Aktuální situace ve východní Evropě, poznamenaná rusko-ukrajinskou válkou, zjevně dovoluje hovořit též o jevu, který bychom mohli nazvat otevřeným pokusem velmocenského revisionismu ze strany Ruska - jako dědice Sovětského svazu, útvaru, jenž zanikl ke konci roku 1991. Rozpad obrovitého celku, představujícího po více než čtyři předchozí desetiletí jednu ze dvou supervelmocí tzv. bipolárního světa, mohl být tehdy komentován např. také jako zánik „posledního koloniálního impéria“. Nicméně, pokud vezmeme v potaz podobu jen Ruské federace jako rozlohou stále největšího státu světa, sahajícího od pobřeží Baltu až k pacifickým břehům ruského Dálného východu, i tu lze označit za dědictví rozsáhlé expanze původního ruského státu na východě Evropy.

Bez ohledu na někdejší existenci středověké Kyjevské Rusi, prvotního státu vlastně všech východních Slovanů, jádrem tohoto státu bylo Moskevské velkoknížectví, které se ke sklonku 15. století definitivně vymanilo z područí tatarské Hordy. Expanzi státu, pociťujícího se být ideovým nástupcem zaniklé východokřesťanské Byzance, signalizovaly po polovině 16. století naopak postupné dobytí Kazaně a Astrachaně, center samostatných tatarských chanátů, nebo tzv. livonská válka, spojená s ruskou snahou o přístup k Baltu. Ještě za vlády cara Ivana IV. Hrozného byl rovněž vytvořen předpoklad pro pronikání do asijských oblastí Sibiře východně od Uralu (za klíčový mezník je zde považována expedice kozáckého atamana Jermaka do povodí Irtyše od roku 1581). V roce 1654 byla Moskvě podřízena tzv. levobřežní Ukrajina, tj. ukrajinské oblasti východně od Dněpru, k čemuž podmínky naskytlo protipolské povstání záporožských kozáků, vedené hetmanem Bohdanem Chmelnyckym (a následující desetiletí měla provázet postupná omezování dosavadní ukrajinské autonomie).

Foto: Mapka, zachycující teritoriální růst ruského impéria pouze v ani ne 200- letém období mezi roky 1547 (nástup Ivana Hrozného) a 1725 (smrt Petra Velikého). Červené čáry znázorňují současné hranice států. Vidíme, že v roce 1725 Rusko již ovládalo kromě Sibiře a většiny dodnes ruského Dálného východu např. i východní část Ukrajiny nebo dnešní Estonsko a část Lotyšska. Přibližně v tomtéž období se Rusko také stávalo silou, se kterou bylo rozhodně „třeba počítat“ v evropském koncertu velmocí. | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Štěstí z Kokury: Japonské město, které bylo dvakrát ušetřeno osudu Hirošimy a Nagasaki

Zhruba od dob reformní vlády Petra I. Velikého na přelomu 17. a 18. století, známé mj. intenzivnějším přejímáním západoevropských vzorů, anebo kupř. přesídlením hlavního centra impéria z Moskvy do nově založeného Sankt Petěrburgu v pobřežní oblasti Baltu (což se zase mělo obrátit až v době po bolševické revoluci z roku 1917), se pak Rusko začalo profilovat jako skutečná velmoc na evropské scéně. Můžeme tu vidět i vliv takových válečných konfliktů, jako velká severní válka let 1700-21, jež ve prospěch Ruska eliminovala pozice Švédska v Pobaltí, nebo války s Osmanskou říší. Připomeňme kupř., že již v roce 1686 se Rusko připojilo k protiturecké alianci křesťanských států, zastoupené jinak habsburskou rakouskou monarchií, polsko-litevským státem a Benátkami.

