsem ji a ta socha tam byla.

Jak reagovaly jednotlivé instituce na vaše zjištění, že u nich jsou či měly by být uloženy věci
z Hitlerovy sbírky?

Ony původně vůbec nevěděly, co to tam mají za věci. Třeba celá desetiletí se u Galejníka fotili svatebčané. Jakmile to vešlo ve známost, začali jim tam jezdit obdivovatelé Hitlera – ony ty věci po něm mají duši, ať chceme, nebo nechceme, je to výbušná věc – tak to raději dali do depozitářů. Z Hluboké, kde byl vystaven Veslař, Rozsévač a Afrodité, mi volala kustodka: „Pane Mazuchu, vy jste nám to pěkně zavařil. Teď sem lidi nejezdí kvůli českým autorům, ale kvůli Hitlerovi. Ti blbečkové dávají k těm soklům kytky.“ Stejné to bylo s obrazy uloženými v Zákupech: „Teď nám tady škrábou lidi na dveře, že to chtějí vidět,“ stěžoval si mi kustod. V Rožmberku museli dát před sošku Turka skleněný panel, aby už návštěvníci nemohli odlamovat na památku kousky něčeho, na co koukal Hitler.

Kde všude se obrazy a sochy nacházejí?

Pokud je nám známo, tak sedm obrazů by mělo být v depozitáři Národního památkového ústavu v Doksanech, sedm v depozitáři na zámku v Zákupech, jeden ve Vojenském historickém ústavu a jeden obraz vlastní Univerzita Karlova. V depozitáři Alšovy jihočeské galerie na zámku Hluboká nad Vltavou jsou uloženy tři sochy (Veslař, Rozsévač a Afrodité). Dvě sošky – Sv. Florián a Turek, zřejmě z nějakého vybombardovaného kostela – jsou na zámku v Rožmberku. A pamatuji si, když tam na nádvoří stával originál onoho pověstného Slona od Augusta Gaula.

hitlerPoklad_04
Foto: Pověstný Slon od Augusta Gaula

Socha patřila původně židovské rodině Zwillenbergově z Heidelbergu a do Hitlerovy sbírky se dostala při zabavování židovského majetku. Po roce 1989 se přihlásili majitelé, stát jim sochu vydal a oni z vděčnosti nechali zhotovit
kopii, takže dnes tam slon opět stojí.

Ve Vyšším Brodě byl uschován i Hitlerův mobiliář, především jeho stůl. Jak jste ten objevil?

Docela kuriózním způsobem. Z Tuháčkových snímků z Vyššího Brodu jsem věděl, jak stůl i křeslo vypadají, a bylo i jisté, že zůstaly u nás. Jednou se v novinách objevila výzva, že se hledá stůl, na kterém byla podepsána mnichovská dohoda.

hitlerPoklad_03
Foto: Hitlerův mobiliář

Říkal jsem si, to by bylo zajímavé ještě k těm obrazům a sochám najít Hitlerův stůl. Znovu jsem bezúspěšně probíral černé knihy všemožných hradů a zámků, oni to totiž tenkrát rozváželi všude možně, aby se už nedalo zjistit, o co kráčí.

hitlerPoklad_08
Foto: Hitlerův mobiliář

A pak se jednou dívám na televizi, dávali losování Matesa, které se, jak si mnozí vzpomenou, odehrávalo na našich hradech a zámcích. Tentokrát to vysílali z Bečova, kde se mj. našel relikviář svatého Maura, a najednou kamera švenkla přes stůl na skříňku s hákovým křížem a já si řekl: „Proboha, mám to.“ Jel jsem na Bečov, oni vůbec nevěděli, co tam mají. Řekl jsem jim, že stůl zřejmě používal nějaký protektorátní ministr a že křeslo ke stolu je prokleté – a oni tam skutečně dali cedulku: „Nesedat, prokleté křeslo.“

Skutečně na něm byla podepsána mnichovská dohoda?

Kolem tohoto stolu se vyrojilo mnoho legend. Tvrdilo se třeba, že u něj úřadoval zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich. Domněnku o mnichovské dohodě ale historici přesvědčivě vyvrátili.

Tento stůl Hitler opravdu používal?

Nikdy. Dostal jej darem od architekta a designéra Woldemara Brinckmanna, jenž v dubnu 1937 získal od Hitlera titul profesora. Brinckmann pro něj z vděčnosti navrhl a nechal zhotovit masivní stůl s majestátním křeslem zdobeným dvěma pozlacenými piniovými šiškami a další nábytek do pracovny v jeho zamýšleném muzeu umění v rakouském Linci. Hitler si stolu velice považoval, zmiňuje se o něm ve svých pamětech i Albert Speer.

