EXCALIBUR
CZUB
CZUB

Osm roků v temném hrobě: Příběh zavalených vězňů ve fort XIII “San Rideau”

 29. 03. 2021      kategorie: Události      6 komentářů

Na konci 1. světové války byly zbytky pevnosti Přemyšl převzaty čerstvě ustanovenou Polskou republikou. Objekty, které byly v zachovalém stavu, sloužily jako vojenské sklady, jiné měly být zdemolovány. V roce 1923 se Polsko potýkalo s kritickým nedostatkem železa, a tak bylo rozhodnuto o jeho vytěžení ze zbytků poničených budov. Primitivní nástroje si ale s tunami sutin nedokázaly poradit, proto přišla na řadu síla dynamitu. Metr po metru se dělníci prokopávali hlouběji do nitra, až narazili na těžké pevnostní dveře. Byly vyrobeny z kvalitní oceli a i tak byly rychle vypáčeny. Až doposud by se nejednalo o nic zvláštního, leč brzy se mělo udát něco děsivého, co si následně vysloužilo vlastní článek v novinách. Seznamte se s děsivým příběhem, který prožili dělníci při demolici zbytků pevnosti fort XIII “San Rideau”.

Byla právě obědová přestávka, kdy se většina dělníků vydala k zaslouženému odpočinku. Jeden mladík se ale rozhodl temnou chodbu ústící do prázdnoty prozkoumat. V podzemí ale dlouho nepobyl, brzy se z temné chodby vyřítil a následně na čerstvém vzduchu omdlel. Když se kolegům podařilo mladíka vzkřísit, ten pouze drmolil: “Hrozné, hrozné…” Následně sestoupili do temnoty čtyři urostlí dělníci vedení mistrem. Světlo baterek protlo zatuchlý opar a muži brzy dorazili do chodby, na jejíž bocích spatřili mnoho dalších dveří vedoucích do malých sklípků, podobných vězeňským celám. Chodba ústila do sálu, v jehož podlaze nalezli funkční studnu. Na konci sálu nalezli dvě vybíhající chodby. V jedné z nich objevili nervózní dělníci směs armádního materiálu – klubka ostnatého drátu a rozházené puškové náboje. Šířil se zde nesnesitelný zápach močoviny a hniloby. Všude se to hemžilo velkými potkany.

Po stranách chodby byly vyhloubené čtyři místnosti. V první z nich se válel ztrouchnivělý chléb i rozbité sklenice, rozšlapané bedny i prázdné plechovky. V druhé místnosti se nacházely zbytky uniforem a ošacení. Poslední dvě místnosti ale byly zamčené. Průzkumníci si dodali odvahy, dveře vypáčili a pak jej spatřili. V koutě místnosti spatřili nefalšovaný přízrak, oživlého kostlivce! Strnulé dělníky, kteří nemohli od polonahého stvoření porostlého šedými vousy a vlasy odtrhnout oči, vytrhl až výkřik kolegy z poslední místnosti. Ten zde totiž narazil na napůl zetlelou a napůl mumifikovanou mrtvolu šklebící se do tmy. Živý kostlivec reagoval na křik tím, že si zakryl oblast uší a za stálého ječení se kolébal. To už bylo na šokované dělníky příliš. Nechali přízrak v místnosti a okamžitě vyběhli na denní světlo.

Psali jsme: Terorista přeci nebude kupovat pistoli legálně. Naši politici odsoudili evropskou směrnici

V podvečer dorazila k troskám pevnosti policejní hlídka a skupina ozbrojených vojáků z nedalekých kasáren. Zanedlouho ozbrojenci vynesli z útrob pevnosti zmítajícího se kostlivce. Ihned se ukázalo, že se nejedná o zhmotnělý přízrak, ale o živého člověka, nyní vyděšeného a dezorientovaného. Policejní komisař se jej pokusil vyslechnout, leč marně. Bylo tedy rozhodnuto o jeho převozu do nemocnice. Ještě té noci, po transportu do nemocnice, dotyčný zemřel.

800px-San_Rideau_1915_DestroyedFoto: Ruiny San Rideau v roce 1915 | autor neznámý / Wikimedia Commons / Public domain

Zmíněný policejní komisař se rozhodl podzemí pořádně prozkoumat a přijít celé záhadě na kloub. Brzy se mu podařilo alespoň částečně rekonstruovat okolnosti pobytu nešťastníka v zasypaném podzemí. Klíčovým se ukázal nález deníku, který byl ukrytý v jedné z plechovek na hromadě smetí. Z poničeného sešitu vypadla zažloutlá fotografie mladé dívky s nápisem v azbuce na druhé straně: “Hlídej, Bože, moji lásku, všude s tebou, navždy tvoje, 25.VII.1914.” Deník byl původně zápisníkem Rakousko-uherského proviantního důstojníka a obsahoval proto několik stran o stavu zásob. Pak ale na tento text navazoval text v azbuce. Zprvu psán úhledným písmem, které se časem změnilo v těžko identifikované škrábance. Z poškozeného textu se podařilo zachránit alespoň následující fragmenty:

Psali jsme: Střelecký drill Mozambique - je dobré ho znát

“Nevím již kolik let uplynulo od toho nešťastného rána, kdy jsme se já a štábní kapitán Nowikow dostali do rakouského zajetí. Tyto divné podmínky, ve kterých nyní žijeme, mi nedovolují mít zdání o čase. Zapisuji běh událostí tak, jak šly po sobě. Po tradičním výslechu a okradení jsme byli umístěni do malé cely v katakombách této pevnosti.

Neuplynulo moc času od doby, kdy jsme dostali naposledy najíst a stalo se to, čemu doposud nerozumím. V jedné chvíli se ozvaly strašné rány jako by se celé podzemí rozechvělo. Pevnost se viditelně otřásala následky výbuchů. Odhozen na chladnou zem jsem si byl jist, že brzo zemřu. Nelitoval jsem života a lidí, jenže – země zaječela jako zvíře a později neustále všude hučelo. Dlouho se ještě ozývaly otřesy a výbuchy, ale již vzdáleně a slaběji. Mysleli jsme, že došlo k zemětřesení nebo byla pevnost cílem bombardování. Shodli jsme se, že muselo dojít k něčemu nezvyklému, protože dost dlouho se nikdo neozýval a nikdo nás nehledal. Vylekaní a hladoví jsme vylomili dveře naší cely a snažili jsme se dostat na svobodu, nebo alespoň voláním upozornit na to, že jsme zde zůstali. Marně. Železné dveře nechtěly za žádnou cenu povolit a volání bylo bezvýsledné.

Bloudíce poslepu podzemím jsme narazili na místnost se studní, kde byly bohaté zásoby proviantu a oblečení, asi pro posádku pevnosti. Mimo různých produktů v konzervách, jsme narazili na bohatou zásobu rumu, cigaret, svíček a zápalek. Používáme tyto věci, i když se obáváme následků rakouských úřadů. Co se však dá dělat, když nás v tom vlastní vinou nechali. Podle toho, jak mám zarostlý obličej, jsme usoudili, že jsme tady asi již dva týdny. Celou dobu jsme strávili tím, že jsme se snažili dostat z vězení. Bohužel ale ani železné dveře, ani betonové stěny neustoupily našim nástrojům vyrobeným z plechovek a mosazných nábojů. Zničili jsme si tím jen ruce, únavou jsme omdlévali, proklínali a plakali jako malé děti.

Nakonec jsme dospěli k závěru, že se odtud sami nedostaneme a budeme muset čekat na záchranu z vnějšku. Žijeme jen nadějí… Vyprávěli jsme si životní zážitky, obsahy knih, dějiny světa, hráli jsme různé hry, lovili jsme na rekord potkany, až jsme se začali vzájemně nesnášet. Nemáme den ani noc, jen věčnou temnotu ticho, hnilobný zápach, vlhké stěny a konzervy. Zničující nadvládu času. Chvilka a měsíc se od sebe ničím neliší, jen opuštěním a nicotou. Našli jsme si zábavu. Nowikow pije do úmoru a já pracuji na svých hodinách. Vyrobil jsem je sám – postavil jsem na bečce kotel, nalil jsem do něj vodu a udělal dole dírku. Počítal jsem si vlastní tep a upravil na 70 kapek za minutu. V důsledku toho, jak se snižovala hladina vody v kotli, jsem si na jeho stěnách značil hodiny a dny. Když všechna voda z kotle vytekla, vyznačil jsem čáru na stěně a vypočítal dobu, za kterou se celá operace stala. Teď hlídám svoje hodiny, poslouchám kapky, sleduji stav hladiny a přelévám vodu z bečky do kotle. Těším se z toho, že jsem vykonal dobrou práci.

Vylil jsem 90 beček vody a Nowikow vypil všechen rum. Po vystřízlivění bloudil temnými chodbami katakomb. Ztenčující zásoba sucharů nás postavila před pravdu, kterou jsme v sobě skrývali dva roky. V tomto hrobě nemáme žádnou naději a čeká nás smrt hladem a utrpením. Nowikow neměl slitování pro mě a ani pro sebe – plechem z konzervy si prořízl hrdlo. Dlouho naříkal a dusil se vlastní krví. Zavřel jsem tělo do jedné cely a zůstal sám.

Poslouchal jsem ticho jako varhany v kostele. Nespím – ticho hučí a tma svítí. 405 beček… zdálo se mi, že jsem byl ve svém rodném kraji, matka, sestra, teplý sluneční den, vůně květů… daleký horizont nebe… tolik krásných barev a ona mluvila, že na mě nezapomněla a že mě má stále ráda. 530 beček… stále jsem si představoval svobodu lidí a obrazy světa. 702 beček… už jím a piji velmi málo, stále mě vše tíží čím dále víc… usínám hned, jak si na spánek vzpomenu. 1001 beček… to, co se mi dříve zdálo kdysi při horečkách, nyní vidím plasticky a skutečně. Již nepřelévám vodu ve svých hodinách, nejím, nepiji a necítím nic. Jsem pánem prostoru a času. Už uctívám stěny svého hrobu, protože v nich nacházím svoji svobodu a svůj život. Pomalu mi zhasíná moje poslední svíce.”

Screenshot_2021-03-25-how-the-przemysl-forts-were-wrecked-1024-jpg-JPEG-obrazek-1024-×-742-boduFoto: Pevnost Přemyšl (Twierdza Przemyśl) byla jednou z největších evropských pevností počátku 20. století a největší pevností Rakouska-Uherska vůbec | autor neznámý / Wikimedia Commons / Public domain

Polské vyšetřování spojené s odkazem na nešťastníkův deník potvrdilo, že zavalené prostory nebylo možné od roku 1915 opustit jinak než po jediném schodišti, uzavřeném těžkými dveřmi a stovkami tun suti. Rozhovor se svědkem celé události byl poprvé publikován v měsíčníku Naokoło Świata (5. číslo z roku 1926), v článku pod názvem Fort XII (což bylo chybné označení), od Wandy Kohutnickiej. Po dlouhé odmlce, až v roce 1961, se původnímu článku dostalo pozornosti v mnoha knihách a jiných publikacích. I přes několik přímých i nepřímých svědků má příběh mnoho trhlin a někdy je tak považován pouze za místní legendu. Nikde totiž nejsou záznamy o přesném místě posledního odpočinku onoho vězně, také popis vnitřních prostor se neshoduje s půdorysem reálných chodeb. V roce 1971 se ukázalo (po obdržení dopisu), že původní článek sepsal pod pseudonymem bývalý velitel druhého obrněného praporu v Zurawici, Wladyslaw Kohutnicky, který se pod falešnou identitou pokusil vyhnout konfliktu s armádními předpisy, které zakazovaly publikování vojáků v tisku, bez svolení nadřízených. Na základě původního článku natočil roku 1984, režisér Gregory Królikiewicz psychologické drama pod názvem Fort XIII.

CENOVÉ BOMBY (600)

Komentáře

astor

31. 03. 2021

Nedokáži posoudit pravivost tohoto příběhu, ale na druhou stranu mi otec vyprávěl, že někdy v roce 1946 při likvidaci válkou rozvalených budov v Ústí n. L našli v troskách bývalého řeznictví ve sklepě zarostlého muže, který byl zasypán dvě léta. Černé zásoby konzerv a jako zázrakem fungující větev městského vodovodu mu prý umožnili přežít... Byl jsem tenkrát malý kluk a tátovy historky o válce, o Pérákovi a o rvačkách mezi českými kluky a kluky z Hitlerjügend jsem přímo hltal. Ovšem tenkrát jsem ještě neznal pojem "urban legend", do kteréžto kategorie takové příběhy velmi pravděpodobně patří.

czert

30. 03. 2021

nikdo nerekl ze tam nebyl pristup cerstveho vzduchu nekama. zvlast pokud byla pevnost ponicena vybuchy.
clovekk by rekl, ze diky chybejici evidenci hrobu apod, e to vymysl. jenze vezmete si co se tehdy delo, jaka byla doba. dotycnny urednik mohl prose zapomenout zaevidovat mrtvolu, nebo proste si rict, kvuli takovemu silenci nema smysl cokoliv papirovat.

Oldřich Jež

29. 03. 2021

Pravda? Asi ne. Na jak dlouho by asi vydržel dýchatelný vzduch v takových podmínkách, kde bylo vše neprodyšně uzavřeno? Navíc smrad z popisované tlející hniloby, tedy jedovatý metan. Lidské výkalyby by tomu taky moc napomohly. A co neustále množící se potkani, jejich odpad a hnilobný zápach z jejich mrtvol? Nemožné.

bombero

29. 03. 2021

Tak jestli je to opravdu prvda(asi by se nejspíš někde dochoval ten deník) tak si to absolutně nedokážu představit v tech podmínkách žít a přežít. Tma, vlhko, zima, obstarání potravy potmě...

Jut

29. 03. 2021

Tenhle příběh se vyprávěl u trampských ohňů min 40 let zpět, zda je pravdivý těžko soudit.

MXM

29. 03. 2021

strašné jestli je to pravda... Hlavně je tu problém se vzduchem, nějaké průduchy musely být. A potom strava, jen z vody se žít nedá, ale evidentně tam živé maso běhalo takže s vodou se to dalo. Ovšem v černočené tmě roky, nejhůř to musela odnášet psychika.

Přidat komentář

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací