EXCALIBUR
CZUB
CZUB

Válečné zločiny způsobené v Asii a Tichomoří

 28. 12. 2019      kategorie: Vojenská historie      6 komentářů

V minulém díle jsme se podívali na řádění Spojenců v Evropě. Dnešním tématem bude válčiště, na kterém podle některých historiků vypukla 2. světová válka. Ať už za počátek 2. světové války budeme považovat podepsání smlouvy ve Versailles, vznik paktu Molotov-Ribbentrop nebo vyhlášení loutkového státu Mančukuo a pozdější vypuknutí druhé čínsko-japonské války, jedno je jisté - Válka v Tichomoří byla stejně krutá a ohavná jako kdekoliv jinde, ne-li horší. I zde docházelo ze strany Spojenců k porušování zásad vedení války, a i zde docházelo k ponižování, znásilňování a vraždám vzdávajících se vojáků a civilistů.

Od masakru v Nankingu, přes útok na Pearl Harbor až k snad nejhoršímu válečnému zločinu všech dob (Michael Stohl, 1979, The Politics of Terrorism) - svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki je válka na dálném východě plná strašlivé a nesmyslné bezohlednosti k lidským životům.

78950679_163772771675404_3689899128042553344_n
Foto: Poručík US Navy McPherson s lebkou japonského vojáka na lodi USS PT-341 | Wikimedia Commons

Psali jsme: Pilot německé Luftwaffe se po letech vrátil na místo činu, aby se omluvil

Na rozdíl od evropského bojiště, zde na obou stranách konfliktu (zejména Japonska a USA) panovala široce rozšířená politika nebrání zajatců. Japonci se po slavném Doolitlově náletu na Tokio rozhodli v podstatě nebrat americké piloty jako vězně a obvykle je po krátkém výslechu popravovali. Zajatí spojenečtí vojáci pak zase končili na nucených pracích nebo v otřesných táborech vystavení krutému zacházení. Na spojenecké straně se pak díky dlouhodobému japonskému odporu k vztyčení bílé vlajky vyvinula obecná nechuť brát japonské vojáky jako zajatce a tak byli většinou také zastřeleni. Zvláštní kapitolou pak je přístup amerických úřadů k Američanům japonského původu, kteří skončili v internačních táborech ne nepodobným koncentračním táborům v Evropě, což ovšem nebude předmětem dnešního článku.

Japonské velení pak nemuselo vyvíjet zvláštní snahu pro živení své propagandy o “mučení a zabíjení” zajatých a kruh smrti se uzavřel. Dodejme, že pravděpodobně všechny strany tohoto konfliktu považovaly svého nepřítele za méněcenného ať už na základě duševní velikosti nebo technologické vyspělosti.

gsg
Foto: Americká žena hledí na podepsaný “suvenýr”, který jí poslal její milý bojující v Tichomoří | Časopis Live

Psali jsme: 77. výročí totální likvidace obce Lidice

Stejně jako v prvním díle se nejedná o omlouvání nebo bagatelizování zločinů Japonska a jeho satelitů nebo “humanistické fňukání” a “házení hnoje” na Spojence. Japonsku se věnovala celá řada historiků, leč spojenecké přehmaty jsou půda neoraná.

Pojďme se tedy znovu společně podívat na několik hanebných momentů, které jsou nebo mohou být považovány za válečné zločiny.

  • Ozbrojené síly Spojeného Království

Britové naprosto podcenili schopnosti japonské císařské armády a tak nevěřili, že by mohla představovat seriozní vojenskou sílu schopnou se postavit moderní evropské armádě. Japonská síla se ale naplno představila při útoku na Pearl Harbor a následným vpádem do jihovýchodní Asie. Pád “nedobytného” Singapuru způsobil šok a společně s potopením bitevní lodi Prince of Wales silně otřásl britskou morálkou. Japonci věřili, že oplývají nadpřirozenou duševní silou ‘Seishin’, která jim umožní zničit technologicky vyspělejšího nepřítele a učiní je neporazitelnými. S fanatickým odhodláním a pokřikem “Banzai!” se vrhali proti smrštím střel a dobývali jedno neuvěřitelné vítězství za druhým. Nelze nezmínit, že vítězství byla nezřídka oslavována zabíjením zajatců nebo raněných.

  • Barma

Během tažení v Barmě (dnešní Myanmar) byly zdokumentovány případy, kdy britští vojáci vytrhávali zlaté zuby padlým Japoncům, nebo jejich vypreparované lebky a jiné části těl vystavovali jako trofeje. Britové byli také, jako ostatní, obecně neochotní brát zajatce a tak byly popravy zajatých japonců na denní pořádku.

  • Okupace Japonska

Australské, britské, indické a novozélandské jednotky v Japonsku byly součástí British Commowealth Occupation Force. Přestože neexistují žádné oficiální záznamy vážnějších zločinů prvních tří měsíců okupace japonských ostrovů (od února do dubna 1946), oficiální statistiky zaznamenávají 80 znásilnění v období od května 1946 do září 1951. Penalizace odsouzených násilníků vojenskými soudy nebyly nijak drastické a obvykle byly těmi civilními dále mírněny nebo úplně rušeny. Zajímavé je, že japonská policie v případě zjištění znásilnění nebo jiného trestného činu okupačními vojáky nepředávala hlášení velení BCOF, mnoho případů také nebylo ani nahlášeno a tak nelze spolehlivě říct žádné konkrétní číslo.

  • Operace Countenance

Britská vojska se také podílela na málo známé britsko-sovětské invazi do Persie, dnešního Iránu. Akce proběhla mezi 25. srpnem a 17. zářím 1941, kdy sovětské a britské jednotky překročily hranice země ze čtyř směrů. Bez oficiálního vyhlášení války a pod záminkou “nevyřízení požadavku na vyhoštění německých občanů” - civilních a vojenských expertů pozvaných na pomoc modernizovat zaostalý stát. Ve skutečnosti šlo o zajištění ropných polí a vytvoření koridoru pro pozemní zásobování Sovětů. Perská armáda s devíti pěšími divizemi a 50 československými tanky LT-38 neměla proti třem sovětským armádám s tisícovkou tanků, převážně typu T-26 a britské 8. armádě útočící z Iráku a 10. z Pákistánu šanci. Bilance samotné invaze byla 22 padlých Britů, 40 Sovětů a asi 800 perských vojáků a civilistů. Přestože Spojenci prohlašovali, že Persie není okupována a je ve skutečnosti dalším Spojencem, konfiskace jídla Sověty a hrubé zásahy do státní správy prováděné Brity, vedly k nepokojům, hyperinflaci a následnému vyhlášení stanného práva. Ačkoliv střety s bezpečnostními sbory a hladomor na mnoha místech způsobily množství obětí, Peršané se nezmohli na ozbrojený odpor.

79232986_163772888342059_8406145450981195776_oFoto: Americké noviny oznamují invazi do Persie | Iowa City Press-Citizen

Stažení britských vojsk proběhlo 6 měsíců po skončení války, tedy 2. března 1946. Moskva ovšem stažení odmítla kvůli “bezpečnostní hrozbě”. Mezitím Sověti rozšiřovali svůj vliv v Ázerbájdžánu a Perském Kurdistánu, kde pomohli založit komunistické strany a vyhlásit sovětské republiky. To vedlo ke střetům s perskou armádou a počátku tzv. Íránské krize, při které zemřelo dalších 2000 lidí. Írán svou nezávislost nakonec s podporou Západu ubránil.

  • Čína

Čínské bojiště může být na první pohled poněkud zmatené, jelikož centrální vláda v Šanghaji (Kuomintang) neměla pod kontrolou všechny oblasti své země. Na těch kromě různých vojenských klik, tzv. warlordů, vládli také čínští komunisté. Po období občanských válek došlo, až po napadení Japonskem, k vytvoření Sjednocené fronty. Toto spojenectví však bylo velmi křehké a podmíněné pouze bojem proti Císařství, takže i tak docházelo k šarvátkám a bitvám mezi silami Národně-revoluční armády Kuomintangu a Rudou armádou Komunistické strany Číny.
O chování čínských nacionalistických sil k zajatcům obecně neproběhlo příliš mnoho výzkumů. Problematika čínského bojiště je dále ztížená odlehlostí regionu a také ideologickou zabarveností pramenů informací. Badatel se tak může setkat s několika verzemi jedné události podle toho, která frakce ji popisuje. Podle Američana R. J. Rummela bylo ze strany Národně-revoluční armády špatně zacházeno jak se zajatými Japonci a čínskými občany japonského původu tak i s vlastními čínskými rolníky. Čínská armáda byla tvořena z násilím verbovaných branců a podle Rummela se prostí Číňané často báli svých vojáků více než těch japonských. Při násilných branných kampaních zemřelo hlady, na nemoci a kruté zacházení až 4 miliony lidí ještě dříve než se dostali k výcviku.

  • Tchung-čouská zrada

K této události došlo na východním předměstí Pekingu 29. června 1937, krátce po incidentu na mostu Marca Pola, když asi 5000 čínských vojáků kolaborujících s Japonci změnilo strany a přeběhlo ke Kuomintangu. Přeběhlí vojáci využili počátečního překvapení japonské vojenské posádky zaměstnané boji s pravidelnou čínskou armádou a pozabíjeli na 280 japonských civilistů a znásilnili mnoho žen. Očitých svědectví přeživších využila japonská propaganda k ospravedlnění dalšího pokračování bojů pod záminkou ochrany životů a majetku Japonců žijících v okolí Pekingu. Zajímavostí je, že při tokijském soudním tribunálu (viz díl I.) byl tento incident použit japonskou obhajobou jako nevyhnutelný důvod sino-japonského konfliktu, ale soudce sir William Webb tento důkaz shodil ze stolu.

  • Šanghaj

Švýcarský podnikatel a fotograf T. Simmen zdokumentoval v roce 1937 poblíž Šanghaje vraždy a mučení japonských válečných zajatců a Číňanů obviněných z kolaborace. Na fotografiích zveřejněných v roce 1996 jeho synem lze vidět nacionalistické vojáky provádějící hromadné popravy setnutím nebo zastřelením a také veřejné mučení.

Drancování v provincii Hubei
Nacionalistické síly podle Rummela při ústupu z této středočínské provincie v roce 1943 nařídily evakuaci celých měst, které následně vyrabovaly. Každý, kdo se odmítl nebo nemohl evakuovat byl zabit. Ztráty na životech nelze zjistit.

  • Ozbrojené síly Austrálie

Podle australského historika Marka Johnstona bylo zabíjení neozbrojených Japonců poměrně běžné. Přestože se australské velení snažilo vést své vojáky, aby brali zajatce k výslechu, mnohé jednotky to zcela ignorovali. Toto jednání samozřejmě odrazovalo japonské vojáky od složení zbraní Australanům.

79983684_163772781675403_2073965898225418240_n
Foto: Australští vojáci s japonským zajatcem | Wikimedia Commons


Generálmajor Paul Cullen tvrdí, že popravování japonských válečných zajatců při Kokodském tažení na Nové Guinei bylo zcela normální praxí. V jednom případě měla vedoucí četa zajmout asi 7 Japonců. Ti byli předání následující jednotce, která je však místo odeslání k výslechu probodala bajonety. Cullen prohlásil, že “toto zabíjení sice chápe, ale také se za něj cítí vinen”.

  • Ozbrojené síly Spojených států amerických

Podle amerického historika Richarda Aldricha bylo, stejně jako u ostatních Spojenců, běžné masakrovat japonské zajatce. Ze studia deníků amerických a australských vojáků zjistil, že v mnoha případech došlo zastřelení vzdávajících se Japonců přímo na místě a nebo při cestě do zajateckého tábora.
Tajné hlášení americké rozvědky z roku 1943 říká, že “pouze slib zmrzliny a třídenního opušťáku dokáže přimět naše jednotky, aby nezabíjeli vzdávající se Japonce”
Podle britského historika Nialla Fergussona jen jeden ze sta zajatých japonských vojáků přežil transfer do zajateckého tábora. V ten samý rok se americké velení pokusilo zmírnit tento trend “nebrání zajatců”, protože to nepříznivě ovlivňovalo práci rozvědky. Opatřeními se podařilo snížit tento poměr na 1:7 v polovině roku 1945.
Americký historik James J. Weingartner přisuzuje nízký počet zajatých nepřátel dvěma faktorům - obecnému japonskému odporu k zajetí, kvůli ztrátě rodinné cti a široce rozšířenému americkému přesvědčení, že “Japonci jsou zvířata nebo podlidé, nehodní standardního zacházení s válečnými zajatci”. Fergusson dodává, že “spojenečtí vojáci hleděli na Japonce stejným způsobem, jakým hleděli Němci na Rusy - jako na Untermensche”

To, že američtí vojáci považovali své nepřátele za podlidi jim však nebránilo znásilňovat jejich ženy. Japonský historik a bývalý ředitel Okinawského historického archivu Oširo Masajasu píše: “Krátce po vylodění příslušníků americké námořní pěchoty na poloostrově Motobu padly všechny místní ženy do rukou amerických vojáků. V tu dobu tam byly pouze ženy, děti a starci, protože všichni muži byli povoláni do zbraně. Jakmile mariňáci bez jakéhokoliv odporu zajistili vesnici, využili situace a znásilnili všechny ženy ve vesnici i okolí jednu po druhé”.
Po japonské kapitulaci docházelo k tak masovým znásilňováním, že to vedlo až ke zřízení vojenských nevěstinců. Navzdory snaze Japonců o zmírnění této situace došlo například v prefektuře Kanagawa během prvních 10 dnů americké přítomnosti k 119 nahlášeným sexuálním útokům. Během prvního měsíce okupace pak mělo dojít k nejméně 3500 znásilnění.

Zvláštní kapitolou je pak zohavování těl padlých. Někteří spojenečtí vojáci sbírali části těl mrtvých nepřátel. Chování vojáků dosáhlo takového rozměru, že to znepokojilo i spojenecké velení, které muselo řešit propírání takového chování v japonském, ale i americkém tisku.
Sbírání “suvenýrů” je zdokumentováno již z období září 1942, tedy během bitvy o Guadalcanal. Za zmínku stojí také fakt, že přes 60% ostatků japonských vojáků repatriovaných po válce z Mariánských ostrovů postrádalo lebku. V červenci 1944 bylo vydáno memorandum vojenské prokuratury armády Spojených států (JAG), kde Generálmajor Myron C. Cramer píše, že “takové kruté a brutální zacházení je nejenom odporné cítění všech civilizovaných lidí, ale i v rozporu s Ženevskou úmluvou o zlepšení osudu raněných a nemocných příslušníků ozbrojených sil v poli”. Ta mimo jiné říká, že “V každé době a zejména po boji učiní strany v konfliktu bez meškání všechna možná opatření, aby vyhledaly a sebraly raněné a nemocné, aby je chránily proti plenění a špatnému nakládání a aby jim zajistily nutné ošetření, jakož i aby vyhledaly mrtvé a zamezily jejich oloupení.”
Cramer doporučil distribuci direktivy všem polním velitelům a zákaz takového jednání. JAG také dodala, že tyto praktiky jsou porušením nepsaných pravidel vedení pozemního boje a mohou vést k trestu smrti. Cramer později vyslovil názor, že takové kruté zacházení ze strany amerického vojenského personálu by mohlo vést k japonské odvetě, která by byla ospravedlnitelná před mezinárodním právem.

Závěrem dodejme, že Japonsko ve výsledku neprohrálo jen na bitevním poli. Každá jeho jednotlivá tragédie je téměř bezvýznamná v porovnání se zlomením kdysi hrdého národa. Následná rekonstrukce země pod velením generála McArthura, necitlivá aplikace nové pacifistické ústavy spojené s násilným pozápadněním, mělo za následek vážné kulturní a sociální následky ze kterých se země vycházejícího slunce do dnes prakticky nevzpamatovala.

Příští a poslední díl bude věnován zcela logicky východní frontě a podíváme se také na vojensky poměrně zapomenuté (avšak na zločiny bohaté) Království Srbů, Chorvatů a Slovinců - Jugoslávii.
Článek byl přejat s laskavým svolením autora a redakce stránky "Válka. Válka se nikdy nemění." https://www.facebook.com/WarNeverChange/

CENOVÉ BOMBY (421)

Komentáře

Monarchista

28. 12. 2019

Každý normální křesťanský stát by měl, či musí děti chránit. S tím nemám problém. V případě obrany domoviny i dítě ve věku 5 let může podávat náboje. Schválně jsem to přehnal pro lepší pochopení, že lidský život má svoji cenu a je nutno jej chránit bez ohledu na věk, ten s tím asi nemá moc společného. Pacifismus je to nejhorší co mi na to někdo může odpovědět. Ale hlavně v případě obrany a ochrany obyvatelstva, děti také, by měl být muž i žena připraveni k obraně lidského života i s nasazením života vlastního.
No, my zde máme hodně povalečů, válečníků a bojovníků ( válečník od slova váleti se a bojovník od slova bát se), kteří dokáži zde napsat a popsat své hrdinské činy a pokakat se při záchraně člověka při obyčejné autonehodě.
Jan Šefl vážený pane já Vás neuměle chci podpořit.

Jan

28. 12. 2019

No ono je třeba zamyslit se nad tím, jaký je rozdíl mezi smrtí malého pětiletého polského děvčátka zabitého v ostřelované Varšavě, nebo ruského děvčátka zmrzlého v Leningradu, nebo pětiletého děvčátka usmrceného hlady v Bengálsku nebo na Ukrajině poté, co jejím rodičům byli zrekvírovány zásoby potravin, nebo smrtí pětiletého německého děvčátka po náletu na Hamburk, Berlín, nebo Drážďany. Jaký je rozdíl mezi smrtí pětileté židovské holčičky v koncentračním táboře a smrtí malé japonské holčičky upálené v Tokiu nebo odpařené v Hirošimě.
Za nápady budu vděčný, ale dopředu podotýkám, že starozákonní „děti pikají za činy svých rodičů“ nepřijímám. Tohle myšlení jsme překonali už před dvěma tisíci lety.

Občan

28. 12. 2019

Rmut
Vážený pane, asi máte pravdu, neb při bombardování Tokia bylo zabito více jak 100 000 lidí bez použití atomových zbraní. Při bombardování Stalingradu zhruba 40 000lidí. No, ale zkuste se vžít do situace např. "Bombarďáka Harise". Vžijte se do kůže generálmajora USA, mladého člověka (jméno neumím napsat), který sám viděl, kolik mrtvých 18-20 letých vojáčků zahynulo při dobývání jednotlivých ostrovů ( snad je zde nemusím jmenovat) Prostě tito lidé si jen sečetli, kolik mladých lidí je nutno ještě obětovat a řekli - už ne!
Hirišima a Nagasaky já říkám, ano, pokud bych měl na starost válku v Tichomíří a měl to řešit pomocí atomové bomby, udělal bych to. Těch mrtvých bylo pod 70 000 v každém městě. Amící válku nezačali.
V Anglii je v současné době maršál Haris pokládám za zrůdu, tak dokázali novináři vygumovat mozky mladých lidí.

Montisan

28. 12. 2019

Samozřejmě že bombardování města je válečný zločin, stejně jako použití ZHN a to bez ohledu jestli proti civilním či vojenským cílům. Zločinem bylo použití bojových plynů za WWI, stejně jako bombardování Londýna za obou světových válek, Rotterdamu či Coventry, Nankingu či Šanghaje a Manily. Stejným zločinem ale bylo i bombardování Berlína, Hamburku, Drážďan, Prahy či Tokia! Zločinem byl Shermanův brutální postup proti Konfederaci taktikou "spálené země", stejně jako podobně zločiny Yankeeů v Koreji a Indočíně! Tedy bombardování nejen Pchjongjangu či Hanoie, ale i džungle na pomezí Vietnamu a Kambodže. Je to stejně zločinně a zaběblé jako zabít neozbrojeného vzdávajícího se protivníka. Pouze otevřený boj ozbrojených lidí tváří v tvář kdy všichni mají stejné šamne není zločinem! A pokud takto jedná pouze jdna strana v důsledky technické nespravedlnosti, pak druhé je povoleno používat teror, nástražné miny a sebevražedné atentátníky, ale opět pouze ajen proti po zuby ozbrojeným nepřátelům!

Rmut

28. 12. 2019

je smutné, že někdo vůbec považuje shození atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki za válečný zločin, ale dokonce nejhorší valečný zločin všech dob? Tato evidentni neobjektivnost shazuje celý článek z pokusu o literaturu faktu do oblasti komunisticke propagandy po vzoru Goebbelse.

Monarchista

28. 12. 2019

Američané, dobře technicky zabezpečení, dobře zabezpečení logisticky bojovali statečně a nedělal jim žádný problém postřílet i raněné japonské vojáky.Boje o jednotlivé ostrovy jsou u nás ne příliš známe, ale většinou to byl masakr na obou stranách. Proto i ta snaha vyhovět sovětům neb očekávali pomoc proti Japoncům. Vše dopadlo velmi dobře a pohádky byl konec.

Jinak si dobří američtí vojáci domů svým manželkám posílali hlavy japonských vojáků. Pochopitelně lebky řádně zbavené masa a vyčištěné. Administrativa USA to naštěstí rychle zatrhla.

Přidat komentář

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací