V červenci 1969 došlo k válečnému konfliktu mezi Salvadorem a Hondurasem, pro který se vžil termín fotbalová válka (předcházela mu utkání fotbalových mužstev obou států o postup na mistrovství světa, pořádané v roce 1970 v Mexiku), příp. stohodinová válka. Termín „fotbalová válka“, jehož autorství je připisováno v první řadě polskému novináři Ryszardu Kapuścińskemu (1932-2007), pak mohl v povědomí světové veřejnosti vést, asi už vzhledem k časově omezenému charakteru konfliktu, jakož i k celkové, čili spíše nevýrazné roli obou států na širší mezinárodní scéně, až k poněkud matoucím představám, v čem jeho skutečné příčiny spočívaly. Emoce a násilnosti, provázející fotbalové zápasy v průběhu června 1969, jistě přispěly k jitření oboustranných nacionalistických vášní, za nichž se záhy oba státy jako takové ocitly v otevřené válce. Kořeny vzájemné zášti však byly mnohem hlubšího a širšího rázu.

Kromě toho, že mezi oběma státy nebyla v celé své délce přesně stanovena společná hranice, asi úplně hlavní předpoklad spočíval v migraci ze Salvadoru, kde většina zemědělské půdy spočívala v rukou statkářů, do Hondurasu, země rozlehlejší, ovšem méně zalidněné, kde se naskýtal dostatek volné půdy – a podotkněme, že bez ohledu na to, že menší, ale lidnatější Salvador platil jinak i za zemi celkově ekonomicky rozvinutější. Její počátky sahaly již do počátečních dekád 20. století, a ke sklonku 60. let, kdy se počet salvadorských přistěhovalců v tehdy ani ne 2, 5- milionovém Hondurasu odhadoval na možná až 350 tisíc, šlo tedy už o záležitost více generací. Nicméně, i pod vlivem vlastních hospodářských potíží, jako problém začal tuto imigraci vnímat, v propojení s honduraskými zemědělskými kruhy, honduraský vojenský režim presidenta plukovníka Osvalda Lópeze Arellana. V lednu 1969 Honduras odmítl prodloužit platnost smlouvy se Salvadorem z roku 1967, právě otázky kontroly migrace se týkající. Přikročilo se k pozemkové reformě, v rámci níž měli být salvadorští přistěhovalci ze své půdy, jejíž vlastnictví z jejich strany bylo považováno za nelegální, vyhnáni. V Hondurasu sílily nálady obecně proti migrantům ze sousední (a i jinak samozřejmě etnicky a kulturně blízké) země, k jejichž terorizování se uchýlila nově vzniklá polovojenská organizace zvaná Mancha Brava. Mezi Salvadorci se projevil trend návratu do původní vlasti.

V jiném ohledu se ale napětí mezi oběma státy rýsovalo už dříve. To v roce 1967 ukázaly incidenty, jako zadržení, krátce po překročení honduraské hranice, 45 salvadorských vojáků s dvěma kamiony, naloženými výzbrojí, o níž se předpokládalo, že je určena pro opozici proti režimu Lópeze Arellana, anebo pohraniční střet mezi salvadorskou Národní gardou a honduraskými vojáky, který si vyžádal dohromady několik obětí na životech na obou stranách. S ohledem na další vývoj mohlo být relevantní, že zrovna velitel salvadorské Národní gardy generál José Alberto Medrano, předvídající konflikt se sousedním státem a nespokojený se zastaralou výzbrojí, jakou disponovaly salvadorské síly už jen pokud šlo o ruční střelné zbraně (vedle poloautomatických pušek M1 Garand, vyráběných a používaných v USA už od dob před druhou světovou válkou, nebo též amerických poloautomatických karabin M1 se to vztahovalo i na československé pušky, ZB, vz. 24), se poté stal hlavním iniciátorem nákupu modernější výzbroje v Evropě. Oklikou přes Panamu a USA doputovaly do Salvadoru dodávky bitevních pušek a kulometů od západoněmecké společnosti Hekler a Koch, jimiž byla vyzbrojena Medranova Národní garda i část armády, a také mj. protiletadlová výzbroj z Jugoslávie. Zároveň, otevřeně tehdy v tomto směru odmítly Salvador podpořit USA – a což zase salvadorská strana pociťovala jako znak jejich přízně vůči Hondurasu, kvůli tamním pozicím jejich banánové společnosti United Fruit Company.

Psali jsme:Evropa a válka USA za nezávislost – také s poukazem na další vývoj geopolitických vazeb

Foto: Salvadorské oddíly v čele s generálem Josém Albertem Medranem na honduraském území za tzv. fotbalové války. Medrano (1917-1985), velitel Národní gardy a zároveň důstojník generálního štábu armády, jemuž je přisuzována hlavní iniciativa v částečné modernizaci salvadorských sil ještě před tímto konfliktem, byl celkově aktivní osobností na salvadorské scéně těchto desetiletí, nakonec i v souvislostech s občanskou válkou zhruba od sklonku 70. let. Připomínají se jeho spolupráce s americkou CIA, jakož i podíl na vzniku provládních tzv. „eskader smrti“ („los escuadrones de la muerte“) v Salvadoru. V roce 1985 měl být zavražděn v San Salvadoru levicovými povstalci. | Wikimedia Commons / Public domain

Již v atmosféře vyhrocených protiimigrantských, resp. protisalvadorských nálad v Hondurasu, za značného napětí proběhl duel fotbalových týmů obou států v honduraské Tegucigalpě 8. června 1969. To se ještě vystupňovalo za odvetného zápasu v salvadorském San Salvadoru 15. června. Zatímco se ještě před zápasem musel hostující tým nacházet pod ochranou salvadorských bezpečnostních sil, davy útočily kamením na automobily Hondurasanů, projíždějící salvadorským územím. Sám president Salvadoru, generál Fidel Sánchez Hernández, odsoudil toto jako činy „komunistických a podvratných živlů“, nicméně to na honduraské straně nezabránilo živelné eskalaci protisalvadorských postojů. Šířily se útoky např. proti Salvadorci vlastněným obchodům, a útoky proti migrantům, jejich bití a někdy i vraždy, je jen dále podněcovaly k repatriaci. V konzervativním vedení Salvadoru budila perspektiva návratu desítek tisíc krajanů obavy z možných neblahých socioekonomických dopadů; a k vzájemné nevraživosti zatím přidávala i média v obou zemích. 26. června 1969, den před třetím vzájemným kvalifikačním utkáním ve fotbale v Ciudad de México (které mimochodem rozhodlo o postupu Salvadoru, jenž nakonec, ještě přes úspěšné skóre zápasů s mužstvem Haiti, měl také své účasti na světovém šampionátu roku 1970 dosáhnout), oznámila salvadorská vláda přerušení diplomatických styků s Hondurasem, s odůvodněním, že jeho vedení neučinilo žádná opatření proti těm, co spáchali zločiny na Salvadorcích. Dokonce z její strany padlo na adresu Hondurasu obvinění ze  „zločinu genocidy“.

Za nastalé diplomatické roztržky válku fakticky zahájil salvadorský vzdušný a pozemní útok na honduraské území 14. července 1969. Předcházet mu ale mělo narušení vzdušného prostoru Salvadoru třemi honduraskými bojovými letouny (a jako nikoliv první obdobný případ od počátku července). K večeru toho dne salvadorské letectvo (sestávající ze stíhacích letounů Corsair a P-51 Mustang, a transportních letounů  Douglas C-47, využitých jako bombardéry) udeřilo na tegucigalpské letiště Toncontín, využívané pro vojenské i civilní účely, a na další cíle v Hondurasu. Pozemní salvadorská ofenzíva se koncentrovala především kolem hlavní silnice, spojující obě země, a cílem útoku byly i honduraské ostrůvky v tichooceánském zálivu Fonseca. Salvadorské pozemní síly, které při invazi nasadily mj. i americké lehké tanky M3 Stuart, měly zjevně převahu v počtu, výzbroji i organizaci; a existující tvrzení o tehdy zhruba vyrovnaném početním stavu armád obou států, a to asi 5 tisíc vojáků na každé straně, jistě nepočítá se všemi složkami, jež se do několikadenního konfliktu zapojily (připomeňme salvadorskou Národní gardu). Obě strany nasadily své nevelké letecké síly, prezentované (jak mohlo být naznačeno při zmínce o salvadorském útoku) letadly, vyrobenými v USA přibližně v období druhé světové války.

Foto: Letoun Vought F4U Corsair honduraských vzdušných sil, nasazený ve válce se Salvadorem. USA tyto letouny, jako země jejich výrobce, využily zejména za druhé světové nebo korejské války. V roce 1969 již byly považovány za zastaralé stroje, charakterizující ovšem celkovou tehdejší skladbu honduraského i salvadorského válečného letectva. Ostatně, salvadorsko-honduraská válka roku 1969 je označována za jeden z posledních konfliktů, v nichž došlo k soubojům vrtulových stíhaček. | Wikimedia Commons / Public domain

Psali jsme:Úvaha: Tanky Abrams versus FPV drony

Honduraské letectvo, velikostí ovšem převyšující salvadorské, reagovalo ráno 15. července útoky na letiště Ilopongo v San Salvadoru (taktéž využívané jak k vojenským, tak civilním účelům), a na konkrétní objekty v přístavech Acajutla na západním a La Unión na východním úseku salvadorského pobřeží. Bylo zasaženo několik nádrží s ropnými látkami při rafinérii v Acajutle, jakož i v La Unión, klíčovém přístavu pro import ropy do Salvadoru, a dopad toho je shledáván v nedostatku pohonných hmot, pociťovaném brzy salvadorskými silami na honduraském území (vedle nedostatku munice, citelného na obou stranách). Bez ohledu na přetrvávající salvadorskou iniciativu v pozemních bojích, ve vzduchu prokázali Hondurasané převahu. Se zničením několika salvadorských letounů si v tomto ohledu vydobyli v řadách protivníka nemalý respekt.

Salvadorské oddíly, jež do večera 15. července postoupily až více než 8 km do vnitrozemí Hondurasu, obsadily několik honduraských městeček podél společné hranice. Zatímco honduraské síly se snažily v hornatém terénu zkonsolidovat obranu, sami Salvadorci posléze informovali o nezdařeném protiútoku jejich Presidentské gardy, považované za nejlepší honduraskou vojenskou složku. Hondurasané zase hovoří o vlastních úspěších po celé délce hranice od 16. července, jakmile pominuly efekty překvapení z útoku – např. o zastavení postupu 200-členného oddílu salvadorských výsadkářů, podpořených svými krajany- civilisty, nebo o zabránění v dalším salvadorském postupu z Nueva Ocotepeque, největšího z honduraských měst obsazených Salvadorci, v západní části pohraničí. V Hondurasu se při zvednuté vlně patriotismu hlásily k obraně své země desetitisíce civilistů, a na lokální úrovni se vytvářely obranné oddíly, jejichž příslušníci byli vyzbrojeni často jen mačetami. Na druhé straně, salvadorský tisk oslavoval „nezadržitelný postup“ své armády, jehož cílem mělo být protivníkovo hlavní město Tegucigalpa, a svou zemi (jistě pod dojmem blízkovýchodní šestidenní války o dva roky dříve) jako „Izrael Latinské Ameriky“.

Zásadní vliv na brzké ukončení konfliktu však přinesl tlak Organizace amerických států. Ta od svého mimořádného zasedání 15. července požadovala okamžité zastavení palby a stažení salvadorských jednotek z Hondurasu. San Salvador a Tegucigalpu navštívila v těchto dnech mise pod vedením velvyslance Nikaraguy v USA, za jejíhož přičinění bylo do 22. hodiny 18. července dojednáno zastavení palby (v plnou platnost vstoupilo 20. července). Tím válka de facto skončila. Na tlak OAS vůči Salvadoru, týkající se požadavku ústupu z honduraského území, reagovala salvadorská strana požadavkem zaručení bezpečnosti salvadorských imigrantů v Hondurasu – a lze ostatně citovat slova presidenta Sáncheze Hernándeze, narážející na zrovna velmi aktuální přistání amerických astronautů z kosmické lodi „Apollo“ na Měsíci (20. července 1969): „Jak to, že člověk může bezpečně chodit po Měsíci, a nemůže tak činit, kvůli své národnosti, na prériích Hondurasu?“

Za přítomnosti vojenských pozorovatelů OAS a také zástupců téže panamerické organizace, dohlížejících na zacházení se Salvadorci v Hondurasu, se salvadorské oddíly počátkem srpna 1969 z pohraničních oblastí Hondurasu stáhly. Rozhodujícím tu byl i příslib ochrany ze strany honduraské vlády Lópeze Arellana pro migranty, kteří v její zemi zůstávali. Přitom odhady počtu osob, jež se v důsledku konfliktu či snad už okolností těsně předcházejících z donucení či dobrovolně repatriovaly z Hondurasu do Salvadoru, se pohybují od 60 tisíc do 130 tisíc.

Foto: Mapka Hondurasu, zachycující samozřejmě i jeho geografickou pozici vůči Salvadoru. V konfliktu z července 1969, jenž vstoupil do povědomí světové veřejnosti jako fotbalová válka, dosáhly salvadorské síly dočasného obsazení oblastí podél vlastních hranic s touto zemí. | Wikimedia Commons / Public domain

Podle některých údajů si asi 4-denní konflikt, tzv. fotbalová válka, vyžádal životy až 250 vojáků a 2 tisíc civilistů na honduraské a celkem rovněž zhruba 2 tisíc osob na salvadorské straně. Poznamenána jím zůstala, kromě vztahů mezi oběma státy, i situace v širším prostoru Střední Ameriky, kde byl na další více než dvě dekády paralyzován prosazený princip společného trhu. Vztahy mezi Salvadorem a Hondurasem, zatížené tímto konfliktem, nakonec urovnala až finální mírová smlouva, uzavřená v peruánské Limě 30. října 1980.

V případě Salvadoru je pak shledávána jistá návaznost důsledků střetu na pozdější situaci občanské války zhruba let 1979-92, příznačnou guerillovým odbojem levicových sil proti vládám v této zemi. Ta sama zapadala do kontextu širší regionální situace, jež ze Střední Ameriky učinila jedno z kolbišť vlastně již závěrečné fáze studené války. Odhlédneme-li od vnitřní konfliktní situace rovněž v Guatemale, určujícím se zde stal asi především vývoj v Nikaragui, kde se po svržení diktatury rodiny Somozů v roce 1979 chopila moci levicová Sandinistická fronta, v zahraničněpolitické rovině dosti orientovaná na Sovětský svaz, Kubu a další komunistické státy – a proti níž vystoupila ozbrojená, politicky nikoliv jednotná opozice, aktivně podpořená USA presidenta Reagana, a pro jejíž činnost zejména území Hondurasu, příp. i Kostariky posloužilo jako hlavní operační základna.

Zdroj: britannica