EXCALIBUR
CZUB
CZUB

Rakousko-slovinská válka: Nevyhraná, zapomenutá a vlastně úplně zbytečná

 26. 05. 2020      kategorie: Vojenská historie      3 komentáře

Následkem invaze C. a K. armády do Srbského království vypukla první světová válka, tehdy ještě nazývaná jen "Velká". Jihoslovanští národovci a vlastenci vycítili příležitost, a prakticky ihned ještě v roce 1914 uspořádali setkání. Přijeli zástupci všech balkánských slovanských národů a položili základy budoucí organizace Jugoslavenski odbor, nebo-li Jihoslovanský výbor. 30. dubna 1915 pak oznámili světu svou činnost na oficiálním zakládajícím sněmu v hotelu Parisian Madisson v Londýně. Londýn byl vybrán záměrně, neboť Velká Británie stála v čele Dohody a tím pádem boje proti nenáviděné rakouské monarchii.

Další buňky postupně vznikaly z exulantů v zemích celé Evropy, kde se snažili získat finanční podporu nebo lobbovat za vznik nového státu. I přes různé rozmíšky a neshody s oficiální srbskou exilovou vládou nakonec Výbor slavil úspěch, když v říjnu roku 1918 byl na osvobozených územích vyhlášen Stát Slovinců, Chorvatů a Srbů. Stát byl formálně samostatný, přesto nebyl mezinárodně uznaný a byl vojensky zcela závislý na Srbském království. Přestože existoval pouhých třicet tři dní stihl svést válku o území, o kterém se domníval, že mu po právu náleží. Ještě během bojů byl zahrnut do vznikajícího Království Srbů, Chorvatů a Slovinců.

wiki2 2016
Foto: Porážka dubnové ofenzívy přinutila vládu v Lublani k mobilizováni všech prostředků a přisunutí dalších srbských pluků. 26. května byl zahájen nový útok s cílem získat zpět ztracená území. Ofenzíva trvala až do 6. června a Jugoslávcům se podařilo dobýt většinu klagenfurtského regionu až po město Maria Saal. Přestože srbské jednotky nepodporovali své slovinské spolubojovníky s velkým nadšením a drželi se spíše stranou větších bojů, Slovinci považovali ofenzívu za vojensky úspěšnou. | Arhiv Republike Slovenije

Psali jsme: František Sýkora, občan z Hlučínska

Jedním z těch míst bylo dnešní slovinské město Maribor, německy Marburg an der Drau. To mělo tehdy přes 82% obyvatel hlásících se k rakousko-německé národnosti. Z toho důvodu město v chaotické době po rozpadu Rakouska-uherska vyhlásilo svou příslušnost k Republice Německé Rakousko, která vznikla na troskách Císařství. Jugoslávský 'Národní výbor pro Štýrsko' nehodlal tuto neloajalitu respektovat a proto pověřil bývalého důstojníka rakousko-uherské armády a veterána nedávné války Rudolfa Maistera převzetím mariborské vojenské posádky. Z jeho rozkazu byli neloajální velitelé a cizinci okamžitě propuštěni, zůstat mohli jen Slovinci. A dodejme ještě, že této příležitosti byl povýšen do hodnosti generála a byla mu předána moc nad všemi ozbrojenými jednotkami jugoslávského státu v oblasti.

98453753_274369010615779_2329941525250703360_n
Foto: Jugoslávský "Národní výbor pro Štýrsko" pověřil bývalého důstojníka rakousko-uherské armády a veterána nedávné války Rudolfa Maistera převzetím mariborské vojenské posádky. Z jeho rozkazu byli neloajální velitelé a cizinci okamžitě propuštěni, zůstat mohli jen Slovinci. | Wikimedia Commons

31. října vyjádřil Maister před kasárnami 26. pěšího pluku sídlícího v mariborské čtvrti Melje (Celje) svůj nesouhlas s deklarací rakouských Němců. Načež 9. listopadu vyhlásil všeobecnou mobilizaci Slovinců v celém Dolním Štýrsku. Z toho, ale nebyla nadšená, jak vláda Německého Rakouska, tak jugoslávští představitelé v Lublani. Mobilizace byla i tak úspěšná a do 21. listopadu se podařilo shromáždit na 4000 bojovníků, kteří vytvořili nový pěší prapor. Mezitím, 6. listopadu porušili Slovinci mír, když jednotky nadporučíka Franjo Malgaje vstoupily do rakouských Korutan. Jejich systematické obsazování začalo 13. téhož měsíce, když slovinské síly sestoupily do údolí Drávy. Průsmyk Ljubejl (Loiblpass) na dnešní rakousko-slovinské hranici byl obsazen následujícího dne.

Psali jsme: Zapomenutá nacistická výcviková centra a kasárny

98176822_274368917282455_8675730751330713600_o
Foto: Následkem invaze C. a K. armády do Srbského království vypukla první světová válka, tehdy ještě nazývaná jen "Velká". Jihoslovanští národovci a vlastenci vycítili příležitost, a prakticky ihned ještě v roce 1914 uspořádali setkání. Přijeli zástupci všech balkánských slovanských národů a položili základy budoucí organizace Jugoslavenski odbor, nebo-li Jihoslovanský výbor. 30. dubna 1915 pak oznámili světu svou činnost na oficiálním zakládajícím sněmu v hotelu Parisian Madisson v Londýně | Wikimedia Commons

Od 23. listopadu docházelo k obsazování pozic rakouské domobrany. Kapitán Rudolf Knez následně vstoupil do obce Sittersdorf (Žitara vas), co by kamenem dohodil od Drávy. Po 27. listopadu došlo pod Maisterovým vedením k obsazení obcí Spielfeld (Špilje), Bad Radkersburg (Radgona), Mureck (Cmurek), Leutschach (Lučane), Marenberg (Radlje ob Dravi) a Muta (Hohenmauthen). Jednotky pod vedením Franja Malgaje zabraly údolí Meži a Bleiburg (Pilberk). Tam se k nim připojili dobrovolníci ze Srbska vracející se z východní fronty. Slovinská generalita požadovala připojení všech oblastí se slovanskou většinou. Nicméně tyto požadavky nebyly podpořeny mocnostmi Dohody a byly dále kritizovány jak představiteli Štýrska, Korutan a Německého Rakouska, tak vlastní civilní vládou v Lublani, která nechtěla postupovat příliš agresivně. Vládní jednotky z Lublaně držely Dravograd (Unterdrauburg), Lavamünd (Labot) a Sankt Paul (Šentpavel). 30. listopadu byl navzdory demarkačním plánům zábran Völkermarkt (Velikovec), což vzbudilo mezinárodní vlnu kritiky.

98343458_274368957282451_6769521602762637312_o
Foto: Zleva doprava: Maršál Ferdinand Foch, francouzský ministerský předseda Georges Clemenceau, britský ministerský předseda David Lloyd George, Vittorio Emanuele Orlando a Sidney Sonnino na pařížské Mírové konferenci. | Wikimedia Commons

K drobným bojům docházelo už během zabírání Bleiburgu, ale od přestřelky u Lučane, kde 180 rakouských dobrovolníků napadlo slovinské síly bylo zřejmé, že se Rakušané svých území nevzdají bez boje. I přes příměří ze 14. ledna 1919 docházelo ke srážkám a častým oboustranným provokacím. 4. února pak došlo k bitvě u Radgony, kde byla rakouská strana posílena 4 novými pěšími prapory oproti původním dvěma. Maisterovi plány sice počítaly i s útokem na Klagenfurt (Celovec), nakonec od nich bylo upuštěno, když bylo od 13. února vyhlášeno příměří.

"Kdyby nám vláda v Lublani nesvázala ruce, tak jsme dávno v Celovci!" Generál Rudolf Maister, v dopise z 12. prosince 1918

98884453_274368970615783_6709749986013216768_o
Foto: Násilné zabírání jihovýchodního Rakouska a konfrontace vedoucí k ozbrojeným střetům přiměly korutanského guvernéra Arthura Lemische k zahájení boje za zachování jižní hranice v pohoří Karavanek. | Wikimedia Commons

Dodejme ještě, že 29. ledna došlo ke krvavému potlačení německé demonstrace v Marburgu jednotkami generála Maistera. Zabito bylo asi 13 protestujících a přes 60 bylo zraněno. Násilné zabírání jihovýchodního Rakouska a konfrontace vedoucí k ozbrojeným střetům přiměly korutanského guvernéra Arthura Lemische k zahájení boje za zachování jižní hranice v pohoří Karavanek. Lítý boj rakouských polovojenských uskupení v okolí Arnoldsteinu a Ferlachu následně zalarmoval mocnosti Dohody. V této souvislosti byla vyslána americká mise, která po devět dní zkoumala sporný region mezi řekou Drávou a Karavankami. Rakušanům se podařilo přesvědčit americkou delegaci, aby nepodpořila jugoslávský požadavek na hranici vedoucí středem řeky. Komise vedená podplukovníkem Milesem pak ostatním státům Dohody důrazně doporučila zachování hranice v horách. S ohledem na výbušnost situace o tom mělo být ovšem rozhodnuto hlasováním. Francie s Anglií Američany vyslechly a vyslovily souhlas s plánem na vyhlášení referenda.

98039381_274368887282458_2703256230033358848_n
Foto: Pohlednice s procesím z pohřbu slovinského národního hrdiny generála Rudolfa Maistera v Mariboru. 1934 | Wikimedia Commons

"To, co jste už obsadili, zůstane vaše, ale jen pokud tam vládne pořádek" Maršál Ferdinand Foch na mírové konferenci v Paříži. S tím se nicméně dosud vítězící Slovinci nehodlali smířit a proto 29. dubna porušili příměří spuštěním ofenzívy po celé délce fronty. Po počátečních územních ziscích ovšem zahájili Rakušané svou protiofenzívu, která je donutila k zastavení postupu. Situace se zhoršovala a už 2. května musel být vyklizen Völkermarkt. O dva dny později dosáhly rakouské jednotky linie Gallizien-Abstall-Sankt Margareten im Rosental. Za pouhé dva dny dokázali Rakušané zničit celý 3. lublaňský pěší prapor. Zbylé slovinské jednotky ustoupily do Horního Štýrska a ponechaly tak Rakušanům téměř všechna území získaná v zimních bojích. Rakouská armáda zabrala ještě Dravograd, město Guštajn se jí už získat nepodařilo. Slovinská armáda přisunula 36. srbský pěší prapor, který ji zastavil. Generál Maister poté přesunul dva prapory mariborského pěšího pluku k Windischgrazu, aby zde posílily obranu a stabilizovaly frontovou linii.

Porážka dubnové ofenzívy přinutila vládu v Lublani k mobilizováni všech prostředků a přisunutí dalších srbských pluků. 26. května byl zahájen nový útok s cílem získat zpět ztracená území. Ofenzíva trvala až do 6. června a Jugoslávcům se podařilo dobýt většinu klagenfurtského regionu až po město Maria Saal. Přestože srbské jednotky nepodporovali své slovinské spolubojovníky s velkým nadšením a drželi se spíše stranou větších bojů, Slovinci považovali ofenzívu za vojensky úspěšnou.

Nicméně ve Versailles bylo rozhodnuto jinak. Slovincům bylo nařízeno do 31. července vyklidit oblast severně od Klagenfurtu, aby mohlo být provedeno plánované referendum. Smlouva ze Saint-Germain z 10. září dále upravovala rakousko-jugoslávskou hranici. Malá část Korutan, údolí Meži s městem Dravograd a oblast Jezerska připadla Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Osud jihovýchodních Korutan a oblasti Klagenfurtu se měl rozhodnout v hlasování. Sporné území bylo rozděleno do dvou zón. První kolo hlasování mělo proběhnout v převážně-slovinské oblasti s označením "Zóna B". Pokud by výsledky hovořili ve prospěch připojení k Jugoslávii, mělo být přikročeno k hlasování v německé části označené "Zóna A". Není překvapivé, že před referendem se k Jugoslávii toužili připojit spíše chudší slovinské vrstvy z venkova, kdežto zůstat 'doma' v kosmopolitním Rakousku chtěli naopak majetní obyvatelé měst. Obě strany přesto a možná i právě proto zahájili masivní propagandistickou kampaň. Rakušané zdůrazňovali ekonomické výhody setrvání a slibovali, že v novém, demokratickém Rakousku budou Slovinci postaveni na roveň Němcům. Dále poukazovali na chaos a bídu jaká panuje v balkánském království. Jugoslávci používali téměř výhradně agresivní proti-německou rétoriku a apelovali na slovanskou soudržnost a historickou příslušnost Korutan ke slovanským zemím.

10. října 1920 byly vyhlášeny výsledky: 59,1% se vyslovilo pro setrvání v Rakousku, 40,9% pro připojení k Jugoslávii. Rakouská kampaň byla očividně úspěšnější neboť, uvážíme-li, že všichni Němci hlasovali pro setrvání, tak i každý druhý Slovinec hlasoval stejně. Jelikož se oblast "B" vyjádřila pro setrvání v Rakousku, druhá část referenda již byla bezpředmětná. Do bojů o to, kde povede hraniční čára se zapojilo téměř 4500 Maisterových vojáků a před poslední ofenzívou bylo zmobilizováno dalších téměř 7000 slovinských branců. Síla Rakouska bohužel není známa. Po bojích Jugoslávci přiznali 150 mrtvých, Rakušané ztratili 200-270 padlých a přibližně 800 raněných.

Hranice mezi Rakouskem a Jugoslávií a po jejím rozpadu nástupnickým Slovinskem se od té doby prakticky nezměnila. Nicméně na konci Druhé světové války Titovi partyzáni okupovali Klagenfurt a požadovali územní zisky na úkor poraženého Německa, ale jejich nároky byly zamítnuty. Dodnes je 10. říjen v Rakousku považován za den boje za svobodu a v Korutanech se slaví jako svátek.

Článek byl přejat s laskavým svolením autora a redakce stránky "Válka. Válka se nikdy nemění." 

CENOVÉ BOMBY (1406)

Komentáře

liberal shark

27. 05. 2020

Velmi zajímavý článek. Rakušani mají alespoň tolik slušnosti, že o Korutanech píšou jako o původně slovanské zemi. To takoví Němci o území na sever od Labe nepřiznají nikdy.

Monarchista

27. 05. 2020

Připomenu statečný boj Slovinců společně s RU armádou, v které bojovali i Češi. Byl to tedy boj rakouské armády proti Italům a do dnešních dnů jsou nám Slovinci vděčni, nacházíme tam památky na naše pradědy a jezdí tam kluci, kteří jsou členy různých vojenských klubů. Možná, že by to byl zajímavý příspěvek.

Petr Hertel / ČERT

27. 05. 2020

Tak zajímavé připomenutí situace, která ostatně plně zapadá do mozaiky těch různých konfliktů, které se tu objevily v tom řekněme (a nejen) středoevropském prostoru s koncem první světové války v důsledku především rozpadu rakousko-uherské monarchie, vzniku nových (příp. staronových) států a vytvářením nových hranic. Tak víme, že i v případě Československa tady byla (a pomineme-li problém německého obyvatelstva v českém a moravském pohraničí) třeba ta tzv. sedmidenní válka s Polskem o Těšínsko v lednu 1919, byl tady ozbrojený konflikt s Maďarskem na Slovensku, který kulminoval s ustanovením té komunistické Maďarské republiky rad a dočasným obsazením části Slovenska maďarskou Rudou armádou (včetně vyhlášení tzv. Slovenské republiky rad v Prešově)... Jinak taky může být zajímavé připomenout, že už během první světové války se koncepty československé a právě jihoslovanské státnosti rodily jaksi "ruku v ruce", a souvisela s tím i představa nějaké konfederace mezi Československem a Jugoslávií (resp. tím Srbskem vedeným Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců, jak se ten stát až do roku 1929 jmenoval), včetně jejich geografického spojení prostřednictvím koridoru, táhnoucího se v oblasti rakousko-maďarského pomezí. Tehdejší podpora takové představě se připisuje i Tomáši G. Masarykovi.

Přidat komentář

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací