EXCALIBUR
CZUB
CZUB

Rumunská armáda 1941–1945

 21. 07. 2019      kategorie: Vojenská historie      5 komentářů

Mezinárodní postavení Rumunska na konci 30. let 20. století bylo nezáviděníhodné. V letech 1938 až 1940 přestalo existovat jeho dosavadní mezinárodněpolitické zajištění. Malá dohoda a Balkánská dohoda se rozpadly. Polsko, se kterým mělo uzavřenu již od roku 1921 smlouvu o vzájemné pomoci, bylo rozděleno mezi Německo a Sovětský svaz. Ale největší ránu představoval od poloviny 30. let slábnoucí vliv Francie a následně její porážka v červnu 1940. Britsko-francouzská garance Rumunsku z jara 1939 se také ukázala naprosto bezzubou.

Tohoto oslabení využily sousední státy, chtějící vrátit území, které Rumunsko na nich získalo po 1. světové válce. Sovětský svaz 26. června 1940 ultimativně vyzval Rumunsko k navrácení území Besarábie a severní Bukoviny a následně je do začátku července obsadil. Po 2. vídeňské arbitráži z 30. srpna 1940, kde jako arbitři vystupovali Joachim von Ribbentrop a Caleazzo Ciano, museli Rumuni odstoupit Maďarům severní část Sedmihradska. Se svým nárokem se přihlásilo i Bulharsko, které získalo Jižní Dobrudžu. Tyto územní ztráty vyvolaly nejen vnitřní politickou krizi, jejímž symbolem byla abdikace krále Karla II. a nástup jeho syna Michala I., ale také snahu najít mezi mocnostmi ochránce. V té době zůstala pro Rumunsko jen jedna možnost – Německo, které bylo zároveň důležitým obchodním partnerem. Navíc rumunská armáda byla závislá na dodávkách zbraní ze zbrojovek rozbitého Československa, které teď ovládali Němci. Jednoznačně byl tento směr zahraničněpolitické orientace stvrzen 23. listopadu 1940, kdy se Rumunsko připojilo k Paktu tří. 

02
Foto: Král Michal I. 

Psali jsme: Sgt. Otto Hanzlíček - pilot RAF

Za navrácení Besarábie a Bukoviny

S aktivní účastí Rumunska na útoku proti SSSR počítalo německé velení již od podpisu direktivy č. 45 (plán Barbarossa) Hitlerem 18. prosince 1940. Přesto až v květnu 1941 byl poprvé Antonescu obecně informován Göringem během jednání ve Vídni, a přesnější informace o útoku a požadované účasti Rumunska získal až 12. června 1941 při setkání s Hitlerem v Mnichově. Rozhodnutí o útoku učinil Antonescu sám na základě svých pravomocí, měl však podporu veřejnosti k osvobození Besarábie a Bukoviny.

Německé jednotky se soustřeďovaly na rumunském území již od dubna 1941, oficiálně měly chránit ropná pole u Ploješti, ale bez spolupráce s rumunským generálním štábem, který byl informován až těsně před zahájením útoku. Rozkaz k osvobození Besarábie a Bukoviny vydal Antonescu ráno 22. června 1941 a také král Michal vyhlásil válku SSSR, poté co se dozvěděl o útoku od matky, která toto slyšela ve vysílání BBC. Vyslanec v Moskvě se o válce dozvěděl teprve 24. června 1941 od sovětského komisaře zahraničních věcí Molotova. 

04
Foto: Maršál Ion Antonescu

Psali jsme: Československé opevnění - Velice povedená reklama

Vlastní útok z rumunského území začal až 2. července 1941; účastnila se ho 2. a 3. rumunská a 11. německá armáda, které dohromady tvořily armádní skupinu Ion Antonescu. Celkem se útoku účastnilo přes 473 000 rumunských vojáků, což bylo nejvíce ze všech spojenců Německa. Pro jejich podporu mohla rumunská armáda nasadit 126 tanků R-2 (LT-35), 40 R-1 (AH-IV-R) a 75 Renaultů R35. Rumunské letectvo mělo k 22. červnu 1941 celkem 672 bojových letadel různých typů. Již 16. července se podařilo dobýt Kišiněv a do 24. července byly sovětské jednotky vytlačeny z území Besarábie a Bukoviny. Dne 26. července vydalo rumunské velení úřední zprávu o „osvobození moldavských území na východě“, která byla od 3. září 1941 oficiálně znovu spojena s Rumunskem. Rumunské ztráty v této operaci byly celkem malé – kolem 10 000 mrtvých, raněných a nezvěstných. Antonescu byl mezitím 23. července 1941 povýšen na maršála Rumunska.

05
Foto: Generál letectva Emanoil Jonescu

Na historické hranici Moldavska se však rumunská vojska nezastavila a od 8. srpna 1941 útočila rumunská 4. armáda ve směru na Oděsu, která se vzdala 16. října 1941 a 3. armáda na Krym. Bojů se účastnilo již přes 700 000 rumunských vojáků, ztráty činily 25 000 mrtvých, raněných a nezvěstných. Poté působily rumunské síly především jako policejní a protipartizánské jednotky a dočasně byl snížen počet jejich vojáků na 430 000. Dne 9. listopadu 1941 uspořádal conducator lidové hlasování, kterým si dal schválit východní tažení (výsledek byl 3 446 889 pro a 68 proti).

07
Foto: Tankisté u R-2 (LT-35) od 1. tankového pluku v lednu 1941

Ale proti tomuto tažení se již začaly ozývat hlasy, zejména ze strany liberální a caranistické opozice (například Iuliu Maniu). A od přelomu let 1941/1942 se začali ozývat i představitelé generality (například gen. Iosif Iacobici).
Britská vláda zaslala Bukurešti 30. listopadu 1941 nótu, ve které požadovala zastavení válečných operací proti SSSR. Ale jelikož tyto dále pokračovaly, vyhlásila 7. prosince 1941 Velká Británie válku Rumunsku. Po japonském útoku na Pearl Harbor vyhlásilo Rumunsko válku USA, které na toto odpověděly až po intervencích SSSR vyhlášením války 5. června 1942. Tímto si Rumunsko zpečetilo své postavení v době války, což od roku 1943 pocítilo především díky náletům Spojenců na Bukurešť, Ploješť a další průmyslová centra, i poválečným přístupem vítězů k němu.

11
Foto: B-24D od 389. BG USAAF sestřelený 1. srpna 1943 během náletu na Ploješť

Katastrofa u Stalingradu a na Krymu

Další velká ofenzíva byla připravována na léto 1942 ve směru na Kavkaz a Stalingrad; tohoto útoku se účastnilo přes 380 000 rumunských vojáků. Ofenzíva probíhala úspěšně (dobytí Kerče, Sevastopolu), až do konce podzimu, kdy se zastavila u Stalingradu. Rumunská 3. armáda společně s německými, italskými a maďarskými jednotkami zaujala pozice severně od Stalingradu na řece Don a rumunská 4. armáda jižně od Stalingradu; mezi nimi se nacházela německá 6. armáda. Sovětská operace Uran začala ráno 19. listopadu 1942 a již během prvních dvou hodin se podařilo sovětským jednotkám prorazit obranná postavení rumunské 3. armády, 20. listopadu 4. armády a do téhož večera obklíčit 40 000 rumunských vojáků. Celá operace byla úspěšně ukončena 23. listopadu, kdy se setkaly oba útočící sovětské fronty. Po odražení prosincového pokusu německých jednotek pod velením maršála von Mansteina o proražení obklíčení, byl osud těchto jednotek zpečetěn.

08
Foto: Vyrovnané IAR-37 Escadrila 18 společně Go 145 na letišti během bojů u Oděsy

Rumunský generální štáb 16. ledna 1943 rozhodl o stažení zbylých jednotek z fronty (od 19. listopadu 1942 do 7. ledna 1943 čítaly ztráty 158 854 mrtvých, raněných a nezvěstných, což představovalo 16 divizí, z 18 nasazených), přičemž odsun probíhal od února do dubna 1943. Po dohodě s Hitlerem došlo k přezbrojení části rumunských jednotek a jejich nasazení od léta 1943 na Krymu a Kubáňském předmostí, celkem 9 divizí. Na Krymu, který byl obklíčen od listopadu 1943, uvízlo 66 000 rumunských vojáků. Již 15. listopadu 1943 žádal Antonescu Hitlera o evakuaci rumunských jednotek, ale ten žádost zamítl, stejně tak 27. března 1944. Nakonec se podařilo zachránit jen 36 557 rumunských vojáků. Krym dobyla Rudá armáda 13. května 1944.

09
Foto: IAR-81C od Grupul 6 na letišti u Bukurešti v srpnu 1943

Další sovětský útok směřoval od března 1944 k Dněstru a již 29. března obsadily sovětské jednotky Černovice a pronikly do severní Besarábie. V téže době došlo k předání správy Transnistrie německé armádě. Frontu se podařilo stabilizovat na počátku dubna a byla vytvořena německo-rumunská skupina armád Jižní Ukrajina. Dne 2. dubna byly přes sovětské vyslanectví ve Švédsku předloženy rumunské vládě mírové podmínky, které Antonescu odmítl a vyhlásil, že se Rumunsko musí připravit na totální válku. Přesto od léta se stávala situace kritickou a v případě sovětského útoku neudržitelnou. V květnu a v červnu dosáhly spojenecké nálety nejvyšší intenzity, takže prakticky vyřadily těžbu ropy. Antonescu odjel 5. srpna 1944 ke své poslední návštěvě Hitlera, kdy jej ujistil o své oddanosti Ose. 

10
Foto: PZL P-11f stavěný licenčně v továrně IAR ještě s předválečnými výsostnými znaky

Od 20. srpna 1944 probíhala sovětská jasská operace, kdy se podařilo hned od počátku na mnoha místech prorazit německé a rumunské linie. Antonescu definitivně uznal porážku. Ke státnímu převratu v čele s králem Michalem došlo 23. srpna 1944 a od 24. srpna 1944 se Rumunsko ocitlo ve válce s Německem. 

Změna stran

V letech 1943–44 se v Rumunsku postupně zformovala opozice proti režimu maršála Antonesca, kterou tvořili představitelé předválečných politických stran, královského dvora a nespokojení důstojníci a generálové. Také komunisté připravovali povstání, ale byli slabí a soustředili se většinou kolem sovětských výsadků, které organizovaly zpravodajskou a partizánskou činnost. Na začátku června probíhaly rozhovory mezi oběma směry a 11. června vznikl Národní demokratický blok (koalice caranistů, liberálů, sociálních demokratů a komunistů) a 14. června Vojenský revoluční výbor (tvořen generály a důstojníky), který určil datum povstání na 26. srpna a současně se snažil stáhnout co nejvíce vojenských jednotek do hlavního města.

06
Foto: Rumunští vojáci během výcviku v březnu 1944

Po katastrofě na frontě odjel Antonescu 22. srpna se osobně přesvědčit o situaci a snažil se zorganizovat odpor, ale neuspěl. Na 23. srpna svolal zasedání vlády a ohlásil se k audienci u krále. Při audienci král Michal požádal Antonesca, aby odstoupil; když ten odmítl, byl zatčen vojáky královské gardy, společně s Mihaiem Antonescem. Dvě hodiny na to byl vydán zvláštní rozkaz a rumunské jednotky obsadily pošty, nádraží, vládní a správní budovy. Během večera vznikla nová v podstatě vojenská vláda generála Constantina Sänätesca, ve které byli jen čtyři zástupci politických stran (NDB) a zbytek generálové. Němci byli informováni, že mají 15 dní na vyklizení Rumunska. Ve 22 hodin přečetl král prohlášení obyvatelstvu a poté odjel do bezpečí do svého zámku v Sinaji. Druhý den německá letadla bombardovala Bukurešť, na což Rumunsko reagovalo vyhlášením války Německu a rumunská armáda se zapojila do bojů proti Němcům. Celkem bojovalo po boku Rudé armády 16 rumunských divizí, které se zúčastnily bojů na území Maďarska, Rakouska a ČSR.

13
Foto: Savoia-Marchetti JRS 79B1 v dubnu 1945 při letu proti německým pozicím

Například na území ČSR rumunská armáda osvobodila 7. dubna 1945 Nové Mesto nad Váhom, a podílela se na brněnské operaci. K 15. dubnu 1945 bylo v jejím rámci nasazeno 86 000 vojáků, 46 tanků, 999 děl a 239 letadel, a ve dnech 4. – 6. května 1945 osvobodila Kroměříž. Za nasazení rumunské armády na straně Spojenců byl král Michal 6. července 1945 vyznamenán jako jediný člověk královského rodu jedním z nejvyšších sovětských vyznamenání – Řádem Vítězství.

Pokus Německa z 9. září 1944 o vytvoření rumunské nacionální vlády a zformování jí loajálních jednotek ve Vídni byl neúspěšný, podařilo se zorganizovat jen dva pluky dobrovolníků, které byly podřízeny Waffen SS.

Rumunská armáda utrpěla během 2. světové války velké ztráty. Celkem během jejího nasazení na obou válčících stranách přišla o 794 562 vojáků – 92 620 mrtvých, 333 966 zraněných a 367 976 zajatých a nezvěstných (tato čísla se v jednotlivých publikacích mírně odlišují). Po válce se Rumunsku podařilo získat zpět pouze ztracenou část Sedmihradska.

Uveřejněno s laskavým svolením autora
zdroj: časopis Military revue

 Autor: Martin Čížek

CENOVÉ BOMBY (872)

Komentáře

Monarchista

25. 07. 2019

Vaclav Flek děkuji Vám já s Vašim názorem souhlasím. Také čtu Borise Sokolova.

ROA osobně lidský motiv zachránit si kůži nelze pominout, jsou to a zůstanou zrádci, k tomu netřeba tolik slov a napsaných knih.

satestsat121

24. 07. 2019

Odvážná a pravdivá připomínka

Lenka

24. 07. 2019

Rumunsko jsme v době meziválečné měli rádi. Kupovali od nás kvalitní zbraně, kulomety i tanky a dobře platili. Generál Krejčí byl zděšen, když viděl rumunské vojáky, jejich důstrojníky, ktreří vojáky doslova mlátili za každý prohřešek. I Němci u Stalingradu rumunské důstojníky považovali v lepším případě za lenohy bez zájem o výcvik. No, ale král k nám rád jezdil na státní návštěvy s kufry řádů, které rozdával na počkání.

satestsat121

22. 07. 2019

Rumuni jsou smolaři, vždy by se chtěl zapojit do vítězné války, ale nadaří se jim. Typický příklad je válka 1916-18, kde svým vstupen přídělali Spojencům jen problémy a velmi rychle kapitulovali.
Do 2. světové války je zatáhl Antonesců, špatně vycvičená a průmerně vyzbrojena armáda sice u Stalingradu bojovala dobře, ale bez protitankých zbraní oddolat nemohla. 23. srpna 1944 mladý král Michal se rozhodl jinak, boj se sověty ( on dostal osobní letadlo a řád Rudého praporu) potom i řád Vítězství, který ve stáří prodal. Sovětští generálové byli houfně dokorovái rumunskými královskými řády, ale těžko mohl sovětský generál nosi např,. řád Michala Vítěze když jej např. nosil i Polní maršál generál MainstainPolní maršál generál Mainstain. No a Rumunsko dělá opět vše proto, aby stálo na správné straně ( ale která to je?)

Delta

22. 07. 2019

Podíl rumunské armády na osvobozování Československa v roce 1945
Málo se ví, že při osvobozování Československa padlo nebo bylo raněno přes šedesát tisíc Rumunů, což je druhý největší počet obětí, po vojácích armády sovětské. Celkový počet rumunských vojáků působících v roce 1945 na československém území dosáhl takřka 250 tisíc osob, celkem Rumuni osvobodili přes 1700 československých obcí včetně 31 měst. Svržení maršála Antonesca 23. 8. 1944 a podíl rumunské armády na osvobozování Československa v roce 1945. Rumunský voják – většinou pocházející z rolnického stavu – byl nenáročný, výkonný a také statečný. Nízký stav všeobecného školního vzdělání připouštěl převýchovu jednotlivců na samostatně jednající bojovníky, případně na nižší velitele, jenom ve velmi omezené míře.

Přidat komentář

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací