Kosovo je pro Srby něco jako pro Židy Jeruzalém. Je to pro ně kolébka jejich národa a odkaz kdysi kvetoucího království, po kterém tam zůstaly překrásné kostely a kláštery. Je to místo, kde leží kosti jejich slavných předků, kteří pro tuto zem umírali. Po tragické bitvě na Kosově poli v roce 1389 začali Srbové Kosovo opouštět. K nejrozsáhlejšímu přesídlení došlo v roce 1689, kdy 37 000 srbských rodin sebralo svůj majetek, ikony a zvířectvo a na pozvání císaře Leopolda se usadilo v Rakousku. Leopold se tehdy pokusil o územní expanzi na jih a jeho vojska pronikla hluboko na území osmanské říše. Jeho vojáci pronikli až do Kosova, kde je nadšeně vítali a pomáhali jim Srbové. Pak se habsburský postup zastavil a Turci přešli do ofenzívy. Leopold si uvědomil, že dobyté území nemůže udržet, avšak také věděl, co by Srby čekalo, kdyby je opustil. Nabídl jim proto, aby odešli s jeho vojskem. 100 000 Srbů souhlasilo a obrovský zástup vedený patriarchou Arsenijem prošel Balkánem, překročil Dunaj a usadil se v Rakousku, kde byli Srbové pod ochranou křesťanského panovníka.

Foto: Kosovo je pro Srby něco jako pro Židy Jeruzalém. Je to pro ně kolébka jejich národa a odkaz kdysi kvetoucího království, po kterém tam zůstaly překrásné kostely a kláštery. Je to místo, kde leží kosti jejich slavných předků, kteří pro tuto zem umírali. (ilustrační foto) | Shutterstock

K další obrovské migraci Srbů z Kosova došlo v roce 1737, když Turci rozhodli o zrušení samostatnosti srbské pravoslavné církve a srbské církevní provincie administrativně připojili ke konstantinopolskému patriarchátu. Do vylidněných oblastí Kosova, Makedonie a severního Řecka po celá staletí proudil příliv Albánců, kteří byli v očích tureckých pánů považováni za vyšší společenskou třídu než křesťanské obyvatelstvo, protože přijali islám. Turci migraci Albánců podporovali a nabízeli jim srbskou půdu a majetek. Celou tu dobu byli Srbové vystaveni ze strany muslimů tvrdému pronásledování a mezi oběma národy panovala silná nenávist.

Britská autorka Edith Durham, která cestovala v prvním desetiletí dvacátého století po Kosovu, ve své knize Břímě Balkánu (1905) popsala zuřivé nepřátelství Albánců vůči Srbům. Kupříkladu když promluvila srbsky na jednoho kosovského Albánce, ten jí neodpověděl. Zeptala se ho tedy, zda umí srbsky. Po dlouhé chvíli mlčení jí odpověděl: „Já rozumím, ale nechci pošpinit svá ústa opakováním jejich špinavých slov.“ Na to se Edith zeptala, proč Srby tak nenávidí. „Protože takoví jsme se už narodili. My i oni. Máme to v krvi,“ odvětil Albánec.

Když pak po více než pěti stoletích Srbové v roce 1912 znovu získali Kosovo, vypálili desítky albánských a tureckých vesnic a pozabíjeli tisíce Albánců a Turků. Svědkem těchto událostí byl i Lev Trockij, který tam tehdy působil jako zahraniční dopisovatel. Ve své knize Balkánské války uvádí zprávu jednoho srbského důstojníka: „Ty hrůzy skutečně začaly, jakmile jsme vstoupili do Kosova. Celé albánské vesnice se proměnily v ohnivé sloupy. Takový obraz se opakoval po celou cestu do Skopje. Tam Srbové vpadali do domů Albánců a Turků a v každém domě prováděli totéž- loupili a vraždili.“

Srbové nedrželi Kosovo dlouho a když bylo Srbsko za první světové války poraženo Rakouskem-Uherskem, Německem a Bulharskem, byla srbská armáda nucena ustoupit do Řecka. Armáda ustupovala přes Kosovo a Albánii, až našla útočiště na řeckém ostrově Korfu, kde se Srbů ujali Spojenci. Během strašlivého ústupu přišli Srbové o 100 000 mužů a bezpočet civilistů, kteří armádu doprovázeli. Mnoho vojáků tehdy zmrzlo v horách, nebo zemřelo hladem či pádem z výšky, další našli smrt pod lavinou. Tisíce Srbů pak cestou zabili Albánci, kteří na ustupující srbské vojáky útočili ze zálohy. Ještě častěji pak zabíjeli a okrádali vyčerpané srbské muže, kteří už dál nemohli a odpadli od svých jednotek. Albánci na opozdilce pořádali doslova hony a na živu nechávali jen ženy, ze kterých dělali své otrokyně. Když se na konci války Srbové do Kosova zase vrátili, čekala Albánce za tyto zločiny pomsta a opět tekla krev, jenže tentokrát krev albánská.

Na pařížské mírové konferenci po první světové válce, bylo rozhodnuto o vzniku Království Jugoslávie a Kosovo bylo velmocemi předáno do rukou Srbům. Podle sčítání obyvatelstva v roce 1921 tvořili tehdy Albánci 64 % obyvatelstva, ale v období mezi dvěma světovými války pak jejich počet klesl pod 50 %, protože srbská vláda ve snaze vyrovnat poměr mezi etniky povzbuzovala Srby, aby se usídlovali v Kosovu. Za druhé světové války nekonečné násilí pokračovalo. Albánci, kteří bojovali na straně Německa, povraždili tisíce Srbů, vypálili desítky srbských vesnic a přinutili několik desítek tisíc srbských rodin uprchnout do Srbska.

Etnický mír prosadili až komunisté a Tito, který se zmocnil vlády nad Jugoslávií. Tito, aby utlumil srbský nacionalismus, poskytl v roce 1974 kosovským Albáncům autonomii a dal jim jedno křeslo v kolektivním prezídiu, které stálo v čele státu. Díky této politice se komunistům málem podařilo zahnat tradiční nepřátelství do zapomnění. Tradiční etnická propast, která byla mezi Albánci a Srby dříve vykopána, však po čase znovu oživila Titova komunistická politika. Komunista Tito se pokusil o kolektivizaci zemědělství, a protože Srbové v Kosovu byli především bohatí statkáři, byla kolektivizační represe zaměřena hlavně proti nim. Tito začal Srby pronásledovat ne kvůli etnickému klíči, ale kvůli třídnímu původu a chudší Albánce, které považoval za politicky spolehlivější, začal protěžovat. Ještě horší bylo, že komunisté zabavovali Srbům půdu, ty nejbohatší Srby poslali do pracovních táborů, zbytek rozmístili po celé Jugoslávii, kde měli pracovat v dolech a těžkém průmyslu. Zabavenou půdu pak Tito rozdělil Albáncům, kteří na ní neuměli a ani nechtěli pracovat a Kosovo tak rychle chudlo. V ruku v ruce s vyháněním Srbů z Kosova podporoval Tito další albánskou migraci do Kosova, takže se po čase stali Albánci zase většinou.

Po smrti Tita se etnický smír v Kosovu, ale i v celé Jugoslávii rozplynul a ještě horší to pak bylo po smrti Envera Hodži v roce 1985. Dokud tento brutální diktátor vládl v Albánii, uvědomovala si většina jugoslávských Albánců, jaké hrůzy v Albánii panují a proto byli rádi, že žijí v Jugoslávii. Po diktátorově smrti však tento pocit zmizel a někteří radikálové začali toužit po spojení všech albánských zemí. V Kosově zatím převládalo starší pragmatické křídlo, které nechtělo samostatnost, ale chtělo povýšit status Kosova na svazovou jugoslávskou republiku. Tato klika byla ale v roce 1988 obětí Miloševičovy čistky. Tu odstartovaly demonstrace v Prištině, které požadovaly zlepšení životní úrovně Albánců. Miloševič následně zrušil kosovskou autonomii, byly zavřeny všechny albánské školy a byly přerušeny veškeré svazky, které byly za Tita pracně vybudovány. Posléze se do popředí dostali albánští vůdci, kteří nechtěli nic jiného než samostatnost Kosova - nebylo cesty zpět.

Během války o nezávislost Chorvatska byl v Bosně a Kosovu klid, ale byl to klid před bouří. Miloševič a kosovský prezident Rugova se dohodli na znovuotevření škol, ale k tomu nakonec nedošlo a Miloševiče spíše zajímalo dění v Bosně a Kosovo zanedbal. Albánský prezident Sali Berisha otevřeně podporoval mladší albánské politiky, kteří chtěli v Kosovu radikální řešení a pozice umírněného Rugovy byla stále slabší. K eskalaci problému pak došlo v dubnu 1996, kdy se v Prištině pokusil mladý Albánec ukrást auto a byl srbským majitelem zastřelen. Když policie nic neřešila, vyšli Albánci do ulic a skandovali, že chtějí nezávislost. Další den skupina ozbrojenců zastřelila ve městě Dečani v jedné místní kavárně tři srbské zákazníky a na dalších místech došlo k útokům na policisty, které si vyžádaly jeden lidský život. K útokům se přihlásila tehdy zatím neznámá Kosovská osvobozenecká armáda, UCK.

UCK založili bohatí albánští emigranti, kteří byli napojeni na mafii a měli radikální názory. Nesouhlasili s politikou nenásilného odporu kosovského prezidenta Ibrahima Rugovy, který měl za vzor Gándhího. Velitelé UCK viděli cestu k nezávislému Kosovu ve vojenských útocích na srbské vojenské, policejní a civilní cíle, přičemž se mělo jednat o velmi brutální útoky, které by vyprovokovaly stejně brutální zásah srbských ozbrojených složek. Ten měl nakonec vyprovokovat západní státy k reakci, díky které se mělo Kosovo odtrhnout od Srbska. Součástí tohoto plánu bylo postupné vyčistění Kosova od menšin a především Srbů. Plán jim vyšel dokonale.

Následovala vlna útoků na policejní stanice a vozidla a byli vražděni významní Srbové a Albánci, kteří s touto násilnou politikou nesouhlasili a byli tak teroristy považováni za zrádce. Miloševič zareagoval posilováním srbských sil v Kosovu a koncem roku 1997 tam byla třetina srbské armády. V začátkem roku 1998 udělala UCK chybu, opustila gerilový styl boje a přešla do mohutné ofenzívy. Jako záminku k ofenzívě UCK posloužila smrt jednoho z vůdců UCK Adema Jashariho, který byl se svou rodinou obklíčen v jeho rodném domě. Jashari patřil k radikálům a podporoval vraždění Srbů. Jashari dostal dvě hodiny, aby se vzdal, ale když místo toho Albánci zahájili střelbu, srovnali Srbové dům se zemí minomety. Útok tehdy nepřežilo 52 členů Jashariho klanu. Srbové následně pohřbili těla za pomoci buldozerů do masového hrobu. To Albánce rozzuřilo a Jashari se stal mučedníkem Kosova.

Vedení UCK chtělo tehdejšího vzteku Albánců využít a zahájilo tak ofenzívu v domnění, že se vzbouří celá albánská populace a přidá se k ofenzívě. Bojovníci UCK tedy vyšli z hor a zaútočili na mnoha místech Kosova. I když se jim v krátkém čase podařilo obsadit třetinu Kosova. Miloševič poslal proti UCK 50 000 vojáků a Srbové zahájili zničující protiofenzívu, kterou pojmenovali operace Podkova. Součástí operace Podkova nebyla jen porážka teroristů, ale i vyhnání albánského obyvatelstva, které mělo draze platit za zločiny teroristů.

Srbská armáda rychle dosáhla úspěchu a zahnala bojovníky UCK na útěk. Z vesnic a městeček, které předtím UCK obsadila, byli vyháněni všichni obyvatelé. Špatně vyzbrojení bojovníci UCK vzali do zaječích a po nich opustili své domovy i civilisté. Odhaduje se, že v této fázi boje opustilo své domovy 465 000 Albánců, tedy asi 40 % populace v Kosovu. Někteří utíkali za hranice, ale většina zatím zůstávala v Kosovu a doufala, že se vrátí, až válka skončí. V srpnu 1998 bylo již 90 % kosovského území v rukách srbských oddílů a UCK byla skoro poražena. Výraznou pomoc pro UCK představovaly celonárodní nepokoje v sousední Albánii, během kterých byly vyrabovány armádní sklady. Z Albánie tak začaly do Kosova masově proudit zbraně, díky kterým se UCK zase postavila na nohy.

Během srbské protiofenzívy doprovázeli srbské armádní jednotky i členové polovojenských organizací, které se nechvalně proslavily už ve válce s Chorvatskem a Bosně. Jmenujme např. Bílé Orly, Bleskovou rotu, Žluté vosy, nebo Arkanovi tygry. Tyto jednotky se začaly dopouštět zvěrstvech na civilním obyvatelstvu, přesně, jak UCK plánovala. Připomeňme masakr ve městě Gnjilane, kde bylo zavražděno 80 Albánců či masakr 60 Albánců ve městě Suvej Reke.

Tyto masakry a vyhánění obyvatel vyprovokovaly západní mocnosti k reakci a v září Miloševič pod hrozbou leteckých útoků stáhl většinu své armády z Kosova a umožnil vstup příslušníků mezinárodních pozorovatelů do Kosova. Tato přestávka v boji umožnila UCK nabrat sílu a nahradit ztráty. Teroristé měli podporu nového albánského premiéra, který bojovníkům UCK umožnil na území Albánie vytvořit výcvikové tábory. Bojovníci UCK dostali jednotné uniformy a zbraně a znovu zaútočili. Docházelo k masakrům na obou stranách a bojovníci UCK znovu obsazovali ztracené území. Aby zabránil ztrátě dalšího území, v listopadu 1998 povolal Miloševič do Srbska nazpět část armády.

Boje nabíraly na intenzitě, rostly ztráty civilního obyvatelstva a Kosovo opouštělo stále víc lidí. Větší část západních zemí byla tehdy na straně Albánců a důrazně žádala ukončení bojů. Nejvýraznější byla americká ministryně zahraničí Albrightová, která důrazně požadovala letecký zásah. Proti tomu se stavěla Francie a Velká Británie, které dávaly přednost mírovému jednání. Albánci ani Srbové však nechtěli ustoupit a odmítali se Kosova vzdát, a tak jednání nikam nevedla a Francie s Velkou Británií nakonec Albrightové ustoupily. 22. března 1999 pak NATO zahájilo 78 dní trvající operaci Spojenecká síla, během které 730 amerických a 325 spojeneckých letadel bombardovalo Srbsko a Černou Horu.

Bombardování Srbsko a Černou Horu těžce poškodilo a byly zničeny dvě třetiny průmyslových objektů v zemi. K tomu je třeba připočítat zdevastovanou infrastrukturu, elektrárny i nemocnice. Zničena byla také budova státní televize. Během bombardování zahynulo okolo 500 civilistů a 500 srbských vojáků. Jakmile na bývalou Jugoslávii dopadly první bomby, Miloševič nařídil dokončení operace Podkova, a protože Srbsko už bylo ve válce a nemělo co ztratit, nařídil i vyhnání veškerého albánského obyvatelstva. Od 24. března 1999 začali Srbové vypalovat domy a vyhánět z nich každého Albánce. Vojáci prostě chodili dům od domu, stříleli, mlátili lidi a snažili se je vyhnat pryč. Albánci dostali na opuštění domovů několik minut a byly jim odebrány doklady, aby se už nikdy nevrátili. Za hranice bylo takto vyhnáno 800 000 etnických Albánců, dalších 400-600 000 Albánců uprchlo do hor a asi 10 000 jich bylo zavražděno. Srbské armádě se také podařilo z Kosova vyhnat prakticky všechny bojovníky UCK, v zemi zůstaly jen malé a izolované oddíly.

Obrovské ekonomické ztráty a devastace země nakonec donutila Miloševiče, aby souhlasil s jednáním a 9. června byla podepsána dohoda, na jejíž základě se srbská armáda stáhla z Kosova. 12. června 1999 vstoupily na území Kosova operační jednotky KFOR a s nimi přišly jednotky UCK, jejíž členové vítězně pochodovali ulicemi kosovských měst. V únoru 2008 pak byla vyhlášena v Prištině samostatnost Kosova, kterou uznala většina evropských zemí, včetně České republiky.

Zdroj: britannica.com, balkaninsight.com