Rusko jednou z hlavních evropských velmocí

Jsou známa slova sovětského vůdce Josifa Vissarionoviče Stalina z roku 1931, kterými hájil potřebu rychlé industrializace Sovětského svazu: „Zpomalit tempo znamená zůstat pozadu. A ti, kteří zůstávají pozadu, jsou biti. Dějiny starého Ruska ukazují, že kvůli své zaostalosti bylo neustále bito. Mongolskými chány, tureckými beji, švédskými feudály, polsko-litevskou šlechtou, britskými a francouzskými kapitalisty... Bito kvůli zaostalosti- vojenské, kulturní, politické, průmyslové, agrární...“

Tato slova byla též předkládána jako ukázka, kterak se Stalin/Džugašvili, původně bolševický revolucionář gruzínské národnosti, v podstatě odklonil od představ proletářského internacionalismu k velkoruskému nacionalismu, a vlastně navázal na tradice z carských dob. Ostatně, vždyť SSSR, vyhlášený v roce 1922, fakticky představoval přetransformované, federalizované carské impérium; a nakonec, víme, že se právě Stalinovi později, v důsledku za obrovských ztrát dosaženého vítězství ve druhé světové, resp. tzv. velké vlastenecké válce let 1941-45 podařilo dosáhnout pro (sovětské) Rusko takového mezinárodního postavení, jako asi nikomu z jeho carských předchůdců.

Foto: Britská kavalerie útočící na Rusy v bitvě u Balaklavy (jižně od krymského Sevastopolu) 25. října 1854. I když carské Rusko až do svého pádu v roce 1917 jistě pořád zůstávalo jednou z velmocí, s níž bylo „třeba počítat“, krymská válka let 1853-56 nenávratně skoncovala s prestiží a respektem, jakých v Evropě dosáhlo se skončením napoleonských válek a vídeňským kongresem (1814/15). Jak se zrovna v této válce ukázalo, Velká Británie se po velkou část 19. století zasazovala nedopustit rozpad slábnoucí Osmanské říše pod ruským tlakem. K přehodnocení takového kurzu ji vedly až spojenectví s Ruskem v rámci Dohody a přistoupení Turecka k opačnému táboru po vypuknutí první světové války. | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:"Nádherná malá válka": Mezník ve světových dějinách

Nicméně, to samozřejmě ani zdaleka neznamená, že by Rusko, „bito neustále kvůli své zaostalosti“, bývalo kdysi kontinuálně neúspěšné z imperiálního a velmocenského hlediska. Bylo už naznačeno, že tomu v jistém ohledu bylo právě naopak. Zjednodušeně lze říci, že Rusko především v průběhu 18. a počátkem 19. století získalo mnoho na konfliktech se Švédskem a osmanským Tureckem. V rusko-tureckých vztazích se ale kontinuální antagonismus, provázený opakovanými válkami, táhl časově ještě výrazně déle, a plně se měl odrazit ještě s první světovou válkou od roku 1914. Postup vůči Osmanské říši byl např. předpokladem  k ruskému záboru území tatarského Krymského chanátu v roce 1783, stejně jako byl rozhodující při pronikání ruských zájmů a vlivu na Balkán, obývaný z většiny (a co bylo a stávalo se důležité zase z ideologického hlediska) nábožensky pravoslavnými či jazykově slovanskými národy. Postupné dělení slábnoucího polského státu mezi Rusko, Prusko a Rakousko ve druhé polovině 18. století můžeme považovat možná opět za celkem relevantní mj. i vzhledem k dnes aktuální ukrajinské, resp. rusko-ukrajinské otázce. Případné mocenské ambice Ruska mohou dosvědčovat i slova carevny Kateřiny II. Veliké, napsaná v roce 1787: „Kdybych žila dvě stě let, dostala by se ovšem celá Evropa pod ruskou vládu. Nezemřu, dokud nevytlačím Turky z Evropy a nezlomím pýchu Číny.“

Každopádně už řadu desítek let patřilo Rusko ke koncertu etablovaných evropských velmocí v období napoleonských válek, kdy nakonec selhání masivního tažení francouzské Grande Armée na Moskvu z roku 1812, následováno postupem carských vojsk do střední a západní Evropy, jeho pozici respektované síly a jeho vliv v celoevropském rámci jen nápadně posílily. Rusko cara Alexandra I. figurovalo v koalici vítězů nad francouzským císařem Napoleonem I. (svým způsobem podobně jako pak v roce 1945 stalinský SSSR v koalici vítězů nad hitlerovským Německem). Jeho roli odrážela od září 1815 i tzv. Svatá aliance (byť zde jistě nelze přehlížet třeba ani úlohu rakouského kancléře Metternicha), spolek evropských států, resp. panovníků, jehož proklamovaným cílem byla, v atmosféře rozmachu konstitucionalistických a liberálních idejí a hnutí, konzervace starých absolutistických pořádků, i za cenu vnějších vojenských intervencí proti revolučním projevům v jednotlivých zemích. O tom, jak aspoň hypoteticky mohla intervenční politika Svaté aliance i daleko přesáhnout rámec evropského kontinentu, svědčí geneze proklamace presidenta USA Jamese Monroea z 2. prosince 1823, později známá jako Monroeova doktrína. Ta totiž v negativním duchu reagovala na zvěsti o možných přípravách vojenského zásahu evropských mocností Svaté aliance proti povstalcům, bojujícím za nezávislost zemí španělské (pozdější Latinské) Ameriky na španělské monarchii. Myšlenka takového druhu tehdy v rozhodujících evropských kruzích opravdu tak cizí nebyla, i když budiž řečeno, že asi ještě spíše než Rusko (a příp. Rakousko či Prusko jako další zakladatelé Svaté aliance), byla to Francie pod restaurovanou vládou Bourbonů, kdo by především disponoval prostředky (a širšími zájmy) pro realizaci nějaké podobné akce.

Foto: Ruské vojenské jednotky a vlak, směřující k hranici mezi severočínským Mandžuskem a Koreou v době rusko-japonské války let 1904-05. Předpoklady pro konflikt lze hledat už v čínsko-japonské válce o desetiletí dříve. V první řadě, už v roce 1895 Rusko (podpořeno Francií a Německem) diplomatickou cestou i demonstrací námořní síly přimělo Japonce vzdát se nároků na poloostrov Liao-tung, který si později samo vymohlo od Číny do pronájmu (klíčový význam spočíval v přístavech, nazývaných Port Arthur a Dalnyj). Krvavé námořní a pozemní boje rusko-japonské války na Dálném východě vrcholily, navzdory všem předpokladům v Evropě, jasným vítězstvím japonské strany. Kromě Liao-tungu, Japonsko nakonec od poraženého Ruska přímo získalo jižní část ostrova Sachalin (jež zase patřila k trvalým ziskům SSSR po jeho vstupu do války proti Japonsku v závěru druhé světové války, v srpnu 1945). | Wikimedia Commons / Public domain

Carská říše Romanovců představovala po roce 1815 i z vnějšího pohledu pevnou baštu absolutismu a krajního konservativismu (a možná se tu přitom může nabízet až kontrast s rolí jistého pomyslného „magnetu“, jakým se po roce 1917 stalo sovětské Rusko pro zahraniční komunistickou levici). Lze poukázat třeba na jednoznačně záporný vztah samoděržavného režimu Mikuláše I. k nové revoluci ve Francii z roku 1830, jež vynesla k moci „občanského krále“ Ludvíka Filipa Orléanského, a v důsledku jejíhož ohlasu byl sám konfrontován s ozbrojeným povstáním v ruské části Polska, zlikvidovaným jeho vojenskými silami v roce 1831. V kontextu evropské revoluční vlny let 1848-49 podtrhlo Rusko svoje postoje zejména vysláním armády do Uher, aby podpořilo mladého rakouského císaře Františka Josefa I. v boji s tamními revolucionáři.

Tradiční antagonismus s Tureckem a současně rozpory se západoevropskými velmocemi v otázkách východního Středomoří ovšem už poměrně nedlouho poté stály u pádu prestiže, z jaké mohlo Rusko v Evropě těžit po předchozí dekády. Tlak směrem k Osmanské říši, týkající se Petěrburgem požadované pozice cara vůči jejím křesťanským poddaným, a doprovázený posléze ruskou okupací rumunských knížectví Moldavsko a Valašsko (dosud osmanských vazalů), vedl v říjnu 1853 k vypuknutí další z řady rusko-tureckých válek. Rusové brzy dosáhli vítězství v dolním Podunají, Zakavkazsku a na Černém moři (zničení turecké flotily admirálem Nachimovem v zátoce u Sinope), ale obrat v jejich neprospěch předznamenal příjezd britských a francouzských válečných lodí do Černého moře. Koncem března 1854 vyhlásily Francie císaře Napoleona III. a Velká Británie Rusku válku. Zatímco ruské válečné námořnictvo na Černém moři, stejně jako na Baltu, ustoupilo před britsko-francouzskými flotilami do přístavů, a zatímco ruskou stranu zaměstnávaly vážné obavy, že se do války proti ní zapojí i Rakousko (to však, odhlédneme-li od jeho diplomatických aktivit, vojensky pouze dočasně obsadilo Moldavsko a Valašsko, jakmile se odtud v srpnu 1854 stáhla ruská vojska), vylodilo se v září 1854 60 tisíc vojáků protiruské aliance na Krymu a posléze oblehlo přístav a pevnost Sevastopol. U vjezdu do zdejšího přístavu, ostřelovaného z moře i z pevniny, Rusové předtím záměrně potopili část své černomořské flotily. V následujících měsících odrazily spojenecké síly ruské protiútoky v bitvách u Balaklavy a Inkermanu.

Krvavá krymská válka, během níž turecko-britsko-francouzskou koalici aktivně posílilo navíc Sardinsko (vlastně jen v zájmu dosažení podpory císaře Napoleona III. v záležitosti chystaného sjednocení Itálie) a během níž nahradil na carském trůně Mikuláše I., zesnulého v březnu 1855, jeho syn Alexandr II., zůstala pak charakterizována především vleklými boji na jihozápadě Krymského poloostrova. Ale ruské přístavy třeba i při Baltském a Bílém moři nebo při Tichém oceánu byly vystaveny blokádě, a boje probíhaly také v jižním Zakavkazsku, kde Rusové v listopadu 1855 dobyli tureckou pevnost Kars. Avšak ještě předtím, koncem srpna toho roku, po novém zintenzívnění bojových operací na Krymu, padl obléhaný Sevastopol. Poté, co Rusko přistoupilo na podmínky příměří, nabídnuté prostřednictvím Rakouska, válku definitivně ukončila mírová konference v Paříži v únoru až březnu 1856. Rusko představovalo jednoznačně poraženou stranu, přinucenou k řadě ústupků víceméně ve prospěch Turecka, ale samozřejmě i ve prospěch zájmů západoevropských spojenců v tzv. východní otázce.

S utrpěnou velmocenskou prestiží a vlivem Ruska, krymská válka let 1853-56 byla jedním z důležitých momentů evropských dějin ve zhruba stoletém rozmezí mezi porážkou Napoleona I. v roce 1815 a vypuknutím první světové války roku 1914. Vrátíme-li se k pozdějším Stalinovým tezím o zaostávání Ruska jako příčině jeho válečných porážek, právě v souvislosti s tímto konfliktem, v epoše naplno poznamenané průmyslovou revolucí, je vskutku opakovaně připomínáno technologické zaostávání Ruska oproti britským a francouzským protivníkům po vojenské stránce – od pušek s účinným dostřelem asi 120 m v řadách ruské pěchoty, oproti puškám s dostřelem několikanásobně vyšším, používaným Brity a Francouzi, po celkové zaostávání ruského válečného  námořnictva, v době, kdy v tom nejobecněji již mj. plachty efektivně doplňoval parní pohon. Poukazuje se na dosavadní absenci železničního spojení centrálních oblastí Ruska s krymskými a zakavkazskými bojišti, v době, kdy (jak měly ukázat válečné konflikty ve střední Evropě či v USA v letech o něco pozdějších) lze železnici přisoudit již důležitý význam ve věci vojenské mobility.

Od carského impéria k impériu sovětskému

Reminiscenci na krymskou válku mohla vyvolávat nová rusko-turecká válka let 1877-78. Jejím hlavním bezprostředním výsledkem byl, při rozhodujícím vlivu konfliktního vývoje na Balkáně na její začátek, vznik (obnovení) na Osmanské říši v podstatě samostatného bulharského státu. Velká Británie ale demonstrovala připravenost zabránit dalšímu ruskému vojenskému postupu na Istanbul. Situaci, nikoliv příliš v ruský prospěch, vyřešil kongres evropských velmocí, konaný v Berlíně z iniciativy německého kancléře Bismarcka.

Následována mezitím už porážka z roku 1856 reformami v ruském impériu pod vládou Alexandra II., příznačný syndrom zaostávání carského Ruska za západněji položenými zeměmi Evropy se může podsouvat až do jeho pádu v roce 1917 – a to navzdory hospodářskému rozmachu, který Rusko prožívalo v letech před první světovou válkou, který budil jisté obavy v císařském Německu (stále relativně nové velmoci na globální scéně) a přispěl zde k vizím potřeby budoucí války, a kterému jako klíčová politická událost předcházela revoluce let 1905-07. Toto revoluční dění v ruské říši se přitom zase neslo ve stínu její další citelné válečné porážky – války s Japonskem let 1904-05. Porážka v konfliktu s tímto vojensky slabším soupeřem (vzato alespoň z nejobecnějšího kvantitativního hlediska) přirozeně souvisela s pokračující imperiální expanzí v Asii.

Dodejme, že jestliže Rusko už roku 1867 prodalo USA oblast ruské Ameriky, Aljašky (k jejímž břehům se ruské euroasijské impérium rozšířilo v 18. století), ruský postup zejména ve středoasijském prostoru vytvářel ke sklonku 19. století jednu z případných třecích ploch znovu ve vztahu s Velkou Británií, vzhledem k jejímu panství v Indii. Příznačné v genezi vzpomenuté rusko-japonské války zase bylo, že ta spočívala v tendencích Ruska vlastně připravit Japonsko o část jeho zisků z vlastní, japonské vítězné války s Čínou z let 1894-95. To naznačovalo směřování ruských zájmů do Koreje, ale hlavně zřízení ruských námořních základen na čínském (mandžuském) Liaotungském poloostrově v samém závěru 19. století.

Jak známo, Rusko, ve spojenectví s Francií i Velkou Británií (a samozřejmě se Srbskem), stálo u počátků první světové války v létě 1914. Jak také dobře známo, dopady této konfrontace, při počáteční ofenzívě proti Německu a s většími úspěchy proti Rakousku-Uhersku, a posléze spíše ústupu, a při mobilizaci postupně až 15 milionů mužů, přinesly konec impériu Romanovců. Pádu cara Mikuláše II. s únorovou (resp. březnovou) revolucí 1917 následoval bolševický převrat v listopadu 1917. V březnu 1918 uzavřelo nové sovětské vedení separátní mír s tzv. Centrálními mocnostmi. Během krvavé a velmi komplikované občanské války v prostoru ruského impéria se zkonsolidoval zcela nový režim, jenž také stál u zrodu Sovětského svazu.

Foto: Ruští zajatci z bitvy u Tannenbergu, z počtu uváděných až 93 tisíc zajatých ruských vojáků v tomto střetnutí mezi 8. německou a početnější 2. ruskou armádou z 23.-31. srpna 1914. Bitva stála na počátku odražení ofenzívy dvou ruských armád do německých Východních Prus po vypuknutí první světové války (následována bitvou na Mazurských jezerech). Zatímco na německé straně podnítila kult generála Hindenburga jako vrchního velitele vítězných sil, německé obklíčení a nedostavení se pomoci ze strany jiných ruských vojsk dovedly velitele 2. ruské armády generála Samsonova k sebevraždě. Jak známo, okolnosti války jako takové měly mít vliv na radikální politické změny v Rusku v roce 1917. | Wikimedia Commons / Public domain

Stalinovo navázání na imperiální tradice carského Ruska v praxi vlastně ukázaly i sovětské kroky, učiněné v letech 1939-40 na pozadí paktu s nacistickým Německem, známým jako „Ribbentrop-Molotov“ či „Hitler-Stalin“. Anexe východních částí polského státu, zimní válka s Finskem, zábor pobaltských států a rumunské Besarábie a Bukoviny, to vše lze nahlížet mj. jako revizi výsledků první světové, příp. ruské občanské války, a s ní souvisejících konfliktů – s přihlédnutím k tomu, že většina území, inkorporovaných tehdy do SSSR, patřila předtím k ruskému impériu.

Jsou poté jistě rovněž známy výsledky druhé světové války a realita tzv. studené války, kdy se SSSR změnil v onu supervelmoc, pod jehož přímým vlivem a diktátem se ocitl pás evropských zemí západně od jeho vlastních hranic, příp. i některé země jiné (v Asii se ještě dříve obdobným případem stalo Mongolsko). Také s ohledem na evidentní mocenský revisionismus Ruska posledního období, můžeme se častěji setkávat s poukazy na různé vojenské akce SSSR z této dosud poměrně nedávné historie, které takový vliv v podstatě stvrdily či utužily, jako např. zásah proti maďarskému povstání v roce 1956, invaze do Československa v roce 1968, intervence a válka v Afghánistánu od roku 1979... Jeho velmocenské ambice, v realitě globální rivality nejprvořaději s USA, byly přitom bezpochyby mnohem širší.

Foto: Sovětské střední tanky T-28 a pěchota sovětské Rudé armády v době bojů na Mannerheimově linii za zimní války s Finskem v letech 1939-40. Konflikt, se značnými sovětskými ztrátami, skončil po několika měsících sice územními zisky SSSR na úkor Finska, ovšem sotva podle původních Stalinových představ (připomeňme zřízení exilové komunistické „finské vlády“ v SSSR v jeho souvislosti). Vzhledem k vlastně revisionistickému kurzu, k němuž v této době Moskva přistoupila, můžeme dodat, že Finsko jako takové rovněž vytvářelo poměrně autonomní součást ruského impéria už v letech 1809-1917 | Wikimedia Commons / Public domain

Rozpad sovětského bloku a samotného SSSR v jaderné epoše konce 20. století lze vysvětlit celkovým neúspěchem komunistického, sovětského systému, nápadným třeba i v ekonomické oblasti, ale samozřejmě nikoliv důsledkem přímé válečné porážky. S rozpadem SSSR se emancipovaly jeho svazové republiky, země, jež zpravidla vytvářely součást ruské říše už dlouho před rokem 1917. Jestliže byl SSSR předtím respektován jako jedna ze světových supervelmocí, pozice Ruské federace zůstala oproti tomu relativně marginalizována. Předpoklady pro to, čemu se někdy říká nová studená válka (a ať už samotné počátky té budeme hledat v roce 2014 s ruskou anexí Krymu, přiřčeného kdysi N. S. Chruščovem k Ukrajinské SSR v rámci „nedělitelného“ SSSR, anebo třeba již s rusko-gruzínskou válkou z roku 2008), byly zřetelné už za Jelcinovy éry v Rusku v 90. letech. Mohly to naznačovat otázky rozšíření NATO o evropské postkomunistické státy, patřící dříve k sovětským vazalům, nebo kupř. rozdílný přístup mezi Ruskem a západním společenstvím ke konfliktům v prostoru rozpadající se Jugoslávie.

Přirozeně, současné Putinovo Rusko nelze ztotožňovat s komunistickou sovětskou minulostí, ačkoliv jistá kontinuita je zde pochopitelně obrovsky důležitá. Vedle sovětské imperiální tradice můžeme však spatřovat základy v mnohem starší, jí předcházející imperiální tradici carské. Nakonec, vždyť podobně bychom mohli sledovat kontinuitu v oblasti mocenských a geopolitických zájmů v průběhu mnohasetleté historie jistě i v případě jiných zemí, bez ohledu na měnící se politické režimy.

Zdroj: britannica.com