Občas se stane, že se některé válečné lodě stanou něčím víc než jen běžným nástrojem válčení. Stanou se symbolem národa, který je stvořil, případně se stanou symbolem ducha své doby. Například jedním ze symbolů německé Třetí říše stala bitevní loď Bismarck, a to nejen svými technickými vlastnostmi, ale stejně tak i svým příběhem. Obdobně tak se jedním ze symbolů stalinistického Sovětského svazu staly lehké křižníky Sverdlov.

Foto: Křižník Sverdlov v roce 1974 | Wikimedia Commons / Public domain

Geneze křižníků Sverdlov

Historie sovětských křižníků Sverdlov se začala psát de facto již před druhou světovou válkou. Tehdy Sovětský svaz i na základě svých zkušeností ze španělské občanské války začal budovat mohutné válečné loďstvo, které se podle Stalinových plánů mělo vyrovnat loďstvům světových velmocí. Součástí toho byl i plán vybudovat početnou flotilu křižníků.

Psali jsme:Konfederační ostrostřelec Jack Hinson a příběh jeho strašné pomsty

Výsledkem této snahy se staly lehké křižníky třídy Čapajev- tzv. Projekt 68. Šlo o moderní, rozměrná plavidla, která svým výtlakem 11 300 tun, ale především svou výzbrojí 12 kanonů 152 mm odpovídala tehdejším nejmodernějším křižníkům, jako byly britské křižníky Southampton či americké křižníky Brooklyn. Stalinistické vedení plánovalo výstavbu celkem 18 těchto lodí, které by pro sovětské válečné námořnictvo znamenaly značnou posilu. Do osudu křižníků třídy Čapajev ale zasáhla druhá světová válka. 5 jednotek se sice podařilo spustit na vodu ještě před válkou, za války ale jejich stavba ustala, protože bylo potřeba soustředit síly na potřebnější programy. Lodě třídy Čapajev se proto (v mírně modernizované podobě projekt 68-K) podařilo dokončit až po válce. A zároveň se sovětské vedení rozhodlo pro stavbu zcela nové třídy lehkých křižníků.

Toto rozhodnutí bylo ale velmi sporné. Je faktem, že lehké křižníky se za války osvědčily, a to víc než křižníky těžké, tzv. washingtonské. Sovětské vedení se navíc v tehdejší atmosféře studené války chtělo vyrovnat loďstvům svých potenciálních protivníků, primárně USA a Velké Británie. Obě tyto země přitom v té době disponovaly obrovskými flotilami křižníků, a to jak křižníků těžkých, vyzbrojených 203 mm děly, tak křižníků lehkých, vyzbrojených děly 152 mm. Sovětské vedení si ale neuvědomilo, že v té době nastupující raketové techniky klasickým dělostřeleckým křižníkům již do jisté míry odzvonilo. Ostatně, i proto zmíněné USA zastavily výstavbu svých křižníků prakticky s koncem války, a stejně tak učinila i Velká Británie. Žádný stát se již do stavby klasických velkých dělostřeleckých křižníků nepouštěl, jedinou výjimkou byly britské křižníky Tiger, které ale byly dokončeny ve zcela jiné, modernizované podobě.

Přesto se sovětské vedení rozhodlo pustit se do stavby klasických dělostřeleckých křižníků. Bylo tomu do značné míry na nátlak samotného diktátora J.V. Stalina, který měl v oblibě velké dělostřelecké lodě. Autoritě samotného diktátora se pak téměř nikdo neodvážil vzdorovat. Nové křižníky navíc měly být stavěny ve velkých sériích, aby se sovětské námořnictvo početně vyrovnalo námořnictvu USA. Výsledkem těchto plánů se stala třída nových lehkých křižníků Sverdlov čili Projektu 68-bis.

Křižníky Projektu 68 bis Sverdlov

Křižníky Sverdlov navazovaly na předchozí křižníky Čapajev, a dál rozvíjely jejich charakteristické prvky. Opět šlo o rozměrná plavidla (210,1 x 22,1 x 7,8 metru) se zvýšeným výtlakem, kdy standardní výtlak činil 14 290 tun a plný 17 970 tun. Šlo tak o křižníky srovnatelné s např. americkými křižníky třídy Baltimore, resp. Cleveland, což byla tehdy nejpočetnější třída amerických křižníků, z nichž některé navíc byly dostavěny až těsně po válce a byly tedy takřka nové. Hlavní výzbroj křižníků Sverdlov činilo obdobně jako u třídy Čapajev celkem 12 děl B-38 tradiční ruské ráže 152 mm o délce 57 ráží, umístěných ve čtyřech trojitých věžích Mk.5 bis.

Psali jsme:Měli jsme v roce 1938 bojovat?

Oproti křižníkům Čapajev byla posílena protiletadlová výzbroj, kterou tvořilo 12 kanonů Model 1934 v dvojitých věžích SM-5-1. Ty doplňovalo celkem 32 (16x2) kanonů 37 mm. Součástí výzbroje byly také dva pětihlavňové torpédomety 533 mm. Lehké křižníky Sverdlov byly poměrně dobře pancéřovány. Boční pás byl silný až 100 mm, pancéřová paluby měla sílu max.50 mm. Velitelská věž nesla 150 mm pancíř, dělové věže pak byly chráněny až 175 mm pancéřem. Barbety chránil 130 mm pancíř, přepážky měly sílu 100-120 mm.

K pohonu těchto mohutných lodí sloužily dvě turbíny se šesti kotly, které dávaly maximální výkon 110 000 koňských sil. Díky tomu křižníky Sverdlov dosahovaly vysoké rychlosti až 33,7 uzlu. Křižníky Sverdlov tak tehdy patřily mezi nejrychlejší křižníky. Dosah těchto plavidel při ekonomické rychlosti 18 uzlů činil až 9 500 mil. Křižníky Sverdlov měly i na svou dobu poměrně vyspělé radiolokační vybavení. K dispozici byl i modernější systém řízení palby. Posádku těchto lodí činilo až 1270 mužů.

Lehké křižníky Sverdlov se vyznačovaly i velmi dobrými plavebními schopnostmi, také to představovalo zlepšení proti křižníkům třídy Čapajev. I proto byly tyto lodě svými posádkami oblíbené. Lehké křižníky Sverdlov byly bezesporu velmi kvalitní. Plně se vyrovnaly svým zahraničním protějškům, čímž konstruktéři splnili svá zadání. Za druhé světové války by se bezesporu zařadily mezi nejkvalitnější lehké křižníky. Až na to, že bylo již dávno po válce, lehké křižníky nikdo jiný nestavěl, a celkový trend dávno směřoval k raketonosným křižníkům.

O tom, kolik mělo být postaveno křižníků Sverdlov, se dodnes vedou spory. Podle některých pramenů mělo být postaveno až 40 těchto lodí! Je ale otázkou, zda nemělo jít o celkový počet lehkých křižníků pro sovětské námořnictvo, které zvažovalo i stavbu menších lehkých křižníků. Jiné prameny uvádí, že mělo být postaveno 30 jednotek, další prameny uvádí, že oněch 30 jednotek měly tvořit křižníky Sverdlov spolu s 5 staršími křižníky Čapajev. Realitou ale je, že mezi lety 194-53 bylo rozestavěno 23 těchto lodí, z nichž „pouze“ 14  se dočkalo dokončení. Šlo tak o lodi Sverdlov, Dzeržinskij, Ordžonikidze, Ždanov, Alexandr Něvskij, Admiral Ušakov, Admiral Nachimov, Admiral Lazarev, Michail Kutuzov, Admiral Suvorov, Admiral Senjavin, Dmitrij Požarskij, Molotovsk a Murmansk. Lodě Admiral Kornilov, Krondštat, Tallin, Varjag, Kozma Minin, Dmitrij Donskij byly rozestavěny, ale nedokončeny.

Do osudu lehkých křižníků totiž zasáhla smrt diktátora J.V. Stalina. Nový kremelský diktátor N. Chruščov se totiž orientoval primárně na raketovou techniku. I proto zastavil výrobu těchto klasických dělostřeleckých křižníků. Šlo bezesporu o správné rozhodnutí, jeho součástí ale bylo, že bylo sešrotováno i pět posledních křižníků, které patřily do vylepšené třídy Projekt 68-bis-ZIF, a které přitom byly prakticky již hotové. Nicméně i tak mělo sovětské námořnictvo v třídě Sverdlov 14 zbrusu nových křižníků, které byly schopny dlouholeté služby.

Křižníky Sverdlov byly brzy zastíněny nastupujícími raketovými křižníky. Vzhledem k svým limitům byly čím dál častěji určeny k druhořadým úkolům. Křižníky třídy Sverdlov tak sloužily jako lodě pro velení námořních operací, podporu výsadků atd. Některé lodě byly také částečně modernizovány.

Nejrozsáhlejšími změnami prošel křižníky Dzeržinskij, který byl upraven podle projektu 70 E. Při této modernizaci mu byla odstraněna záďová věž X. Na uvolněné místo bylo osazeno odpalovací zařízení pro protiletadlové rakety SA-N-2. Zkušenosti ale ukázaly na nevhodnost tohoto řešení. Křižník Ždanov byl upraven podle projektu 68 U na velitelskou loď. Byla mu opět odstraněna záďová věž X, jejíž místo zabraly rozšířené ubytovací prostory. Na tento křižník byl navíc osazen i protiletadlový systém SA-N-4 Gecko. Pozoruhodnou přestavbou prošel křižník Admirál Senjavin, který měl sloužit jako velitelská loď. Tomuto křižníku byly odstraněny obě záďové věže, a místo nich nesl dva vrtulníky. U všech křižníků byla také modifikována lehká protiletadlová výzbroj, kdy byla obvykle část kanonů 37 mm nahrazena novými protiletadlovými kanony AK-230.

Přesto lze konstatovat, že jednotlivé lodě třídy Sverdlov byly modernizovány jen málo. Povětšinou ani nebyly osazovány raketovými systémy, ať již protilodními či protiletadlovými. Je to poměrně překvapivé, zvlášť uvážíme-li, že Sovětský svaz byl průkopníkem ve vývoji protiletadlových a protilodních střel. Samotný trup křižníků Sverdlov byl přitom velice vydařený, a k takovému modernizačnímu kroku přímo vybízel. Oproti tomu USA rozsáhle modernizovaly svou flotilu křižníků, zcela běžně je osazovaly raketovými systémy, a leckdy přitom byla zcela odstraněna původní dělostřelecká výzbroj. Křižníky Sverdlov často vyplouvaly na dálkové plavby, při nichž plnily úkoly návštěvy různých spojeneckých států, „ukazování vlajky“ atd. Někdy také sloužily pro demonstraci síly, kdy bezesporu dokázaly zapůsobit již svou mohutností.

Jednotlivé lodě měly také pestré osudy. Zřejmě nejzajímavější osud měl křižník Ordžonikidze. Ten byl roku 1963 prodán do Indonésie, která tehdy, za vlády prezidenta Sukarna se Sovětským svazem úzce spolupracovala. V této zemi pak tento křižník pod novým jménem Irian sloužil až do roku 1972. Zajímavě se do historie zapsal také křižník Murmansk, ovšem de facto až po svém vyřazení v roce 1992. Tato loď totiž byla prodána do šrotu, jenže při vlečení se utrhla, a uvázla na mělčině poblíž Norska. Vrak této lodi pak byl složitě odstraňován.

V průběhu osmdesátých let začalo vyřazování těchto velkých lodí (Admirál Nachimov byl vyřazen již v roce 1960, po pouhých 7 letech služby). Je zajímavé, že jedním z nejdéle sloužících křižníků byla úvodní loď této třídy, křižník Sverdlov, který byl vyřazen až v závěru roku 1991. Lze také uvést, že některé křižníky byly vyřazeny krátce poté, co na nich byla uskutečněna generální oprava! Jediným pozůstatkem z této početné třídy je křižník Michail Kutuzov, který slouží jako muzeum v Novorossijsku.

Křižníky Sverdlov v retrospektivě

Pokud bychom chtěli lehké křižníky Sverdlov zpětně hodnotit, pak lze konstatovat, že tyto křižníky byly zastaralé již v době svého vzniku. Všechny zbraňové systémy v průběhu své služby zastarávají, některé státy také s oblibou zařazují do výzbroje svých armád takové systémy, které jsou ve výrobě již nějakou dobu, které nejsou nejnovější (ne každý stát si může dovolit to nejmodernější). Křižníky Sverdlov jsou ale zcela jiným případem. Tyto křižníky byly zastaralé již v době svého vzniku, a de facto již před svým vznikem, kdy sama myšlenka jejich stavby byla pofiderní. Křižníky Sverdlov tak byly vlastně zcela zbytečné. A to i z hlediska samotného námořnictva Sovětského svazu. To v té době mělo k dispozici 5 křižníků třídy Čapajev, které byly postaveny až po válce, a byly tak zcela nové. Přesto se sovětské vedení rozhodlo pustit se do stavby lodí, které vycházely ještě z předválečných konstrukcí. Mnohem racionálnější by přitom bylo spolehnout se na stávající jednotky, a soustředit síly na vývoj raketových křižníků (jak to ostatně činily další státy). 

Vše navíc podtrhuje i finanční faktor. Je třeba si uvědomit, že velké válečné lodě, jako jsou křižníky Sverdlov, jsou velmi drahé. Nikde není uvedena cena křižníků Sverdlov, potažmo celkové náklady, které byly na stavbu těchto lodí vynaloženy. Přesto šlo o částky astronomické, které by převedeny do dnešních poměrů dosahovaly miliardových hodnot. Tyto obrovské prostředky přitom byly de facto promrhány, a to v zemi, která se tehdy ještě potýkala s následky druhé světové války, kde byla stále nízká životní úroveň, a kde byla hojně rozšířena chudoba. I to mnohé vypovídá o systému, který se všude oháněl humanismem, láskou k člověku.

Nutno říci, že se to netýká jen křižníků Sverdlov. Ve stejné době Sovětský svaz zahájil stavbu bitevních křižníků třídy Stalingrad – v době, kdy bitevní křižníky, potažmo i bitevní lodě žádný stát již dávno nestavěl (Francie a Velká Británie pouze dostavěly své válečné konstrukce), protože druhá světová válka jasně ukázala na převahu letadlových lodí nad bitevními loděmi. I bitevní křižníky třídy Stalingrad tak byly zastaralé již v době svého vzniku, a tedy i zcela zbytečné. Obdobně Sovětský svaz plánoval stavbu rozsáhlé třídy těžkých křižníků Projektu 82. Ani tyto lodě nakonec nebyly postaveny, nicméně i na jejich vývoj byly vynaloženy nemalé prostředky. Jde tak o výraz určitého celkového přístupu, koncepce státu.

Za křižníky Sverdlov je třeba vidět osobnost samotného diktátora J. V. Stalina. Byl to právě on, kdo stavbu křižníků Sverdlov prosadil, a to i proti názoru odborníků, kteří poukazovali na to, že takto koncipované lodě jsou již zastaralé. Tyto názory byly ovšem vyslovovány jen opatrně, protože za příliš hlasitou kritiku v tehdejším Sovětském svazu hrozil tvrdý postih včetně doživotního žaláře či trestu smrti. V nějakém jiném, demokratickém státě, kde existuje veřejná kontrola státní moci a kde není diktátor s neomezenou mocí, by křižníky Sverdlov nejspíš ani nevznikly.

Křižníky Sverdlov jsou tak do značné míry symbolem ducha své doby, vrcholícího stalinismu; doby, kdy se Sovětský svaz těšil obrovské autoritě vítěze z druhé světové války. Jenže Sovětský svaz začal žít jenom z toho (a dnešní Rusko v tom jen pokračuje). Křižníky Sverdlov jsou proto výrazem určité duchovní sevřenosti stalinistického systému, jeho vnitřní strnulosti. Ten se přitom – jak je vidno právě na křižnících Sverdlov – projevoval i určitým technickým konzervativizmem, ahistoričností. Neprojevovalo se to přitom jen na válečných lodích. Výrazem tohoto přístupu je i architektonický styl Sorela, socialistický realismus, díky němuž v Moskvě vzniklo hned několik obrovských paláců – budova ministerstva zahraničí, Moskevská státní univerzita atd. I tyto budovy byly de facto zastaralé již v době svého vzniku, nevhodné pro své účely. Vyžádaly si astronomické náklady – v zemi, kde byla nízká životní úroveň. Zato byly obrovské, monumentální. Na běžného obyvatele Sovětského svazu, ale i na zahraniční pozorovatele tak měly působit jako jedinečný symbol sovětské státní moci, symbol velikosti Sovětského svazu. Obdobně - jako křižníky Sverdlov.

Na první pohled by se mohlo zdát, že křižníky Sverdlov jsou jen historickou záležitostí, zajímavou jen pro historiky. Ale tak tomu není. Vždyť stalinismus se dnes v Rusku díky vládě V. Putina opět vrací. Stalin je opět opěvován jako velký vůdce, jsou zapomínány miliony obětí, které stalinismus způsobil. Stát, státní exekutiva, si opět bere stalinský přístup za vzor, a to jak z hlediska organizačního, tak i z hlediska technických přístupů. Chceme-li dnešní Rusko a jeho politický systém pochopit, pak je třeba pochopit i ten stalinismus. Posloužit nám k tomu mohou - třeba právě křižníky Sverdlov.

Zdroj: britannica, Naval History and Heritage Command