Příběh španělské Armady a nepovedený pokus o invazi do Anglie, je asi dobře znám, přesto bych ho rád zde připomenul. I když anglická královna Alžběta I. zahájila vládu jako spojenec Španělska a obě země svoji vzájemnou rivalitu v oblasti obchodu nějaký čas tlumily, netrvalo to dlouho a obě království se ocitly na prahu války. Katolický král Španělska přestal doufat, že se Anglie za vlády Alžběty vrátí ke katolicismu a navíc Angličané stále více zasahovali do války v Nizozemí, kde podporovali protestantské Nizozemce. Do toho všeho angličtí piráti s podporou koruny vykrádali jednu španělskou loď za druhou, až králi Filipovi došla trpělivost a rozhodl se, že Anglii vyřadí ze hry. A prostředkem k tomuto činu měla být pozemní invaze do Anglie.

Foto: Španělská Armada | Wikimedia Commons / Public domain

Filip neplánoval dobýt celý ostrov, byl realista a uvědomoval si, že by celou zemi neovládl. Plánoval dobýt Londýn a část jižní Anglie a tím chtěl donutit Alžbětu, aby se přestala angažovat ve válce v Nizozemí. Podle jeho plánu měla obrovská španělská flotila vyřadit z provozu anglické loďstvo, aby se pak v Anglii mohlo vylodit 30 000 španělských veteránů z Flander, kterým velel Alesandr Farnas, vévoda z Parmy. Španělští veteráni patřili k nejlepším vojákům na světě a neměl být pro ně problém anglické vojsko rozdrtit. Ale Filip pozapomněl na dvě věci. Že anglická flotila byla lepší než ta španělská, a že Farnas neměl prostředky, jak své vojáky do Anglie dostat.

Psali jsme:Britové plánovali v 50. letech do cesty útočících sovětských tanků položit jaderné miny. Zahřívat je chtěli kuřaty

30. května 1588 opustila Armada Lisabon a zamířila za svým osudem. Celkem měli Španělé k dispozici 130 lodí, které vezly 8050 námořníků, 18 973 vojáků a asi 3000 specialistů. Armada se měla probojovat do Calais, kde se měla podle plánu spojit s invazním vojskem vévody z Parmy. I když se španělská flotila zdála být velká a impozantní, už od první chvíle tahala za kratší provaz. Anglické loďstvo bylo větší než to španělské, Angličané během tažení Armady z roku 1588 zapojili do boje 197 válečných lodí. V námořnickém umění na tom byli Angličané daleko lépe a mnozí španělští velitelé si to uvědomovali. Například jeden z nejlepších mořeplavců Španělska ironicky napsal:,, Bůh jistě zařídí, že je budeme moci pevně sevřít a vtrhnout na jejich paluby. Buďto nám sešle nepředvídatelný rozmar počasí, nebo, což je pravděpodobnější, zbaví Angličany rozumu. Pokud nám Bůh nějakým zázrakem nepomůže, Angličané mají rychlejší a obratnější lodě než my a mnohem víc dalekonosných děl a kteří o svých výhodách vědí stejně dobře jako my, se k nám vůbec nepřiblíží a z dálky nás rozsekají na kusy.“

Angličané na to byli opravdu lépe. Znali dobře navigaci v Lamanšském průplavu a uměli skvěle manévrovat. Měli více lodí a více dalekonosných děl. Španělé se spíše specializovali na zaoceánské obchodní plavby, kde se spoléhali na využívání různých větrů a neměli moc zkušeností využívání z mořských proudů. Kvůli zámořským plavbám byly jejich lodě byly obrovské, ale blbě se ovládaly. Španělská námořní vojenská taktika počítala s vysazením své pěchoty na nepřátelské lodi, kterou měli pěšáci obsadit. Proto vezli Španělé na svých lodích tolik vojáků. Angličané měli na palubách jen námořníky, protože s tímto stylem boje nepočítali. Jejich lodě byly menší a rychlejší a Angličané plánovali nepřítele zničit dělostřeleckou palbou z větší vzdálenosti.

Ač se do války Španělům moc nechtělo a admirál flotily, vévoda z Mediny- Sidonie tušil, že je čekají horké chvíle, královo slovo bylo svaté. Krátce po vyplutí z Lisabonu rozehnala flotilu velká bouře a promočení Španělé se museli ukrýt v přístavu La Coruna. Admirál z tohoto přístavu informoval krále, že je situace jeho lodí špatná a navrhl mu, ať operaci odvolá. Jediné, čeho však dosáhl, bylo, že krále rozzuřil a musel pokračovat dál. 29. července se Španělé přiblížili k Lamanšskému průplavu, kde tušili číhající Angličany. Protože věděli, že nepřítel mám převahu, zformovali svoje lodě do formace ve tvaru půlměsíce, kde na špičkách umístili lodě s nejdelším dostřelem, které měly chránit zbytek lodí. Tato formace byla pro Španěly tak důležitá, že admirál nařídil, aby byl popraven každý kapitán lodě, která formaci poruší.

Angličané na Španěly opravdu čekali a začali je napadat od prvního okamžiku, kdy vstoupili do Lamanšského průlivu. Ke střetům mezi oběma flotilami docházelo po celé délce průlivu a došlo i na dvě malé bitvy. I když v těchto bojích přišli Španělé jen o několik lodí a svoji formaci udrželi neporušenou, do Calais dorazili silně pomlácení, s vyčerpanou municí, docházelo jim jídlo a voda, měli ztráty na mužstvu a na lodích propukaly infekce ze špatné vody. To Angličané mohli ve svých přístavech neustále doplňovat zásoby jídla a munice a na pomoc jim připlouvaly další válečné lodě. V Calais Španělé zakotvili a čekali na posily od vévody z Parmy. Bohužel pro ně, tyto posily neměly nikdy dorazit. I když španělský velitel v Nizozemí shromáždil všechny dostupné lodě s plochým dnem a byl připraven na ně své muže nalodit, neměl možnost, jak je do Calais dostat. V cestě mu stála flotila 50 holandských lodí a Holanďané byli stejně dobří námořníci jako Angličané. Vydat se naproti vévodovy z Mediny- Sidonie, to byla sebevražda a vévoda z Parmy nebyl sebevrah, ani blázen.

Psali jsme:Srbsko-bulharská válka roku 1885: malý balkánský konflikt v širších návaznostech

Ani Angličanům nebylo do zpěvu. Štvalo je, že i když útočili na Španěly tolik dní, způsobili jim jen malé ztráty a nebyli schopni prolomit jejich formaci. Španělské velké lodě nebylo prostě možné potopit jen střelbou z děl. Zakotvená španělská flotila v Calais jim naštěstí pro ně vnukla nápad, který měl Španěly zničit a jehož autorem měl být slavný pirát Francis Drake. V noci 25. července vyslali proti zakotveným Španělům 8 zápalných lodí. Ačkoliv zápalné lodě samy o sobě neuspěly, rozpoutalo se v přístavu peklo. Španělé zachvácení strachem, přesekali kotevní lana a v nastalém zmatku jejich lodě narážely jedna do druhé a snažily se uniknout. Španělé se tolik dnů snažili, aby udrželi, svoji formaci pohromadě a když ráno vyšlo slunce, byla jejich flotila rozptýlena na všechny strany. Toho Angličané okamžitě využili a ráno zaútočili. Bitva trvala 8 hodin a ukončila ji až prudká bouře, která Angličany zahnala pryč. V bitvě přišli Španělé o další lodě a mnoho mužů, a i když ji španělská flotila přežila, byla na to velmi špatně. Málokterá španělská loď měla kotvu, mnohým lodím chyběly plachty, některé lodě se nakláněly, protože měly poškozený trup. Zásoby munice byly skoro na dně, docházela voda a jídlo. Ještě horší bylo, že se bouře, která zahnala Angličany, otočila a hrozila, že vrhne španělské lodě proti holandskému pobřeží. Nakonec se ukázalo, že Bůh větrů stál toho dne opravdu na straně Španělů, vítr se znovu otočil a Španělé se díky němu dostali pryč od pobřeží.

Španělé však rychle zjistili, že vítr, který je zachránil, jim zas tak nepomohl. Odehnal je od bezpečného kotviště v Calais, kde teď stáli Angličané. Tím jim odřízli cestu a admirál Medina- Sidonia měl na výběr tři možnosti. Buďto pokračovat v boji, nebo zkusit plavbu do Baltského moře, a nebo se vydat na plavbu do Severního moře. I když někteří španělští velitelé chtěli v boji dál pokračovat, admirál to odmítl, protože bez munice se nemohli Španělé bránit, natož bojovat. Ani do Baltu se mu nechtělo. Tam jeho lodě mohly potkat po cestě Holanďany a neutrální přístavy v Německu ho také nelákaly. Vybral si proto třetí možnost. Rozhodl se, že se pokusí uniknout kolem severního pobřeží Skotska. Španělé tedy vyrazili na sever a v patách měli anglické pronásledovatele. Angličané pronásledovali Španěly až k Firth of Fort, kde se rozhodli, že ponechají unikajícího nepřítele osudu. Věděli, že plavba kolem nebezpečných břehů Skotska a Irska je riskantní a nechtěli zbytečně riskovat. Další osud Armady jim dal za pravdu.

21. srpna vstoupila Armada do Severního moře. Španělé měli málo potravin a ještě méně vody, protože mnoho sudů na vodu proděravěla střelba. Velká část španělských lodí se také sotva vlekla, některé se neobešly bez pomoci jiných lodí. U pobřeží severozápadního Irska udeřila na Španěly bouře, která trvala dva týdny. Vítr hnal poničené lodě proti irskému pobřeží, jiné bouře rovnou potopila. Španěly, kterým se podařilo z rozbitých lodí zachránit, nic hezkého nečekalo. Angličané v Irsku vyvolali schválně paniku a země žila v přesvědčení, že ji čeká španělská invaze. I když to nebyla pravda, zahájili angličtí kolonisté a vojáci na španělské trosečníky doslova hon. Na hradě Tralee nechala lady Denny veřejně popravit 24 Španělů, které její muži zajali na pobřeží. V Galway ztroskotalo 600 Španělů. Vytvořili tam silný oddíl a doufali, že jim přijde král na pomoc. Angličané proti nim vyslali jízdu, ale tu Španělé několikrát odrazili. Potom jim guvernér Connaughtu slíbil, že pokud se vzdají, ušetří jejich životy a nechá je přeplavit do Španělska. Španělé mu uvěřili a vzdali se. Jakmile Španělé odevzdali své zbraně, vyslal proti nim guvernér svou jízdu, která je zmasakrovala. Jeden skotský žoldnéř jménem McLaughlan měl v hrabství Mayo samojediný pozabíjet na 80 španělských trosečníků, kteří se vyčerpáním nemohli ani pohnout a jen bezmocně čekali, až je žoldák zabije.

Obzvláště krutý byl osud k trosečníkům galeasy Girona. Galeasa se dostala k pobřeží Killybegs Bay, kde jí k překvapení unavených námořníků uvítalo dalších 600 Španělů, kteří tam ztroskotali s dalšími dvěma loděmi v předchozích dnech. Těch 600 mužů se tam po 9 dní bránilo anglickým útokům a čekalo na pomoc. Španělé pak společnými silami galeasu opravili. Během oprav jim vydatně pomáhali Irové, kteří se Španěly soucítili a dodávali jim potraviny a dřevo. Irové své anglické pány nenáviděli, a i když je za pomoc Španělům čekaly drakonické tresty, rádi jim pomáhali, kdykoliv měli příležitost. Když přetížená galeasa vyplula, měla na palubě 1600 mužů. Pomalu se vlekla domů a unavení muži na její palubě se těšili na své domovy. Bohužel, další bouře vrhla loď proti pobřeží v hrabství Antrim a katastrofu přežilo jen 9 mužů.

U pobřeží Irska se potopily desítky španělských lodí a zahynuly tam tisíce mužů. Domů se vrátilo 63 španělských lodí a sotva polovina mužů. Španělé neumírají jen v bitvách nebo během ztroskotání. Tisíce jich umřelo hlady a žízní a domů se vrátili vyčerpaní a podvyživení muži. Stav některých mužů byl tak zoufalý, že mnoho z nich zemřelo na hlad i ve španělských přístavech, protože jejich těla byla tak zničená podvýživou, že nebylo jak je zachránit. Jedna španělská loď nesla tak málo mužů, že její posádka nebyla schopna spustit plachty a loď zakotvit, a tak s lodí prostě najela na břeh.

Podle irských legend se Španělé Irům za jejich nezištnou pomoc nakonec hodně odvděčili, ač to vůbec neplánovali. Irové totiž našli ve vracích španělských lodí brambory, které Španělé během plavby jedli. Tuto potravinu si přivezli Španělé z Ameriky a v Irsku jí neznali. Díky španělským trosečníkům zjistili, že brambory nejsou náročné na pěstování a mají mimořádně vysoké výnosy. Naučili se je pěstovat a brambory se staly pro Iry hlavní potravinou. Pro ostrov, který pod anglickou tyranií často sužovaly hladomory, se jednalo o dar z nebes.

Zdroj:  historie válek