Masakry ve Wole resp. vyvraždění obyvatel varšavské čtvrti Wola provedené oddíly SS, německé policie a ruskými kolaboračními jednotkami RONA se odehrál v prvních dnech varšavského povstání. Tento počin byl proveden na bezprostřední rozkaz Adolfa Hitlera, který nařídil zbourat Varšavu a vyvraždit všechny její obyvatele. Masakru, který vyvrcholil ve dnech 5.-7. srpna 1944, padlo tehdy za oběť 30 až 65 tisíc polských mužů, žen a dětí. Jednalo se pravděpodobně o největší jednorázový masakr civilního obyvatelstva spáchaný v Evropě během celé 2. světové války, a zároveň pravděpodobně největší jednotlivý zločin proti polskému národu v historii.

Hitlerův rozkaz zničit Varšavu

Němečtí okupanti považovali Varšavu za centrum polského odboje proti nacistickému „novému řádu“. Ačkoli se v rámci Generálního gouvernementu snažili polské hlavní město degradovat do role provinčního města, Varšava byla stále centrem polského politického, intelektuálního a kulturního života. Sídlilo zde také velení Polského podzemního státu a fungovaly zde také obzvláště silné a dobře organizované struktury odbojového hnutí. Generální guvernér Hans Frank si 14. prosince 1943 zapsal do deníku: „Máme v této zemi jeden bod, z něhož pochází veškeré zlo: je to Varšava. Kdybychom v Generálním gouvernementu neměli Varšavu, neměli bychom 4/5 obtíží, s nimiž musíme bojovat. Varšava je a zůstane ohniskem nepokojů, místem, z něhož se neklid rozšiřuje do celé země.“

Vypuknutí varšavského povstání 1. srpna 1944 bylo v této situaci nacistickými vůdci vnímáno jako dokonalá příležitost vyřešit „polskou otázku“. Během projevu k vůdcům vojenských obvodů a velitelům škol, který pronesl v Jägerhöhe 21. září 1944 vzpomínal Reichsführer-SS Heinrich Himmler, že když dostal zprávu o vypuknutí povstání, vyrazil okamžitě za Hitlerem a řekl mu: „Můj Vůdce, není to pro nás příliš vhodná chvíle. Z historického pohledu je [však] požehnání, že to Poláci udělali. Za pět, šest týdnů se z toho dostaneme. A potom bude Varšava – hlavní město, hlava, inteligence toho bývalého 16-, 17milionového národa Poláků – zničena. Tento národ nám už 700 let blokuje Východ a od první bitvy u Tannenbergu nám stojí v cestě. Ale tento historický polský problém už brzy nebude představovat velký problém pro naše děti a pro všechny, kteří přijdou po nás – a dokonce už ani pro nás.“

Během porady, která se odehrála večer 1. srpna 1944 nebo následující den ráno, dal Hitler Himmlerovi a šéfovi generálního štábu Vrchního velení pozemních vojsk (OKH) generálu Heinzovi Guderianovi ústní rozkaz srovnat Varšavu se zemí a vyvraždit všechny její obyvatele. Podle zprávy SS-Obergruppenführera Ericha von dem Bach-Zelewski, který byl jmenován velitelem sil určených k potlačení povstání, zněl rozkaz takto: „každého obyvatele je třeba zabít, brát zajatce je zakázáno. Varšava má být srovnána se zemí. Tímto způsobem vznikne odstrašující příklad pro celou Evropu.“ Šéf von dem Bachova štábu, SS-Brigadeführer Ernst Rode, po válce vypověděl, že SS-Oberführer Oskar Dirlewanger – velitel jedné z jednotek zaměřených na boj proti povstání – obdržel od Himmleta tužkou ručně psaný rozkaz, v němž mu Reichsführer-SS jménem Hitlera oznamoval, že Varšava bude srovnána se zemí a sám Dirlewanger je oprávněn „zabíjet, koho se mu zachce, jak se mu zlíbí“. Hitlerův rozkaz zničit Varšavu dostali také velitelé německé posádky ve Varšavě. SS-Oberführer Paul Otto Geibel, velitel SS a Policie (SS- und Polizeiführer) ve varšavském distriktu, po válce vypověděl, že mu Himmler již 1. srpna večer po telefonu doporučil: „zničte jich desítky tisíc“. Hitlerův rozkaz však platil nejen pro Himmlerovi podřízené útvary SS a policie, ale také pro jednotky Wehrmachtu.

Foto: Esesmani z Dirlewangerovy brigády pochodují Chłodnou ulicí směrem na varšavské Śródmieście | Bundesarchiv

Německé zločiny na Wole ve dnech 1. až 4. srpna 1944

Od prvních hodin povstání se oddíly německé posádky ve Varšavě dopouštěly mnoha válečných zločinů. Zajaté povstalce stříleli, raněné dobíjeli. Došlo také k prvním vraždám civilního obyvatelstva. K jejich zahájení nebyl potřeba zvláštní Hitlerův rozkaz, protože generál Reiner Stahel měl jako velitel varšavské posádky právo „použít vůči civilnímu obyvatelstvu ve Varšavě všechny prostředky nezbytné k udržení klidu, bezpečnosti a pořádku“.

Zločiny, které Němci ve Wole páchali, neměly zpočátku za cíl kompletní vyvraždění obyvatel čtvrti, ale měly spíše představovat ráznou odvetu za vypuknutí povstání. Za oběť popravám padali především muži podezíraní z účasti v bojích. 1. srpna brzy odpoledne – tedy ještě před vypuknutím povstání – vykonali Němci hromadnou popravu u domu č. 28 v Sowińského ulici (na rohu s Karlińského). Jako odvetu za dřívější potyčku s vojáky Zemské armády, kteří mířili na shromaždiště, zde bylo zastřeleno osm náhodně zadržených Poláků. Na úplném počátku povstaleckých bojů zase německá pěchota s podporou tanků zaskočila v části Woly zvané Koło jednotky poručíků „Ostoji“ a „Gromady“ z obvodu Zemské armády (AK) „Wola“. Když rozprášili polské oddíly, podnikli Němci v ulicích Koła štvanici, dobíjeli raněné a zabíjeli zajaté vojáky AK. 1. srpna zabili Němci také několik civilních obyvatel domu na Okopowé ulici č. 20 a zapálili dům č. 165 na Wolské ulici zvaný Pekiełko, kde zastřelili šest polských mužů.

Vzhledem k početní i technické převaze nepřítele nedokázaly oddíly obvodu AK „Wola“ dobýt většinu určených cílů. Pouze část této čtvrti se na přechodnou dobu dostala pod kontrolu povstalců. Zásadní vliv na průběh bojů ve Wole mělo to, že touto čtvrtí procházela jedna z nejdůležitějších komunikačních tepen města, trasa Wolska – Chłodna – Elektoralna – Senatorska – Kierbedziův most (tzv. wolská tepna). V létě 1944 to byla jednak z nejdůležitějších zásobovacích tras na centrálním úseku východní fronty, která spojovala se zázemím německé oddíly na pravém břehu Visly. Již od ranních hodin 2. srpna se německé frontové oddíly snažily tuto neuralgickou linii odblokovat. Kvůli tomu se polské oddíly ve Wole již na úplném začátku povstání dostaly do intenzivních obranných bojů. Nepřítel útočil každý den silněji, přičemž se dopouštěl mnoha zločinů na zajatcích i civilním obyvatelstvu. Jak se později ukázala, Wola se stala jednou z varšavských čtvrtí, kde se ještě před příchodem Himmlerem zorganizovaných „posil“ Němci dopustili největších porušení válečného práva.

Vojáci divize „Hermann Göring“, kteří ve Wole bojovali ve dnech 1.–4. srpna, zavraždili cca 400 zajatých povstalců včetně mnoha raněných. Jednotky této divize zároveň – s podporou vojáků 608. obranného pluku – systematicky vyháněly z obytných budov polské civilní obyvatelstvo. Vojáci se přitom dopouštěli vražd, loupeží a znásilnění. 2. srpna shromáždili v zahradě domu č. 43 v ulici Zawiszy dvacet tři polských mužů, které následně zabili granáty. Dalších patnáct mužů Němci zavraždili poblíž na Magistracké ulici č. 9/11. Téhož dne zastřelili také skupinu mužů z domu na Sokołowské č. 26 (roh s Górczewskou) a sedm mužů, které vyvedli z domů č. 17 a 19 na Prądzyńského ulici. Kromě toho 2. srpna Němci uvěznili první skupinu civilních obyvatel v budově kostela sv. Vojtěcha na Wolské č. 76 (další skupiny vyhnanců, zpočátku nevelké, sem přišly 3. a 4. srpna). 3. srpna si němečtí vojáci oblékli bílé pásky, kterými se identifikovali povstalci, a díky tomuto úskoku se jim podařilo dobýt domy č. 12, 14 a 16 na Młynarské ulici. Obyvatele domů ukrývající se ve sklepech zavraždili mj. pomocí granátů, které vhazovali dovnitř.

Foto: Polští civilisté zavraždění ve Wole | Wikimedia Commons / Public domain

Německé oddíly bojující na Wole často využívali polské civilisty, zejména ženy a děti, jako živé štíty kryjící útok pěchoty nebo tanků. Chycené Poláky nutili také k rozebírání barikád přímo uprostřed bojů. Tuto zločinnou taktiku jako první ve Varšavě použily oddíly Wehrmachtu, teprve později jednotky SS a policie. 2. srpna vojáci divize „Hermann Göring“ použili 50 Poláků přivázaných k žebříku jako krytí pro tanky, které se blížily k pozicím povstalců v oblasti Okopowé ulice. Byl to první zaznamenaný případ, kdy byli polští civilisté během povstání využiti jako živé štíty. Následující den, když německé tanky zaútočily na povstalecké barikády na Wolské ulici, Němci hnali před kolonou tanků skupinu mužů a žen, kteří měli posloužit jako štíty vozidel i pracovní síla k rozebrání barikád. Útok byl zastaven, část civilistů se povstalcům podařilo osvobodit, ale mnoho dalších zemřelo uprostřed křížové palby. V dopoledních hodinách početná skupina tanků z divize „Hermann Göring“ opět udeřila podél Wolské. Před tanky šlo jako krytí přibližně 300 polských civilistů (mužů i žen). Německé koloně se podařilo proniknout přes barikády povstalců a následně přes Towarowou ulici a Aleje Jerozolimskie až k mostu Poniatowského. Teprve tady propustili zbylé přeživší civilisty. Němečtí tankisté využívali polské civilisty jako živé štíty také během bojů na Wole 4. srpna.

Příchod německých posil

Ačkoli vypuknutí povstání Němce nezaskočilo po taktické stránce, po operativní stránce se jednalo o neočekávanou událost. Německé velení proto mohlo do boje ve Varšavě poslat pouze ty jednotky, jejichž převelení do Varšavy umožňovala situace aktuálně panující na východní frontě. Již 2. srpna Reichsführer-SS Heinrich Himmler vyrazil letadlem do Poznaně, kde společně s místním gauleiterem Arthurem Greiserem a velitelem 21. vojenského obvodu generálem Walterem Petzelem vytvořili policejní skupinu, která měla vyrazit na pomoc německé posádce ve Varšavě; její velení svěřil Himmler SS-Gruppenführerovi Heinzi Reinefarthovi.

V první skupině německých sil převelených na boj proti povstání se nacházely následující oddíly:

• improvizovaná policejní skupina z Vartské župy pod velením SS-Gruppenführera Heinze Reinefartha (dvě a půl roty motorizované policie, rota motorizovaných četníků, rota SS „Röntgen“, prapor kadetů z 5. důstojnické pěchotní školy);

• zvláštní pluk SS „Dirlewanger“ pod velením SS-Oberführera Oskara Dirlewangera. Tato jednotka se doposud specializovala na provádění brutálních pacifikačních akcí v zázemí východní fronty. Většina jejích vojáků byli němečtí zločinci povolaní z vězení a koncentračních táborů, kterým bylo slíbeno zmírnění trestu výměnou za boj ve jménu Třetí říše;

• útočná brigáda SS RONA (Ruská osvobozenecká lidová armáda) pod velením SS-Brigadeführera Bronislava Kaminského. Byla to kolaborační formace složená převážně z Rusů a Bělorusů. Po vypuknutí povstání se z vojáků z této brigády zformoval útočný pluk (složený z cca 1700 svobodných mužů) pod velením majora Ivana Frolova (Frolov byl majorem v Rudé armádě, během bojů v r. 1941 byl zajat a dal se na kolaboraci s Němci. Během varšavského povstání povýšen do hodnosti Waffen-Sturbannfűhrera der SS);

• 608. obranný pluk pod velením plukovníka Williho Schmidta;

• dva ázerbájdžánské prapory (prapor ze Zvláštní skupiny „Bergman“ a 1. prapor 111. pluku)

Foto: SS-Gruppenführer Heinz Reinefarth s vojáky 3. kozáckého pluku | Wikimedia Commons / Public domain

4. srpna ukončila první vlna německých posil koncentraci na předměstích Varšavy. Oddíly se hned následujícího dne zapojily do akcí. General Nikolaus von Vormann, velitel působící v oblasti města německé 9. armádě jí posílit záložním praporem výsadkářů obrněné divize „Hermann Göring“ (cca 800 vojáků). Německé plány předpokládaly, že hlavní úder bude veden ve směru Wola, kde budou následně posíleny Dierlewangerovým plukem a policejní skupinou z Vartské župy, posílené o azerbajdžánské oddíly a prapoz z divize

„Hermann Göring“. Cílem útoku mělo být uvolnění guvernéra Fischera a generála Stahela, odříznutých povstalci ve „vládní čtvrti“ v oblasti nám. Maršála Józefa Piłsudského a odblokování wolské magistrály. Brigáda RONA měla udeřit na čtvrt Ochota a odblokovat přístupy k Mostu Poniatowského.

Himmler svěřil úkol potlačení povstání SS-Obergrupenführerowi Erichovi von dem Bach-Zelewskému, který byl dosud zodpovědný za boj proti partyzánům v okupované Evropě (Chef der Bandenbekämpfungsverbände). Ten dosáhl Varšavy teprve 5.srpna odpoledne. Do této doby velení 9. armády uznalo, že oddíly přicházející na pomoc německé varšavské posádce podléhají hodnostně nejvyššímu veliteli SS a policie, SS Grupenfűhrerovi Reinefarthovi. Ten neměl dostatečné vojenské zkušenosti, a tak mu byl přidělen jako šéf štábu důstojník Wehrmachtu, podplukovník Kurt Fischer. V praxi však jak Dirlewanger, tak i Kaminski, se jen neochotně podřizovali jeho rozkazům s odkazem na přímé pokyny od Himmlera. Právě oddíly Reinefartha začaly vraždění už 4.8. v továrně Kazimierza Franaszka, ul. Wolska 41/45 a při železničním viaduktu na ul. Górczewska.

Černá sobota – 5. srpna 1944

V časných ranních hodinách dne 5.8. proběhla porada vedena Reinefarthem. O čem bylo jednáno se dozvídáme z výsledků vyšetřování vedeného proti Reinefarthovi po 60. letech v NSR. Na čem se všichni shodli bylo to, že Reinefarth hodlal přesně vyplnit vůdcův rozkaz likvidace veškerého obyvatelstva Varšavy a srovnání města se zemí. Z vyšetřování vyplynulo, že Reinefarth vydal rozkaz velitelům oddílů, aby s každou osobou potkanou na ulici bylo nakládáno jako s povstalcem a každý, kdo neprojeví dostatek energie během akce, bude postaven před válečný soud. Jednoznačné rozkazy obdrželi všichni vojáci. Jak vzpomínal poddůstojník SS Helmut Wagner, velitel čety v Dirlewangerově pluku, byl jeho jednotce přečten Himmlerův rozkaz o zabíjení povstalců i civilního obyvatelstva a o systematickém ničení města. Byl vydán zákaz braní zajatců. Ti měli být na místě likvidováni.

Foto: Obyvatelé Woly vyhánění ze svých domovů v srpnu 1944 | Wikimedia Commons / Public domain

Dne 5.8. v 7:00 hod. začal útok na čtvrt Wola za podpory letectva, dělostřelectva a tankových jednotek. Útok byl veden na frontě o délce cca 1km. Proběhly intenzivní boje s dílčími úspěchy na obou stranách. Večer však musela německá strana uznat, že i přes použití střemhlavých bombardérů a tanků, nebylo zpozorováno podstatnější ochabnutí odporu povstalců. Ztráty na straně Němců byly vážné, hlavně mezi nezkušenými v boji ve městě z Dirlewangerova pluku.

Mezitím už od ranních hodin na Wole probíhal masakr civilního obyvatelstva. Esesáci a policie do písmene vyplňovali Führerův rozkaz a vraždili každého bez ohledu na věk a pohlaví. Právě čtvrt Wola se dostala do rukou Němců jako první. Masové exekuce provázelo násilí na ženách a dívkách a drancování ve velkém. Civilisté, kteří nebyli popraveni ihned, byli použití jako živé štíty během útoků na barikády povstalců. Tento den přešel do historie Wole jako „černá sobota“. Zpočátku mělo vraždění chaotický a náhodný charakter. Vraždy probíhaly v jednotlivých bytech, domech, sklepech, domy byly vypalovány a utíkající obyvatelstvo bylo stříleno z automatických zbraní. Tímto způsobem bylo zavražděno v ul.Wolska 105/109 cca 2 tis. lidí, v domech při ul. Gorczewska 15 celkem 2-3 tis. lidí. Ukrývající se ve sklepech byli zabíjení vhazováním granátů do sklepů. Toho dne došlo k obzvláště bestiálnímu vraždění – probodávání bezbranných civilistů bajonety, zakopávání živých raněných, brutální vraždy malých dětí pomocí pažeb zbraní (šetření municí) a vhazování spolu s matkami do hořících budov. Nejméně 20 dětí bylo surově zavražděno v pravoslavném sirotčinci na ul. Wolska 140 (některé zdroje uvádějí až 100 zavražděných). Ve druhé polovině dne způsoby exekucí již měly systematičtější charakter. Velké skupiny obyvatelstva byly naháněny na nádvoří továren, do parků, na hřbitovy, větší nádvoří obytných domů. Obyvatelstvo Wole - muži, ženy i děti – zde byli systematicky likvidováni výstřelem do týlu nebo pomocí kulometů. Často se stávalo, že lidé byli nuceni šplhat na hromady mrtvých těl. Tyto hromady dle vzpomínek svědků měly rozměry 25-35m na délku, 15-20 m na šířku a výška dosahovala 2 metry. Masakr nabyl takových rozměrů, že mezi vojáky, kteří jej pozorovali, byly zaznamenány případy nervového zhroucení.

Během „černé soboty“ dne 5.8. proběhly největší popravy obyvatel Wole na těchto místech:

- oblast ul. Górczewska a Moczydła – haly železničních dílen byly proměněny na sběrné místo. Zde byly nahnány tisíce Poláků, kteří namačkaní, v úporném horku, bez vody, museli čekat na svůj osud. Odpoledne Němci vytahovali z davu skupiny mužů a chlapců, později ostatní civilisty, údajně na práci při rozebírání barikád. Ve skutečnosti byli odvedeni do prostranství kolem hal, kde byli zastřeleni palbou z kulometů. Takto bylo na těchto místech zavražděno na 4,5 až 10 tisíc obyvatel Wole, některé zdroje uvádějí až 12 tis. zavražděných. Mezi nimi byli i pacienti a personál wolské nemocnice.

- Továrna „Ursus“, ul. Wolska 55 – zde Němci a ruskojazyční kolaboranté vraždili masově obyvatelstvo ulic Wole. Historici odhadují, že zde 5.8. bylo střelou do týlu zavražděno 6-7,5 tis. Poláků. Na seznamu obětí byla i trojice dětí Wandy Lurie, ženy, která byla nazývaná „Polská Niobe“ (o osudech této ženy přinesu článek).

- Papírenská továrna Józefa Franaszka, ul. Wolska 41/45 – Němci vkročili do továrny kolem poledne. V budovách továrny a ve velkém protileteckém krytu se ukrývali pracovníci firmy a obyvatelé domů z okolí továrny. Němci většinu lidí zavraždili, zbytek pohnali jako živé štíty proti povstaleckým barikádám. Zavražděn byl i majitel továrny Kazimierz Franaszek. I později byla továrna sběrným bodem pro další popravy. Odhad obětí na tomto místě je 4-6 tis. Těla obětí byla na místě spalována. Po osvobození Varšavy zde bylo nalezeno na 600 kg lidského popela.

- Tramvajová vozovna na ul. Młyńska 2 – ve vozovně a přilehlém parku bylo zavražděno během „černé soboty“ cca 1 tisíc mužů, žen a dětí.

- Park Sowinského – místo popravy civilního obyvatelstva ulic ze čtvrti Wola. Toho dne zde bylo zavražděno 1500 obyvatel. V dalších dnech zde byly spalovány mrtvoly z ostatních míst poprav. Po válce zde bylo objeveno na 1120 kg lidského popela.

- Ul. Wolska 120 – palbou z kulometů zde bylo postříleno kolem 1000 obyvatel Wole.

- Kovárna na ul. Wolska 122/124 – na prostranství před kovárnou bylo postříleno a granáty zabito cca 700 obyvatel ulic Wolska a ul. Grabowskiego.

- Zámeček Biernackých, ul. Wolska 29 – klášter sester karmelitánek dobytý Němci toho dne k večeru. Životy sester a žen s dětmi zřejmě zachránila jedna ze sester ovládajících němčinu a intervence německého důstojníka. Příčinou takového přístupu byl zřejmě i fakt, že sestry odmítly vpustit na území kláštera povstalecké oddíly. Nicméně zavražděni byli všichni muži, kteří se zde ukrývali. Kromě toho v dalších dnech na území kláštera bylo zastřeleno cca 600 mužů, žen a dětí.

- Továrna „Bramenco“ na ul. Wolska 60 – mezi hod. 12 a 18 zde bylo zavražděno na 500 obyvatel Wole. Byla zde i spálená těla obětí z jiných míst. Objeveno zde bylo 1029 kg lidského popela.

- Ulice Staszica 15 – na nádvoří domu palbou z kulometů zavraždili toho dne na 500 polských mužů, v tom i určitý počet chlapců ve věku 10-12 let.

- Pravoslavný hřbitov, ul. Wolska 138 a domy pravoslavné farnosti sv. Jana Klimaka, ul. Wolska 147 – zde bylo popraveno několik set obyvatel Wole a taky představený farnosti, archimandrita Teofan, spolu s celým duchovenstvem farnosti i dětmi z farního sirotčince.

- Kostel sv. Vavřince, ul. Wolska 140A – popravy se konaly v přilehlé zahradě. Mezi 5. a 8. srpnem zde bylo popraveno několik set mužů, žen a dětí, vč. faráře, který byl zavražděn přímo před oltářem v průběhu mše svaté. Zde byla zavražděna i žena majitele továrny Kazimierza Franaszka, Janina se svým 1,5 letým synem.

Německé velitelství si dobře uvědomovalo rozsah masakru. Během telefonického hovoru 5.8., mezi Reinefarthem a gen. von Vormannem, byl generál informován o tom, že je víc zadržených než munice. Na otázku na vlastní ztráty ihned odpověděl: 6 mrtvých, 24 těžce a 12 lehce raněných. Ztráty protivníka činí i s popravenými 10 tisíc. Ve skutečnosti počet obětí „černé soboty“ byl daleko větší. 5. srpna na Wole bylo popraveno na 20 tisíc obyvatel, jiné zdroje uvádějí 45,5 tis. obyvatel Wole.

Likvidace nemocnic na Wole

Dne 5. Srpna se obětí německého řádění stali i pacienti a personál wolských nemocnic. Brzy odpoledne vtrhli Němci do nemocnice na ul. Płockiej 26. Lékaři byli stříleni ránou do týlu ihned na místě. Byli zavražděni i ranění, kteří se ukryli ve sklepích nemocnice. Zástup pacientů byl odveden do železničních dílen na ul. Moczydło, kde byli všichni postřílení u železničního viaduktu. Celkem zahynulo 60 pracovníků nemocnice a cca 300 pacientů.

Mezi 16:00 a 19:00 se do německých rukou dostala nemocnice sv. Lazara. Kromě personálu a pacientů zde přebývalo mnoho civilistů z okolních domů, kteří doufali, že zde najdou úkryt. Vojáci nemocnici zapálili, většinu ze zde přebývajících zastřelili nebo pozabíjeli pomocí granátů. Část osob zahynula v plamenech. Počet obětí se zde odhaduje na 1200. Mezi zavražděnými byly ještě nezletilé ošetřovatelky raněných z povstaleckých skautských (harcerských) oddílů z obvodu AK „Wola“ a sestry benediktinky sloužící raněným a nemocným. Zahynulo zde i na 40 bojovníků z řad AK.

Jedinou nemocnicí, která unikla celkové zkáze, byla nemocnice sv. Stanislava na ul. Wolska 37. I zde bylo přistoupeno k vraždění oddíly Dirlewangera, avšak v kritickém momentě zasáhl rozhodně ředitel nemocnice dr. Paweł Kubica a svou dokonalou němčinou přesvědčil důstojníka SS, aby zasáhl. Exekuce byly zastaveny, i když i dál probíhaly „namátkové“, ale již jednotlivé exekuce. Následně byli pacienti posláni do sběrného tábora v Pruškově u Varšavy. Nemocnice sloužila jako Dirlewangerův štáb a ošetřovací bod pro raněné Němce.

Příjezd Ericha von dem Bach-Zelewski

Dne 5. srpna odpoledne do Varšavy přijíždí SS-Obergruppenfűhrer Erich von dem Bach-Zelewski, který přejímá velení nad silami určenými pro potlačení povstání. Během porady svých důstojníků poukazuje na „velký chaos a bezhlavý postup“. Vydává rozkaz utlumení masových vražd, který se týkal hlavně žen a dětí, likvidace mužského obyvatelstva zůstává beze změny. Ženy a děti jsou od teď směrovány do nově zřízeného sběrného tábora Durchgangslager 121 (Dulag) v místě dílen pro opravu kolejových vozidel v Pruškově. Von dem Bach ve svém deníku píše, že „jsem zachránil tisíce žen a dětí, i když to byli Poláci“. Ve skutečnosti se jim neřídily humanitární pohnutky, ale vědomí, že masové vraždění civilního obyvatelstva jen posiluje odpor povstalců a vojáci, kteří se měli soustředit na potlačení povstání, se zabývali rabováním, vražděním a znásilňováním a tím nebyli schopni podnikat akce proti povstalcům. Bylo přistoupeno k vysídlování varšavského obyvatelstva, byla zřizována sběrna místa. Jedním z takových míst byl kostel sv. Vojtěch na ul. Wolska 76. Přes toto místo od 6. do 10. srpna přešlo na 90 tis. vysídlenců. Natlačení lidé v kostele byli zbaveni možnosti osobní hygieny, bylo s nimi zacházeno brutálním způsobem, mladé ženy a dívky byly vyváděny z kostela a znásilňovány. V těchto dnech bylo v okolí kostela postříleno na 400 zadržených mužů, zadržení byli často používání jako „živé štíty“ pro boj na varšavských barikádách.

Masakry dne 6. srpna 1944

V noci z 5. na 6. srpna Němcům byly přisunuty značné posily. I přesto stále nemohli dosáhnout zásadních strategických cílů, povstalci drželi ve svých rukách hlavní objekty a komunikace.

Rozkazy von dem Bacha nebyly ihned důsledně plněny a masakry na Wole pokračovaly. Bylo likvidováno obyvatelstvo ulic Chłodna, Leszno, Towarowa, Żelazna, pokračovalo vraždění v již dříve dobytých částech Woli. Masové exekuce provázelo rabování a znásilňování. Ušetřené ženy a děti byly hnány hořícími ulicemi do kostela sv. Vojtěcha. Historici odhadují, že toho dne bylo zavražděno na 10 tisíc obyvatel Wole.

Hlavním místem masových vražd bylo skladiště zemědělských strojů továrny Kirchmajer-Marczewski, ul. Wolska 79/81. Zde toho dne bylo zastřeleno na 2 tis. obyvatel Wole. Mezi popravenými byli i řečtí, maďarští a rumunští Židé z KL Warschau, kteří byli den předtím osvobozeni povstalci. Popraveni bylo i 30 řeholníků redemptoristů z kláštera Kongregace Nejsvětějšího Vykupitele. V blízkosti wolské nemocnice bylo zastřeleno několik set zajatých povstalců, včetně mladistvých ve věku 12-16 let. Odpoledne do nemocnice na ul. Leszno 136 vtrhlo komando německých a ázerbajdžánských vojáků. Nemocnice byla vypálená, cca 200 raněných a nemocných, včetně dětí, bylo povražděno.

V tu dobu byly ulice ve čtvrti Wola posety hromadami mrtvol. Srpen byl horký a hrozilo šíření epidemie. Dne 6. 8. byly vytvořeny tzv. Verbrennungskommanda, složené z asi 100 mladých a silných polských mužů, kteří byli vyloučeni ze skupin vyznačených na popravu. Tato komanda měla za úkol shromažďovat mrtvoly a pálit je na velkých hromadách. Členové komand, jako bezprostřední svědci masakrů, byli následně likvidováni a jen nemnohým se podařilo uprchnout a válku přežít.

Toho dne z kostela sv. Vavřince a ostatních sběrných míst byly uskutečněny pěší přesuny asi 5 tisíc obyvatel Wole do Dulagu Pruškov. Kolona dorazila do Pruškova po 15 kilometrovém pochodu o hladu a žízní. Cestou byly zcela běžné vraždy těch, kteří nestačili nebo se snažili utrhnout ovoce či zeleninu z míjených zahrad. V kostele sv. Vavřince zůstalo jen 40 starců, raněných a nemocných. Po nich jakákoliv stopa zmizela.

Masakry dne 7. srpna 1944

Němcům se podařilo částečně dobýt další ulice a důležité budovy, odblokovat některé důležité komunikace a odříznout Staré Město od Śródmieścia. Boje však na Wole trvaly až do 11. srpna, kdy se jednotky stáhly přes ruiny ghetta na Staré Město. Bylo zcela běžné, že v bojích byly nadále používány živé štíty, přeživší byli pak likvidováni. Počet zavražděných toho dne se odhaduje na 3800 obyvatel Woli. Nadále trvalo vysidlování obyvatel města. Hořícími ulicemi byly vedeny tisíce lidí do Dulagu Pruškov. Pokračovalo rabování a znásilňování. Dle libosti Němci vytahovali s kolon muže a na místě je stříleli. Zcela běžné bylo vraždění těch, kteří nestačili pochodu. Podle svědků toho dne byly z mnoha desítek lidí vytvářeny řetězce, které kryly německé vojáky ostřelující pozice povstalců. Toto se dělo například v oblasti náměstí Kercelego na Wole.

Zvěsti o hrůzách na Wole se šířily mezi obyvatelstvem ostatních čtvrtí Varšavy. Obyvatelstvo z dosud Němci neobsazených částí města v panice utíkalo ve směru na Staré Město.

Zločiny na Wole v dalších dnech povstání

Od 8.srpna tempo exterminace pokleslo. 12. srpna Bach ještě víc otupil příkaz Hitlera a zakázal další vraždění mužů-civilistů. I teď ho k tomu nevedly humanitární pohnutky, ale čistě ekonomické. V této etapě války si Německo už nemohlo dovolit na mrhání pracovními silami. SS-Oberführer Geibel během poválečného výslechu uvedl, že mu Bach citoval Hitlerova slova, že:“500 000 pracovních sil v říši se rovná vyhrané bitvě“.

Pokračovaly odsuny obyvatel Varšavy do Dulagu Pruškov, avšak Němci nerezignovali z exterminačních akcí. V rámci skupiny „Reinefarth“ začala působit speciální jednotka Einsatzkommando der Sicherheitspolizei bei der Kampfgruppe Reinefarth(známá taky jako Sonderkommando „Spilker”). Úkolem jednotky, které velel SS-Hauptsturmfűrer Alfred Spilker, byla selekce vyháněného obyvatelstva vyčleňováním z davu osob, které byly uznány jako „nežádoucí“. K těm patřili všichni podezřelí z účastí v povstání, podezřelí z židovského původu, osoby nemocné, raněné, staré, prostě lidé neschopni práce. Také příslušníci některých společenských skupin, hlavně inteligence a duchovenstvo. Praxe byla taková, že s davu mohl být vytažen kdokoliv a na místě zastřelen.

Sonderkomando „Spilker“ se usídlilo na faře kostela sv. Vojtěcha, selekce byla prováděna na různých sběrných místech města. Popravy probíhaly ihned po selekci, hlavně v areálu koželužny Pfeiffera. Zde bylo během povstání povražděno na 2-5 tis. lidi. Dalšími místy masových poprav, které provádělo Sonderkommando „Spilker“ byly:

- Ruiny kupeckého gymnazia Roeslerů na ul. Chłodna 33 – selekce z kostela sv. Vojtěcha - asi 200 popravených

- Pravoslavný hřbitov na ul. Wolska – selekce z kostela sv. Vavřince, hlavně lidé staří a nemocní a taky děti. Zachránivší se členové Verbrennugskommanda vypověděli, že byli svědky pohřbívání několikaset obětí poprav.

- 8. srpna na budově č.44 na ul. Bema Němci vyvěsili vlajku Červeného kříže s nápisem informujícím, že zde se nachází „azyl pro osoby staré a slabé“. Brzy se zde shromáždilo na 100 osob vč. žen s dětma, těhotné ženy. 11. Srpna Němci okna a dveře zatloukli prkny a dům zapálili plamenomety. Všichni zahynuli v plamenech.

- 10. srpna v areálu továrny „Bramenco“ bylo zastřeleno více než 40 vyselektovaných mužů a chlapců

- Ul. Żelazna – místo, kde se mnohokrát opakovaly masové exekuce. Jen dne 2. září bylo v tomto místě popraveno až 170 osob, 23. září pak dalších 350.

- Ul. Leszno – 16. září poprava asi 30 civilistů hnaných ze Starého Města ve směru kostela sv. Vavřince.

Oběti

Vyhlazování obyvatel Wole, které prováděly jednotky Reinefartha a Dirlewangera, bylo přímým důsledkem rozkazů Hitlera a Himmlera, které jasně formulovaly úplné zničení Varšavy a vyvraždění všech jejich obyvatel. Polský historik Szymon Datner nazval toto vražedné šílenství „jednou z nejkrvavějších stránek polského národa“. Historik Norman Davis označuje dny 5. a 6. srpna 1944 za „dva nejtemnější dny v historii Varšavy.“ Piotr Gursztyn, historický novinář mluví o největším jednorázovém zločinu proti lidskosti v Evropě za 2. světové války a zřejmě největším zločinu na polském národě.

Zjištění přesného počtu obětí masakru na Wole je nemožné. Většina těl obětí byla spálená, během akce byly vyvražďovány celé bezejmenné rodiny. Historik Antoni Przygoński stanovuje počet obětí na 65 tisíc, z čehož 59 400 mělo být zavražděno ve dnech 5.-7. srpna. Další stránkou řádění německých jednotek byla devastace 81% obytné zástavby městské části Wola, zničena byla i průmyslová část Wole. Předválečná Wola se svým komplexním specifikem a originálním folklorem přestala existovat.

Zodpovědnost viníků

Žádný z pachatelů wolské genocidy nebyl po válce stíhán! Několik měsíců po skončení války byl Erich von dem Bach-Zelewski zatčen Američany. Během norimberského procesu podal řadu svědectví proti nacistickým vůdcům, díky tomu jej Spojené státy odmítly vydat do Polska. Objevil se krátce v Polsku v únoru 1947, aby vypovídal jako svědek během soudního procesu s guvernérem varšavského distriktu Ludwigem Fischerem. V roce 1951 jej denacifikační soud v Mnichově odsoudil na 10 let vězení, ale polovina trestu byla považována za vykonanou, výkon zbývající části trestu byl omezen na domácí vězení. Brzy na to se Bach usadil v obci Eckersműhlen nedaleko Norimberku, kde pracoval jako noční hlídač. V roce 1958 byl zatčen za obvinění z účasti na vraždách během „Noci dlouhých nožů“ a odsouzen na 4,5 roků odnětí svobody. V roku 1962 stojí opět před soudem obviněn z vražd několika německých komunistů a je odsouzen na doživotí. Zemřel ve vězeňské nemocnici v březnu 1972. Nikdy nebyl souzen za tlumení povstání a masakry na Wole.

SS-Gruppenführer Heinz Reinefarth nebyl vydaný do Polska, protože okupující orgány USA s tím nesouhlasily. V letech 1951-1967 byl starostou města Westerland na ostrově Sylt; od roku 1958 zasedal v Landtag spolkové země Schleswig-Holstein. Teprve v roce 1961 bylo proti němu zahájeno vyšetřování v souvislosti se zločiny spáchané ve Varšavě jeho podřízenými jednotkami. Nicméně soudní řízení zahájené v roce 1963 bylo umořeno po čtyřech letech soudem ve Flensburgu kvůli údajnému "nedostatku průkazných důkazů o vině" (Reinefarth navíc získal dodatečnou náhradu ve výši 100 tis. marek!!!). V roce 1967 Reinefarth ukončil svou politickou kariéru a začal pracovat jako právník a současně pobíral generálskou rentu. Zemřel v květnu 1979 - nebyl nikdy potrestán za zločiny spáchané ve Varšavě.

V souvislosti s probíhajícím vyšetřováním proti Reinefarthovi německá prokuratura vyslechla v letech 1962-1964 téměř tisíc německých důstojníků a vojáků, kteří bojovali ve čtvrti Wola v srpnu 1944. Přestože mnoho z nich mohlo být obviněno přinejmenším ze spoluviny na spáchání trestných činů, nikdo z nich nikdy nestanul před soudem. Mnoho členů z policejní skupiny „Reinefarth“ zastávalo po válce významné posty ve státním aparátu Spolkové republiky Německo. Reinefarthův náčelník štábu - podplukovník Kurt Fischer - pracoval jako policejní důstojník v Erbachu v Hessensku. Günther Bock, velitel policejní podjednotky ve skupině Reinefarth, sloužil jako šéf policie ve spolkové zemi Šlesvicko-Holštýnsko. Werner Fritz, velitel roty v praporu V. důstojnické školy v Poznani, po válce působil jako soudce a vysokoškolský pedagog. Navzdory protestům organizací seskupujících oběti nacismu se dokonce stal předsedou Federálního správního soudu.

Někteří pachatelé masakru na Wole zemřeli během nebo brzy po válce. SS-Oberführer Oskar Dirlewanger zemřel v červnu 1945 v Altshausenu v Bádensku-Württembersku. Jeho smrt nastala za nevysvětlených okolností, krátce poté, co byl zatčen ve francouzské okupační zóně. Pravděpodobně byl rozpoznán bývalými polskými vězni a byl ubit k smrti. Osud SS-Hauptsturmführera Alfreda Spilkera je neznámý. Podle některých zdrojů zemřel v únoru 1945 během obrany Poznaňské pevnosti nebo v rakouském Kremsu nad Dunajem. V roce 1961 ho soud v Kielu prohlásil za formálně zemřelého.

Závěr

Dne 6. srpna 1946 proběhl Velký pohřeb popela obětí varšavského povstání. Nákladní automobily převezly v rakvích až 12 tun lidského popela, což odpovídá cca 50 tisícům obětí. Popel spočinul v hrobech na hřbitově varšavských povstalců na Wole.

Zdroj: historie válek