Stůl byl velký 1,5×2,4 metru, a jak dokazuje fotodokumentace z Vyššího Brodu, ještě po válce na něm leželo celé jeho vybavení: mramorový kalamář, lampa, skříňka na dopisy, podložka na psaní, nůž a pijáková kolébka – vše zdobeno svastikami. Kromě kalamáře ale všechno zmizelo. Autorství stolu však nebylo zpočátku vůbec jasné. Pak se mi jednou dostal do rukou prospekt k výstavě v Německu v roce 1936, kde byly snímky lustrů se stejnými piniovými šiškami a jako autor byl uveden právě Brinckmann.

Po válce zůstal stůl v klášteře ve Vyšším Brodě a pak se dostal jako reprezentační kus nábytku do Černínského paláce v Praze. V šedesátých letech nakonec doputoval na zámek v Bečově. Kromě Matesa si zahrál i ve filmech, televize HBO si ho vypůjčila na natáčení snímků Těžká voda a Utajovaná olympiáda.

Kolik artefaktů z Hitlerovy sbírky bylo v roce 1945 ve Vyšším Brodě zdokumentováno?

Čtyřicet dva obrazů, přes třicet soch a stůl s křeslem.

A kolik předmětů se podařilo u nás dohledat?

Šestnáct obrazů, tři sochy a stůl s křeslem.

Věříte, že se nějaké obrazy či sochy ještě objeví?

Je to možné, ale moc tomu nevěřím, myslím si, že spíš už to bude všechno venku. Lze jasně vysledovat, že se ty věci začaly ztrácet od okamžiku, kdy jsem dal ve známost, že tu existují. Rozkradlo se toho dost a mířilo to opravdu hodně vysoko, jsou známi lidé. A ceny letí nahoru. V případě Hitlerovy sbírky jde řádově o stamiliony. Některé věci jsem viděl nabízené v aukcích v zahraničí, je o ně – jako o vše spojené s Hitlerem – enormní zájem.

V roce 1995 jsem pozval novináře a spisovatele Standu Motla s kamerou, který byl také takový nevěřící Tomáš, že si může sochu Chlapce zavazujícího si střevíc sám osahat a natočit. Přijeli jsme na hrad Lemberk a kustod nám řekl, že sochu už převezli do depozitáře v Liberci. Tak jsme se s celým štábem vypravili do Liberce, socha tam nebyla a vůbec nevěděli, o čem je řeč. Po letech se objevila na aukci v Londýně, kde se nabízela za zhruba 233 tisíc dolarů.

Jiný příklad: V okamžiku, kdy jsem se dostal sbírce na stopu, zašel jsem za tehdejším ředitelem Národní galerie Milanem Knížákem, říkám mu, jaký obraz by u nich měl být, dal jsem mu i inventární číslo, tak jsme se spolu vypravili do depozitáře a pod tím číslem už byl jiný obrázek. Některé sochy třeba měly být v depozitáři Uměleckoprůmyslového musea, studenti UMPRUM podle nich údajně malovali. Další měly být na Akademii výtvarných umění. Také si pamatuji, že na Rožmberku byly porcelánové figurky, krásná kachle (možná dílo Josefa Thoraka) a busta, údajně Eva Braunová, vše zmizelo, jako když se vypaří.

hitlerPoklad_06
Foto: Na Rožmberku byly porcelánové figurky i krásná kachle
 

Je něco podobného jako Hitlerova sbírka někde jinde ve světě?

Ne, to je unikát.

Když se objevila, nechtěli ji Němci zpět?

Řešilo se, jestli to nebude požadovat Bavorsko, Hitler měl totiž oficiální bydliště v Mnichově, takže by si to mohla nárokovat bavorská vláda. Ale měl jsem v ruce dopis, kde Němci říkali, že je to promlčené. Nechtěli to rozviřovat.

Jaký měl podle vás Hitler vkus?

Nějaký vkus měl, vždyť to byl malíř. Ale nakupoval nejrůznější věci. Některé jsou až kýčovité, většinou ale ty postavy mají nějaký zvláštní výraz ve tvářích, podle toho to taky Hitler vybíral, mají v sobě něco skrytého, je to vidět především na těch válečných obrazech.

Jste malíř, grafik, jak ta díla působila na vás?

I na mne zapůsobila, většinou to má nějaké zvláštní mystické kouzlo.

A které na vás zapůsobilo nejvíc?

Určitě Vzpomínka na Stalingrad. Vždyť si to vezměte, něco totálně projedu, jako Hitler Stalingrad, a já si koupím obraz, který mi to připomíná, to už o něčem vypovídá.

Stejně tak o mnohém vypovídají ty tři sochy na Hluboké: Rozsévač, Veslař nebo Afrodité.

hitlerPoklad_11
Foto: Socha s názvem Rozsévač (zcela vpravo) a Afrodité (zcela vlevo)

To jsou skutečně až skoro mystické věci. Musíme si uvědomit, že to nebyla jen nějaká Hitlerova libůstka, on chtěl tímhle nacionalistickým uměním ovlivňovat lidi, všechna ta díla vyšla ve statisícových nákladech na pohlednicích, desetitisíce lidí je viděly na každoročních výstavách.

Trezory v klášteře ve Vyšším Brodě našli Američané po válce prázdné, údajně v nich mělo být zlato,
především v mincích. Kam se obsah trezorů poděl?

V trezorech, co vidíme na té unikátní fotce Tuháčka z roku 1945, určitě nebyly nějaké spisy, ale zlato. Povím vám jednu zajímavou událost, ale to už jen můžeme nechat naplno pracovat naši fantazii. Na konci války, když začalo dosidlování pohraničí, se ve Vyšším Brodě a okolí objevila mezi lidmi spousta pytlů německé říšské pošty a malé pytlíky na ceniny, které místní používali třeba na sušení hub. A pak, úplně jinde, u cesty do výcvikového prostoru Waffen-SS na Benešovsku, našli po válce jednou na podzim lidé při sběru dříví batoh a v něm v těch malých pytlících říšské pošty z Vyššího Brodu zlaté italské mince. Policie o tom tenkrát pořídila protokol. Ten batůžek měl vizitku s francouzským jménem. Oni hádali, že si to tam mohl ukrýt nějaký francouzský vězeň na cestě domů. A my můžeme zase dedukovat. V prostoru Hradištko byli i Francouzi a Valoni z jednotky Léona Degrella.

To zlato z Vyššího Brodu se mohlo před koncem války převážet v nějakém konvoji na Hradištko a z takového množství nebyl asi zas takový problém, aby si nějaký esesák něco čmajznul. Proto neustále lidem hrabe z toho Hradištka. Může tam být cokoli. Někdo tam třeba hledá zlato z Drážďanské galerie. A můžeme tedy fantazírovat, kde je zlato z vyšebrodských klášterních trezorů, já věřím, že je někde tam.

Když jsme u Hradištka… Co si myslíte o štěchovickém pokladu, nehledal jste ho také?

Helmuta Gaensela a Josefa Mužíka znám osobně, dělal jsem si z obou trochu srandu.

Tak vy si myslíte, že tam něco je, ale jinde, než hledali Mužík s Gaenselem?

No, to byli zoufalci. Občas se tam podívám, když s nějakou slečnou jedeme na výlet, jestli na tom mém místě někdo nekutá. A skoro vždycky tam někde narazím na Mužíka. Tomu to nedá spát, ten je tím úplně posedlý.

A jaké je to vaše místo?

Od 14. století existuje ve Štěchovicích erb štola, kde se hledalo zlato, dnes je pod hladinou přehrady, je to celé zastřelené a zřejmě zatopené. Přišel jsem jí na stopu ve výslechovém protokolu jednoho našeho inženýra, který tam za války pracoval – rozšiřovali ji a zaváděli do ní elektrotechniku a natahovali koleje. On pak odjel budovat Atlantický val, dostal od Němců odměny, vyznamenání a po válce ho samozřejmě zavřeli. A v tom protokolu byla zmínka právě o těch Štěchovicích. Tak jsem se vydal do Geologického ústavu podívat se na mapy, kudy erb štola probíhá. Ještě jsem si to potvrdil virgulí, indikace byly jasné, nad vchodem do štoly je mohutný dub, ten tam asi zasadili, aby se dělníci jdoucí rubat mohli z dálky lépe orientovat. A u toho vchodu jsem našel pod hrabankou dvě hraničky 20mm nábojů do flaku a na nich položená ID flaku. Možná si to místo tenkrát označili sami vojáci.

Pak jsem to šel domluvit s policajty na Smíchov, říkám, že to během několika hodin odvrtám, nechám tam spustit kameru a bude jasno: buď tam něco je, nebo ne. A když tam nic nebude, tak vše zaplatím, když ano, tak deset procent dostanu nejen já, ale i oni. Viděl jsem, jak ty starý kriminalistický mazáky posedá zlatá horečka – znám to, také jsem rýžoval zlato.

Objednal jsem nejmodernější vrtací soupravu, stanovilo se datum, udělal zábor, byl tam připravený střelmistr, doslova Divoký západ… V noci telefon, že to prezident zakázal, druhý den tam helikoptérou odletěl ministr vnitra, aby informoval prezidenta, co hýbe naší společností… a zařízli to. Tak jsem dal do novin inzerát, kde byl plánek, kudy vede erb štola, ať se o to pokusí, kdo chce, a zároveň jsem to dal jako notářsky přihlášený zápis, že jsem splnil ohlašovací povinnost, mohly tam samozřejmě být i výbušniny. Tak skončily moje Štěchovice. Ale věřím, že tam skutečně něco je.

Jak hledáte tipy a vybíráte lokality?

Různě a hodně po archivech. Jsem archivní krysa, dělám třeba i rodokmeny. Tak například v některých matrikách bývá na konci taková kronika. A v jedné bylo napsáno, jak Švédové u nás hledali zakopané věci. Jednak prý tak, že vzali kýbl s vodou, rozlili ji po chalupě, a kde se to hodně vsakovalo, kopali. A pak je tam popsaný způsob pomocí lískových větviček, to jsem zkoušel, funguje to, kde je něco zakopané, letí větvičky nahoru. Já to ale dělám s dráty, s virgulí najdete věci dotýkané lidskou rukou, i když jsou to kamenné předměty, virgule vám označí opracovaný kámen. A pomocí virgule a provázku určím i hloubku a barvu, vezmu zároveň zlatou, nebo stříbrnou minci do pusy a
ono mi to ukáže, jestli to je zlato, nebo stříbro. Je báječné, že jen vezmete dráty a vizualizaci, co hledáte, a ono vás to přesně navede. Japonci tak vyhledávali na moři ponorky.

To mi připadá, mírně řečeno, dost neuvěřitelné.

Ano, jsou to neuvěřitelné věci, ale fungují. Za totáče byl jeden čas u nás ministrem školství František Kahuda, velký propagátor psychotroniky, jestli jste o něm slyšel…

Ano, říkalo se mu „bolševický čaroděj“…

…jo, věřil na vyvolávání duchů, byl to duchař známý po celém světě. Někdo ho informoval o mých schopnostech, a tak mne jednoho dne odvezl do Letňan do fabriky na letecké motory, že někde na nádvoří Němci zakopali hliníkovou krabici s nějakými součástkami. Prý když jste tak výjimečný, tak ji najděte. Řekl jsem jim, běžte do dílny pro vrták, já to zatím najdu. Když se vrátili, opsal jsem nohou kruh: tady to je. Vzal jsem vrták, vrtal, pak ho vytáhl a padaly z něj hliníkové piliny. Kahuda měl z toho husí kůži, poprvé viděl, že to funguje. Pak mne hned poslali pryč, nechtěli, abych věděl, co to vlastně je.

Říkáte, že jste na stopě i Hitlerovu archivu z Junkerse 352, který spadl v dubnu 1945 u hranic
protektorátu…

Ano, samozřejmě bych ho rád našel, indicie, že je u nás, jsou jasné. Probíral jsem policejní archivy a pročítal oběžníky z té doby a na jednom byl mj. dotaz na místní stanice, jestli nebyl zaznamenán od severozápadu pohyb konvoje, který by směřoval do Čech. V Německu ty bedny určitě nezůstaly. Kam s tím taky mohli jet, všude už byla blízko fronta, Američané i Rusové. Dedukoval jsem, že to bylo dovezeno k nám, a je celá řada důkazů, že jsem na správné stopě. Jsou doklady, že na stejném místě byl ukryt i ustašovský archiv a že tam byly i nějaké věci z Polska.

Prý mají být v archivu i Hitlerovy dopisy Evě Braunové?

Počítám s tím, že v archivu, který poslal tím nešťastným letadlem, budou i věci, ke kterým měl citový vztah. Údajně by tam měly být i koncepty dopisů Evě. Taky když se Hitler dozvěděl, že letadlo spadlo, prý úplně zbledl.

Zdroj: Černobílé znímky jsou použity z publikace Jiřího Kuchaře Hitlerova sbírka v Čechách

 Autor: Kassander

ARMY24

Komentáře

Článek nemá žádný komentář. Buďte první!

Přidat komentář

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací