Vnitřně nepevný, ovšem ve strategicky významném prostoru ležící marocký stát představoval od počátku 20. století neuralgický bod evropské velmocenské politiky. Ukázaly to i marocké krize let 1905 a 1911, odrážející jisté napětí mezi Německem a Francií, sekundovanou Velkou Británií. S tou ji od roku 1904 pojila smlouva, považovaná za základ Dohody a tedy i pozdějšího britsko-francouzského spojenectví za první světové války. Francouzská republika přistoupila k postupné vojenské okupaci většiny marockého území, přičemž jako se svým bezprostředním partnerem zde od počátku počítala se Španělskem. To sledovalo tradičně vlastní zájmy v severním Maroku, protilehlém vlastním břehům - a důležitost, jaká byla této severoafrické zemi ve Španělsku přikládána, podmiňovala už jeho dlouhodobá přítomnost v severomarockých enklávách Ceuta a Melilla. Dodejme, že Melilla se ocitla ve španělských rukou vlastně v návaznosti na křesťanskou reconquistu Pyrenejského poloostrova koncem 15. století. Geneze španělského vlastnictví severozápadněji položené Ceuty, dobyté už roku 1415 portugalskými rytíři, spočívá v existenci španělsko-portugalské unie let 1580-1640. Obě města, spolu s několika drobnými ostrůvky při přilehlých březích Středozemního moře, jsou součástí Španělska dodnes.

Poté, co v březnu 1912 uznal marocký sultán Abd al-Háfiz francouzský protektorát nad svou zemí, bylo v listopadu toho roku, v souladu s koncepty dojednanými v předchozích letech, uznáno španělské protektorátní pásmo na severu Maroka (a dále na jeho jihozápadě, navazujícím na oblast Río de Oro, dnešní Západní Sahary). Roli prostředníka zde sehrála zase Velká Británie, jejíž vliv se projevil ve vytvoření zvláštního mezinárodního režimu v Tangeru na marockém břehu Gibraltarské úžiny. Španělé již předtím podnikli vojenské operace k dosažení kontroly nad zázemím Melilly, což vedlo ke konfliktu s místními berberskými kmeny. Jeho počáteční fázi charakterizovala katastrofická porážka španělských oddílů v rokli Barranco del Lobo v červenci 1909 (a na níž zase reagovaly krvavé násilnosti v Barceloně, podnícené levicovými silami, jež protestovaly proti mobilizaci záložníků pro akci v severní Africe, týkající se často synů či otců z dělnických vrstev). Podobně jako tomu bylo v případě Francouzi obsazených částí země, může být tak přirozené, že s reálnou okupací při zřizování španělské protektorátní zóny v hornatých regionech severomarockého Rífu situace konfliktů s místními kmeny, více či méně nezávislými i na autoritě marockého sultána, neustala. Centrem španělského protektorátu se stalo město Tetuán jižně od Ceuty, obsazené v roce 1913, a mj. cíl španělské válečné kampaně již za války s Marokem let 1859-60.

Foto: Příslušníci povstalecké rífské armády v roce 1922 | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:75. výročí největší a nejkrvavější obojživelné invaze v dějinách lidstva

Odpor horských kmenů proti evropským okupačním mocnostem pokračoval v Maroku i za první světové války let 1914-18. Tehdy se ve vztahu k Francii těšil podpoře ze strany Německa a Turecka, kdežto francouzské úřady obviňovaly Španělsko, po celou dobu světového konfliktu neutrální (a kde ostatně existovaly názory o záměrném územním oklestění vlastního protektorátu ze strany Francie), z benevolence vůči aktivitám německých agentů v Maroku. K takovým kritikům patřil i generál (později maršál) Hubert Lyautey, působící jako generální resident Francie, a čili fakticky šéf francouzské okupační správy, v Maroku v letech 1907-25 (mezitím, v letech 1916-17, zastal nakrátko funkci francouzského ministra války). Na druhou stranu, tato kritika se měla podepsat na osudu Abd al-Karíma, kádího (muslimského právníka) a novináře, dosud spolupracujícího se španělskými úřady, uvězněného však nakonec v Melille. Ten po útěku z vězení stanul v čele svého kmene Beni Urriagel, obývajícího území západně od Melilly, s centrem ve městě Alhucemas (Husajma), aby pak zaujal vůdčí roli v rozsáhlém povstání rífských kmenů, které od roku 1920 zásadně otřásalo španělskou přítomností na severu Maroka. Španělský pokus o nový postup byl v létě 1921 zastaven v bitvě u Anválu, rovněž v pobřežní oblasti na západ od Melilly. Ta, vnímána Španěly za další katastrofu marockých tažení, si vyžádala během 15 dnů životy možná více než 10 tisíc jejich vojáků, včetně jejich velitele generála Silvestreho.

Foto: Zhruba ze stejné doby pochází tento snímek, zachycující poněkud brutální tvář rífské války – příslušníci španělské Legie (Tercio de extranjeros) s uřezanými hlavami rífských bojovníků. | Wikimedia Commons / Public domain

Pod autoritou Abd al-Karíma, ideologa rífského nacionalismu a mj. obdivovatele liberálního mladotureckého hnutí v Turecku, se federace berberských kmenů v severním Maroku zformovala do tzv. Rífské republiky, která svůj požadavek úplné nezávislosti manifestovala např. i žádostí o vstup do Společnosti národů. V realitě ozbrojeného boje se Španěly i Francouzi bylo dosaženo vytvoření rífské armády se stálým jádrem a systémem dočasných milicí. Mezi jejími bojovníky se často nacházeli dezertéři z domorodých (marockých) jednotek španělské a francouzské armády, a také veteráni Velké války, sloužící tehdy ve francouzské marocké divizi. Tyto síly kombinovaly tradiční guerillový odboj drobných, vzájemně izolovaných oddílů s taktikou obrany budovaných zákopů a opevnění. I vzhledem k moderní výzbroji, ukořistěné Španělům a Francouzům, lze poukázat na přítomnost různých zahraničních dezertérů a dobrovolníků různé národnosti (Němci, Francouzi, Španělé, Senegalci, atd.), působících v rífských řadách mnohdy jako vojenští specialisté. Ve věci rychlého přenosu informací bylo podstatné, že se Abd al-Karímovi podařilo na území Rífu vybudovat hustou telefonní síť, dokonalejší než jakou disponovali jeho španělští a francouzští nepřátelé.

Během roku 1924 a počáteční fáze roku následujícího spěla španělská kontrola nad severním Marokem prakticky ke zhroucení. Vedle povstání v regionech Gomára a Yebala v centrální a západní části protektorátu to ale podmínil i politický kurz generála Miguela Prima de Rivery, jenž v září 1923 nastolil ve Španělsku diktaturu a stanul jako předseda vlády v čele státu po boku krále Alfonse XIII. Za jeho rozhodnutí válku v Maroku nějakým způsobem ukončit, daného i ohledem na veřejné mínění ve Španělsku, byl realizován plán opuštění více než 300 drobnějších postů na jihozápadě a západě španělské zóny. Stahující se jednotky, potýkající se s povstalci, se koncentrovaly (pokud se rovnou nevrátily do Španělska) na lépe opevněné obranné linii při městech Ceuta, Tetuán a Alcazárquivir. Taková ústupková politika se střetla s odporem tzv. afrikanistů, stálých účastníků afrických (marockých) akcí z řad armády, a také na straně Francie a Velké Británie, tj. velmocí, garantujících řád v Maroku už od dob před první světovou válkou, vzbudila pochybnosti o Španělsku jako mocnosti, schopné plnit své mezinárodní závazky. Mohla se předkládat alternativa anexe španělského pásma k francouzskému (ostatně, představa nikoliv cizí ani maršálu Lyauteyovi). Zároveň, Abd al-Karím nebyl nakloněn kompromisům, nabízeným z Madridu - jako uznání autonomního emirátu, jenž by v rámci španělského protektorátu zahrnoval 2/3 jeho území. Za těchto podmínek tedy Primo de Rivera nakonec přistoupil k návrhu razantní akce, vylodění na pobřeží zátoky Alhucemas, přímo v jádru rífského povstání, kde se též nacházela lokalita Axdir, sídlo vlády Rífské republiky.

Psali jsme:Sovětská ponorka K-129: Američané její vrak vylovili z hloubky pěti kilometrů speciálním klepetem

Foto: Mapka španělského protektorátního pásma, existujícího na severu Maroka v letech 1912-1956. Červená čára znázorňuje přibližné hranice povstalecké tzv. Rífské republiky zhruba v době předtím, než španělsko-francouzské vylodění v zátoce Alhucemas ze září 1925, v místech poblíž jejího centra v Axdiru, přineslo počátek agónie tomuto útvaru. | Wikimedia Commons / Public domain

Následné uskutečnění takové operace mělo být charakterizováno přímou spoluprací s Francií. Tu zatím vyprovokovali sami Rífané, když v dubnu až květnu 1925 jejich asi 40-tisícové síly s úspěchem udeřily na předsunuté linie, které směrem k severu, za hranicemi španělské zóny, nechal zbudovat Lyautey, a ohrozily i jižněji položený Fás, dosud faktické sídlo marockého sultána pod francouzskou správou. Francouzi přišli o řadu nově vytvořených pozic a ztráty v jejich řadách dosáhly až do desetitisíců. Další rozhodující slovo ve vojenském řešení situace za francouzskou stranu neměl už Lyautey, předtím zdráhavý k možnosti kooperace se Španěly, nýbrž maršál Philippe Pétain. Tento, ověnčený prestiží „hrdiny od Verdunu“ z roku 1916, a v této době generální inspektor francouzské armády (a jak známo, později na něj měla ještě připadnout specifická úloha po porážce Francie nacistickým Německem v roce 1940), byl vyslán na inspekční cestu do Maroka. V létě 1925 proběhla v Madridu francouzsko-španělská jednání o společném postupu proti rífským povstalcům, při nichž španělská delegace, vedená generálem Castrem Gironou, prosadila svůj projekt invaze v zátoce Alhucemas. 28. července 1925, již po uzavření španělsko-francouzské smlouvy o neuzavírání separátního míru s Abd al-Karímem, se maršál Pétain sešel se španělským premiérem a diktátorem Primem de Riverou přímo v Tetuánu, vlastně též ohroženém Rífany.

Vylodění v zátoce Alhucemas a jeho okolnosti

Vyloďovací operace na středomořském pobřeží Maroka byla předem koncipována jako prvořadě španělská akce, k níž Francie poskytne námořní a vzdušnou podporu. Španělské pozemní síly, které ji pod vrchním velením divizního generála Josého Sanjurja měly přímo realizovat, zahrnovaly jednak 9 300 vojáků generála Leopolda Sara y Marína (tzv. Ceutská brigáda) a jednak necelých 9 200 vojáků generála Emilia Fernándeze Péreze (tzv. Melillská brigáda). Od sklonku srpna 1925 se ty naloďovaly ve Španělsku s prvotním směrem k Ceutě, resp. Melille, odkud byly, v počáteční fázi září, transportovány k Alhucemasu. Předpokládaný počet rífských válečníků v oblasti měl naproti tomu činit asi 11 tisíc. Z uvedených španělských sil bylo pak vyčleněno několik jednotek pravidelné armády a Legie (či Tercio de extranjeros, Cizineckého útvaru, elitní složky vytvořené ve španělské armádě o několik let dříve po vzoru francouzské Cizinecké legie), aby přispěchaly k obraně Tetuánu. K němu totiž zatím soustředilo pozornost právě i Abd al-Karímovo vedení - zjevně s představou, že případné dobytí centra španělského protektorátu jím už očekávanému vylodění u Alhucemasu nějak zabrání či jej zkomplikuje.

Foto: Invaze u Alhucemasu 8. září 1925 na obrazu španělského malíře Josého Morena Carbonera. Na palubě španělského torpédového člunu třídy T-1, čelem k vojákům vyloďovací vlny, stojí mj. generálové Miguel Primo de Rivera, vládnoucí tehdy ve Španělsku jako diktátor, a José Sanjurjo, vrchní velitel pozemních vojsk v operaci zúčastněných. | Wikimedia Commons / Public domain

V samotné zátoce Alhucemas už od 20. srpna proběhly 3-denní dělostřelecké souboje mezi Rífany a španělskou artilerií na ostrůvku Peñón de Alhucemas, vzdáleném jen asi 700 m od pobřeží. S tou španělská strana původně počítala jako s podporou při chystané operaci, jež se ovšem nakonec uskutečnila na poněkud vzdálenějším pobřežním úseku, západněji od vlastní zátoky. Zdejší břehy, skýtající ráz úzké pláže následované prudkými svahy, sice nebyly pro takovou akci nejpříznivějšími z přírodního hlediska, ale od záměru vylodit se na předtím vybraných plážích odradily jejich zaminování a obranný systém zákopů s ostnatými dráty a kulometnými hnízdy (jak odhalily letecké a námořní průzkumy).

Prvotním cílem zintenzívněného tlaku Abd al-Karímových oddílů na Tetuán v západněji položeném prostoru bylo ovládnutí vrcholů nad městem (a ostatně, Rífané zaútočili ve stejné době i ve francouzské zóně). 3. září 1925 obklíčily opevnění Kudia Tahar jižně od Tetuánu, bráněné 130-člennou španělskou posádkou a 4 horskými děly Schneider ráže 70 mm. Zatímco stanoviště bylo od počátku vystaveno bombardování tříštivými granáty, jež mj. prolomily jeho zdi a zničily většinu dělostřelecké obrany, drobnější rífské oddíly pronikly do roklí a osad mezi ním a nedalekým Tetuánem, aby se zde zakopaly a bránily španělským oddílům, postupujícím k záchraně obležené pozice. Nicméně, ta se udržela i za pomoci vzdušných úderů leteckých eskadron z Tetuánu proti obléhatelům; a v boji při zásahu, v němž rozhodující podíl připadl na příslušníky Legie, bylo obležení Kudia Tahar se zbytkem posádky do 13. září rozbito.

Španělsko-francouzskou flotilu, shromažďující se od večera 6. září před Alhucemasem, představovalo dohromady, včetně doprovodných lodí, více než 100 plavidel. Vedle pozemních oddílů Ceutské a Melillské brigády a námořních sil mělo být do akce zapojeno dohromady 162 letadel a hydroplánů – ze 3 eskader španělského vojenského letectva a skupiny španělského námořního letectva, a dále skupina dvojplošníků Farman Goliath francouzského námořního letectva. Francouzské námořní síly zastupovaly v první řadě 2 pancéřové lodě, 2 křižníky a 2 monitory, jež měly palbou svých děl podporovat bojové akce na břehu. Operaci byl přítomen sám generál Miguel Primo de Rivera na palubě španělské pancéřové lodi „Alfonso XIII“.

Útok na dvou lokalitách před západním ohybem zátoky Alhucemas byl zahájen ráno 8. září 1925. Po dělostřeleckém bombardování břehů z lodí nadešla první vlna vylodění na 15 původně britských plavidlech třídy K, přivlečených torpédovými čluny do vzdálenosti 1 km od pobřeží, k němuž se pak samy přibližovaly za využití vlastních motorů, a z nichž každé mohlo vézt až 300 vojáků (připomeňme, že tyto čluny, na volném moři tažené zpravidla hlídkovými loděmi, byly užity již silami Dohody při dardanelské operaci roku 1915, a před zakoupením Španělskem byly zakotveny na britském Gibraltaru). Jak ale později vzpomněl třeba i Francisco Franco, budoucí vůdce vítězného tábora španělské občanské války let 1936-39 a diktátor, který v operaci velel předvoji španělské Legie v hodnosti plukovníka, v rámci Ceutské brigády, mělké vody přiměly vojáky vylodit se ještě asi 50 m před dosažením břehu. Taková situace také zabránila okamžitému vylodění 11 (produkcí francouzských) lehkých tanků Renault FT-17, jež byly v akci nasazeny. Za stavu, kdy Rífané kladli odpor ze 14 děl, přivlečených k jeskyním nad místem vylodění, a příp. kulometů, jež přečkaly předchozí námořní ostřelování, Španělé vytvořili obranný perimetr na prvních vyvýšeninách za pláží. Poté, co odstranili desítky min na pláži Cebadilla, dorazila druhá vlna vylodění. Do večera téhož dne se na břehu nacházelo již asi 13 tisíc španělských vojáků. K prvnímu dni invaze na povstalecké území v Rífu se ztráty ve španělsko-francouzských řadách uvádí na 12 padlých a 11 zraněných. Zároveň se zřítil letoun (britské) značky De Havilland DH9 a hydroplán Dornier (od německého výrobce Dornier Flugzeugwerke), náležející k asi 40 letadlům, nasazeným Španěly a Francouzi konkrétně v tento den. Patřilo k leteckým útokům ze španělské strany využití chemické munice, v důsledku čehož utrpěli též španělští zajatci Rífanů, ocitající se zrovna při zasažených místech.

Foto: Španělé vykládají zásoby při zátoce Alhucemas ve dnech vylodění a probíhajících bojů na pobřeží | Wikimedia Commons / Public domain

Zatímco příchod nepříznivého počasí (silného větru) umožnil teprve 11. září vylodění části Melillské brigády, a tak posílení a rozšíření levého, východního křídla pobřežní španělské linie, pozornost rífského dělostřelectva na pobřeží vázaly, a současně zmatek v rífských řadách vyvolávaly, operace pancéřových a menších válečných lodí přímo v zátoce Alhucemas. Španělé, uchycení na nevelké pobřežní ploše a odhodláni k vlastní ofenzívě k jihu a jihovýchodu, kde hlavní cíl představoval Axdir, čelili zuřivým protiútokům – jako v noci z 11. září, během nějž vojákům z čerstvě vyloděné kolony plukovníka Godeda, součásti Melillské brigády, docházela munice a mnohdy byli nuceni zahánět nepřítele vrháním kamenů. Možnost příštího postupu do kopcovitého vnitrozemí poté 19. září podmínilo též i vylodění 200 mezků s potřebným dostatkem vody pro tato zvířata jako přepravce materiálu. S posledním velkým nočním protiútokem Rífanů se španělské oddíly na pobřeží potýkaly v noci z 19. září – a naopak, jejich výraznější postup korunovalo 23. září zformování druhé obranné linie na výšinách nad zátokou. 2. října vstoupily do Axdiru. Abd al-Karím uprchl do Gomáry a pokračoval v boji, ovšem už obsazení Axdiru bylo považováno za úspěch operace. Do 13. října 1925 byla v oblasti Alhucemasu jako takové zkonsolidována španělská obranná linie.

Vylodění u Alhucemasu, provázené jinak problémy se zásobováním a transportem při dalším pozemním postupu, bylo, a vlastně paralelně s neúspěšným pokusem oddílů rífské konfederace o dobytí Tetuánu, resp. Kudia Tahar, signálem španělského, příp. španělsko-francouzského vítězství. Údaje o celkových ztrátách invazních sil hovoří, vzato dle hodnosti a původu, o padlých 23 velitelích a důstojnících a 333 vojácích (z toho 131 Evropanů a 202 domorodých Maročanů v koloniálním vojsku). Zraněno mělo být 104 velitelů a důstojníků a 1 084 vojáků (z toho 755 Evropanů a 1 049 domorodých Maročanů). Současně, 976 padlých ve španělských řadách si měly vyžádat zářijové boje o záchranu Tetuánu. V Tetuánu oslavil vítězství i Primo de Rivera, jenž poté, 2. listopadu, svěřil vrchní velení ve Španělském Maroku generálu Sanjurjovi. Poznamenejme, že právě v důsledku svých zásluh během alhucemaské operace se pozdější španělský Caudillo Francisco Franco dočkal, tehdy ve věku 33 let, povýšení do hodnosti brigádního generála.

Cesta k pacifikaci Španělského Maroka a odkaz rífské války

V průběhu podzimu a zimy let 1925/26 celková pozice Abd al-Karíma, zbaveného své hlavní mocenské základny, neposílila. Spokojenost nad brzkým koncem povstalecké Rífské republiky projevil koncem roku 1925 i marocký sultán Júsuf. Když selhala mírová vyjednávání rífských delegátů se španělskými a francouzskými zplnomocněnci, započatá v dubnu 1926 v Udždě při hranicích s francouzským Alžírskem, zahájili Španělé ze severu a Francouzi z jihu proti Rífu rozsáhlou ofenzívu. Španělé teprve nyní znovu ovládli některé kraje mezi Alhucemasem a Melillou, ztracené před několika lety. 26. května 1926 se Abd al-Karím a jeho bratr Mhamed Abd al-Karím, vrchní velitel prakticky již rozložené rífské armády, vzdali Francouzům, operujícím ve španělské části Maroka – a tím záměrně unikli španělskému zajetí. Čekala je deportace na Francií spravovaný ostrov Réunion v Indickém oceáně.

Španělé v této době rovněž dosáhli vysvobození svých zajatců z rífského držení. Avšak jestliže se v roce 1924 odhadoval jejich počet na asi 700, jen 138 se jich vrátilo, přičemž zajetí nepřežil ani jeden důstojník. Významný moment pro plné podřízení severního Maroka španělské kontrole představovalo v srpnu 1926 tažení proti yebalským povstalcům, ovládajícím dosud město Xauén v západní části protektorátu. Příznačný vrchol pacifikace španělské části Maroka můžeme nakonec spatřovat v procesu odzbrojení, při němž byli španělským tzv. „interventores“ nápomocni domorodí policisté ve službách tzv. machzenu, čili marockého státu či sultána, a během něhož bylo mezi povstaleckými kmeny konfiskováno asi 61 tisíc pušek.

Marocká či africká válka prvních dekád 20. století (vlastní rífskou válku, spojenou s Abd al-Karímem v čele povstání, můžeme považovat za její vyvrcholení), resp. tehdejší vojenské akce na severu Maroka nebyly ve Španělsku příliš populární mezi některými širšími společenskými vrstvami. Na druhou stranu, z jiného pohledu poskytovalo Španělsku imperiální působení v Maroku do značné míry kompenzaci za porážku ve válce s USA a ztrátu zámořských držav.z roku 1898. Lze říci, že operace v Maroku zhruba mezi lety 1909 a 1927  formovaly španělskou armádu první třetiny 20. století, byly jakousi její „praktickou školou“, když ta (samozřejmě, na rozdíl třeba od francouzské) nezasáhla do bojů první světové války. Ostatně, i jejich dědictví, a faktor samotného španělského protektorátu v Maroku, se měly ukázat jako dosti určující v počátcích španělské občanské války od července 1936.

Jako jistá inspirace španělsko-francouzskému vylodění v Alhucemasu, kombinované akci za nasazení pozemních, námořních i vzdušných sil, posloužila, a jakkoliv neúspěšná, operace Dohody v tureckých Dardanelách let 1915/16. Naproti tomu, také užitou taktikou a některými inovacemi v jejím průběhu se později zabýval i americký generál Dwight Eisenhower. Tak je někdy nahlížena i jako až určitý předobraz vylodění vojsk západních Spojenců v Normandii v červnu 1944, jež rozhodlo vývoj druhé světové války v západní části Evropy; a z takového zpětného pohledu se také můžeme ve španělských zdrojích setkat s označením vylodění v Alhucemasu z 8. září 1925 jako „Dnem D“ rífské války.

Zdroj: britannica